The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hans Adam II. Liechtenstein (* 1945)

• vládnoucí kníže v Lichtenštejnsku

• narodil se 14. února 1945 v Curychu, vyrůstal na zámku ve Vaduzu

• navštěvoval obecnou školu ve Vaduzu

• v letech 1956–1960 studoval na vídeňském Schottengymnasiu

• střední vzdělání zakončil ve švýcarské škole v Zuozu švýcarskou a německou maturitou

• v roce 1969 absolvoval vysokou školu v Sankt Gallenu, obor podnikové a národní hospodářství

• v roce 1967 se oženil s hraběnkou Marií Kinskou z Vchynic a Tetova

• v 60. letech a také v období Pražského jara 1968 poprvé navštívil Československo

• v 70. letech revitalizoval rodový majetek v Lichtenštejnsku a Rakousku

• od pádu komunismu v roce 1989 usiluje o navrácení rodového majetku v ČR vyvlastněného v roce 1945

Kníže Hans Adam II., hlava státu Lichtenštejnsko, se narodil 14. února 1945 v Curychu ve Švýcarsku. Je synem lichtenštejnského knížete Františka Josefa II. a jeho ženy, hraběnky Georginy von Wilczek. Jeho kmotrem byl papež Pius XII.

Vyrůstal v katolické tradici s rodiči, dvěma bratry a sestrou v knížecím paláci ve Vaduzu.

Dětství malého prince

Od mládí ho jakožto prvorozeného syna rodiče připravovali na to, že jednou převezme vládu v Lichtenštejnsku a také zachrání rodový majetek, o který rod v minulosti přišel při konfiskacích.

Děti vychovávaly vychovatelky tradičním způsobem. Mluvily s nimi francouzsky, učily je anglicky a sestra měla vlastní vychovatelku. „To nám dětem vadilo, protože Norberta nemohla být s námi tak, jak bychom si přáli, byla od nás trochu izolovaná,“ říká pamětník.

Přesto se rodiče snažili, aby jejich děti nebyly stranou běžného života. Navštěvovaly obecnou základní školu ve Vaduzu, kde s nimi na přání rodičů učitelé zacházeli jako s ostatními dětmi z běžných rodin. „Měli pro to dobré výchovné důvody. Můj otec byl vychováván jinak a moc se mu to nelíbilo. Až do maturity nechodil do normální školy, vyrůstal na zámku izolován od normálního života, ve světě, který byl sám pro sebe. Jeho matka byla sestra arcivévody Františka Ferdinanda, zastřeleného v roce 1914 v Sarajevu. Měla ještě staromódnější výchovu než můj otec. Byla velice milá a opatrná a na mě působila, jako by byla ze středověku,“ říká Hans Adam II.

Školy

Do školy nastoupil dříve, a jak říká, zlobil jako všichni ostatní. Když dostal v první třídě od učitele holí, považoval to za vyznamenání. „Správný kluk byl ten, který dostane jednou pořádně přes ruku.“ Jeho nejoblíbenějším učitelem byl průkopník archeologie v Lichtenštejnsku a děti ho mohly doprovázet na vykopávkách. Pamětníka přitáhl k historii a archeologii, čemuž by se nejraději věnoval i v budoucnosti. Roli prince a zachránce rodového majetku se vzpíral, ovšem nakonec uznal, že jakožto budoucí hlava státu se bude muset zabývat vládními problémy, a proto je nutné studovat hospodářství, ekonomiku a právo.

V letech 1956–1960 studoval Schottengymnasium ve Vídni a poté přešel na gymnázium ve švýcarském Zuozu, které zakončil švýcarskou a německou maturitou.

Chtěl pokračovat studiem hospodářství a ekonomie, a to co nejdále od rodičů, nejlépe ve Spojených státech amerických. Na Harvardu i Princetonu mu však řekli, že na jejich poměry je překvalifikován, a doporučili mu lepší řešení – školu ve švýcarském Sankt Gallenu a poté postgraduál na Harvardu či Princetonu.

„Bylo to přesně to, co jsem nechtěl, protože v Sankt Gallenu jsem byl zase pod dohledem rodičů. A já chtěl do dalekého světa! Bylo to obrovské zklamání, ale nakonec jsem toho vůbec nelitoval,“ říká Hans Adam II. Při studiu v Sankt Gallenu se výborně připravil na reorganizaci rodového majetku. Studia dokončil v roce 1969, mezitím se však stihl ještě oženit.

Manželka Marie Kinská

V létě 1967 se ve Vaduzu oženil s Marií Aglaë, hraběnkou Kinskou z Vchynic a Tetova, která se narodila v roce 1940 v Praze. Poprvé se setkali v jeho patnácti letech, když u nich byli Kinští na návštěvě. Okouzlila ho na první pohled a prý věděl, že se jednoho dne stane jeho ženou. Byla o pět let starší a pro pamětníka nebylo lehké přesvědčit její i jeho rodiče, že je pro ni ten pravý.

Pražské jaro zažil v ČSSR

V době zásnub se svou budoucí ženou navštívil poprvé Československo, o kterém slýchal od svého dětství, protože jeho knížecí rod se nevzdal nároků na pozemky a objekty, které československá vláda vyvlastnila v roce 1945 v rámci Benešových dekretů. Otec ho od dětství připravoval na to, že po pádu komunismu majetky převezme. Pro malého Hanse bylo Československo vzdálené, něco jako bájná země, a teď v dospělosti ho poprvé navštívil. Při další návštěvě v Praze už probíhaly politické změny – komunistická strana se pod vedením Alexandra Dubčeka liberalizovala, bylo jaro 1968.

„Dívali jsme se, jak to u vás vypadá. Moje manželka se v Praze setkala se starými zaměstnanci jejího rodu, všichni byli šťastní, že si na sebe ještě pamatují, přivezli jsme dárky. Na hranicích s námi zacházeli velmi příjemně a přátelsky,“ vzpomíná Hans Adam II., jehož otec od padesátých let stále prorokoval, že komunistický systém se ve východním bloku zhroutí pádem Sovětského svazu, a též předurčoval, že to proběhne mírovou cestou. Bylo jen otázkou času, kdy se tak stane. V roce 1968 tedy pamětník věřil, že se otcova slova začínají naplňovat.

Měl před sebou úkol: urovnat vztahy mezi Lichtenštejnskem a Československem a získat zpět majetek zkonfiskovaný po válce v rámci Benešových dekretů. Dubčekovo odstoupení a nástup normalizace však tyto plány na dlouhou dobu poslaly opět k ledu. Hans Adam II. se tedy věnoval reorganizaci majetku v Lichtenštejnsku a Rakousku.

Sedmdesátá léta: vzkříšení bankovního a podnikového hospodářství

Na začátku sedmdesátých let otec pověřil Hanse Adama II. majetkovou reorganizací. Ten se na to důkladně připravoval už během studií.

Rodový majetek nebyl v dobrém stavu, protože kvůli československým předválečným i poválečným konfiskacím v Čechách a hlavně na Moravě přišli Lichtenštejnové zhruba o osmdesát procent celkového jmění. Aby otec udržel ekonomiku v Lichtenštejnsku, rozprodával umělecké sbírky. Své ale vykonaly také vztahy uvnitř širší rodiny, kde panovala zkostnatělost a nepřehlednost. Správu majetku měli v rukou strýcové.

„Dát všechno do pořádku bylo velice těžké, otec do mě vložil naději, že budu schopen nově vybudovat majetek. Kromě bank jsme měli průmyslové podniky v Rakousku i jinde, ale otec neměl přístup k informacím o jednotlivých podnicích ani bankách. Ze zákulisí banky jsem od různých zaměstnanců dostával informace o tom, jak je tam špatná situace a ať s tím něco udělám, ale já jsem nesměl, protože bylo zakázáno se mnou či s otcem mluvit. Abych dostal náhled do banky, rozhodl jsem se psát diplomovou práci o zavedení nového digitálního bankovního systému společnosti IBM. Maminka znala šéfa IBM ve Švýcarsku, a tak jsem se s týmem IBM dostal do banky, aniž by to mí strýcové věděli a aniž by to věděl nejvyšší management. Byli na mé straně a poskytovali mi informace. Jako nějaký špion jsem sbíral podklady a díky nim jsem do konce svého studia dostal skrytě, od zaměstnanců, další podklady z Rakouska. Získal jsem tak velice dobrý obraz o katastrofální situaci, ve které jsme vězeli,“ vysvětluje Hans Adam II.

Rodinné spory a hrozba vyloučení z rodiny

S nasbíranými daty předložil otci svoje návrhy. Měl plán a v záloze schopné lidi, kteří by zásadní reorganizaci majetku dokázali provést. Příbuzní ale pamětníkovy smělé vize rezolutně odmítli.

Díky tvrdým vyjednáváním, která se však neobešla bez oboustranných výhrůžek, i hrozby vyloučení pamětníka z rodiny, se mu do dvou let nakonec podařilo převzít pod kontrolu podniky a finance v Lichtenštejnsku a tím pádem i v Rakousku. Krok za krokem zrevidoval a zefektivnil hospodaření a poté majetek vložil do nadací.

„Byl to velký boj v rodině, ale podařilo se nám dojít k smíru. Finančně jsem příbuzné nepoškodil, nebyli na tom hůř než předtím. Vyplácel jsem jim stále stejné platy a měli stejná práva na bydlení a podobně. Ke smíru nedošlo pouze s jedním strýcem, který byl velice silnou, dominantní osobností a já ho svým způsobem obdivoval. Byla to opravdu zajímavá osobnost. S jeho potomky už se ale vztahy urovnaly a jsme jako rodina opět spojeni,“ vypráví pamětník, jak rodový majetek vyzvedl z popela. Dnes coby nejbohatší monarcha v Evropě spravuje jmění ve výši osm až jedenáct miliard dolarů.

Mimochodem, rodinných příslušníků rodu Lichtenštejnů je ke sto osmdesáti a žijí roztroušeni po celém světě. Aby se vůbec dokázali společně sejít, organizují rodinné dny.

Rok 1989

Rodina Lichtenštejnů vnímala rozpad sovětského impéria v roce 1989 jako obrovskou úlevu.

„Ulevilo se nám, že se to obešlo bez třetí světové války. Samozřejmě jsme také měli naději, že ve východní Evropě vzniknou demokracie se státními strukturami a tržním hospodářstvím a bude to i pro západní Evropu velký zisk. Otec vždy doufal, že dostaneme zpět starý majetek z Československa. Proto jsem se tam jel podívat, co by se muselo investovat, abychom to dostali do stavu výnosných podniků. Co by bylo nutné investovat do historických budov. Viděl jsem lesní a zemědělské provozy, mluvil jsem s odborníky, ale nic z toho nebylo. Nakonec jsem si říkal, že je důležité, že vše proběhlo v míru, a že je to důležitější, než abychom něco dostali zpátky, kde bychom museli hodně peněz a času investovat. Získal jsem tak čas a prostředky investovat do bankovního impéria na celém světě. To je určitě jeden z nosných sloupů. Jsme v Americe, v Latinské Americe, v Asii,“ říká pamětník.

Česko-lichtenštejnské vztahy

Hans Adam II. věděl, že jednání s Československou republikou po roce 1989 nebude snadné. Československo se po svém vzniku v roce 1918 zdráhalo uznat Lichtenštejnsko jako suverénní stát. Část jeho majetku už tehdy, v roce 1919, začalo vyvlastňovat a bylo by složité uznat majetek zahraniční hlavy státu.

Ve třicátých letech pak přišla hrozba Třetí říše. Lichtenštejnsko bylo od 19. století ve všech konfliktech neutrální zemí. Jako malá země by se vojensky neubránila, a proto mu nezbývalo než se spoléhat na respektování neutrality. Přísnou neutralitu dodržovalo také po celou druhou světovou válku.

„Přestože vztahy s Československem nebyly nejlepší, Lichtenštejnsko za války finančně podporovalo exilovou vládu v Londýně. Měli jsme společného nepřítele – Třetí říši, která nás ohrožovala. Museli jsme stát při sobě. Můj otec velice litoval, že v roce 1938 Československo ustoupilo a sudetská část byla podstoupena Německu. Obranné linie byly velice silné a československá armáda byla silná a dobře vyzbrojená. Otec byl přesvědčen, že kdyby válka přišla o něco dříve, Francouzi a Angličané by do Třetí říše ze západu vpadli...“ říká pamětník.

Konfiskace majetku Lichtenštejnů v Československu

Zatímco neutrální Lichtenštejnsko počítalo s pokračováním diplomatických styků s Československem hned po jeho osvobození, Československo mělo jiné představy. Exilová vláda totiž pod tlakem komunistů a jimi vnuceného tzv. Košického vládního programu již plánovala konfiskaci majetku občanů německé národnosti, mezi které zařadila i občany Lichtenštejnska.

Majetek knížete Františka Josefa II. a dalších členů rodiny byl tedy v roce 1945 zabaven na základě Benešových dekretů. Konfiskace se opírala o tvrzení, že František Josef II. je německé národnosti. Ten se ohrazoval, že tak byl označen svévolně. Nikdy se prý při žádném sčítání lidu v rozhodném období po roce 1929 nepřihlásil za příslušníka německé národnosti a nehlásil se k žádné německé politické ani jiné organizaci. Za války Lichtenštejnové podle pamětníka s Němci nekolaborovali.

„Nikdy jsme se necítili jako Němci. Sice jsme mluvili německy, ale cítili jsme se jako zbytek Svaté říše římské. To byla naše identita. Pak jsme byli Lichtenštejnci. S německým nacionalismem jsme neměli vůbec nic společného. Nechápali jsme ho. Byli jsme na rakouské straně při sporech v roce 1866, pak byla bitva u Hradce Králové a tehdejší kníže mírovou smlouvu s Prusy nebo s druhou německou říší nikdy nepodepsal. Byli jsme s Němci ve válečném konfliktu. Došlo to tak daleko, že když během první světové války německý generál jel léčit své zranění do švýcarských lázní, byl upozorněn, že nemá jezdit přes Lichtenštejnsko, protože jsme ve válečném stavu a bude okamžitě vydán spojencům. Proto raději Lichtenštejnsko objel. Byl tady tedy takovýto protiklad.“

Malý Adolf Hitler v Lichtenštejnské galerii

Hans Adam II. se zmiňuje také o zvláštním vztahu Hitlera k Lichtenštejnsku a vysvětluje, co za tím je: „Naštěstí jsme byli ušetřeni Hitlera. Ten vyrůstal ve Vídni a chtěl v ní udělat kariéru jako malíř. Nebyl však dost nadaný. Seděl v Lichtenštejnské galerii a kopíroval Rubense a jiné obrazy. Proto mu Lichtenštejnsko bylo blízké, a i když v roce 1938 připojil Rakousko k Německu, naše hranice respektoval. Pozval dokonce otce na oficiální návštěvu do Berlína, aby všem ukázal, že i tak malý státeček respektuje. V té době měl ale přitom už připraveny útoky na státy Beneluxu, Francii a Československo. Chtěl jen navenek ukázat, že je mírumilovný člověk. Dělal to proto, aby ostatní oklamal, byly to jeho manévry.“

Míč je nyní na straně Prahy

Hans Adam II. chápe, že se s jeho rodinou zachází jako s Němci, protože jinak by Česká republika musela uznat jejich majetkové nároky. Vztahy navíc komplikovala skutečnost, že právě kvůli nevyřešeným majetkovým sporům Česká republika a Lichtenštejnsko neuznaly vzájemně svoji nezávislost ani v roce 1993 a země neměly diplomatické styky. Státy se vzájemně uznaly až v roce 2009, kdy také podepsaly dohodu o spolupráci.

„Na jedné straně jsme uznáni jako suverénní stát. Chování navenek je přívětivé, jsme vítáni, všichni se k nám sbíhají a chtějí se s námi fotit. Ale na oficiální úrovni se nacházíme ve velmi komické situaci. Myslím, že míč je teď v Praze. My jsme udělali, co jsme udělat mohli. Já už se teď neangažuji. Všechny státní úkoly jsem předal princi [syn Alois]. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.“