The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Lišková (* 1929)

• narozena 18. července 1929 v obci Wehowitz (dnes polská obec Wiechowice)

• pochází z českoněmeckého manželství

• otec v organizaci Todt

• otec zabit 30. srpna 1944 polským odbojářem v Čenstochové

• v říjnu 1944 rodina evakuována do Bavorska

• rok a půl žili v malé osadě v obci Frasdorf

• v květnu 1946 rodina v rámci repatriace odjela do Československa

• v roce 1953 se pamětnice provdala za Josefa Lišku

• dlouhá léta s manželem odolávali v Kobylé nad Vidnavkou vstupu do JZD

• v roce 2017 stále žila v Kobylé nad Vidnavkou

Krátce před porodem šestého dítěte Alžbětě Ringové přišla zpráva, že její manžel Anton zemřel ve městě Čenstochová v tehdejším Generálním gouvernementu ovládaném nacistickým Německem. Podlehl bodné ráně do břicha, kterou mu nejspíš zasadil člen polského podzemního odboje. Nezaměstnaný Anton Ring se totiž přihlásil do polovojenské organizace Todt, jejímž úkolem byla výstavba vojensky strategických objektů během druhé světové války. Muži v organizaci nosili hnědé uniformy a právě ta nejspíš přilákala pozornost polského odbojáře. Jeho nejstarší dcera Anna Lišková si dodnes detailně pamatuje, jak poprvé uslyšela tuto tragickou zprávu. O dva měsíce později rodinu čekala evakuace před blížící se frontou a následující rok a půl prožili v malé osadě v podhůří bavorských Alp.

V příhraniční německé obci

Anna Lišková, rodným příjmením Ringová, přišla na svět 18. července 1929 v obci Wehowitz (dnes polská obec Wiechowice, od roku 1936 do roku 1945 Wehen) jako nejstarší z šesti dětí rodičů Alžběty a Antona Ringových. Obec se nacházela v pruské části Slezska hned u hranic s Československem. Tehdy v ní žili převážně takzvaní Moravci, potomci Čechů žijící na území, které po válkách o rakouské dědictví připadlo v roce 1742 k Pruskému království. Dvě stě let pak podléhali silné germanizaci. Hovořili buď pouze německy nebo „moravským“ nářečím. Matka se do obce Wehowitz přestěhovala za manželem z Československa z obce Vlašťovičky a měla českou národnost, otcovou rodnou řečí byla němčina. Uměl sice česky, ale pamětnice netuší, jestli patřil mezi Moravce nebo měl německý původ. „Máma nebyla sama v obci, co měla za manžela Němce. Žilo tam hodně smíšených manželství,“ dodává.

Početná rodina patřila spíše k chudší části obyvatelstva. Bydleli ve dvou pronajatých místnostech v místním hostinci. Matka se starala o domácnost a otec pomáhal místním sedlákům a později s kamarádem pracoval v malé dílně, kde vyráběli polotovary kabelek a peněženek pro blízkou továrnu.

Složitá finanční situace rodiny ztížená ještě světovou hospodářskou krizí se paradoxně zlepšila po roce 1933 a jmenování Adolfa Hitlera kancléřem Německa. Mimo jiné pak dostávali přídavky na děti. Otec ale přesto nepatřil mezi zastánce nacistického režimu a krátce po Hitlerově nástupu k moci se dokonce na čtrnáct dní ocitl ve vězení. „Tatínek se opil a v hospodě zdravil komunistickým pozdravem. Někdo ho udal a zavřeli ho,“ dodává Anna Lišková.

Po příchodu do obce měla matka zpočátku potíže s němčinou. Do bytu proto chodila bezdětná vdova Hedvika Moslerová, která ji nejen doučovala řeč, ale pomáhala také s dětmi. Doma se pak mluvilo německy, ale děti často navštěvovaly prarodiče za řekou Opavou v Československu, a tak i ony pochytily několik českých slov. Anna Lišková vzpomíná, že chodili často také do blízké Opavy a maminka na přilepšenou přes hranice pašovala různé zboží.

Smrt táty

V Anniných devíti letech ale blízké hranice zmizely. Po mnichovské dohodě totiž Německo zabralo české pohraničí a hranice se posunuly o desítky kilometrů na jih. „To byla sláva. S menšími tanky jeli přes obec až do Opavy,“ vzpomíná Anna Lišková na průjezd vojsk wehrmachtu, k němuž došlo 8. října 1938.

O rok později Německo vyvolalo druhou světovou válku. Frontové boje ovšem obec nezasáhly a otec díky věku nemusel narukovat do armády. Aby uživil rodinu, tak se v roce 1941 v osmatřiceti letech vyučil zedníkem a přihlásil do organizace Todt. Ta vznikla v roce 1938 v nacistickém Německu na popud Fritze Todta. Podílela se na výstavbě mnoha vojensky strategických staveb, a to nejen v Německu, ale i v obsazených zemích. Otec pak jako vedoucí malé skupiny dělníků pracoval v Hamburku, Lübecku, Hannoveru a rovněž na Krymu. Z něj ho přesunuli do města Čenstochová (polsky Częstochowa) v tehdejším Generálním gouvernementu. Pobýval tam i v létě roku 1944, kdy v rámci akce Bouře vypuklo polské celonárodní povstání proti německé okupaci, jehož nejvýznamnějším aktem se stalo Varšavské povstání. Velmi silné postavení měl odboj i v Čenstochové. A právě tehdy 30. srpna 1944 přišel o život otec Anny Liškové. „Němci měli v Čenstochové noční zákaz vycházení, ale táta si nedal říct. Šel sehnat nějaké Poláky na stavbu, že musí být dokončena. Nějaký Polák ho cestou bodl kuchyňským nožem. I střeva mu poranil a až ráno ho v příkopě našla hlídka. Odvezli ho hned do nemocnice. Operaci přežil a ptali se ho, jestli mají napsat domů. Řekl, že ne, až mu bude lépe, tak napíše sám. Jenže dostal otravu krve a zemřel,“ vypráví pamětnice o posledních hodinách otcova života, jak jim je později vyprávěli jeho kolegové.

Obecní učitel pak podal zprávu rodině. „To byla hrůza. Alespoň týden jsme tehdy brečeli,“ dodává se slzami v očích pamětnice, která tehdy pracovala jako služebná u jedné německé rodiny v Opavě. Matka v pokročilém stadiu těhotenství se vydala pro věci a na pohřeb manžela do Čenstochové. Viděla ale už jen tělo v hromadném hrobě. Týden poté se jí narodila dcera Isolda.

Utekli z domova

Fronta se nebezpečně blížila a údajně už v říjnu 1944 v obci nařídili evakuaci. Anna Lišková vzpomíná, že odcházeli jako jedni z posledních. Matku s pěti dětmi, batoletem v doprovodu Hedviky Moslerové nejprve koňský povoz odvezl do Olomouce, pak vlakem do Plzně a dál do Mnichova. Pamětnice vypráví, jak se cestou probudili na nějakém německém nádraží zničeném po bombardování. „Na nádraží stály vyhořelé vlaky. Všude byl oheň a hořely domy.“

Z Mnichova početnou rodinu s dalšími utečenci odvezli do obce Frasdorf v podhůří bavorských Alp, kde si je k sobě brali místní sedláci. Rodinu pak rozdělili na dvě části. Jednu skupinu dětí ponechali s matkou a druhou s Hedvikou Moslerovou. Naštěstí je umístili do hospodářství v osadě Röcka, která stála nedaleko od sebe. Anna zůstala s matkou a dvěma sourozenci u sedmičlenné rodiny Edbauerových. Na pobyt v osadě nemá mnoho vzpomínek. Vypráví, že stejně jako jejich hostitelé trpěli nedostatkem jídla a v paměti jí také zůstalo setkání s americkými vojáky na nedaleké dálnici. „Chodili jsme tam sbírat, co Američané cestou vyhodili. Jednou Američané zastavili pod mostem a my jsme se na ně svrchu dívali. Zavolali nás, ať jdeme k nim. Měla jsem zástěru, tak mi dali konzervy, kávy a čaje. S plnou náručí jsem došla přes lesík na kopec k sedlákům, u kterých jsme bydleli. Maminka byla ráda.“

Až v rámci repatriace odjela rodina v květnu 1946 do Československa, ale již bez Hedviky Moslerové, která zůstala v Bavorsku.

Na Jesenicku

Rodná obec pamětnice tehdy již spadala pod Polsko, a tak odjeli za matčinou rodinou do Vávrovic. Její členové však již odešli osídlovat hospodářství vyprázdněná po Němcích ve Vlčicích na Jesenicku. Odcestovali tedy za nimi a několik měsíců pak bydleli u rodiny matčina bratra. Místní lidé se na ně ale dívali s nedůvěrou. „Teta říkala mámě, že děti musí naučit česky, že se jí lidé ptají, co tam má za Němce. Tak jsme dopadli, napřed jsme byli Češi a pak Němci.“ Z přeplněného domu se po několika měsících přestěhovali do osady Dolní Les.

Po příjezdu na Jesenicko vystřídala Anna několik zaměstnání, většinou jako služebná nebo jako výpomoc na hospodářství. V roce 1948 nastoupila do Moravolenu Jeseník a později pracovala na povrchovém lignitovém dole v Uhelné, kde dělala uklízečku a následně dělnici na dole.

V roce 1953 se provdala za Josefa Lišku a odstěhovala se na jeho statek v Kobylé nad Vidnavkou. Manžel soukromě hospodařil, ale tehdy už po celé republice probíhala komunistickým režimem řízená kolektivizace, a tak ho tlačili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. Dlouhá léta se mu dařilo odolávat, ale musel za to odvádět přemrštěně nastavené dodávky zemědělských komodit a Anna Lišková vzpomíná, že jim doma často chyběly základní potraviny. Nakonec manžel musel soukromé hospodaření ukončit a v roce 1961 vstoupil do Státního statku Žulová, kam do zaměstnání nastoupila i pamětnice. Po nepříjemných peripetiích se jí podařilo po dvou letech odejít do továrny na nákupní tašky Gala, národní podnik, v blízkých Hukovicích, kde zůstala až do penze.

V roce 2017 žila stále v Kobylé nad Vidnavkou a rozhovor ukončila slovy, aby její vnoučata hlavně nikdy nezažila válku.