The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaromír Lisý (* 1921  †︎ 2021)

• narozen 3. února 1921 v Praze

• později se rodina odstěhovala na Slovensko

• 17. listopadu 1939 poprvé zatčen gestapem

• zapojil se do protinacistického odboje v Kolíně

• roku 1941 zatčen a odvezen do Malé pevnosti v Terezíně

• po atentátu na Heydricha převezen na Pankrác

• roku 1943 odsouzen, pobýval v lágrech v Německu

• v červnu 1944 propuštěn

• v srpnu 1945 vstoupil do komunistické strany

• po absolvování vojenské služby se stal v roce 1950 profesionálním vojákem

• působil ve Zpravodajské správě Generálního štábu

• coby vojenský přidělenec pobýval v Maďarsku během povstání roku 1956

• od roku 1967 rezidentem vojenské rozvědky a vojenským přidělencem v Damašku

• nesouhlasil s okupací sovětských vojsk roku 1968

• v roce 1971 vyloučen z komunistické strany, vyhozen z armády

• zemřel 12. listopadu 2021

Nebyly tam ani náznakem žádné národnostní třenice

Otec pamětníka Karel Lisý bojoval čtyři roky na frontách první světové války. V armádě zůstal i po ní. Na začátku první republiky vnikly na Slovensko ozbrojené oddíly Bély Kuna a založily zde tzv. Republiku rad. Nově vzniklý československý stát to nemohl na svém území strpět. Otec Jaromíra Lisého tehdy se svým útvarem hájil hranice nově vzniklého státu.

3. února roku 1921 se Karlu Lisému narodil syn Jaromír. Z Prahy se asi po dvou letech odstěhovali do Košic, kde sídlil 32. pěší pluk „Gardský“ pamětníkova otce, poměry se tam již zkonsolidovaly. „Košice byly v době mého mládí takové mnohojazyčné a mnohonárodnostní město. Byli tam Češi, Slováci, Maďaři a Židé. Tyto národnostní skupiny tam žily v naprosté shodě. Nebyly tam žádné třenice, a to ani náznakem.“

V Košicích Jaromír Lisý absolvoval obecnou školu a nastoupil na reálné gymnázium. Vzpomíná, že na Slovensku v té době učili v podstatě výhradně profesoři z Čech, protože slovenské školství se teprve rozvíjelo. Když byl v kvartě na gymnáziu, byl pluk jeho otce přeložen a tentokrát se rodina stěhovala do Prešova. Zde se pamětníkovi naskytla možnost zažádat si o stipendium na tříleté studium ve Francii. Doporučila mu to učitelka francouzštiny. „Řekl jsem jí, že se poradím s rodiči. My jsme se totiž doma o takových důležitých věcech vždycky radili. Nakonec rozhodnutí rodiny bylo, ať si to klidně napíšu, protože mě tam stejně nevezmou, jelikož nemáme nikde žádného strejčka.“

Věděl jsem, že čekání na francouzskou pomoc bylo hodně na vodě

Jaromír Lisý nedoufal, že by do Francie skutečně mohl odjet, ale asi po měsíci mu přišel dopis, že stipendium získal. V roce 1937 tedy jako šestnáctiletý zamířil do Prahy a odtud do francouzského města Nîmes. Zpočátku to bylo náročné, na lyceu musel zvládnout mnohem větší objem učiva, než na jaký byl zvyklý ze slovenských škol. „Byla to vlastně taková kasárna. Tato lycea založil totiž Napoleon a mělo to takový vojenský ráz.“

Zatímco byl Jaromír Lisý ve Francii, ve střední Evropě začalo docházet ke změnám. Hitlerovo Německo sílilo a ohrožovalo Polsko a Československo. Pamětník o situaci debatoval se spolužáky ve Francii a na místě poznával, že československé naděje na to, že mají podporu u západních velmocí, jsou velmi naivní. „Byl jsem zděšený, když mi jeden spolužák řekl, že jeho vlastenectví nesahá tak daleko, aby šel do války za svou vlast, za Francii. Došlo mi, že jestli se doma spoléhá na pomoc Francie, tak je to hodně na vodě a oni nám na pomoc nepřijdou.“ Na prázdniny roku 1938 odjel Jaromír Lisý domů. Situace už byla kritická a všichni tušili, že se blíží konflikt. Z ministerstva školství mu navíc přišel dopis, že pokud chce, už se do Francie vzhledem k mezinárodní situaci vracet nemusí. A také se nevrátil.

Pražské divadlo mě fascinovalo, na Slovensku jsem nic podobného nezažil

Katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat. V září roku 1938 byla podepsána mnichovská dohoda, na které se jasně ukázalo, co pamětník tušil už během pobytu v Nîmes. Francii ani Velké Británii se do války za střední Evropu vstupovat nechtělo a dohodou s Německem se pokusily předejít celoevropskému konfliktu. V Československu byla vyhlášena mobilizace, během níž Jaromír Lisý pomáhal jako dobrovolník. Jeho úkolem bylo vodit mobilizované muže do ubytování, které pro ně bylo připraveno. Po odvolání mobilizace se Slovensko postupně vydalo cestou oddělení od společného státu s Čechy a vytvoření vlastního Slovenského státu. „V důsledku luďácké propagandy se nakonec vzbudily silné protičeské nálady a rok 1938 skončil velmi špatně.“

Jaromír Lisý s oddělením od Československa nesouhlasil, a rozhodl se tedy vrátit do Čech. Vlakem odjel 14. března 1939. „Když jsme jeli Ostravou, tak za námi přišel průvodčí a říkal: ,Už nás zabírají.‘‘‘ Pamětník měl dědečka v Kolíně, a vydal se proto rovnou za ním. Ve městě ihned nastoupil na gymnázium. Jeho budovu později obsadila jednotka Wehrmachtu. I přesto se Jaromíru Lisému podařilo v komplikované situaci složit maturitu a přihlásit se do Prahy ke studiu Vysoké obchodní školy, kam byl přijat. „Na vysoké jsem tehdy na přednášky moc nechodil, protože jsme dostávali zadarmo vstupenky do divadel a to mě naprosto fascinovalo, na Slovensku nic podobného nebylo.“

Na koleje nám mířil těžký kulomet

V Praze byl Jaromír Lisý ubytován na Masarykových kolejích v Dejvicích. Jednoho dne se rozhodl, že půjde na přednášku. Vstal tedy ještě za rozbřesku a podíval se z okna. „Na ulici před kolejí byl těžký kulomet, a tak jsem říkal: ,Hoši, vstávejte, je zle.‘ A už jsme slyšeli rány, jak vojáci rozbíjejí dveře v patrech pod námi, až se přiblížili k nám. Nechali jsme dveře otevřené, aby je zbytečně nerozmlátili.“ Vojáci studenty naložili na nákladní auta a odvezli je do ruzyňských kasáren. „Viděl jsem, jak naši kluci vyskakovali a vojáci je mlátili klacky, byly to násady od lopat.“

Pomlácené studenty nechali Němci stát celý den v jízdárně, aniž jim někdo řekl, proč byli odvezeni a co je čeká. „Zahnali nás do takové velké místnosti, asi to byla jízdárna, kde už stáli studenti ve trojstupu, někteří z nich byli zkrvavení, jak dostali ty rány.“ Až při setmění vyvolali ty studenty, kterým bylo méně než dvacet let, a postupně je pouštěli domů. Toho dne, 17. listopadu 1939, bylo zakázáno studium na českých vysokých školách. Jaromír Lisý se pokusil dostat na konzervatoř, ale zjistil, že to nepůjde ani tam. Odjel tedy zpět do Kolína, kde se snažil rychle sehnat práci. „Všichni říkali, že pokud si nenajdeme zaměstnání, budeme nasazeni do říše.“

Věděli jsme, že kobyla, která chcípe, nejvíc kope

V Kolíně se naštěstí pamětník rychle uchytil jako praktikant v grafických podnicích I. L. Bayer. Jeho kolega Otakar Moravec, bývalý legionář, se ho jednoho dne zeptal, jestli by byl ochoten zapojit se do odboje. „Já jsem si řekl, že proč ne. Rodinu jsem neměl a ty zážitky ze 17. listopadu ve mně pořád nepříjemně přetrvávaly.“ Do odbojové skupiny se zapojil i pamětníkův otec. „Naším hlavním cílem bylo připravit se na konec války, aby se pak situace nedostala do špatných rukou. Byli jsme si vědomi toho, že ten konec bude strašný, že tu bude bezvládí, a jak se říká: ,Kobyla, která chcípe, nejvíc kope.‘“ Úkol Jaromíra Lisého spočíval v tom, že měl zorganizovat skupinu mladých spolehlivých lidí, kteří budou ochotni po konci války pomáhat. Základním pravidlem jeho práce bylo nepsat žádné jmenné seznamy. Všechno musel mít v hlavě.

Odbojová skupina, do které se zapojil, vlastnila i karabiny a ruční granáty, takže její činnost byla v rámci protektorátu nebezpečná. „Moravec měl tři dcery, tak já jsem třeba s tou nejmladší šel na nádraží a nějací spojenci šli na smluvené znamení za námi, my jsme byli jako párek mladých, kteří se k sobě mají, a tak jsme je prostě zavedli až do bytu Otakara Moravce na nějaké jednání.“

O své práci v odboji neříkal Jaromír Lisý ani matce, aby se o něj nebála. Ale právě ona mu jednoho dne oznámila, že Otakar Moravec byl zatčen. Když přišel pamětník do práce, dostal od Moravcovy dcery k ukrytí několik zbraní a papíry ke spálení. Jednu pistoli schoval doma do sklepa pod koks. „Druhý den jsem přišel domů a bylo tam gestapo. Máma brečela, věci všude rozházené a mě zatkli.“

Říkal jsem jim jen to, co už věděli

Gestapo ještě počkalo na návrat pamětníkova otce a odvezli je oba. V sobotu 22. listopadu 1941 začaly výslechy. V tu dobu seděl ve vězení už i dědeček Jaromíra Lisého, kterého udal příslušník kolaborantského hnutí Vlajka, protože říkal ve vlaku, že Němci tu válku prohrají. Jaromír Lisý vzpomíná, že jako téměř poslední zatčený ze skupiny už tušil, co mohl kdo prozradit, a co tedy může přiznat i on. „Vedl jsem takovou taktiku, že jsem jim přiznal takové maličkosti, o kterých určitě věděli, abych nemusel mluvit o velkých věcech, a ono to skutečně vyšlo.“ Při výslechu například tvrdil, že chodí s prostřední Moravcovou dcerou, a proto udržoval styky s jejím otcem.

Ten Terezín byl nakonec pro mne i pro otce snesitelný

Koncem ledna 1942 byl pamětník i s otcem převezen do Malé pevnosti Terezín. „Byl takový pěkný den. Sníh se třpytil, jak nás vezli, tak jsem z toho měl dobrý pocit. Pamatuju si, jak se na mě jeden ten dozorce koukal, že asi nevím, co mě čeká.“ V Terezíně byl přidělen na barák číslo 9, kde byli studenti zatčení během manifestace 28. října. Dostal se tedy mezi své vrstevníky a pobyt pro něj byl o to snesitelnější. Každý den chodil Jaromír Lisý do Litoměřic a odtud jezdil vlakem na Reichsbahn u Ústí nad Labem, kde pracoval na železnici. Časem se dostal i k mnohem lepší práci takzvaného Brotschneidera, tedy kráječe chleba v kuchyni. „Ten Terezín byl nakonec pro mne i pro otce snesitelný.“

Na jaře roku 1942 si Jaromíra Lisého odvedl jeden bachař mimo pevnost a upozornil ho, že teď se pravděpodobně podmínky pro politické vězně zhorší. Po spáchání atentátu na zástupce říšského protektora Reinharda Heydricha totiž následovalo vyhlášení stanného práva. „Vím, že v tu dobu dostali vězni v dílnách pokyn, aby začali dělat ve velkém rakve.“ Pamětník, jeho otec a další čtyři muži byli převezeni z Terezína do pankrácké věznice v Praze.

Denně vyvolávali jména různých lidí a my věděli, že jdou na popravu

V protektorátu platilo stanné právo a každý den vycházely nové seznamy lidí, kteří budou popraveni. K popravě stačilo, aby vás někdo křivě udal, že schvalujete atentát. „Denně vyvolávali jména, různé lidi, a věděli jsme, že jdou na popravu.“

Jednoho dne jim na celu přivedli nového vězně, který se v noci pokusil si sklíčky od brýlí podřezat žíly. Bachaři ráno bezvládnému muži přikázali, aby si krev po sobě sám vytřel, a odvezli ho na ošetřovnu. Krev samozřejmě uklidili jeho spoluvězni, protože muž neměl dost sil. Až později Jaromír Lisý zjistil, že to byl Žid. Před gestapem se schovával ve světlíku, ale za heydrichiády ho objevili. „Zajímavé bylo, že ho nejdřív ošetřovali, obvázali a každý den mu nosili nějakou pilulku, protože se mu udělal zánět žil. Když se celkem uzdravil, tak pak si ho také zavolali.“

Z pankrácké věznice převezli pamětníka i jeho otce do vězení v Drážďanech. „Tam jsme byli na celách po jednotlivcích. Celou dobu jsme lepili obálky, což je teda blbé, protože je to prostě strašná nuda.“ Odsud je po nějaké době převezli do věznice Matylda, kde byly podmínky lidštější a člověk tam nebyl pořád sám. „Zde jsem se seznámil se spoustou zajímavých lidí. Byl tam třeba atlet Otakar Jandera, pak třeba komunista, kterého zavřeli už v roce, kdy se dostal Hitler k moci. V tu dobu byl ve vězení už deset let a Němci mu vymlátili úplně všechny zuby.“

Jak se prodlužovaly dny, tím déle jsme pracovali

Na Velikonoce roku 1943 byli Jaromír Lisý a jeho otec transportováni do Litoměřic, kde s nimi byl veden tzv. Volksgericht neboli lidový soud. „Ti vedoucí naší skupiny tam nebyli. Byli jinde a až pak jsem se dozvěděl, že byli v Drážďanech popraveni.“ Oba byli odsouzeni a odvezeni do Saska do lágru, který zajišťoval regulaci Labe. Nejprve je každý den odváželi na letiště do Dessau, kde pracovali na prodlužování rozjezdové dráhy. „Vozili nás tam ještě za tmy ráno a pracovali jsme do večera. Čím byl delší den, tím se nám prodlužovala práce. Ta fyzická práce, to nebylo to nejhorší, ten pobyt venku byl lepší než být někde na cele, ale nebyla k tomu přiměřená strava.“

Ráno vězni dostávali meltu a 300 gramů chleba, který jim musel vystačit na celý den. K obědu jim pak přivezli polévku a k večeři bylo třeba pár brambor. Vzhledem k tomu, že celý den tvrdě pracovali, však bylo jídla zoufale málo. „Když člověk dostal ten kousek chleba, tak strašně váhal, jestli to má sníst hned, nebo si to nějak rozdělit na celý den. Když to snědl hned, tak se trošinku nasytil, ale stejně měl celý den hlad. Byli i takoví šetřílkové, kteří si odepřeli jeden krajíček denně, aby si ušetřili tu porci. Jenže pak jim to třeba našli shnilé pod polštářem.“ Jednou za čtrnáct dní dostávali vězni krabičku cigaret. Ta byla považována za největší bohatství. Jaromír Lisý jako nekuřák krabičku vždy vyměnil s někým za dvě porce chleba.

S těmi kluky bych se po válce ještě rád setkal

Jaromír Lisý vzpomíná, jak ho během práce někdo omylem zranil lopatou a začala mu téct krev, kterou s úděsem pozoroval. „Koukal jsem na to a říkal jsem si, že to není možné, že tahle růžová vodička je moje krev. Byli jsme hrozně podvyživení.“ 

„Naším štěstím bylo to, že správu toho lágru měli v rukou tzv. Bibelforscherové, badatelé v Bibli.“ Šlo o muže, kteří byli v lágru nejdéle a byli tu proto, že odmítali z náboženských důvodů bojovat. „Dostávali hned patnáct let natvrdo. Časem logicky převzali lágr do svých rukou, protože ostatní odcházeli a oni zůstávali.“ Jeden z nich zásoboval pamětníka hrachovou kaší a hlavně mu pomohl najít otce ve vedlejším lágru Pretzsch. „Oni mi řekli, že s příští zásilkou prádla pojedu za ním.“

Tímto způsobem se Jaromír Lisý dostal za otcem do mírnějšího lágru. Zpočátku byl ubytován na baráku s těžkými zločinci. „Byl tam vrah, který zabil svoji družku, byl tam kasař. Do této společnosti jsem se dostal a trochu jsem se bál, jak budou se mnou, s politickým vězněm a mladým klukem, jednat. Byli však naprosto fér.“

„Když byly nálety na Berlín, tak jsme to neslyšeli, ale třásly se nám dveře. Nespali jsme a povídali jsme si. Ti hoši vyprávěli o svých osudech, to bylo velice zajímavé.“ Nejdřív se Jaromír Lisý dostal k práci na kanalizaci a časem do party zedníka. Společně stavěli rodinné domky a pamětník mu pomáhal jako přidavač. Na tuto práci vzpomíná rád, protože se během ní hodně naučil a navíc z nedalekého lazaretu získávali zbytky jídla. „Byl bych se s těmi kluky velmi rád někdy po válce setkal, ale už se rozprchli.“       

Myslel jsem si, že po návratu z lágru budu jíst jen ovesnou kaši

V červnu roku 1944 byl Jaromír Lisý z lágru propuštěn. „Když se mi blížilo to propuštění, říkal jsem si, že kdyby mě odsoudili na delší čas, byl bych docela rád, protože bych tam zůstal s tátou.“ Na cestu dostal dvě porce chleba, dvě marky, jízdenky a potvrzení, že je propuštěn a má se hlásit v Kolíně na gestapu. Když dorazil domů, maminka byla nadšená. „Dokud jsem byl v lágru, tak jsem si říkal, že po propuštění budu jíst jen nějakou ovesnou kaši, ale všechno bylo jinak. Máti udělala bramborový sálat, říkala, že je jenom hubenej, bez majonézy, a k tomu řízek. No, a tomu jsem neodolal.“

V Kolíně se pamětník vrátil do tiskárny, ve které se dostal k odboji. Měl povinnost jednou týdně pracovat ve výrobě, což ho v podstatě těšilo. S matkou stále čekali, kdy se domů vrátí tatínek. „Jeho trest by vypršel někdy v listopadu roku 1945, ale blížila se fronta. Velitel toho lágru byl velmi rozumný člověk a propustil je s potvrzením, že zbytek trestu si mají odpykat po válce.“ Spolu s ostatními propuštěnými vězni se otec vydal směrem na jih, kde narazili na opuštěný, rozbombardovaný vlak. Uvnitř našli neotevřené láhve šampaňského a keksy. Dál se pamětníkův otec vydal ke své sestře v Podbořanech, což bylo po cestě. U ní si pár dní odpočinul a půjčil si jízdní kolo. Na něm pak dorazil konečně domů a ve vaku si vezl láhve šampaňského. Tak triumfální příjezd rodina nečekala.

Byla to pro mě jen dočasná záležitost

Ještě v květnu 1945 působil Jaromír Lisý v komandu, které mělo na starosti udržování klidu. „Vždycky nám hlásili, když se někde potulovali Němci, a my jsme měli motorky a sovětské samopaly. Prostě jsme někam vyjeli. Ale většinou se to ukázalo jako planý poplach, takže jsme nic tak dramatického nezažili.“

Již v srpnu 1945 se také stal členem komunistické strany. Ve vlastnoručně psaném životopise, který se dochoval v jeho svazku v Archivu bezpečnostních složek, k tomu podotýká, že ho s politikou strany seznámili komunističtí odbojáři ve vězení a že s ní souhlasil. Na podzim nastoupil opět na Vysokou školu obchodní, kterou musel v roce 1939 nuceně opustit v prvním ročníku. Studia dokončil v roce 1947, a protože věděl, že v květnu 1948 bude muset nastoupit na vojnu, nehledal si stálé zaměstnání a učil se francouzský jazyk ve státní jazykové škole.

Přišel únor 1948 a moc v Československu převzala komunistická strana. Pro Jaromíra Lisého to znamenalo novou pracovní nabídku. „Po únoru mi přišla zpráva z ministerstva vnitřního obchodu, abych u nich nastoupil s úkolem, že je třeba zahájit sezonu ve Františkových Lázních. To byla velká výzva.“ Pamětník byl jmenován kumulativním národním správcem a jeho úkolem bylo připravit k provozu hotely a další ubytovací zařízení. „Pro mě to byla jenom dočasná záležitost. Zaměstnancem toho ministerstva jsem se později nestal, protože se mi tam nelíbilo.“ Svůj úkol splnil a 2. května 1948 nastoupil do školy pro důstojníky v záloze.

Rozešel jsem se s nimi dosti ve zlém

Vojenskou službu absolvoval Jaromír Lisý nedaleko Sokolova. Po jejím splnění nastoupil do Chemapolu na pozici vedoucího propagace. Měl na starosti různé propagační publikace, výstavy a veletrhy. Mohl cestovat, a to i na zahraniční veletrhy. Podíval se například do Poznaně a do Curychu. V roce 1950 odjel pracovat na měsíc do tureckého Izmiru, kde chystali velký veletrh. Po návratu organizoval poslední Pražský vzorkový veletrh. Expozice Chemapolu byla ohodnocena jako nejlepší, ale ředitel podniku odmítl vyplatit odměny za přesčasy spolupracovníkům, kteří tuto expozici připravili. Tím se pamětník dostal do konfliktu s ředitelem, a přivítal proto s povděkem, když koncem roku 1950 obdržel již jako ženatý otec dvou synů nabídku zaměstnání v armádě. „V Chemapolu jsem se s nimi rozešel ve zlém. Neprohloupil jsem, v armádě jsem měl asi o patnáct stovek vyšší plat.“

Jak vyplývá z jeho svazku, v roce 1950 vstoupil do zpravodajského kurzu Generálního štábu a v následujících letech pracoval ve výkonných zpravodajských funkcích vojenské rozvědky. Jako zpravodajec cestoval pod falešnou identitou do Berlína či Vídně, mezi jeho úkoly patřil sběr informací vojenského charakteru i navazování agenturní spolupráce. V letech 1955 až 1957 působil jako vojenský přidělenec – a neoficiálně pravděpodobně též jako zpravodajec – v Budapešti, kde byla v roce 1956 potlačena revoluce. „To bylo naprosté bezvládí. Byla tam stávka, a proto nefungovaly žádné služby. Na jednom z hlavních náměstí bylo tolik odpadků, že hrozilo, že vypukne tyfus, protože hygiena v podstatě nebyla možná.“

Je důležitější dobře spát než dobře jíst

V roce 1957 byl krátce i vojenským přidělencem ve Washingtonu a poté působil na úseku jazykové výuky zpravodajského výcvikového střediska. V roce 1967 byl vyslán do syrského Damašku. Odjel tam se svou manželkou oficiálně znovu jako vojenský a letecký přidělenec, jak ale vyplývá z jeho svazku, šlo „jen“ o legální krytí jeho skutečné úlohy, jíž byla práce rezidenta československé rozvědky.

Svazky dokládající jeho práci pro vojenskou rozvědku se nám bohužel dostaly do rukou až po nahrání rozhovoru v roce 2015, takže s těmito informacemi nebyl Jaromír Lisý během rozhovoru konfrontován. „Sýrie byla možným ohniskem války a já jsem tam byl jako pozorovatel. Tam bylo opravdu o čem přemýšlet,“ říká ke svému syrskému angažmá. Podle svazku zde měl opět získávat informace i navazovat kontakty: vybudovat síť informátorů z řad vedoucích funkcionářů syrské armády a státního aparátu, diplomatů i cizinců.

Jeho dva synové tou dobou již studovali v Praze a bydleli společně s jeho rodiči v pražských Košířích. Do Damašku se synové přijeli podívat na prázdniny.

V srpnu roku 1968 Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Jaromír Lisý byl tou dobou v Sýrii a nijak se netajil svým odmítavým postojem. Za to byl během tzv. prověrek v roce 1971 z armády propuštěn. „Z armády jsem odešel nedobrovolně, protože jsem nesouhlasil s takzvaným vstupem vojsk. Já jsem říkal, že tohle je násilné přepadení, a žádná bratrská pomoc, a to bylo špatně.“ Také jeho svazky potvrzují, že byl z Damašku a následně i z armády odvolán z politických důvodů.

Byl propuštěn do zálohy, ale zůstala mu hodnost plukovníka. Zároveň byl za odmítání „bratrské pomoci“ vyškrtnut z komunistické strany. „Jedna věc je jasná, člověk nesmí házet flintu do žita. Protože v tom roce 1971–1972, když byli někteří z armády propuštěni, tak se hroutili a dostávali infarkty. Já jsem byl kliďas, nic jsem neprovedl a za to, co jsem řekl nebo co jsem dělal, za tím jsem si vždycky stál. Pro mě bylo rozhodující moje čisté svědomí. Jeden můj maďarský přítel to říkal velmi hezky: ,Pro mě je důležitější, abych dobře spal, než abych dobře jedl.‘ Já jsem dobře spal, i když byly nějaké otřesy, i v kriminále jsem dobře spal.“

Ptali se mě na StB, jestli jsem nezatrpknul

Na začátku sedmdesátých let byl Jaromír Lisý předvolán na StB. „Ukázalo se, že syna si chtějí nechat na správě dálkových kabelů, což je hodně citlivá věc. Tak se ptali, jestli jsem nezatrpknul. No, to oni stejně na mě všechno věděli.“

Po propuštění z armády nastoupil Jaromír Lisý do Škodovky. Nejednalo se však o slavnou automobilku, ale o dodavatelsko-inženýrský závod, který se specializoval na stavbu elektráren v zahraničí. Pamětník tu založil a vedl překladatelské oddělení. V roce 1980 odešel do důchodu, ale rozhodně nezahálel. Stále se věnoval tlumočení a překladům a navíc navázal spolupráci s cestovní kanceláří, kde pracoval jako průvodce. Strávil tak například měsíc cestováním po Turecku, byl na Kavkaze nebo ve francouzském Chamonix.

Ke konci osmdesátých let byl také vyslán do Berlína, aby pořídil překlady z němčiny do francouzštiny. V roce 1987 ho mezinárodní organizace novinářů vyslala do alžírské Biskry jako tlumočníka. Neměl samozřejmě čistý kádrový posudek, ale měl štěstí, že narazil na rozumného kádrováka, a mohl tedy vycestovat.

Ani v důchodu Jaromír Lisý nelenil. Věnoval se své milované turistice. S manželkou chodil do divadla a měl chuť se učit další jazyky. „(...) strašně rád bych se ještě naučil turečtinu, protože to je skutečně krásný jazyk.“