The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Lišková (* 1940)

• narozena 12. července 1940 v Černovicích u Tábora

• otec Otakar Schönbach provozoval v Černovicích rodinné zahradnictví

• její dědeček zakoupil v roce 1925 kožedělnou továrnu v Černovicích, provozoval ji se třemi ze svých pěti synů

• 1948 – továrna Schönbach znárodněna

• 1948 – emigrovali dva ze tří majitelů továrny, strýcové Rudolf a Václav

• září 1957 – pamětnice začala studovat na zahradnické škole v Molitorově

• říjen 1957 – zatčení otce a velké části příbuzných

• 1957 – soud s rodinou Schönbachových

• otec odsouzen na šest měsíců odnětí svobody

• 1959 – pamětnice absolvovala zahradnickou školu v Molitorově

• zaměstnání v zahradnictví ve Slapech u Tábora

• 1967 – vdala se a založila rodinu

• 1968 – zemřeli oba rodiče

• 1990 – továrna Schönbach nebyla rodině navrácena v restituci

• žije v Nové Cerekvi

Zahradnická rodina

Jitka Lišková, rozená Schönbachová, se narodila 12. července 1940 v Černovicích u Tábora. „Otec byl zahradník a maminka si také dělala zahradnický kurz v Pacově, přestože byla vyučená písmomalířka. Když si vzala zahradníka, tak musela dělat zahradničinu,“ usmívá se Jitka Lišková při zmínce o povolání rodičů. Její první dětské vzpomínky souvisejí s válkou, během níž vyrůstala. Pamatuje si zejména konec války, kdy ji i její sestru svezli autem sovětští vojáci, a maminku, která pomáhala malovat transparenty pro osvoboditele. Vzpomíná také na to, že po válce měli rodiče hodně práce, protože připravovali smuteční kytice, hlavně do partyzánské obce Mnich, kde Němci popravili hodně lidí.

Její otec Otakar Schönbach provozoval zahradnictví a celá rodina měla k zahradničení velmi blízký vztah. Po absolvování školy v Černovicích se pamětnice chtěla hlásit, jak jinak, na zahradnickou školu. Ředitel školy byl ovšem proti tomu, aby dcera soukromníka šla do učení na zahradnici, a přemlouval ji, aby šla na zemědělskou školu do Telče. Jitka Lišková ale zjistila, že existuje zahradnická škola v Molitorově u Kouřimi, kam úspěšně složila přijímací zkoušky a byla přijata. Do školy sice musela dojíždět téměř 200 kilometrů a domů se dostala jednou za měsíc, ale studium ji bavilo a po dvou letech školu dokončila s dobrými známkami.

Příbuzní továrníků

Její život zásadně ovlivnilo příbuzenství s majiteli černovické továrny na výrobu koženého zboží. Továrna patřila jejím třem strýcům, kteří ji zdědili po svém otci, dědečkovi pamětnice, který továrnu koupil v roce 1925. Spolu se syny Ludvíkem, Rudolfem a Václavem vybudoval velkou firmu Schönbach, jež vyráběla drobné kožené a brašnářské zboží, peněženky, opasky, kabelky a aktovky. Před druhou světovou válkou zaměstnávala až sto lidí, po válce pak asi polovinu. Jako jediná továrna v okolí zaměstnávala mnoho místních obyvatel. Otec pamětnice Otakar Schönbach ovšem s podnikem svých bratrů neměl nic společného, vedl zahradnictví, kde pracoval i se svou ženou, a na svou práci byl hrdý.

Továrna Schönbach byla v roce 1948 znárodněna a dva ze tří jejích majitelů, strýcové Rudolf a Václav, emigrovali do Argentiny. Třetí majitel, starší strýc Ludvík, zůstal v Československu. Kvůli emigraci strýců zažívala rodina časté problémy, zvali je k výslechům a byli různě šikanováni. Vše vyvrcholilo v roce 1957. Jitka Lišková vzpomíná: „Prvního září jsem nastupovala do školy a 6. října mi zavřeli skoro celou rodinu. Byl to pro nás hrozný šok, protože tetu jsem šla ještě vyprovodit, a když jsem přišla zpátky, tak u nás seděli esenbáci. Už nás nepustili ani spát. Seděli jsme v kuchyni až do rána a mezitím u nás udělali prohlídku.“

Nevěděli, zda nás mohou pozdravit

Jako první byla zatčena teta, manželka strýce Rudolfa, který mezitím v Argentině zemřel. Postupně došlo i na otce pamětnice, dalšího strýce, tetu Jarmilu, manželku strýce Ludvíka, a další příbuzné. V procesu vedeném lidovým soudem v Kamenici byli všichni obviněni z rozkrádání majetku a špatného postoje k lidově demokratickému zřízení. Jitka Lišková vysvětluje: „Otec s firmou celkem neměl nic společného, ale schoval bratrům kůže a další materiál. Stačilo, že se jmenuje Schönbach, a obvinili ho, že měl spekulační úmysly, které podrývaly lidově demokratické zřízení, a udělali z toho zpolitizovaný proces.“ Soud příbuzné odsoudil k nižším trestům, ale státní zástupce se odvolal a trest jim byl zvýšen. Otce odsoudili na šest měsíců.

Jedním z požadavků soudu také bylo, aby Jitka Lišková odešla ze školy. Jen díky přímluvě ředitelky školy mohla ve škole zůstat. Pokračovala tedy ve studiu a i přes velkou vzdálenost jezdila domů každý týden, aby se mohla postarat o matku. Její situace nebyla snadná, měla pouhých 140 korun důchodu a musela se postarat i o pamětnici. V těžké době se spousta lidí od rodiny odvrátila. Jitka Lišková se smutkem vzpomíná na nenadálou změnu sousedských vztahů: „Kdykoli přišel do zahradnictví někdo, že potřebuje rychle věnec nebo něco jiného, tak jsme mu vždy vyhověli. Tak to bylo, ale po otcově zatčení se našli i tací, kteří se od nás odvrátili. Nevěděli, jestli mají odpovědět na pozdrav, nebo ne. Dodnes mám z toho špatný pocit.“

Po velmi těžkém půlroce ve vazbě se otec na jaře 1958 vrátil. Součástí trestu bylo i zbavení občanských práv. Nemohl sehnat práci a po krátkém působení v internátu byl obviněn z mravního ohrožování mládeže a vyhozen. Nakonec našel práci pomocného zedníka. Nastoupil v devětapadesáti letech a na různých stavbách pracoval až do důchodu.

Ani krávy krmit jsem nemohla

V roce 1959 pamětnice dokončila školu: „Měla jsem sice vyznamenání, ale žádné místo. Můj posudek byl tak špatný, že mi paní inženýrka řekla: ‚Jitko, vy nemůžete krmit ani krávy.‘“ Nakonec našla zaměstnání ve Slapech u Tábora, kde ji přijali i přes velmi špatný kádrový posudek. Zůstala tam nakonec devět a půl roku. Při zaměstnání si dálkově dokončila technickou školu v Mělníku a poté maturitu v Táboře. V roce 1967 se vdala. Se smíchem vzpomíná na to, jak její otec přijal budoucího zetě: „Vzala jsem si holiče a vůbec ne zahradníka. Táta chtěl hrozně zahradníka, ale já jsem si ve vlaku namluvila pana Lišku. Táta se s tím nemohl dlouho smířit, že nemám zahradníka.“

V roce 1968 zemřela maminka pamětnice a o čtyři a půl měsíce později otec. Upnula se na svou práci, stala se z ní vášnivá zahradnice a žila především svou prací ve šlechtitelské stanici ve Slapech. Kvůli svému rodinnému původu zažívala další příkoří, jako například při vycestování: „Naše šlechtitelská stanice dostala řád za pěstování česneku, řepy, zelí a cibule. Měli jsme jet do německého Erfurtu pro medaile. Moc jsem se těšila, ale večer před odjezdem přišel strážník a říká mi: ‚Tak, Jitko, zase si vybal. Nikam nejedeš.‘“

V roce 1989 Jitka Lišková nadšeně vítala revoluci, a dokonce zakládala s místními nadšenci Občanské fórum. V roce 1990 se rodina snažila získat zpět znárodněnou továrnu, to se však nepovedlo s odůvodněním, že její původní majitel, strýc pamětnice Václav Schönbach, neměl trvalý pobyt v České republice. Továrna, která se v současnosti jmenuje Zake, je dodnes v provozu a jedním z jejích spolumajitelů je soused Jitky Liškové. Dnes je pamětnice v důchodu a žije v Nové Cerekvi, má dva syny a tři vnoučata. Přiznává, že nepříznivé události, které ovlivnily i její život, jí přesto něco přinesly: „Z osudu naší rodiny mi zbyl určitý pocit roztrpčení, ale zároveň mi dal hodně pro život. Naučila jsem se vážit si těch, kteří dovedli opravdu bezelstně něco pro druhého udělat.“