Eva Lízalková

"Mysleli jsme, že už máme pokoj, že už jsme vykradení. Jenže asi za tři dny přišel Rus, takový mongoloidní typ. Otevřel vrata, vlezl k nám na dvůr a křičel 'Časy, časy!' Mamička už z nich byla hrozně rozčilená, nebála se a řekla, že už nám všechno ukradli a že žádné časy nemáme. Pochopil, co tím myslela. Řekl, že ruský voják nekrade, vytáhl samopal a chtěl ji zastřelit. Lekla jsem se a skočila jsem před ní a říkám 'Zastřelte nás tedy obě, když už.' To ho zarazilo, schoval samopal a povídal, že si to s námi přijde ještě večer vyřídit. Dostala jsem strach a šla jsem to nahlásit na jejich velitelství. Ten major, co tomu velel, říkal, že ho zná a že to zařídí. Ten Rus už nepřišel, takže jsme zůstali naživu. Pak jsem se dozvěděla, že ho odvezli do Hranic a tam jej zastřelili, protože z nich byl nejhorší."

"Když Rusové přišli, tak se ptali lidí, kteří uměli rusky, kde kdo bydlí a co má. Jeden člověk jim řekl, že u nás by něco našli. Tak se stalo, že bylo deset hodin večer, všední den a někdo zazvonil. Bratr šel otevřít a přišlo šest Rusů se samopaly. Zahnali nás do jedné místnosti, pět Rusů tam s námi zůstalo, drželi v rukou samopaly a ten šestý dal bratrovi samopal na záda a přikázal mu, ať ho provede po domě. A všechno, co za něco stálo, vzal. Když odešli, tak nám nezůstalo nic, ani moje studentské hodinky, které ležely na nočním stolku. Měli třeba šest hodinek, říkali tomu časy a pořád jich měli málo. Sebrali všechno, šli hlavně po zlatě a po špercích. Když to všechno sebrali, šli ještě do komory, kde byly zásoby ze zabíjačky, hrnce se sádlem, uzené a tak. To měli na venkově všichni. Vzali i ty hrnce se sádlem, maso odnesli, vajíčka vypili syrové, skořápky házeli na zem, rozšlapali je a odešli. Vzali by nám i auto, ale Němci nám už předtím vzali pneumatiky, tak bylo nepojízdné a nechali jej tam. Když odešli, zůstal dům prakticky prázdný. Nábytek nám pochopitelně zůstal, ale co mělo nějakou cenu, bylo pryč."