The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Lišková (* 1930)

• narodila se jako Miluška Tománková 20. září 1930 ve Svobodných Dvorech

• po základní škole se vyučila dámskou krejčovou

• po vyučení pracovala u krejčové ve Svobodných Dvorech, poté pracovala jako účetní v několika různých podnicích

• po válce se seznámila se svým budoucím manželem, vojenským letcem Miloušem Liškou

• Milouš Liška byl roku 1951 odsouzen k jedenácti letům vězení za neoznámení pokusu o nezákonné překročení hranic

• v roce 1957 se pamětnice za Milouše Lišku vdala, narodila se jim jedna dcera

• v roce 2023 žila v Lukavicích na Rychnovsku

Milouše Lišku, vojenského letce a budoucího manžela Milušky Liškové, zatkli estébáci kvůli pokusu příslušníků jeho letky o přelet hranic. Při procesu, který probíhal v Praze na Pankráci a při kterém soudili Milouše Lišku a šest dalších letců, dostal jako zástupce velitele nejvyšší trest jedenácti let odnětí svobody, dále tresty propadnutí veškerého majetku a ztráty občanských práv na deset let. „Já jsem nevěděla vůbec nic! Nic! Vyšetřovali mě, jestli  něco neříkal, a já jsem jim říkala, že jsem o tom vůbec nevěděla. Zůstala jsem koukat, že ho najednou zatkli,“ vypráví Miluška Lišková, tehdy jeho snoubenka.

Z dokumentů vyplývá, že Milouš Liška věděl o plánu několika důstojníků utéct z republiky za použití vojenských letounů, a jejich záměr neoznámil. Sám nabídku připojit se k nim odmítl s odůvodněním, že odletí později. Zároveň měl v úmyslu podílet se na založení ilegální vojenské protistátní skupiny v Havlíčkově Brodě. Za oba trestné činy ho odsoudil Státní soud v Praze dne 3. října 1951.

Miluška Lišková vůbec netušila, že její budoucí manžel měl v plánu také utéct. Dozvěděla se o tom až náhodou několik let poté, co ho propustili z vězení. „Líčil mi, že to měli s kluky sjednané, že chtěl utéct, a že by mě vzal taky s sebou,“ vypráví pamětnice. „Asi týden jsme spolu potom nemluvili, protože jsem na něj měla hrozný vztek, že vůbec něco takového plánoval,“ vzpomíná na svou reakci na manželův plán. Miluška Lišková žila tehdy se svou maminkou a nikdy by ji ani nenapadlo, že by ji opustila.

Pobyt ve vězení Milouše Lišku poznamenal na celý život. „Když se vrátil domů, muselo se mu o něčem špatném zdát, protože v noci křičel a naříkal. Noc co noc. Musela jsem ho držet za ruku. Slzy mu tekly jako hrachy a všeho se bál. Bál se vyjít na ulici, aby tam někdo nebyl. A když jsem se ho ptala, co se mu stalo, tak prý nic. Myslím, že dostal ve vězení dost ran, protože na něm bylo vidět, že to není ono,“ vypráví Miluška Lišková. „Brečel, že nemůže sehnat práci. Říkala jsem mu: ‚Mílo, prosím tě, nebreč. Nedělej mně to ještě těžší... Já todleto všecko taky špatně snáším. Neboj se, všecko dobře dopadne.‘ Kdybyste viděla, jak byl šťastný, když nastoupil do Kovošrotu. On úplně zářil.“

Díky malému hospodářství neměli za války hlad

Miluška Lišková se narodila 20. září 1930 ve Svobodných Dvorech, kousek od Hradce Králové. Tatínek Josef se vyučil kolářem a pracoval v královéhradeckém pivovaru. Maminka Božena byla v domácnosti, a tak pamětnice trávila své dětství doma na vesnici. Ve Svobodných Dvorech chodila také do školy. Když v březnu 1939 obsazovaly německé vojenské jednotky Československo, vyběhla spolu s ostatními spolužáky před školu, aby se podívali na projíždějící vojáky. „Pan ředitel nás hnal zpátky, protože vojáci měli namířené kulomety a bál se, aby to náhodou nepustili do nás, do dětí,“ popisuje pamětnice příjezd německého vojska.

I když byl během Protektorátu Čechy a Morava příděl potravin velmi omezený, neměla rodina Tománkových zásadní problémy. Pronajímali si kousek pole, měli vlastní zahrádku, a tak své potřeby většinou pokryli takto. „Vždycky se našel někdo, kdo vám nechal třeba mouku nebo brambory. Něco, co jsme třeba neměli,“ vysvětluje pamětnice. Miluška Lišková vzpomíná také na to, jak museli několikrát běžet do krytu, když hlásili nálety, nikdy ale bombardování přímo nezažila. „Vždycky začaly houkat sirény a museli jsme do krytu anebo jinam se ukrýt, ale jinak nic. Letci spíš letěli na Semtín a Pardubice,“ vzpomíná.

Tatínek se hlásil k sociální demokracii a po válce nebyl s politickým vývojem v republice spokojený. „Moc se mu to nelíbilo. Přišlo mu, že je to lámané přes koleno a nevede to k ničemu dobrému,“ vzpomíná pamětnice. Protože byla Miluška Lišková vždy zručná a již v dětství ji bavilo šít oblečení na panenky, vyučila se dámskou krejčovou a nastoupila do prvního zaměstnání u švadleny přímo ve Svobodných Dvorech.

Tancovačka na odpoledním čaji 

Poválečná mládež se ráda bavila na takzvaných odpoledních tanečních čajích. Milušce Liškové bylo šestnáct let, když ji kamarádky poprvé přemluvily, aby si s nimi šla zatancovat do Hradce Králové na Střelnici. Což pro ni bylo osudové. „Najednou se přede mnou objevil vojáček v modré uniformě a jestli smí prosit,“ vzpomíná pamětnice. Během tance si spolu povídali, pak ji doprovodil domů a začali se spolu vídat každou volnou chvilku. Chodili spolu čtyři roky, když v jejich vztahu nastal nečekaný zlom.

Ten vojáček se jmenoval Milouš Liška a narodil se 14. října 1927 v Rokycanech. Jeho velkým snem bylo vystudovat medicínu nebo se stát pilotem. Splnil se mu ten druhý sen, přijali ho do tříletého studia na Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové. Hned v prvním ročníku, který strávil v Hradci Králové, se v roce 1946 seznámil s Miluškou Tománkovou. Když dokončil akademii, převeleli ho jako poručíka do Havlíčkova Brodu a odtamtud do Brna. Po dvou dnech, které strávil v Brně, si pro něj do hotelu přišla Státní bezpečnost.

V Banské Bystrici jí povolili jen pětiminutovou návštěvu

Po odsouzení si Milouš Liška prošel několika různými věznicemi. Žalářovali ho mimo jiné v Jáchymově, v Plzni na Borech, v Mírově, ve Rtyni v Podkrkonoší, ve Valdicích a nakonec i v Banské Bystrici. Milouš Liška strávil ve vězení celkem sedm let. Celou tu dobu na něj Miluška Lišková čekala. Sice si psali dopisy, ale většinou jen pár řádků, protože bachaři dopisy cenzurovali, a tak nemělo smysl psát si více. „Stejně jsem tam nemohla nic napsat. Akorát že se máme dobře a víc nic. Co jsem měla psát... On taky. Ale potěšilo to. Aspoň jsem věděla, že žije,“ vysvětluje pamětnice.

Většinou svého budoucího manžela navštěvovala jednou za dva měsíce. Podle toho, jak dobře pracoval, dostával jídlo, povolovali mu návštěvy a podobně. „Říkal, že třeba na Borech drali peří. A záleželo, kolik toho sedrali, a za to pak něco dostali, anebo nedostali nic,“ vypráví pamětnice.

Nezáleželo, ve které věznici zrovna byl, jezdila za ním sama vlakem i na Slovensko a nenechala se těžkostmi odradit. „Nejhorší bylo, že jsem za ním jela do Banské Bystrice a pustili mě tam jen na pět minut,“ popisuje Miluška Lišková. Ne všichni bachaři ale byli špatní. Někteří třeba „přehlédli“ tu trochu jídla, kterou se snažila snoubenci při návštěvě podstrčit. I on sám pak vzpomínal na bachaře, kteří sem tam dávali vězňům na přilepšenou trochu jídla nebo jim do cely hodili jednu nebo dvě cigarety.

Vězni museli spát nazí na zemi

Miluška Lišková samozřejmě chtěla vědět, co manžel ve věznicích prožil, ale on o tom moc mluvit nechtěl. Jen někdy popisoval příšerné podmínky, ve kterých museli vězni žít. Často jim prý k obědu dávali jen kosti na okousání, krajíček chleba nebo jednu bramboru.

„Popisoval, že když ho zavřeli v Praze na Loretánském náměstí do kobky, tak tam chodil ohnutý a spal nahý na zemi, na betonu. Nedali mu ani kus hadru na přikrytí. A bylo to v zimě. Takže si prožil své,“ vzpomíná Miluška Lišková na to, co se dozvěděla od manžela. „Když jsem mu dala jídlo, tak vypadal úplně, jako by chudák nejedl kolik roků. Pořád měl hlad, on měl furt hlad. Říkala jsem mu, ať si řekne, ale to mu bylo trapně, když měl po nás pořád chtít jídlo,“ uvádí dále pamětnice. 

Po propuštění z vězení se všeho bál

Pamětnice to neměla v době, kdy byl její snoubenec zavřený ve vězení, jednoduché. I když ji rodiče v jejím rozhodnutí počkat si na svého milého podporovali, roky strávené bez něj ji trápily. Po dvou letech navíc zemřel tatínek a ona zůstala sama s maminkou. Přesto vytrvala a na Milouše Lišku si počkala.

V roce 1954 přišlo rodičům Milouše Lišky vyrozumění z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, že mu trest snižují na sedm let. Jeho tatínek se kamarádil s přítelem tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého. S případem bývalého letce  prezidenta seznámil a na jeho přímluvu se dostal Milouš Liška v roce 1957 na svobodu.

O tom, že jej z Valdic propustí, se Miluška Lišková sice dozvěděla, přesný čas jim ale nesdělili. Když pro něj přijeli, bylo už odpoledne, a on už od rána přecházel po silnici před věznicí sem a tam. „Říkal, že mu nic neřekli a pustili ho ráno a on tady od rána chodí. Ale říkal, že je šťastný, a že kdyby věděl, že bude schopný dojet vlakem do Hradce, tak by jel. Ale bál se. Bál se, aby ho zase nesebrali a nedali zpátky. Slzy mu tekly jako hrachy. Všeho se bál,“ vzpomíná Miluška Lišková.

Měsíc poté, co ho propustili z vězení, a skoro dvanáct let od seznámení se konala svatba. Měli dvojí obřad. V Hradci Králové na krajském národním výboru a církevní sňatek v královéhradecké katedrále sv. Ducha. „Farář měl tak krásné kázání, že jsem to celé probrečela. On byl taky sám zavřený a Miloušovi říkal, jak je rád, že ho může oddávat,“ popisuje Miluška Lišková svůj svatební den.

Ředitel Kovošrotu byl prý rovný chlap

Miluška Lišková během života několikrát změnila zaměstnání. Krátce pracovala na Krajském svazu spotřebních družstev, odkud ji nový ředitel vyhodil kvůli údajnému nadbytku pracovních sil. Pravý důvod byl pravděpodobně její vztah s bývalým vězněm. Hned si ale našla jiné místo, v cukrovaru, kde zůstala až do svého odchodu do penze.

I Milouši Liškovi se podařilo vcelku rychle, do několika měsíců po propuštění, získat místo v Kovošrotu v Hradci Králové. Měl štěstí, protože ředitel, který ač komunista, byl podle pamětnice rovný člověk a nebál se dát příležitost propuštěnému vězni. Stal se přítelem Milouše Lišky, a dokonce  jej doporučil na strojní průmyslovku. Milouš Liška ji dálkově vystudoval a díky tomu ho povýšili na vedoucího výroby.

Oba sledovala Státní bezpečnost

Koncem padesátých let 20. století se snažila Státní bezpečnost získat Milušku Liškovou ke spolupráci. Jeden estébák se ji snažil přesvědčit, aby mu předávala informace o lidech z jejího okolí. Tato žádost ji strašně rozhořčila. „Já jsem mu říkala: ,Co po mně chcete? Co si myslíte, že bych vám donášela? Já nejsem žádný bonzák, abych někoho udávala.‘ Na to mi řekli, že to není žádné udávání,“ vypráví pamětnice.

Díky kolegyni z práce si na celou záležitost stěžovala u známého soudce, který pravděpodobně zařídil pokárání dotyčného estébáka. „Zřejmě tam udělali dost velký průvan, protože jsem ho pak asi za půl roku potkala v Hradci a on se mi vyhnul obloukem,“ vzpomíná Miluška Lišková.

Manžela StB také sledovala, ale v jeho případě zasáhl zase ředitel Kovošrotu. „Říkal mu, že je s ním spokojený a ať se nebojí, že to vyřídil,“ popisuje Miluška Lišková. Od té doby manžela StB už neobtěžovala.

Po zkušenostech z vězení se Miluška a Milouš Liškovi nikdy nezapojili do politického života. Většinu života prožili ve Svobodných Dvorech a pak se přestěhovali na Rychnovsko. Vychovali spolu jednu dceru. Po revoluci byl Milouš Liška rehabilitován. S ostatními bývalými vězni se vídal po revoluci v rámci členství v Konfederaci politických vězňů.