The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Lišková (* 1929  †︎ 2021)

• narozena 30. června 1929

• pochází z židovské rodiny

• otec Emil Polák obchodník v Luži

• transport do Terezína v prosinci 1942

• transport do Osvětimi v prosinci 1943

• pobyt v osvětimském „familienlagru“

• pamětnice Fredyho Hirsche

• pamětnice Josefa Mengeleho

• pobyt v pracovním táboře Stutthof

• přežila dva pochody smrti

• zemřela 10. října 2021

Antisemitismus nacistického režimu se nezajímal o to, zda jím pronásledovaní Židé aktivně praktikují židovské náboženství. Místo toho vycházel z teorie, že všichni Židé mají stejnou „rasu“, která představuje nebezpečí pro německý národ. Obětí pronásledování se tak staly i rodiny, které se k židovskému náboženství aktivně nehlásily. O tom svědčí i příběh Evy Liškové, rozené Polákové. Ta spolu s rodinou a širokým příbuzenstvem prošla německými vyhlazovacími a koncentračními tábory. Ona přežila, většina jejích příbuzných se však zpátky nevrátila.

Eva Lišková se narodila 30. června roku 1929. Pochází z východočeské Luže, kde bydlela s otcem, matkou a starší sestrou v rodinném domě. Rodiče měli malý obchod a dařilo se jim dobře. Malá Eva strávila bezstarostné dětství. Chodila do místní školy a žila jako všechny ostatní děti. Po okupaci Československa a vzniku protektorátu se ale vše změnilo. Začaly se objevovat první perzekuce Židů. Její tatínek nemohl dále vést svůj obchod a ocitl se bez zaměstnání. Pokoušel se sice vydělávat jako řidič sanitního vozu a učil se automechanikem, ale i to bylo po chvíli Židům zapovězeno – stejně jako vycházení po osmé hodině večerní, opuštění obce bez dovolení nebo chození dětí do školy. Právě tento zákaz nenesla tehdy malá Eva špatně, protože byla ze školy nervózní a chodila do ní nerada. Hůře už snášela, že se najednou nemohla vídat se svými kamarádkami. Její rodina byla stále vydělenější. Všichni museli nosit žlutou hvězdu a byli svědky toho, jak jejich přátelé nebo příbuzní přicházejí o majetek, jsou povoláváni do transportů a mizí neznámo kam.

Transport

2. prosince 1942 přišel příkaz k nástupu do transportu i rodině Polákových. Museli doma nechat veškerý svůj majetek a vydat se na nádraží, odkud měli být přepraveni na neznámé místo. Nejdříve se dostali do Pardubic a poté byli převezeni do Bohušovic nad Ohří, odkud museli jít pěšky do malého městečka Terezín. Původně si mysleli, že jsou transportováni na nové místo proto, aby byli s ostatními Židy pohromadě, a že se zde budou mít lépe, protože zde nebudou platit různá omezení. Po příjezdu zjistili, že zde je lepší život rozhodně nečeká. Nedostatečné příděly jídla, prakticky neexistující hygiena, množství krys, blech a štěnic. Byli svědky smrti mnoha lidí. Nejhorší okamžiky jim pomáhalo přečkat to, že byli jako rodina stále pohromadě. Podporovali se navzájem, starali se jeden o druhého. Tak přečkali rok a v prosinci 1943 byli povoláni do dalšího transportu. Tentokrát už nešli na žádné nádraží, vlak si pro ně přijel přímo do Terezína. Ale nebyl to už vlak pro přepravu lidí, nýbrž vagony pro přepravu dobytka. Po několikadenní cestě bez jídla a pití, v mrazu, bez vědomí, kam jedou a co je čeká, dorazili do vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi. Nevěděli, kde se nacházejí, ale první okamžiky po příjezdu jim daly tušit, že toto místo bude ještě horší než Terezín. Eva Lišková vzpomíná: „Hned jak otevřeli ty vagony, tak na nás řvali. Zrovna pršelo a můj tatínek viděl, jak tam kapala voda z okapu, tak se šel napít, a dostal takovou ránu do zad… Já jsem viděla, jak ho bijou, to je nezapomenutelný. Ten řev, štěkot psů, pláč dětí, já to nedovedu popsat. To byl první okamžik v Osvětimi, když jsem viděla, jak tlučou mýho tátu.“

Osvětim

V Osvětimi neprošla rodina Polákových prvotní selekcí jako většina transportů, ale šli všichni přímo do tzv. familienlagru. To byla část tábora, kde byli shromážděni čeští Židé přivezení z Terezína. A ačkoliv ve zbytku Osvětimi byli vždy muži a ženy odděleně, zde mohli bydlet pohromadě jako rodina i se svými dětmi. Nacisté tento rodinný tábor zřejmě zřídili proto, aby mohli světu ukázat, že v koncentračních táborech nepanují nijak drastické podmínky. Ovšem při budování českého rodinného tábora dostal každý transport do svých papírů poznámku „šestiměsíční karanténní lhůta“. To znamenalo jediné – každý transport měl „odklad“ na šest měsíců a poté měl být zlikvidován, aby udělal místo pro transport další a klam mohl pokračovat. Tak dopadl i transport, který zde bydlel v době příjezdu rodiny Polákových. Po šesti měsících byli všichni lidé včetně dětí z tohoto transportu posláni do plynu. Zbývajícím vězňům „familienlagru“ bylo jasné, že je čeká stejný osud. Viděli, jak se bývalý transport proměnil v kouř a plameny vycházející z kremačních komínů, v nasládlý zápach, který byl v Osvětimi všudypřítomný. I tak se snažili přežít, jak se dalo. Útěk byl prakticky nemožný, obzvláště pro staré lidi a děti. Maminka malé Evy se přihlásila k práci v kuchyni, kde sice musela nosit těžké kotle s polévkou, ale byla schopná sehnat pro svou rodinu trochu jídla navíc. Malá Eva zde pracovat nemusela, čas trávila mezi dráty nabitými elektřinou nebo v dětském baráku, který zde zřídil českoněmecký Žid Fredy Hirsch.

Po půl roce pobytu v Osvětimi přišel jiný rozkaz, než všichni očekávali. Jelikož začala německá armáda na jaře roku 1944 rychle prohrávat válku na východní frontě, potřebovali nacisté co nejvíce pracovních sil. Osazenstvo „familienlagru“ tak nebylo zlikvidováno, ale posláno do pracovních táborů mimo Osvětim. Při selekci, které byl přítomen i Dr. Mengele, byla rodina Polákových uznána za práceschopnou a odeslána pryč. Museli se ale rozdělit. Otec byl odeslán do Blechhammeru poblíž polské Gliwice a malá Eva s matkou do Stutthofu nedaleko Gdaňsku. Žádný vlak je ale už neodvezl, musely celou cestu absolvovat pěšky.

Dva pochody smrti

Byla velká zima. Vězni neměli často ani boty, byli zesláblí, měli málo jídla a museli udržovat tempo, které nastavili dohlížející esesáci. Mnoho lidí přitom zemřelo. Přestali jít nebo zůstali pozadu a byli zabiti strážemi. Eva Lišková si už nepamatuje, jak dlouho tento první pochod smrti trval ani jak dlouho v novém táboře vlastně byli. Po příchodu ještě nebyl tábor Stutthof ani hotový, a vězni tak museli spát na pláži ve stanech. Malá Eva poprvé viděla moře. Po dostavění baráků začali vězni každý den tvrdě pracovat. Museli kopat třímetrové zákopy proti přicházejícím Rusům. Byla to velmi těžká práce, ale kdo nepracoval, nedostal žádné jídlo.

Když se fronta přiblížila, vypravili Němci osazenstvo tábora na další pochod. Vězni měli být přesunuti do jiného pracovního lágru dál od fronty. Druhý pochod smrti byl stejně tak krutý jako ten první. Vězni byli ještě více zesláblí. Matka Evy Liškové už jednoho večera nemohla jít dál a rozhodla se, že zůstane, i když to znamenalo jistou smrt. Druhý den ráno však jedna z maďarských vězeňkyň otevřela vrata od stodoly, kde ženy přespávaly, a k překvapení všech křičela, že všichni Němci jsou pryč. Stráže utekly před blížící se frontou. Všechny vězeňkyně, celkem několik stovek, se tak ocitly kdesi uprostřed Polska, v zimě, bez jídla a bezradné, kam jít dál. Podařilo se jim ale najít opuštěný statek, kde objevily i nějaké jídlo. Zde se usadily a nabíraly síly na další cestu. Nikam dále už ale jít nemusely. Přehnala se přes ně fronta a brzy je osvobodili sovětští vojáci. Ti jim dokonce upekli prase.

Bez rodiny, ale naživu

Tak se obě, matka s dcerou, dočkaly osvobození. Poté putovaly s Rudou armádou jako pomocné síly v kuchyni, až se v Krakově setkaly s československými vojáky, kteří měli namířeno do Čech. Svezly se s nimi a v létě roku 1945 se vrátily domů. Rodinný dům nebyl obyvatelný, sousedi si z něj udělali skladiště a budova zchátrala. Dostaly tedy nový dům po židovské rodině, která se nevrátila. Zatím také neměly žádné zprávy, co se stalo s otcem rodiny a starší dcerou. Dcera se brzy objevila, ale otec se nevracel. Po jednom jeho příteli, který s ním pobýval v táboře Blechhammer, se nakonec dozvěděly, že zřejmě zemřel při pochodu smrti z tábora. Zbyl jim po něm jen rukou psaný vzkaz na toaletním papíru, kde si stýská po svých dětech. Z celé rodiny se vrátila jen matka s oběma dcerami a dědeček, který tak přežil všechny své tři syny.

Po válce se Eva Poláková vdala, měla tři děti a svoje vzpomínky předávala vnoučatům. O koncentračních táborech mluvila pro děti ze škol, jezdila na exkurze na místa, kterými si jako malá prošla, a zpětně vzpomínala: „To normální mozek nebere, tyhle věci, jak ty Němci to měli vymyšlený, my jsme nevěděli, do čeho jdeme, že to je koncentrák, že z toho Terezína jedeme do vyhlazovacího tábora. Tam bylo několik možností, jak přijít o život, nejenom ten pobyt. My jsme šly pochod smrti. Je to strašná náhoda, že jsme přežily. Co budu živa, nepochopím, jak jsme to mohly přežít a že jsem byla schopna mít tři děti a takovouhle nádhernou rodinu. Takže jsem nakonec šťastnej člověk. Pokud budu zdravá, tak budu spokojená.“