The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MVDr. Martin Lis CSc., Ph.D. (* 1935)

• narozen 6. ledna 1935 v Praze

• svědek válečného dění v Plzni a Písku

• v 50. letech vystudoval veterinární medicínu v Brně

• v 60. letech pracoval ve výzkumném ústavu v Uhříněvsi

• po srpnové invazi v roce 1968 se s rodinou nevrátil z dovolené v Itálii

• usadil se v kanadském Montrealu, kde pracoval v oblasti výzkumu

• v roce 2002 se natrvalo vrátil do České republiky

Letní idylka v kempu nedaleko Benátek. Stan stojí a děti se koupou v moři. Z ničeho nic přichází muž s tranzistorem. „Víte, že jsou v Praze Rusové!?“ ptá se česky – shodou okolností jde o sudetského Němce, kterého Čechoslováci o dvacet let dříve vyhnali z domova. „Člověče, vy jste se zbláznil?!“ dostává se mu odpovědi. Zapíná rádio, které nutí třiatřicetiletého úspěšného veterináře, aby v rychlosti přehodnotil svůj dosavadní život. Byť má doma rodinu, přátele a slibně rozběhnutou kariéru, rozhodne se s manželkou, dvěma dětmi a plážovým vybavením zůstat na svobodném Západě. Podobně jako neznámý muž ze Sudet, i on se ze dne na den stává vyhnancem. Svého rozhodnutí však nikdy nelituje. Kromě velké zimy na něj čekají v Kanadě velké výzvy, úspěchy a peníze. „Doma jsme všude, kde jsme,“ shrnuje ve stručnosti svou filozofii Martin Lis. 

Flaky střílely nepřetržitě

Martin Lis se narodil 6. ledna 1935 v Praze. Tím, že otec pracoval u železnice, se rodina často stěhovala a koncem třicátých let žili Lisovi v Košicích. Po takzvané první vídeňské arbitráži, kdy v listopadu 1938 části území dnešního Slovenska a tehdejší Podkarpatské Rusi zabralo Maďarsko, se Lisovi museli nedobrovolně vystěhovat. „Pamatuju si, že jsme jeli strašně dlouho vlakem. Vlak jel pomalu a byl plný. To byly takové ty dobytčáky, ale protože byl otec na dráze, tak pro matku s novorozeným bráchou zařídil nějaké kupé,“ vzpomíná Martin Lis, kterému byly tehdy čtyři roky. Rodina přesídlila do Plzně, kde otec i nadále pracoval u železnice.

Na rozdíl od většiny měst na českém území, která sužovala bombardování především koncem války, se strategicky důležitá Plzeň stávala terčem náletů už o poznání dříve. „Pamatuju si, že ty první nálety jsme tam zažili. To jsme museli celý dům, kde jsme bydleli, všichni jít do sklepa. A hned za tím domem, na Slovanech, tam bylo pole. Tam byly flaky, německý protiletadlový děla. Jednak byl kravál od bombardování a strašný rámus dělaly ty flaky, ty nepřetržitě střílely. Nic tam tehdy nesestřelily, ale rámus to byl strašnej a barák se z toho třásl. Nedaleko od nás byla vybombardovaná obytná čtvrť na Slovanech, protože dole byla Škodovka a oni to tam nějak špatně zaměřili a místo na Škodovku poslali bomby na obytnou čtvrť,“ popisuje pamětník dramatické chvíle. Po této události se rodina z obav o vlastní bezpečí přestěhovala za prarodiči do Písku.

Celej chodník od krve. Ležel a naříkal dva dny

V jihočeském městě se dočkali konce války, do Písku dorazily americké a posléze i sovětské jednotky. Do osvobozeneckého dění se tehdy výrazně zapojil Martinův strýc Frank Bůžek, Čechoameričan, který zprostředkovával komunikaci mezi národním výborem a americkými vojáky. Těm velel kapitán Kermit G. Bernard. „[Bernard] popsal situaci a oni mu říkali, ať odzbrojí píseckou posádku a pošle německé vojáky do Strakonic pěšky a sám ať se stáhne za hranice města a druhý den že přijedou posily. Druhý den, 7. května ráno, přijeli Američani a celý Písek obsadili a začali odzbrojovat Němce a dostali se až k Podolskému mostu k Vltavě, nejvýchodnější místo, kam se dostali. Mezitím 12. přišli Rusové a Písek byl město dvou armád,“ popisuje Martin Lis průběh osvobození. „Všechno fungovalo náramně, tehdy k sobě Američané a Rusové byli přátelští, protože byli spojenci. Bohužel jim to nevydrželo dodneška, ale tehdy to fungovalo,“ dodává.

Bezprostředně po uklidnění situace rodina přesídlila zpět do Plzně, kde se Lisovi opětovně setkávali s vojáky obou mocností. „Chodili jsme k řece, a když přišli Američani, tak chodili podél řeky a ryby ve vodě stříleli z karabiny. A když nějakou trefili, tak jsme tam vždycky plavali a tu rybu jsme jim přinesli. Pak přišli Rusové a ti měli jinou techniku: ti tam začali házet granáty. Bohužel nějakej vojáček, buď byl opilej, nebo… A ten, když tam házel na ryby, tak ten jeden granát ho roztrhal,“ vypráví Martin Lis a vzpomíná i na další z krvavých momentů v plzeňských ulicích: „Jeden ruskej vojáček se opil a viděl hasiče v uniformě. On, jak byl opilý, tak na něj ukázal a začal křičet, že to je Němec, a začal po něm střílet. Jak byl opilý, tak ho samozřejmě naštěstí netrefil. On utekl, někoho zavolal a přišla tam ruská vojenská policie. Tohohle chudáka tam tak ztřískali...! Strašným způsobem ho ztřískali. Celej chodník byl od krve a on tam ležel a naříkal asi dva dny. Lidi se snažili mu něco přinést... napít… Ale on byl tak zmlácenej... Pak se trošku zotavil, tak odešel. Ale příšerným způsobem ho tam ztřískali.“

Všichni si furt psali o nějaká stipendia

Poválečné politické změny pocítil dospívající Martin Lis skrze reformy ve vzdělávání. V roce 1948 komunisté zrušili víceletá gymnázia, a z druhého ročníku tak musel přestoupit na měšťanku. Po dalších dvou letech, v roce 1950, se opětovně úspěšně hlásil na totéž gymnázium. „A když jsme byli v septimě, tak přišla další školská reforma a udělali z toho jedenáctiletky. To bylo strašně zajímavý – my jsme byli v septimě a ještě jsme měli rok chodit na gymnázium. Ale oni to udělali tak, že oktávu, poslední ročník, jsme dělali přes prázdniny. Za dva měsíce udělali takovou nalejvárnu,“ přibližuje pamětník zmatky v poúnorovém vzdělávacím systému. Po maturitě se hlásil na vysokoškolská studia veterinární medicíny v Brně, avšak kvůli nevyhovujícímu kádrovému profilu neúspěšně. Namísto studií nastoupil do práce ve výzkumném ústavu v Uhříněvsi. Tamní kádrovák Zahrádka si ho oblíbil, napsal kladný posudek a na druhý pokus už přijímací zkoušky na vytouženou veterinu dopadly zdárně. Titul pamětník obhájil v roce 1960.

Následná roční vojenská služba se nesla v poklidném duchu. Coby vystudovaný (byť veterinární) lékař absolvoval školení pro vojenské zdravotníky a ve službě pak léčil nemocné brance. K dispozici měl i sanitku, do které se sem tam dalo nenápadně „zašít“ a vyhnout se tak otravným cvičením. Po propuštění do civilu nastoupil zpět do uhříněveského výzkumného ústavu, který posléze převzala Akademie věd (ČSAV). Dočasné rozvolnění poměrů druhé poloviny šedesátých let citelně rezonovalo i vědou a výzkumem, a jak Martin Lis vzpomíná: „To se tak uvolnilo, že si všichni furt psali o nějaká stipendia!“ On sám vycestoval do Francie, kde strávil půl roku, po kterém obhájil titul kandidáta věd (CSc.). Na Západ – tentokrát do Itálie – se opětovně podíval v srpnu 1968. S manželkou a dvěma dětmi přespávali v kempu ve městě Jesolo, nedaleko Benátek.

Jeden kufr a dvě krabice

„Teď se to vrátí do padesátých let. Tak já bych navrhoval, že se tam nevrátíme,“ řekl pamětník manželce Marii, když se na dovolené dozvěděl o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Nebyli jediní. Italové tehdy podle vyprávění projevili obrovskou vlnu solidarity – Čechoslovákům poskytovali ubytování a jídlo zdarma, pomáhali, jak se dalo. Lisovi se nejprve přesunuli za strýcem do Francie, odkud plánovali emigrovat do Kanady, kde žil Martinův bratranec. Díky příbuzenským vazbám v obou zemích šlo vyřízení veškerých potřebných papírů překvapivě jednoduše a rychle. Na montrealském letišti je čekal bratranec se svou rodinou, který Lisovy ubytoval u sebe v domě. Do začátku měli jen jeden kufr a dvě krabice s věcmi sbalenými původně na dovolenou.

Přestože se zcela neplánovaně ocitli na druhém konci světa s cílem natrvalo zůstat, nebyly začátky – v porovnání s vyprávěním řady dalších pamětníků – natolik náročné. Díky dosaženému vzdělání, odborným zkušenostem a znalosti jazyků našel Martin Lis zaměstnání prakticky okamžitě. Podobně jako v Československu, i v Kanadě o něj měly zájem výzkumné ústavy. Pracoval v Montrealu, kde se rodina usadila, a jeden čas i v Ottawě. V roce 1973 pak obhájil doktorský titul (Ph.D.). V Kanadě se Lisovi vídávali i se svými krajany, vazba na původní domov a dění v Československu se však ve větší míře zpřetrhala.

Všude doma

Emigrace neunikla pozornosti československých bezpečnostních složek. V sedmdesátých letech si dokonce Martina Lise v Kanadě opakovaně vyhledal tajný spolupracovník StB. Díky dochovaným archiváliím víme, že Státní bezpečnost zajímaly pamětníkovy postoje k politické situaci u nás a ruku v ruce s tím i možnosti obnovení/navázání vazby s Československem – Martin Lis byl považován za kapacitu v oblasti vědeckého výzkumu, o kterou soudruzi přišli a která by se jim na akademické půdě hodila. Na základě estébáckého oťukávání pak dospěli k závěru, že: „[…] je možno zapůsobit na legalizaci jeho vztahu k ČSSR,“[1] jak stojí v dochovaném svazku StB.

K tomu však nedošlo. Oba manželé měli v Kanadě úspěšně rozjeté profesní dráhy, děti získaly vzdělání. Zlom nastal až několik let po pádu komunistické totality, v roce 2002. Manželé Lisovi – v té době již v důchodu – měli tou dobou obě děti v Evropě a rozhodli se pro návrat do původního domova. Kromě rodinných vazeb sehrála roli i matematika. „S kanadským důchodem v Montrealu bychom přežili, ale jako důchodci bychom si nemohli nijak vyskakovat. Kdežto tady jsme prakticky zbohatli,“ vysvětluje pamětník a dodává, že během více než čtyř dekád života v Kanadě mu z Československa prakticky nic nechybělo a ani nyní to není jiné – to, že opustil Kanadu, jej netrápí. „Doma jsme všude, kde jsme,“ uzavírá své vyprávění Martin Lis.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný mezi Dodatečnými materiály.