Eva Linhartová

* 1963

  • „My jsme fakt byli takoví hipíci, já jsem chodila v takovém ponču s barevnými třásněmi z nějakého přehozu ušitého od babičky, to mi končilo u kolen, a arabky a korálky a holé nohy a čelenku na hlavě a třeba i bez bot. A já jsem neměla občanku, když jsem se tam stěhovala, měla jsem jenom potvrzení o ztrátě a vyřizovala jsem ji v Libině na Veřejné bezpečnosti. A my když jsme se stěhovali, tak mně to ještě propadlo a čekala jsem na občanku a to potvrzení jsem měla propadlé. A my jsme takhle jednou jeli z Českých Budějovic a v tom vlaku chodili mladí kluci se psy a nás zkontrolovali, ještě jak jsme vypadali – on měl dlouhé vlasy a nějakou čelenku na hlavě a bez bot a já jsem neměla doklad. Takže oni normálně někam volali, naložili nás a někam nás odvezli, do nějakého asi vojenského útvaru, a teď nás zavřeli každého do jiné cely. To jsem měla v životě asi největší strach. Jste ženská, ještě vám není ani devatenáct, sedíte sama na takové desce s okýnkem a teď nevíte, jestli jste se neztratila na věky.“

  • „My jsme tam hráli na kytaru a já jsem měla nějakou tamburínu a něco jsem zpívala a přede mě si stoupl takový mladý kluk, který vypadal, že je jen o něco málo starší než já, vrstevník, a on mi normálně sprostě řekl: ,Ty píčo, zavři hubu a ukaž i doklady.´ A já jsem se na něho podívala a flusla jsem mu na boty. A to byla největší chyba, kterou jsem mohla udělat, protože se strhla strašná mela, on šel po mně pendrekem a ten kámoš, co byl se mnou, Pavel Kocián, po něm skočil přede mě, takže chytl slzák, mně nic nebylo, všechno štípalo, pak jsem mu u hydrantu vymývala oči, si pamatuji. Mně se nakonec nic nestalo, akorát jsem brečela: ,Nechte je, nechte je.´ A kluci se tam s nimi nějak pobili, ono se začalo stmívat a byly tam nějaké rvačky s těmi policajty a ti policajti se stáhli, to bylo v sobotu večer. A ráno v neděli v devět nastoupili a sebrali největší máničky, mezi nimi – bylo jich asi deset – vím, že tam byl Bejkr z Přerova, Oťák Hůrků a jedna holka, ta měla vlasy do pasu, a prostě odvezli je. A udělali takovou pomstu, že je všechny ostříhali, klukům vlasy a vousy, a prostě ještě je tam mučili. Nám kluci říkali, že je vysvlékli a ty kůže na krku, že je měli i nějak tahat za přirození a podobně a my jsme vůbec nevěděli, co máme dělat, protože my jsme tam s klukama z Přerova přijeli a oni zmizeli. A my jsme pak jeli pomalu domů a zůstali jsme v Bzenci někde na nádraží v hospodě a čekali jsme, jestli se neobjeví, a oni se objevili kolem poledne. A vypadali fakt dost zdemolovaní a ty šrámy na krku a tak, a pak nám to vyprávěli. To byl asi takový nejhorší zážitek, co jsem zažila.“

  • „Staré džíny, stará džíska po kámošovi, tátovy košile kárované a různé s těmi knoflíčky jenom tady nahoře, čelenku na hlavě, korále na rukách, sichrhajsky na gatích a občas se stalo na té učňovce, že jsem to musela sundat. Růžence jsme nosili, ty jsme museli sundat. A jednou mě postavili na stupínek ve škole – zástupce, protože mě někde potkal na chodbě a byla tam zrovna nějaká delegace z uničovského gymnázia, tak to byli zděšení. A on pak vletěl do třídy a postavil spolužačku, kamarádku, která měla džíny a nějaký svetřík na zip, a vedle mě, to jsem čelenku na hlavě neměla, ale měla jsem nějaké korále a rifle a pánskou košili, a postavil nás na stupínek a vykládal, že takhle má vypadat náš žák a takhle rozhodně ne.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 29.05.2024

    (audio)
    duration: 02:39:37
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Byli jsme první šumperští bezdomovci

Eva Linhartová v roce 2024
Eva Linhartová v roce 2024
photo: Post Bellum

Eva Linhartová se narodila 9. července 1963 v Oskavě na Šumpersku. Její rodiče, Antonie a Jaroslav Linhartovi, vstoupili po válce do komunistické strany. Eva vyrůstala v bezpečném a malebném prostředí. Byla aktivní pionýrkou a v rámci oddílu Marušky Kudeříkové vedla mladší děti. Když ve 14 letech zhlédla propagandistický dokument “Atentát na kulturu”, zamilovala se do alternativy, undergroundu a hnutí hippies. Protože ji nechtěli přijmout na vysněný umělecký obor, musela nastoupit do učení jako prodavačka. Kvůli svému vzezření byla často terčem posměšků a urážek. V roce 1981 se provdala za Jindřicha a společně odešli za prací na statek Kyselov v jižních Čechách. Po manželově pokusu o sebevraždu se oba vrátili na Jesenicko, kde je kvůli jejich vzhledu a pověsti závadové mládeže nechtěli nikde zaměstnat. Poté, co se Eva s Jindřichem rozhodli celou věc řešit právní cestou, režim jim jako odvetu nechal napsat psychiatrický posudek se lživou diagnózou schizoidní psychopatie a zároveň nařídil, že je nesmí nikdo zaměstnat. Jindřich přišel o řidičské oprávnění na těžké zemědělské stroje, což bylo až dosud jeho hlavní obživou. Ocitli se bez práce a nějakou dobu žili na ulici. Po roce se situace zklidnila a Eva s Jindřichem mohli nastoupit do šumperského Moravolenu – Jindřich pouze na podřadnou pomocnou pozici. Řidičské oprávnění mohl znovu získat až v 90. letech. Eva Linhartová během let normalizace zažila několik tvrdých hraničních setkání s ozbrojenými silami komunistického režimu. Během sametové revoluce byla aktivní a zakládající členkou Občanského fóra v rodné Oskavě. V 90. letech si doplnila maturitu a bakalářský titul z oboru sociální práce – později vybudovala komunitní síť neziskových organizací, z nichž Nezávislá občanská poradna v Olomouci fungovala ještě v době natáčení rozhovoru (2024). V roce 2024 žila Eva Linhartová v Olomouci.