The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Adolf Linka (* 1919  †︎ 2014)

Kdybych nezůstal po válce v Československu, stroj bych sestrojil. Takto jsem byl pohřben zaživa.

  • narozen 8. dubna 1919 v Trutnově v česko-německé rodině

  • od mládí výrazné technické nadání, studium na vysoké škole textilních technologií v Brně

  • 1941 – povolán do wehrmachtu, Ingenieurkorps der Luftwaffe, pracuje na vynálezu kruhové tkací turbíny

  • po roce 1945 zůstal i s rodinou v Československu, v práci na vynálezu mohl pokračovat až do roku 1952, kdy byl zatčen

  • brutální výslechy v liberecké vazební věznici

  • 1955 – soudní líčení, odsouzen na šest let odnětí svobody pro údajnou hospodářskou sabotáž, trest později zvýšen na osm let

  • věznice Praha-Pankrác, lágry na Jáchymovsku, na Příbramsku (Bytíz), Valdice

  • propuštěn až v roce 1963

  • nátlak StB na spolupráci

  • 1966 – emigrace do západního Německa

  • v Německu pokračoval na sestrojení kruhové tkací turbíny, v době, kdy stroj dokončil, byl textilní průmysl v útlumu a o stroj už nebyl zájem

  • zemřel 12. dubna 2014 v Poděbradech

Adolf Linka se narodil roku 1919 v Trutnově. Pocházel z německé rodiny, znalost češtiny však nebyla v jeho rodině ničím výjimečným – jeho matka pocházela ze smíšené česko-německé rodiny, vychodila české školy, a ačkoliv mluvila německy perfektně, českého přízvuku se nikdy nezbavila. Adolf Linka se naučil výborně oba dva jazyky. Jako malé dítě trávil hodně času v textilní továrně, kterou jeho rodina vlastnila.

Zájem o techniku a velké technické nadání ho přivedlo ke studiu na vysoké škole textilní technologie v Brně. Státní zkoušku absolvoval s vyznamenáním, což mu otevřelo možnost ve studiu dále pokračovat a oddálit službu v německé armádě, která na něj coby na Němce s říšským státním občanstvím čekala.

„Narukoval jsem teprve v roce 1941. Ti, co se mnou studovali, byli dávno na vojně a mnozí z nich už padli. Absolvoval jsem základní výcvik a poté byl propůjčen na dva měsíce na ministerstvo letectva v Berlíně. Tam jsem se dozvěděl, že Japonci přišli na něco úplně nového: objevili trvalý magnet, který byl čtyřicetkrát silnější než normální magnet. V letectvu se dal využít pro dálkový kompas. Sakra, to je ono, řekl jsem si. O takové věci jsem dávno uvažoval. Už jako malý, když jsem vyrůstal v tkalcovně, mi vadil ten strašný hluk, to bylo hrozné. Hledal jsem, co udělat, aby se to dalo změnit. Napadlo mě, že bouchání by přestalo, kdyby se člunek pohyboval kolem dokola. A teď ty magnety, které by se pro to daly využít. Navíc, nový stroj by mohl být o mnoho výkonnější, než ten původní, což v tehdejší době mělo velký význam. Velké množství lidí bylo zaměstnáno v textilním průmyslu.“

Touto cestou Adolf Linka vymyslel vynález, který se měl stát jeho životním osudem, kruhový tkací stav. Chtěl ho okamžitě přihlásit na patentním úřadě, tamější úředníci však byli toho názoru, že na podobných projektech bude možné začít pracovat až po skončení války. Linka tedy bádání odložil a věnoval se úkolům, které dostával v rámci své služby u Ingenieurkorps der Luftwaffe. „Dostal jsem se na speciální školení v Praze-Kbelích. Bylo nás tam celkem dvanáct, a až na mě všichni ostatní byli chemici. Měli tam americký stroj na určení oktanového čísla. Němci si chtěli vyrobit taky takový a já, abych americký stroj poznal, jsem měl možnost se s ním seznámit. Nakonec jsem se dostal do největšího skladu pohonných látek v Německu v Preussisch Oldendorfu nedaleko holandských hranic. Byla to malá, nenápadná vesnička, kolem které byly lesnaté kopečky. Ty ale byly duté a skrývaly obrovské cisterny, strašně tajné to bylo. Pumpovalo se to tam a nahoře byla malá budova, kde se pracovalo. Já jsem tam měl ten motor, zkoušel jsem ho a vylepšoval.“

Zprávy o Linkově vynálezu se však dostaly až na ministerstvo vyzbrojování a válečného průmyslu do Berlína. „Uplynulo dost času, a najednou jsem dostal předvolání hlásit se u nejvyššího hospodářského a podnikového činitele německé říše, Alberta Speera. Sídlil ve zvláštní budově a já zavčas vyjel, abych to vůbec našel. Veliká budova a v prvním patře taková čekací místnost. Najednou přišel jeden pán a ukázalo se, že to je vysoký činitel z patentního úřadu. Pak přišli ještě další dva pánové, jeden byl profesor a druhý největším hospodářským mocipánem Čech a Moravy[1]. Všechny podklady měli s sebou, já jsem jim vysvětlil, jak jsem si to vlastně představoval, a oni se usnesli, že ano, že bych byl schopen to udělat. Speerovi pánové vysvětlili, že je to věc, která by měla velikou důležitost pro budoucí Německo, i když to není zbraň. A že je škoda utrácet výjimečného člověka na frontě, protože jestli bude na vojně o jednoho vojáka víc nebo míň, nehraje tak velkou roli. A tak Speer řekl, že situace je velmi napjatá, ale že se pokusí s tím něco udělat. Tak jsme se rozloučili.“

Adolf Linka odjížděl domů s velkou nadějí, že již brzy se do práce na vynálezu pustí naplno. Uběhly měsíce a měsíce, avšak nedělo se nic, žádnou další zprávu ohledně své činnosti neobdržel. Po čase byl i on povolán na frontu. „Inženýři z Ingenieurkorps der Luftwaffe, kteří byli v Africe a všude jinde, se vraceli, protože to tam troskotalo. Od nich jsem se dozvěděl, jaká je to všechno hrůza. Museli na obyčejnou vojnu, stejně jako teď já. Jejich záložky už nebyly růžové, ale dostali řád obyčejných vojáků.“ Linka vyfasoval masku, pušku, batoh a příkaz hlásit se na velitelství. Jaké však bylo překvapení, když uslyšel: „,Velice se omlouváme, ale stalo se něco, co se stát nemělo: při zmatku během našeho stěhování z Berlína jsme přehlédli, že už jste dávno měl být v Praze.‘ V Praze? No, tak jsem dostal jízdenku do Prahy, kde jsem se měl hlásit na nejvyšším vojenském velitelství, oddělení letectví. Vešel jsem do místnosti a slyšel: ,Už máte dávno být tady! A máte se hlásit v Brně, a sice u toho nejvyššího činitele na celém hospodářství pro Čechy a Moravu.‘“

Linka se vrátil do Brna. Dostal perfektně zařízenou pracovnu a k ruce pomocného kreslíře. Oficiálně se stal docentem na výzkumném ústavu Kaiser-Wilhelm-Forschungsinstitut a od října 1943 se mohl naplno věnovat práci na tkací turbíně, nazvané Linka Wiebturbine.

„Mohl jsem úspěšně pracovat a byli se mnou moc spokojení. Měl jsem se stát následovníkem jednoho starého profesora v tomto oboru, nejdříve jako docent, ve věku třicet sedm let jako správný profesor. Co se týče práce na turbíně, měl jsem všechno navrženo. Všechno jsem musel přezkoušet, jak by to bylo nejvýhodněji. Musel jsem si to promyslet, takový stroj je jako hodinky, má hodně funkcí, a všechno se muselo zkombinovat. Ale přišel duben 1945, konec války a to bylo všechno.“

Adolf Linka zažil bombardování Brna na konci války. V dubnu dostal příkaz odcestovat do Norimberku a hlásit se na tamější vysoké technické škole. Avšak: cesta do Norimberku vedla přes Hradec Králové a ten byl vlastně jen kousek od jeho rodiště, Trutnova. Linka neodolal pokušení a rozhodl se podívat domů, navštívit rodiče. „Zkrátka a dobře, měl jsem s sebou jen to nejnutnější, aktovku, nějaké papíry, a když jsem se dostal do Trutnova, byl jsem velice překvapen. Neboť tam byla policejní stráž, která číhala na vojáky, kteří přijeli domů, protože fronta byla už zrušená. Poslední velitelství německé armády bylo v takových lázničkách a na plakátě na nádraží velkými písmeny stálo: Popraveni ze zlosti. Zkrátka a dobře, pokud se stalo, že se objevil nějaký voják, byl zastřelen. I když to byl mladý člověk a třeba nikomu nic neudělal. To bylo desátého dubna.“ Adolf Linka sám měl velké štěstí – byl oděn do civilu, nebudil tolik pozornosti.

„Myslel jsem, že počkám, až se to nějak uklidní. Město bylo plné povozů Němců utíkajících z Východního Pruska. Někteří z nich přespávali i na zahradě našeho domu. Byli rádi, aspoň měli vodu.“ Nezvratně se blížil konec války. Sovětští vojáci osvobodili nuceně nasazené v místních fabrikách, mnohé z polských žen však krátce nato znásilnili. Celkově však je Linka toho názoru, že příslušníci Rudé armády se chovali „částečně slušně, zejména ve srovnání s Čechy. Jednoho dne přišli Češi z Úpice, a to byla hrůza. Byla to lůza, která přišla do města rabovat, vraždit a získávat majetek.“ Následně, 20. května 1945, čeští revolucionáři Linku zajali a internovali v táboře nedaleko Trutnova. Většinu zdejších vězňů tvořili starší lidé, mladí se ještě nevrátili z fronty. „Bylo strašné horko. Ráno jsme museli nastoupit, do půl těla holí, a koukali. Velitel skupiny, který měl jinou chatu, takovou menší, říká: ,Potřebuju chlapa, který by mi to tady uklízel.‘ A já říkám: ,To já dokážu.‘ Tak on říká: ,Pojď sem, chlape!‘ Tak jsem to mohl opustit. Následně byli vybráni čtyři starší lidé. Později jsem se dozvěděl, že je odvedli do místa bývalé cihelny, kde si museli vykopat hrob a kde je zastřelili. Druhý den jsme se ráno pochodem vydali pěšky až do Jičína, je to asi padesát kilometrů. Nešlo se normálně po normální cestě, částečně také přes pole, lesy a tak dále. A když v tom horku německé ženy nám chtěly dát vodu, tak ti kluci, kteří měli zbraně, mladí kluci to byli, po nich stříleli. Pak jsme přišli do té české oblasti. A to jsme už šli normální silnicí. A zase to byly hlavně ženy, které po nás házely kamení. Tak jsme skončili v Jičíně u školy, kde na nás čekali sedláci, kteří si mohli vybrat, koho chtěli. Stáli jsme tam samí starší lidé, já byl nejmladší. Byli překvapeni, jak umím česky. A pak jsem pracoval jako pacholek u sedláka.“

Adolf Linka pracoval u českého sedláka několik měsíců. Jeho zaměstnavatel ani spolupracovníci neměli tušení, kdo tento mladý, nenápadný muž je. „Jednoho dne, to byl zrovna svatý Václav, přišel policajt a ptal se: ,Tady prý je nějaký inženýr Linka?‘ – ,Co? Inženýr? Tady žádného nemáme. Ale Linka, no jo, tak to musí být on.‘ No tak že mě bere s sebou do Turnova. V té době, co jsem byl zatčen, jsem měl na sobě normální sako a na zádech už ne dobře viditelné N z vápna. Tak mě odvedl na národní výbor v Turnově. To ještě nevládli komunisté, byli tam i jiní. Ti řekli, ať jdu domů, ať se pořádně obleču. Dostal jsem povolání do Prahy k doktoru Tomáši Těmínovi na ministerstvo.“ Doktor Těmín pocházel z českého šlechtického rodu a po válce krátce působil jako náměstek ministra průmyslu. Jeho podřízení zjistili, že Adolf Linka pracoval za války na sestrojení kruhové tkací turbíny. I oni považovali nápad za hospodářsky velmi hodnotný, proto jemu a jeho německé rodině nabídli, že mohou zůstat v Československu a za velmi výhodných podmínek pokračovat v práci na přístroji.

„Měli o to zájem, věc tak důležitá. Doktor Těmín mi říkal: ,To je úžasně zajímavé, co tu máte, ale co chcete s tím dělat v Německu? To je samá troska, popel, tady máme všechno, co potřebujete, dáme vám všechno, co jen chcete.‘ Já jsem říkal, to je úžasné, česky umím, mám všelijaké české příbuzné, pro mě to nebyl žádný problém. A hlavně, mohl jsem pracovat dál. A byla usnesena smlouva. Že zůstanu, že mi bude všecko dáno a že když si chci vybudovat nějaký podnik na výrobu toho, ale aby český stát v budoucnosti měl přednostní právo vybudovat ty stroje.“

Adolf Linka i jeho rodiče byli vyňati z opatření proti Němcům, směli zůstat v Československu, i když jejich původní majetek už byl v té době rozkraden. Linka dostal pro práci v Úpici přidělenou budovu, kde mohl pracovat, a pustil se ihned znovu do práce. K dispozici dostal zámečníky i sekretářku, vše, co mu Těmín slíbil, se splnilo. Komplikovaný stroj měl propojit řadu jednotlivých funkcí, a tak práce na turbíně vyžadovala hodně času, námahy a trpělivosti. O několik měsíců později se oženil s dívkou, jež pracovala jako jeho asistentka.

„Pak přišel rok 1948. Najednou jsem si všiml, že je na pracovišti pořád nějaký policista a že jsem se dostal pod dozor. Ale bylo mi to jedno, hlavně že jsem mohl dál pracovat.“

V roce byl zřízen textilní výzkumný ústav v Liberci a roku 1952 dostal pan Linka příkaz přestěhovat se tam. Mezi jeho kolegy, českými výzkumníky, byl i Vladimír Svatý, který také pracoval na vylepšení tkacího stroje. Linka k tomu říká: „To byl můj strašný osud. Odebrali mi soustruh a jiné strojní zařízení, které mi doktor Těmín dříve pořídil. Pracoval jsem v dílně s ostatními. Manželky ostatních kolegů byly ubytovány v budově, pro mě už ale nebylo místo. Dostali jsme byt v Liberci, ale neměli jsme v něm nic. Museli jsme si koupit nějaký nábytek, abychom měli kde bydlet. Když mi manželka přinesla oběd, musela ho odevzdat u brány, a vůbec, všechno bylo takové divné. Když jsem něco potřeboval udělat, zrovna nebyl ten přístroj volný. Dostal jsem k ruce jednoho českého technika, to byl výborný člověk, a jednoho zámečníka, který byl ožrala a vůbec nechodil do práce. Ten technik mi donášel, co se děje. Že Svatý prohlašuje, to by bylo ještě dobře, aby se za české peníze Němec stal slavným.“

Práce na vynálezu pro Linku skončila na několik dlouhých let 1. května 1952. „Jako dobrý občan jsem musel jít na oslavu prvního máje na náměstí. Začalo najednou chumelit a stromy, které byly samý květ, se ocitly pod sněhem.“ Po příchodu domů mu manželka sdělila, že jejich byt navštívila StB a nechala mu vzkaz, že má zákaz vstupu do ústavu a druhý den má nastoupit na práci v kamenolomu. Nechápal sice, co se děje, ale neodporoval, do nové práce poslušně dorazil.

V kamenolomu se dělaly obrovské kvádry pro Stalinův pomník v Praze. Měl velké štěstí, po dohodě s místním vedoucím se stal údržbářem. „Dostal jsem soustruh, přístroje na sváření. Kameníci byli na mě moc hodní. Když se něco rozbilo, hned jsem to spravil. Veliké kusy kamene se lámaly střelbou. Navrtávalo se to a ta dlouhá korunka měla vpředu korunku z plátků, které se dovážely ze zahraničí. Když se korunka ulomila, musela se vzít zase celá nová tyč. Já jsem se na to koukal a říkal jsem: ,No jo, máte ještě nějakou korunku?‘ Tak jsem udělal kuželový závit, a najednou se to nelámalo, vydrželo to. Vedoucí to dal vědět jinému kamenolomu, ti nám poslali i jejich tyče. V přesčasech jsem spravoval i jiné věci. Bylo to dobře placeno, a najednou jsem si vydělal víc než jako výzkumník. Kameníci byli moc hodní na mě. Jenom když byla výplata, chtěli, abych šel s nimi na mejdan, to jsem nešel. To bylo to jediné. Jednou se stala porucha na zvedáku. Byl velikánský, aby mohl zvedat ty obrovské věci, a najednou se zasekl. Já vlezl nahoru a všichni kameníci koukali, co tam udělám. Dole pro mě vypadali lidi jako mravenci. Zvládl jsem to, dole tleskali. Zkrátka a dobře, měl jsem se tam moc dobře. Jednoho dne jsem dokonce dostal vyznamenání jako nejlepší údržbář v severočeském průmyslu kamenném.“ V kamenolomu strávil léto, na podzim roku 1952 byl z ničeho nic zatčen.

Na pobyt ve vazbě v Liberci vzpomíná následovně: „Odvedli mě do věznice a dostal jsem pásku, takzvané brýle. Vedli mě po schodech, všechno vonělo novostavbou. Za plechovými dveřmi byla malá kobka, kam jsem byl zastrčen. Po nějakém čase jsem se dostal k výslechu. ,My všecko na vás víme, nemá smysl zapírat, chceme to slyšet od vás.‘ Nakonec jsem měl vymyšlené věci podepsat, obvinit jiné lidi, které jsem skoro ani neznal, ale prý mají s tím co dělat, že chtěli dostat tu turbínu do Německa. A že bych mohl prozradit důležité informace o té práci, také o tom, co udělal Svatý. Začalo to tím: ,My víme, vy jste typický kapitalista, a kdyby bylo ve vaší moci, tak byste nejradši i bombardoval Prahu.‘ Strašné nesmysly. Já jsem byl přivázán k židli a nechtěl jsem podepsat, tak zavolali druhého. Ten, co vedl výslech, byl malý blonďáček. A ten mě tak tloukl, že jsem upadl. A když jsem ležel na zemi, tak do mě kopl. Pochopitelně do varlat, tak jsem byl v bezvědomí. Když jsem přišel k vědomí, zase jsem byl v té malé kobce. A zas, pokud byste se chtěl přiznat, tak se přihlaste. Já jsem se nepřihlásil. Tak jsem se znovu dostal k výslechu. ,Tak máte na vybranou. Ještě nepochopíte, že vaše zapírání nemá žádný výsledek? No tak uvidíme. Tak nedostanete jídlo, až budete mít hlad, přihlaste se.‘ Já jsem se nepřihlásil. Uplynula nějaká doba. Byla zima, na stěně kobky byl led. Musel jsem spát na slamníku. V místnosti svítila silná žárovka, musel jsem spát na zádech, ruce musely být venku, když se člověk trošku pohnul, už bouchali na dveře. A když už to člověk ani nevnímal, jak byl unavený, tak jsem dostal vodou.“ Brutalita při výsleších se samozřejmě projevila na pamětníkově zdravotním stavu:

„Bylo mi divně. Neměl jsem zrcadlo, ale viděl jsem, že mé ruce jsou žluté, kůže byla žlutá. Nohy byly jen kost a kůže. Když mě nakonec zas táhli nahoru k výslechu, nohy byly tak těžké, že jsem je nemohl zvedat. A tak na mě řval: ,Jo, takový, to dokáže být Němec, tak tvrdej.‘ Tak to říkal. Byl jsem odveden do státní věznice v Liberci. Tam byla veliká místnost, slamník vedle slamníku, a na jeden z nich jsem byl položen. Když jsem tam byl dovezen, slyšel jsem, jak někteří říkali: ,Bože můj, to je mrtvola.‘ Mezi nimi byl i jeden lékař, který pocházel ze Semil. Ten tloukl na dveře, až se ozval bachař: ,Tak co je?‘ – ,Tady umírá člověk!‘ Tak byl přivolán nějaký lékař, ten na mě koukal a poslal do nemocnice v Liberci na speciální oddělení. Dali mě na váhu, vážil jsem asi třicet osm kilo. Lékař byl úplně zhrozen.“ V nemocnici byl pan Linka uložen na lůžko. V místnosti ležel ještě jeden člověk, který měl na posteli štítek se jménem Winkler. Od jiného vězně byl však Linka varován, že se dotyčný ve skutečnosti jmenuje Ponocný a zabil mladou dívku, že si na něj proto má dát pozor. Ačkoliv tedy Winkler (Ponocný) mluvil dokonalou němčinou, Linka s ním nepromluvil ani slovo. Ponocný prý byl sem tam povolán k výslechům, pak se zase vrátil, a nic víc se nedělo.

Přešla zima roku 1953, přešlo jaro 1954. V létě se Linkův zdravotní stav zlepšil dostatečně na to, aby nemocnici opustil, dostal se zpět do liberecké státní věznice, celu opět sdílel s Winklerem (Ponocným).

„Nakonec jsem zůstal úplně sám, to už byla zima. Dostával jsem trošku jídla. Sem tam mi přiletěl vrabec, tak jsem mu dával drobky ven. Moc mě to potěšilo. A když se slunce zvedalo, ten stín se o takový kus zkrátil.“ V červnu 1955 se Adolf Linka konečně dostal před soud. „Pak přišel červen, najednou přišel jeden odsouzený v doprovodu bachaře a oholil mě. Zas to trvalo chvíli, dostal jsem šaty, ve kterých jsem byl kdysi zatčen, ve kterých jsem pracoval v kamenolomu. Pak jsem byl veden dolů, přes schody. Na konci chodby byl můj otec. Chtěl ke mně, ale nedovolili mu to. Musel jsem do bočních dveří, kde byla soudní síň, soudce, přísedící, jinak nikdo, veřejnost byla vyloučena. Soudce: ,Tak Vy se jmenujete, narodil jste se tak a tak. Přiznáte se vinným?‘ – ,Já jsem nevinen.‘ – ,My vám ukážeme, máme na vás svědka.‘ A najednou přivádí toho vraha, a já křičel: ,To přeci je vrah, pravým jménem Ponocný. S tou nestvůrou jsem ani slovo nepromluvil.‘ Byli strašně překvapení, že jsem to věděl, že jsem to prokoukl, mysleli, jaký jsem strašně nebezpečný člověk. Teď ten soudce: ,Člověk se může ve slabé chvíli zapomenout, ale vy jako zarytý nepřítel zřízení jste daleko horším.‘ Šmahem jsem byl odsouzen na šest let.“ Obvinění znělo, že chtěl ilegálně opustit republiku. Přeložen byl do věznice v Praze na Pankráci.

Z pankrácké věznice si Adolf Linka živě vybavuje příhodu, kdy mu byl znovu připomenut jeho německý původ. „Malá místnost a byli jsme tam čtyři. Zvláštní to oddělení, pro speciální vězně. Ukázalo se, že tam byl generál Kolář, generál letectva, major Dědek, nějaký malý člověk Kalina a já. Ty čtyři slamníky byly na sobě. Zase bylo vedro, a když jsme měli žízeň, tak jsme měli v místnosti jakoby záchod a z něj jsme si měli brát vodu na pití. Jednoho dne mě napadl ten major: ,To všecko Němci, ti jsou vinni!‘ Protože válka a tak dále. Tu vyskočil ten malý člověk a říká: ,Ty svině zatracená, co jsi dělal za války? Ty jsi pracoval pro německý zbrojní průmysl. A co tenhle člověk? Jak ho znám, ten by ani mouše neublížil.‘ A přidal se pak ten generál, no a pak byl už ticho. Ukázalo se, že ten malý člověk Kalina byl Žid, který by býval byl popraven kvůli soudu se Slánským. On studoval právnictví v Bratislavě, byl tehdy už v nějaké studentské komunistické organizaci a měl vysoké postavení v komunistické straně. Povídali jsme si, já měl k němu důvěru, on ke mně, najednou jsme byli přátelé.“ Z Pankráce byl Linka převeden nejprve do jáchymovských dolů, potom na Příbramsko (1955). Nejprve fáral, když se však zjistilo, že je inženýr, opět se stal údržbářem, což mělo tu výhodu, že měl po táboře relativně volný pohyb.

Jednou se stal smrtelný úraz, při němž zemřel vězeň Schrammel, původem Němec. V dole jej zabil vozík, který vyskočil z kolejí. Za nějakou dobu mohlo dojít k dalšímu smrtelnému úrazu, namále měl tentokrát Adolf Linka. „Pomáhal jsem na novostavbě. Naložil jsem dole do kolečka cihly, a najednou ruc, těsně mě minula cihla, ruku jsem měl tam a měl jsem rozdrcené prsty. No jo. A tak jsem měl pracovat dál, to nešlo. Příští den přišel ke mně jeden človíček a říkal: ,Já o tom věděl, že se zase líčí nějaký atentát, ale nevěděl jsem na koho. Teď bohužel to vím. Podívejte se, já jsem Žid a jsem stejně tak pronásledován jako Němci. Když se něco dozvíte, že na mě je nalíčeno, tak mi to dejte, prosím, vědět.‘ Bohužel já jsem ho už později nepotkal.“ Pan Linka se domnívá, že vraždy měli na svědomí ne bachaři, ale spoluvězni, čeští nacionalisté. „Byli proti komunismu, tak byli zatčeni. Jejich heslem bylo oddělat každého Němce. Ti tam řádili, to bylo zle.“

Po šesti letech, v roce 1961, měl být Adolf Linka konečně propuštěn na svobodu. Nestalo se však. „Přišel den svobody, jdu dolů vyfasovat civilní šaty a říkám: ,To je omyl, já jdu domů, já nejsem nový případ.‘ – ,To není možný,‘ zavolal, ,nene, to jste Vy, Vy jste znovu zatčen.‘ – ,Jak to?‘ Já jsem myslel, že se zblázním. Věděl jsem, že manželka mě bude čekat před vraty, a najednou jsem byl znovu zatčen. V hlavě mi brnělo, myslel jsem, že se zblázním. Byl jsem jakoby ve svém vlastním divokém snu. Hrozné to bylo. Byl jsem úplně na pokraji šílenství. Pak utekla nějaká doba, snad měsíc, a bylo mi sděleno, že převýchova nedostatečně splnila svůj účel a že jsem odsouzen na další dva roky vězení.“ Místo na svobodu musel do Kartouz, kde ve společnosti kněží – spoluvězňů brousil sklo. Propuštění na svobodu přišlo po osmi letech.

„No tak co. Před mým oficiálním propuštěním jsem dostal povolenku do Prahy. Manželka byla překvapená, že se objevím. Já tam mohl přenocovat, musel jsem se příští den zase vrátit. A to bylo divný. Lidé byli jinak oblečení, auta vypadala jinak, všechno bylo tak strašně jiné. Divné. A když jsem jel vlakem zpět, měl jsem pocit, že se vracím domů, ne do vězení, protože na to jsem byl zvyklý, ale to nové mi bylo cizí. A nakonec jsem byl propuštěn, po osmi letech. A teď, jakou práci mám najít? Nikdo mě nechtěl. Najednou jsem dostal práci, byl jsem určen do Trutnova, pracovat v textilním průmyslu. Tak tam budu činný jako pomocný dělník. Manželka dostala byt jako vychovatelka, tak jsem bydlel u ní v Hechyni u Trutnova[2].“

Jak se ukázalo, umístěnka do Trutnova nebyla žádná náhoda. Linka měl v regionu dobré jméno, čehož chtěla využít StB a získat ho ke spolupráci: „,Vy jste byl tady moc známý,‘ řekli mi. ,Lidé vědí, že jste byl ve vězení. Vidíte, a teď se můžete zasloužit. Dostanete krycí jméno, a když zjistíte, že někteří lidé mají nepřátelský postoj k zřízení, tak nám to ohlásíte. Před soud se nedostanete, budete mít krycí jméno Štika, všechno ostatní zařídíme. Podle toho, jak budete úspěšný, budete úspěšný i v povolání. Teď jste pomocný dělník, nakonec můžete být zase činný jako inženýr.‘ – ,Já ale nikoho neudám.‘ – ,Můžete jít do hospody.‘ – ,Já do hospody nepůjdu, já ten kouř nesnáším.‘ – ,A také dostanete peníze, abyste mohl lidi pohostit, aby mluvili… To záleží na vás.‘ A já pořád nikoho nehlásil.“[3]

Nátlak byl vyvíjen i na jeho manželku, hrozba, že manžel bude znova zavřen, byla pořád na denním pořádku. Proto se rozhodla od něj odejít. „Manželka dostala hrůzu. Už věděla, jak je to strašný, žít jako manželka politického vězně. Tak se stalo, že jednoho dne přijdu domů a správce mi říká: ,Vy tady už nemáte vstup. Vaše manželka dala výpověď, už tady nebydlí, tady je váš kufr.‘ Já věděl, že manželka je v jiném stavu. Co jsem mohl? Nic jsem nemohl dělat. Když jsem chtěl někam jít, musel jsem to vždy nahlásit. Tak ubíhal čas, přišly Vánoce, Nový rok, a já se pokusil ilegálně dostat do Prahy. Věděl jsem, kde má matku a že tam asi bude.“

„V Praze jsem byl poslední den starého roku. Přivítala mě matka mé ženy: ,Co ty tady chceš?‘ Později přišla manželka: ,Jak to, že ty jsi tady?‘ Ve vedlejší menší místnosti bylo malé dítě, můj syn. Tak jsem viděl to malé miminko, skoro jsem se bál ho vzít do ruky. Bál jsem se, že bych mu mohl ublížit. Tak jsme šli do Stromovky, a ona že nechce dále vést život jako manželka politického vězně a že chce rozvod. No tak co, tak jsem to vzal na vědomí. Co v Praze? Šel jsem na nádraží a čekal jsem na nový rok a na vlak směr Hradec Králové a Trutnov. Byl jsem celý zničený. Co mám za život vůbec? Má to smysl? Myslel jsem, že život nemá dál smysl. Vždy jsem myslel, že to pekelné řízení nemůže dál trvat, a vydržel jsem to všechno. A teď najednou stejně nic. A kdy to už skončí? Ale co mám? Zbraň nemám, jed nemám, to jediné, co mám, je třeba nějaký provaz. Aspoň bych rodičům nebyl na obtíž. A teď, co udělat? Ve vagonu bylo všechno plné. Během cesty lidé vystupovali, zůstala jedna mladá žena s matkou, ta později také vystoupila. Ta dívka se na mě koukala, já na ni. A ona mi říkala: ,Copak, ty mě už nepoznáš?‘ Dívka, která seděla ve stejném kupé, byla Alice, známost z mládí, do které jsem se tehdy zamiloval. Dokonce to byla Němka. My jsme se kdysi setkali, šli jsme spolu do parku a byli jsme domluvení, že se druhý den uvidíme. Ona byla plachá, já ji vyčkával a zpozoroval jsem, že když mě viděla, tak koukala vedle. No tak jsem si myslel, když se dívá jinam, má jinou známost, nedá se nic dělat, musím to brát, jak to je. A tím to končilo. Jenže... V naší rodině vyrostl sirotek, byla to dcera sestry mé matky. Její rodiče brzy zemřeli a ona vyrůstala v mé rodině jako druhé dítě. S Alicí byly stejně staré a znaly se. Jenže sestřenice mě pomluvila u jejích rodičů a ti dceři zakázali se se mnou dále stýkat.“

A teď najednou tahle Alice sedí naproti němu ve vlaku. „Měla u sebe pomeranč. Něco takového jsem léta neviděl, ani jablko ne. Dala mi z něj kousek. No jo.“

Linkovo manželství bylo rozvedeno. U soudu se dozvěděl, že po celou dobu, co byl ve vězení, měla jeho žena poměr s někým jiným, ke komu se vrátila po odchodu od Linky.

Od svého propuštění se Adolf Linka snažil o možnost vystěhovat se do Německa. Rodičům jeho druhé ženy Alice se to podařilo, pak i jeho rodičům, avšak jeho žádost byla opakovaně zamítána. Do Německa se mu podařilo dostat až roku 1965. Práce na tkací turbíně mohla pokračovat.

„Nejdřív jsem se dostal do sběrného tábora, pak jsem byl určen do oblasti, kde je textilní průmysl, tak jsem se dostal do Reutlingen. V Německu se zase ujali té mé věci. Pak jsem se dostal do veliké známé firmy, která dělala kruhové pletací stroje, a oni řekli safra, to je ono. S pletením takhle už to moc nejde, ale tkací turbína, to je ono. No a tak velkoryse jsem dostal všechno, co jsem potřeboval. Dařilo se mi moc dobře, nejdřív jsem bydlel v nájmu, pak jsem si mohl nechat postavit ten dům tady, měli jsme celkem krásný život. Peníze nehrály roli, to se nedalo ani spotřebovat.“

Bohužel se však stalo, že firma Fouqué, u níž pamětník pracoval, se dostala do finančních těžkostí. Banka jí odmítla poskytnout úvěr, a tak činnost známé a kdysi světově proslulé společnosti v roce 1974 zanikla. Její správce rozprodal veškeré jmění a také licenční právo na práci soukromého výzkumníka Adolfa Linky. Ten se dostal k firmě Dornier. V práci pokračoval dál. Ukázalo se však, že léta, která strávil v komunistických kriminálech, rozhodla o tom, že světoznámým vynálezcem se nestane.

„Svůj stroj jsem dokončil. Bohužel se v době, kdy se měl začít vyrábět, situace v textilním průmyslu zhoršila a celá Evropa byla zaplavena levným zbožím z Číny. Kruhová tkací turbína se tak nikdy nedostala do sériové výroby, textilní průmysl zhasl. Měl jsem převzít po otci tkalcovnu, kterou založil děd. Pak přišla válka, všechno bylo jinak, pak už bylo úplně všechno pryč. Kdybych nezůstal po válce v Československu, stroj bych sestrojil. Takto jsem byl zaživa pohřben… Nebýt Číny, stal bych se úžasně slavným člověkem. Co bylo, bylo. Jednou jsem náhodou u známých, kteří mají internet, našel odkazy o něm na internetu, moc mě překvapilo, že se o mně ví.“

[1] Walter Bertsch.

[2] Název se nepodařilo dohledat.

[3] Svazek StB na Adolfa Linku byl skartován.