The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Linhart (* 1929  †︎ 2020)

• narozen 23. dubna 1929 v Novém Městě na Moravě

• studoval gymnázium v Novém Městě na Moravě a v Jihlavě, kde roku 1948 maturoval

• po maturitě se neúspěšně hlásil na právnickou fakultu v Brně

• začal pracovat v účtárně jihlavského Palu (později Motorpalu)

• v roce 1949 zatčen a vězněn v Jihlavě, v Brně na Cejlu a na Borech

• 1950 – odsouzen za velezradu a špionáž k deseti letům

• odpykal si šest a půl roku v uranových dolech v Jáchymově

• po propuštění pracoval v uhelných dolech na Ostravsku a nakonec dvacet let v uranových dolech v Dolní Rožínce

• podílel se na činnosti Konfederace politických vězňů

• zemřel v říjnu roku 2020

Karel Linhart se narodil 23. dubna 1929 v Jihlavě, kde také chodil na gymnázium. V roce 1948 byl v maturitním ročníku. V té době se začal ve škole prosazovat Svaz české mládeže a formovat odboj. Založit středoškolský spolek studenstva přijel z Brna mladý muž jménem Josef Janda. Studentská odbojová skupina, která měla být odnoží organizace Světlana, měla za úkol tisknout a roznášet letáky. „Nebyly to žádné romány. Jeden leták se třeba vyškleboval Antonínu Zápotockému. Natiskli a rozdali jsme jich pár, a naše činnost zakrátko skončila,“ vzpomíná Karel Linhart.

Chtěl studovat práva, ale nakonec skončil v účtárně Palu

Spolek se rozpadl a jeho členové začali studovat na vysokých školách. Pamětník chtěl jít na práva, ale nedostal se – možná i proto, že jeho otec byl lidoveckým místopředsedou okresního národního výboru. „S otcem v osmačtyřicátém zametli. Prohledávali mu kancelář, hledali zbraně a tři dny strávil na StB. Nic nenašli, a tak ho pustili,“ říká Karel Linhart.

Pamětník měl problémy i s hledáním práce. Nakonec začal pracovat v jihlavském Palu (budoucím Motorpalu) v účtárně. Tenkrát se však znovu objevil Josef Janda a chtěl po něm informace. O výrobě, o početním stavu Lidových milicí v továrně... „Já mu řekl, že mu žádné informace dát nemůžu. Nehledě na to, že kolik se vyrobí trysek, je napsáno v časopisu Palu – není to nic tajného,“ vzpomíná Karel Linhart.

Janda byl nastrčený

Josef Janda sice odešel s nepořízenou, přesto za několik dní odváděla pamětníka z kanceláře Státní bezpečnost. Na úřadovně v Jihlavě v Hluboké ulici ho tři dny vyslýchali. „Pak vytáhli takový papír a tam bylo všechno – od těch letáků až po Pal. A všechna jména. Patnáct kluků a dvě holky. Jméno Josef Janda v protokolu nebylo a ani u soudu nepadlo. Já si myslím, že to byl nastrčený hoch,“ míní Karel Linhart. Po Jandovi už nikdy nepátral, ani po letech. Chtěl zapomenout.

Rozcvička s Cyrilem Musilem

Vánoce 1949 strávil v jihlavské věznici. Dodnes vzpomíná na setkání s bývalým reprezentantem v běhu na lyžích, ale hlavně odbojářem Cyrilem Musilem, který se nakonec stal stejně jako Karel Linhart politickým vězněm. „S Cyrilem jsem se setkal na dvorku věznice. Na požádání bachaře nám ukazoval, jak se dělá rozcvička,“ vzpomíná. Za druhé světové války se Cyril Musil se svou ženou Růženou aktivně zapojili do protinacistického odboje a jejich penzion se stal místem úkrytu odbojářů a členů paravýsadků. Setkávali se tam představitelé odbojové organizace Rada tří. Plnil také úkoly spojky a aktivně se podílel i na dalších úkolech odboje. „Byl to chlap nebojácný, fyzicky zdatný a tím dokázal prospět všem těm akcím, které během války probíhaly,“ říká Karel Linhart.

Veřejný proces se podobal divadlu

Z patnácti zatčených jich nakonec deset pustili. Pětici mladých lidí včetně pamětníka však převezli do Brna, do věznice na Cejlu. „To byla obrovská místnost, kde jsme byli naskládaní jako sardinky. Uprostřed stál trůn obehnaný plachtou a tam jsme všichni chodili na toaletu,“ vzpomíná si na společnou celu ve věznici. Soudu se dočkali na konci ledna 1950. Karel Linhart si vybavil citát z hodin latiny. Nullum crimen sine lege (Kde není zákon, není zločin). „Nás odsoudili podle nově vytvořeného zákona za velezradu a špionáž na šest až patnáct let,“ vysvětluje pamětník, který dostal desetiletý trest.

Proces byl veřejný a podobal se divadlu. Přijeli pamětníkovi rodiče, jeho budoucí žena měla zrovna službu v nemocnici, a tak poslala kamarádku. Obhájce ex offo se snažil jejich činy omluvit mladickou nerozvážností, ale neuspěl. „Mladická nerozvážnost by prý byla, kdybych vylezl na věž kostela v Jihlavě a tam chodil po ochozu,“ říká Karel Linhart.

Na slamníku se štěnicemi i s obchodním ředitelem Baťových závodů

Z Cejlu putovala skupina do věznice na Borech a v dubnu 1950 do Jáchymova, do tábora Bratrství. „Zatím se to všechno odbývalo v civilu, až tam nás převlékli. Byla to taková deka, halina se tomu říkalo. Píchli nám každému nějakou injekci a poslali nás na barák. Ty baráky, to bylo něco, díry ve střeše, že bylo vidět nebe. Strožoky plné štěnic,“ popisuje lágr Karel Linhart.

Tábor byl v roce 1950 ještě zčásti zaplněn Němci. „Němci nás vzali na vědomí, mezi sebe a nakonec jsme tam byli dobrá parta. Byl tam s námi velitel ponorky, vykládal nám a my jsme poslouchali, a také obchodní ředitel Baťových závodů. Ten vzpomínal, jak jezdil do Brazílie pro kůže. Zdokonalil jsem se přitom v němčině,“ říká Karel Linhart.

Jeden den přijeli do tábora a druhý den fárali do dolu. Bez zkušeností, bez zácviku. „Ze začátku jsme z toho měli legraci,“ říká Karel Linhart a popisuje, jak mu v rukách poskakovala sbíječka.

Každý den pochodovali z lágru do dolu svázaní lanem

Cesta z lágru do dolu ale žádná legrace nebyla. Každý den v létě v zimě museli muži v pětistupech obehnaní lanem chodit dva kilometry ráno tam a večer zpět. „Nejhorší bylo, když jsme vyfárali a čekali v té šachtě na opozdilce. Mokré oblečení na nás tuhlo mrazem. Šachta, to je taková mokrá, studená studna. Podobné nástupy byly i několikrát za den,“ vysvětluje Karel Linhart.

Po roce 1953 se doba trochu změnila, Němci už v lágru nebyli a vznikl nový tábor, ve kterém panovaly lepší podmínky. „Dostali jsme zdravotní pojištění a plat. Vybudovali i kantýnu, kde se daly koupit zkažené uzeniny, pasta na zuby a krém na boty, někdy i chleba,“ vzpomíná Karel Linhart.

Pracoval jako razič, signalista, ale i ve třídírně, kde plnili smolku do beden, které putovaly do Sovětského svazu. „Naučil jsem se ovládat těžní zařízení, věděl jsem, kolik mám dát kolejnic na korunu klece, a znal jsem grify, jak si práci urychlit a ulehčit,“ říká pamětník.

Jeho první cesta z lágru vedla do Prahy za Evou

V Jáchymově strávil šest a půl roku. Jeho budoucí žena Eva celou tu dobu vytrvale psala žádosti o prominutí trestu, až se oba dočkali. Prodělal žloutenku, byl hubený a slabý. Jeho první cesta vedla do Prahy na ubytovnu za Evou. „Šel jsem do sprchy, tam jsem se přivedl do lidského stavu a šel jsem na pokoj, kde bydlela Eva. Na žádný radovánky ale nebyla nálada. Ráno jsme šli na vlak a jeli jsme do Jihlavy,“ říká Karel Linhart.

Jihlava mu ale byla, jak říká, moc těsná. Práci hledal těžko. Nějaký čas pracoval u cestářů. Nakonec se vrátil k hornické práci, kterou se naučil v Jáchymově. Nejdřív byl zaměstnán v ostravských uhelných dolech a nakonec skončil v Dolní Rožínce, znovu na uranu.

Ve třiceti letech se nevyhnul vojenské službě

Ve třiceti letech se nevyhnul vojně. Odvedli ho těsně po Vánocích 1959. Jeho žena se rozhodla orodovat u velitele, ale nepochodila. „Vzali jsme ročního kluka za ruku, náčelník nás přijal, Eva plakala, klečela na kolenou, on chodil kolem a plácal se pravítkem do holínky. Eva mu říkala, že v červnu čekáme druhé dítě, a on, že o takového parchanta naše socialistická společnost nestojí,“ vzpomíná Karel Linhart.

Dva roky si odbyl v Zákupech a poté se vrátil na tu šachtu v Dolní Rožínce. „Ti, kteří kolem toho pracovali, ti se to učili, oni nevěděli, co ta klec dokáže, ale já jsem to uměl a dělal jsem to dobře,“ vychvaluje své zkušenosti z Jáchymova.

Jeden den vyfáral, a druhý den stál v obleku v hotelové recepci

A ty se mu hodily ještě jednou, jako recepčnímu ve Ski hotelu v Novém Městě. Využil totiž němčinu, kterou si procvičoval s německými spoluvězni. „Když jsem měl odfáráno, tak jsem šel v padesáti letech do důchodu. V hotelu jsem měl známého ředitele, který mi nabídl práci na recepci. Práci jsem přijal, byl jsem tam deset let, až do roku 1989, a bylo mi tam dobře,“ říká o práci v hotelu Karel Linhart.

V době natáčení byl aktivním členem Konfederace politických vězňů a účastnil se vzpomínkových událostí a přednášek.