The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Lomská (* 1920)

• narozena 16. března 1920 v rodině volyňských Čechů v tehdejším Polsku

• zažila sovětskou, pak německou a poté opět sovětskou okupaci Volyně

• dne 22. dubna 1944 vstoupila v Rovně dobrovolně do čs. armády, prodělala výcvik a sloužila u velitelského štábu 3. brigády

• v srpnu 1944 se provdala za štábního kapitána Bohumíra Lomského, pozdějšího ministra národní obrany

• po postupu armády na Slovensko působila v jednotkách v týlu

• po válce žila v Československu a vychovávala tři děti, často se stěhovali kvůli manželovým povinnostem, matka Marie se v rámci repatriací přestěhovala z Volyně do Československa

Stručný životopis

Marie Lomská, rozená Findejsová, se narodila 16. března 1920 v rodině volyňských Čechů v tehdejším Polsku. Rodiče vlastnili řeznictví a uzenářství. Navštěvovala českou školu a byla členkou Sokola. V roce 1939 byla zabrána Volyň sovětskou armádou. Po ústupu Rudé armády zažila Marie německou okupaci. Měla strach z řádění banderovců, byla zatčena Němci a sloužila jako kuchařka v německém táboře nedaleko Rovna. Ze zajetí ji vysvobodil pracovník pošty pan Novotný. Po návratu Rudé armády byla obtěžována sovětským důstojníkem. Začala se obávat o svůj život. Z toho důvodu vstoupila 22. dubna 1944 do československé armády. Byla přidělena jako pracovnice velitelského štábu. V srpnu 1944 se ve Lvově provdala za štábního kapitána Bohumíra Lomského. Byla svědkem bojů u Krosna. S československou armádou postupovala až do Prahy. Slavnostní přehlídky se však nezúčastnila. Po válce se jí podařilo dostat svou matku v rámci repatriací z Volyně do Československa. Vychovala dvě dcery a jednoho syna. Manžel zastával v letech 1956–1968 funkci ministra národní obrany.

Příběh pamětníka

Dětství na Volyni

Marie Lomská, rozená Findejsová, se narodila 16. března 1920 v rodině volyňských Čechů na území tehdejšího Polska. Rodiče vlastnili řeznictví a uzenářství. Marie měla o sedm let staršího bratra, který se stejně jako otec vyučil řezníkem. Mariiny prarodiče se do Volyně přistěhovali, když byli ještě dětmi, a její rodiče se zde již narodili. Navštěvovala sedmitřídní českou školu zřízenou Českou maticí školskou. Když dokončila školu, pracovala v obchodě u rodičů. Byla členkou místního Sokola a v roce 1938 se zúčastnila všesokolského sletu. Marie vzpomíná na své dětství jako na nejkrásnější období svého života.

Sovětská okupace 1939

V roce 1939 území zabrala Rudá armáda a bezstarostné dětství skončilo. Nastalo období strachu. Marie vzpomíná, že měli pod postelí sbalené věci a jen čekali, kdy přijdou vojáci a odvezou je. Velký počet jejich sousedů byl tehdy deportován na Sibiř. Do domu se jim nastěhovali sovětští vojáci a obchod, který vlastnili rodiče, jim byl zabaven. „Přáli jsme si každý den, aby přišel někdo jiný. Kdokoliv, ale hlavně ne Sověti. Ale pak přišli Němci.“ Do volyňských měst a vesnic také v té době přicházeli uprchlí českoslovenští legionáři, zejména letci. Jeden z nich bydlel přímo u Findejsů v domě. Z Volyně pak tito vojáci pokračovali do SSSR, nebo odletěli na Západ.

Německá okupace

Když Rudá armáda ustoupila před postupujícím wehrmachtem, dům rodiny Findejsů obsadili němečtí a maďarští vojáci. Marie musela ubytovaným vojákům vařit. Vzpomíná také, že ještě více než Němců se báli ukrajinských nacionalistických jednotek, tzv. banderovců.

Banderovci byly vojenské ukrajinské oddíly pod vedením Stepana Bandery, které byly před válkou vycvičeny v Německu. Jejich úkolem byla rozvratná činnost na území tehdejšího Polska. Po přepadení Sovětského svazu Německem banderovci bojovali proti Rudé armádě. Ve Lvově vyhlásili nezávislou Ukrajinu a masakrovali neukrajinské obyvatelstvo včetně volyňských Čechů. Hitler samostatnou Ukrajinu nepodpořil a nechal celou vládu zatknout. Bandera byl uvězněn v táboře Sachsenhausen. Po porážce u Stalingradu byli bývalí banderovci přijímáni do jednotek Waffen SS. Když bylo jasné, že Německo není na ukrajinské straně, byla vytvořena Ukrajinská povstalecká armáda, která vedla partyzánskou válku jak proti Rudé armádě, tak proti wehrmachtu. Stepan Bandera se po propuštění v roce 1944 postavil do čela této armády a řídil ji ze svého štábu v americkém záboru Německa. Po skončení druhé světové války se banderovci snažili rozpoutat válku mezi SSSR a USA, z které by vytěžili nezávislost Ukrajiny. Polská armáda proti nim uskutečnila vojenskou operaci Visla. Na Slovensku byly proti nim nasazeny jednotky SNB a pohraniční stráže. Zbytky banderovců se ještě v roce 1948 vynořily na Moravě, odkud se některým podařilo přejít do amerického zajetí. Stepan Bandera byl v roce 1959 v Mnichově zavražděn agentem KGB.

V německém zajetí

Jednoho dne Marii Findejsovou odvezli náhle Němci z domova pryč. Nevěděla, kam ji vezou ani jestli se někdy vrátí. Odvezli ji na zámeček nedaleko Rovna, kde byly usídlené německé jednotky. Vypráví, že měla tehdy obrovské štěstí, protože ji přidělili jako pomocnou kuchařku do kuchyně, kde pracovala společně se zajatými Polkami. „To bylo moje štěstí, protože jinak nevím, jak bych skončila.“ Marie se snažila dostat zpět domů nebo alespoň dát rodičům zprávu, kde se nachází a že je v pořádku. V zajetí ji navštívil poštovní úředník z jejich vesnice pan Novotný, který vypátral místo jejího pobytu. Přes něj se podařilo informovat rodiče, že je živá. Po nějakém čase byla ze služby v kuchyni pro německé vojáky přeřazena do kuchyně pro zajatce. Marie se ukázala jako pracovitá kuchařka a získala si tak náklonnost německých dozorkyň. Dokonce se jí podařilo jednu z nich uprosit, aby ji pustili domů pro oblečení a jiné věci. Musela však slíbit, že se do zajetí vrátí. Podařilo se jí dojet domů a setkat se s rodiči. Do zajetí se skutečně druhý den vrátila. Nakonec se panu Novotnému podařilo uplatit německé dozorce a zařídit oficiální propuštění Marie z německého tábora. Po návratu domů pracovala jako kuchařka na poště a také vařila pro sovětské zajatce, kteří byli v jejich vesnici. Marie také popisuje hromadné propravy Židů a doslova hony pořádané Němci na židovské obyvatele. „Jednou vběhli dva Židé do našeho domu, jeden, to byl holič, se svalil na postel a druhý si sedl k tatínkovi ke stolu. Toho na posteli hned Němci sebrali.“ Druhého Žida se podařilo bratrovi ukrýt ve slámě a vozem odvézt mimo vesnici.

Návrat Rudé armády

Když začala německá armáda ustupovat, do jejich domu se vrátili opět Sověti. Marie na toto období vzpomíná jako na nejhorší dobu svého života. Jeden ze sovětských důstojníků, který už v domě u Findejsů bydlel za sovětské okupace Polska, naléhal na Marii, aby se stala jeho ženou, což ona samozřejmě neustále odmítala. Potom se dokonce už bála ve vlastním domě bydlet a tak se přestěhovala k přítelkyni. Místní doktor Marii zaměstnal v lékárně, aby nemusela pracovat na poště, která byla blízko jejich domu. Sovětský voják však svůj nátlak na Marii neustále stupňoval, až se začala bát o život. Její bratr tehdy zrovna vstoupil do československé armády a Marie proto, aby se zachránila před nechtěným manželstvím, bratra do armády následovala.

Vstup do československé armády

Dne 22. dubna 1944 se Marie Findejsová v Rovně zapsala do československé armády. Druhý den se společně s 40 dalšími děvčaty přesunuly do Kamence Podolského, kde se Marie poprvé setkala se svým budoucím manželem, tehdy štábním kapitánem Bohumírem Lomským. Vlakem pak část děvčat včetně Marie odvezli do Sadagury na výcvik, druhá část odešla na školu zdravotních sester do Kyjeva. Po nějakém čase byla zařazena do 3. brigády, kde působila na velitelském štábu.

Svatba

V srpnu 1944 se Marie Findejsová ve Lvově provdala za štábního kapitána Bohumíra Lomského. Marie vzpomíná, jaká byla jejich svatba veselá i přesto, že byli uprostřed války. „Stůl do účka jsme měli, všichni týlaři (pozn. příslušníci jednotek v týlu) se sjeli, hudba hrála. Z jedné strany se střílelo z minometů a my jsme tam mohli posedět a tančit. To bych nikdy v životě neměla takovou svatbu jako tam.“ Jejich svatba byla oznámena v časopise Za svobodné Československo. Marie vypráví, že hned druhý den po svatbě nastoupila na cvičení. „To víte, byla jsem unavená a nevyspalá. Ale manžel říkal, že musím jít, protože jinak by šly pomluvy. Tak jsem samozřejmě šla. Jenomže jak máte cvičení, ten samopal, tak jsem udělala přískok a zůstala jsem tam ležet. Pak mě odtáhli do stínu pod strom a pak poslali domů. Potom přišel velitel a ptal se, jak je možný, že mě manžel poslal na cvičení hned po svatbě, a já říkám, že vím, jak by všichni brblali, kdybych nešla.“

Bohumír Lomský

Manžel Bohumír Lomský v roce 1939 přešel hranice do Polska, kde byl velitelem letky. Po porážce Polska Německem přeletěl se svou letkou na Volyň a nějaký čas žil nedaleko vesnice, ve které bydlela i Marie. S ní se však potkal až v roce 1944 v Kamenci Podolském. Byl zajat Rudou armádou a internován. V roce 1940 vstoupil jako dobrovolník do východní skupiny československé armády v Orankách, kde sloužil ve funkci náčelníka štábu nově se formujícího 1. československého samostatného polního praporu. V roce 1942 se přesunul do Buzuluku, kde měl na starosti organizaci a výcvik jednotek. Se svou jednotkou bojoval u Sokolova. V červnu 1943 se stal náčelníkem štábu 1. československé samostatné pěší brigády. Prodělal boje o Kyjev, Bílou Cerekev a Žaškov. Zúčastnil se Karpatsko-dukelské operace. Byl několikrát vyznamenán a válku zakončil v hodnosti podplukovníka. Po válce byl vyslán na vojenskou akademii do Moskvy, poté působil u vojenských jednotek v Sušici a v Brně. V letech 1956 až 1968 zastával funkci ministra národní obrany. V březnu 1968 podal společně s celou vládou demisi. Za projevy nesouhlasu s okupací vojsky Varšavské smlouvy byl v roce 1970 propuštěn z armády a penzionován. Zemřel v Praze v roce 1992.

Boje u Krosna

Se štábem potom Marie postupovala dále směrem na západ. Při zahájení bojů u Krosna v Polsku ji velitelé vzali s sebou na pozorovatelnu. „Generál Svoboda, kapitán Drnek a manžel jeli na pozorovatelnu a já s nimi, protože jsem to chtěla vidět. Manžel nechtěl, ale nakonec mě vzali. Tak tam jsem viděla ten nástup, jak začaly kaťuše, pak šly tanky, pěchota. To bylo hrozný.“

Při Karpatsko-dukelské operaci byl těžce raněn její bratr, kterého navštívila v nemocnici v Krosně. Marie vypráví, jak hledala bratra v nemocnici. „Viděla jsem tam tu spoustu našich raněných vojáků. To bylo hrozný.“

Konec války

Když československá armáda postoupila na Slovensko, Marie byla už v jiném stavu a působila proto v týlových jednotkách. V květnu 1945 ji zastihl konec války na cestě před Prahou. Slavnostního pochodu československých jednotek se kvůli svému zdravotnímu stavu nezúčastnila. V roce 1947 v rámci repatriací přijela Mariina maminka do Prahy. Otec zemřel v roce 1946. Bratr po válce pracoval jako řezník v Mostě. Marie měla dvě dcery a jednoho syna. Rodina se stěhovala podle pracovních povinností manžela do Sušice a do Brna. Od roku 1953 žila rodina již trvale v Praze.