The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Liška (* 1924  †︎ 2013)

• narozen v roce 1924 v Nošovicích

• v prosinci 1942 narukoval do wehrmachtu

• díky francouzským partyzánům přeběhl ke spojencům

• zúčastnil se obléhání Dunkerque

• vystudoval vysokou školu a stal se inženýrem

• v roce 1964 mu byla znárodněna hospoda v Nošovicích

• žil v Bašce u Frýdku - Místku

• zemřel v roce 2013

Ing. Josef Liška se narodil v roce 1924 v Nošovicích. Během druhé světové války bojoval na obou frontách. Ve wehrmachtu byl v ženijních jednotkách nasazen v severní Francii a po útěku ke spojencům se v československé brigádě zúčastnil obléhání přístavního města Dunkerque.

Otec Josefa Lišky Eduard vlastnil v Nošovicích hospodu U Lišků. V obci byl váženým mužem, celých deset let dělal před válkou v Nošovicích starostu. V roce 1938 bylo polskou armádou zabráno Těšínsko. Vznikly nové hranice, které protínaly obec. Takzvané Zadní Nošovice se staly součástí polského státu. Hostinec sice zůstal na české straně, ale byl velmi blízko nových hranic. Proto v něm také často přespávali utečenci z Těšínska, kteří byli s minimem věcí vyhnáni ze svých domovů. V hostinci se také zdržovali čeští financové. Josef Liška vzpomíná, že jim jedné noci Poláci ukradli zbraně uložené v předsíni. Říká, že šlo nejspíše o polské celníky.

Dne 15. března 1939 došlo k německé okupaci Čech a Moravy. Zanedlouho německá správa zatkla několik občanů obce. Mezi nimi i otce pamětníka Eduarda Lišku, kterého odvezli na gestapo ve Frýdku. Josef Liška dnes neví, proč byl otec odvezen. Jedním z důvodů mohlo být právě jeho desetileté starostování. Z vězení byl nakonec propuštěn po intervenci nového německého starosty obce, ale jen pod podmínkou, že podepíše Volksliste a získá tím nižší podmíněnou formu německého občanství. To také automaticky přecházelo na neplnoletého Josefa. Ten v té době navštěvoval strojní průmyslovou školu v Ostravě-Vítkovicích. Tu však nedokončil, protože v prosinci 1942 byl v osmnácti letech nucen narukovat do wehrmachtu.

U wehrmachtu a útěk ke spojencům

Josef Liška nejprve absolvoval výcvik v Kielcích ve středním Polsku a od března 1943 ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) v Rakousku u protitankové pěchoty. Tak jako většina vojáků wehrmachtu nevzpomíná na výcvik dobře. Byl velice tvrdý a pro něj ještě ztížený špatnou němčinou. „Tam jsem opravdu zkusil,“ říká. Asi po dvou měsících byl převelen do Francie, kde prošel pro změnu ženijním výcvikem.

Protože Josef Liška uměl hezky psát kurzívou, používal ho velitel k psaní zpráv i přesto, že německou gramatiku příliš neovládal a dokumenty se musely několikrát přepisovat. Při této činnosti se Josef Liška dostal k jedné francouzské rodině, u které tajně poslouchal rádio Londýn, a tak se dozvěděl o vzniku československé brigády. Rozhodl se, že se pokusí přejít ke spojencům. Majitelé domu sice moc neznal, ale požádal je o pomoc a nakonec se ke spojencům dostal. K jeho překvapení to ale nebylo ve Velké Británii. Takto na to vzpomíná: „Jak jsem tam byl, tak jsem u nich poslouchal rádio a něco jsem vyposlechl. Tím jsem zjistil o tom vojsku. Tak jsem to s nima domlouval, jestli by šlo nějakým způsobem mě dostat do Anglie. Přes tu úžinu je to blízko. Zpočátku ne, ale později mě napadlo, že to byla odvaha. Protože kdyby to řekli Němcům, tak mě odpráskli, že chci utéct. V tom čase mě to nenapadlo. Oni mně řekli, že tu možnost mají. Existovali tam jako u nás partyzáni. Tak jsme se asi týden před útokem na Normandii domluvili, že tam přijdu. Byli tam ti chlapi, přinesli mně civil. Já jsem se převlékl do civilu a oni mě převedli. Šli jsme asi dvě noci nebo dýl, až jsme se dostali k moři. Tam mě předali nějakým lidem, kteří měli malou loďku. Nasedl jsem a  jel jsem do Anglie. Dostal jsem se ale do Afriky. To bylo Středozemní moře. Já jsem se dostal na druhou stranu Francie. Přes Středozemní moře jsem se dostal do severní Afriky.“

Z Francie utekl v nejvyšší čas, protože přibližně za týden již začínala operace Overlord a spojenci se začali vyloďovat v Normandii. V severní Africe se Josef Liška zdržel jen krátce. Za čtrnáct dní nastoupil na loď, která doplula do Edinburghu ve Skotsku. I tak krátká doba pobytu v Africe stačila, aby se pamětník nakazil malárií, a tak se po příjezdu do Velké Británie musel několik dní léčit.

Obléhání Dunkerque

Po vyléčení se Josef Liška přihlásil do československé brigády a po krátkém výcviku byl zařazen ke štábní rotě. Následovalo převezení k městu Dunkerque v severní Francii. Přístav Dunkerque okupovala zhruba dvanáctitisícová německá posádka vedená viceadmirálem Friedrichem Frisiusem. Čechoslováci měli za úkol udržet Němce v přístavu a nepustit je z obklíčení. Tento úkol nebyl jednoduchý, protože vojáci wehrmachtu měli velkou přesilu. Jedna z prvních bojových akcí byla naplánována velením brigády na 28. října, k příležitosti státního svátku, další potom na 5. listopadu 1944. Obou se Josef Liška zúčastnil. Při útoku 5. listopadu dočasně ohluchl a několik dní se musel léčit v nemocnici. „Měl jsem to štěstí, že jsem se tam nepotkal s kulkou, ale něco vedle mě spadlo, a jak to bouchlo, tak jsem ohluchl.“

I když se zrovna nekonal žádný útok, vojáci měli pořád dost povinností. Prováděly se také malé výpady na nepřátelská území, při kterých bylo použito jen několik vojáků. Ti zažívali během pobytu u Dunkerque neustálý stres. Několik jeho přátel padlo a nikdo nevěděl, kdy přijde řada na něho. Není se tak čemu divit, že vojáci občas zazmatkovali a nejdříve stříleli a až potom se ptali. Jak vzpomíná Josef Liška, při jednom z úkolů, kdy měli vyčistit stavení, ze kterého neustále někdo střílel, zabili několik vzdávajících se Němců: „Jeden případ byl, že z jednoho místa šla pořád jakási střelba. Tak se zjistilo, že to je nějaké větší stavení a z něho že ta palba jde. Tak jsme dostali za úkol to tam zjistit, zlikvidovat. Já jsem v té skupině byl také. Tak jsme se tam dostali. Bylo to přes den. Cestou po nás nikdo nestřílel. Na statku nebylo nikoho vidět. Bylo tam okénko do sklepa a tam jsme hodili ruční granáty, kdyby náhodou. Potom jsme šli do světnice a tam bylo asi deset nebo patnáct německých vojáků. My na ně německy: ,Hände hoch!‘ Ruce vzhůru. Tak oni dali ruce nahoru. Hnedka vedle dveří, jak se vešlo, byla skříň. Ten jeden od nás se o ni opřel. Chtěli jsme je prošacovat a vzít je jako zajatce. Už jsme byli připravení a ten jeden z našich padnul a teď nevím, jestli bajonetem nebo střelil toho Ústeckého. Jenom vím, že byl těžce raněn. My jsme ze strachu jedni stříleli do skříně a ostatní jsme všechny ty vojáky tam postříleli. Nemohli se bránit. Ruce měli nahoře. Přesto jsme... A to dělal ten strach. Viděli jsme, že všichni popadali. Tak jsme sebrali toho zraněného a odešli jsme pryč. Tak to byl jeden takový masakr, co jsme my udělali. Nemuseli jsme to udělat. Museli? Ale strach též dělá něco.“

Vojáci měli také neustále hlídky. Na jednu z nich ještě dnes Josef Liška vzpomíná. Jeho kamarád ji totiž přežil jen s obrovskou dávkou štěstí: „Tak my jsme měli zase hlídku. To byl takový potok a mohlo v něm být po pás vody. A šířka toho potoka byla asi deset metrů. Nebyl tam most. Byl tam jen brod pro vozy. Cesta. Po pravé straně bylo rostlinstvo. Tak nebylo na cestu vidět a my jsme kousek od toho měli hlídku. A to byla zas velká louka a za ní byly velké stromy. To nebyl les, to byla řada stromů. Taková širší mez. My jsem tam měli hlídku. Ta hlídka byla asi po čtyřech. Někdo musel bejt s kulometem a potom, po čtyřiceti metrech byla na té louce další hlídka. A my jsme byla právě u té cesty. To bylo nějaké stavení. Tam byl plot. A ten jeden se opřel a díval se. Nic. Louka čistá. A naráz: Klep! Kulka ho trefila po přilbě. Dívali jsme se na přilbu. Hnedka spadnul. Nebyl mrtvý ani ohlušený, ale cítil to. Nikoho nevidíš, ale někdo se na tebe pořád dívá. I když je to dálka, tak dalekohledem. Zkusí to, vyjde to. Ten měl štěstí, že to šlo vedle. Lehnul, ležel, než se vzpamatoval. Nebyl ani omráčený, nic takovýho. Jenom dostal strach a už se nepostavil:“

Dalším z úkolů, na který Josef Liška dnes vzpomíná, je čištění dobytého území od min. Většinou se tak dělo v noci, aby vojáci nebyli ostřelováni německými jednotkami. Při jednom takovém čištění přišel jeden z vojáků o nohu: „Odminovali jsme pole asi na šířku tří tanků, aby jeden tank jel a druhý ho mohl objet a ještě mezi nimi byla vůle. A na délku asi ani ne kilometr. To jsme museli odminovat potmě v noci. Nebylo vidět na krok, nepršelo, ale asi bylo pod mrakem. Sluchátka na uších a hlídal. Potmě to musel zjistit. Většinou se jednalo o německé miny. Nám se to podařilo, nic nevybuchlo. Všechno jsme to udělali a ohraničili takovou zelenou páskou. Jak se tam pojede tankem, ať vidí, pokud je to vyčištěný. Vždycky ještě mezi těma minama se dávají nášlapné miny kvůli pěchotě. Šli jsme zpátky a asi dvacet metrů před námi šel jeden a naráz: Buch! Tak tam jsme asi nějakou zapomněli nebo se to tam neodminovalo. Nevím. Šlápl na minu, buchlo to, oheň. Celou nohu mu to utrhlo. Řval. Křičel. ,Buď potichu!‘ Za chvilku Němci. Pouštěli osvětlovací rakety. Všichni jsme museli ležet. Tak to trvalo půl až dvě hodiny, až Němci přestali rakety pouštět.“  Zraněný voják nakonec přežil. Po několika týdnech strávených v nemocnici ho zachránili vojenští doktoři.

Josef Liška také vzpomíná, že s blížícím se koncem války se vzdávalo čím dál víc Němců. Než však mohli dojít k československé jednotce, museli projít minovým polem. Mnoho z nich se už do zajetí nedostalo a jejich život ukončil výbuch nášlapné miny.

Dne 9. května 1945 se německá posádka s velitelem viceadmirálem Friedrichem  Frisiusem konečně vzdala a českoslovenští vojáci mohli zamířit po letech domů.

Návrat nebyl zrovna růžový

Josef Liška byl v srpnu 1945 demobilizován. Po návratu domů nejprve dokončil průmyslovou školu a následně nastoupil do zaměstnání. Po roce 1948 začal mít, tak jako mnoho jiných vojáků ze západní armády, problémy s komunistickým režimem. Jednou si pro něj StB přijela přímo do práce a odvezli ho k výslechu do Ostravy. Tam na něj donekonečna naléhali, ať řekne, co ví, že sám nejlépe ví, o co jde. Chtěli z něho dostat doznání o protistátní činnosti. Josef Liška ale nic neprovedl, a proto netušil, co po něm chtějí. Nakonec byl po dvou dnech propuštěn. Chtěl také vystudovat vysokou školu, to mu ale komunisté nejprve neumožnili. Až za několik let se díky doporučení zaměstnavatele na školu dostal a po jejím ukončení se stal inženýrem.

Jeho otci Eduardovi byla po roce 1945 za podepsání Volskliste zkonfiskována hospoda. Josef Liška se rozhodl, že ji odkoupí a po práci ji bude jako soukromník provozovat. To se mu po počátečních obtížích nakonec povedlo, ale v roce 1964 mu hospodu znárodnili a zabrala ji tehdejší Jednota: „Na tu hospodu jsem měl půjčku. Všechno jsem musel zaplatit. Ještě jsem to ani neměl zaplacený a už mně to zase v roce 1964 sebrali, jak ty hostince přebírala Jednota. Celá rodina jsme tam bydleli a všichni jsme se museli vystěhovat,“ vzpomíná dnes ve svém domě v Bašce Josef Liška.