Josef Londa

„Hospodařili na půdě, dá se říct, že velmi šikovně a rozumně. Byli díky tomu dost bohatí. Uměli hospodařit. Tam tenkrát ti Ukrajinci, ti mužici neměli žádné vzdělání, a oni si to vzdělání, co se týká hospodaření, přivezli z Čech, takže věděli, jakým způsobem půdu obdělávat, jak ji hnojit. Maminka vykládala, že ti Ukrajinci se jim smáli, že vyváželi půdu do pole a zaorávali hnůj, že to pole ,hašpiní'. Když hospodařili Ukrajinci a měli toho hnoje hodně, tak ho nechali vysušit a podpálili ho. A naši si v rámci svého hospodaření ten hnůj od nich kupovali a ti se jim smáli, že to ještě neviděli, jakým způsobem tam tu půdu zašpiní.“

„Když naši pracovali v zemědělském družstvu a bydleli jsme v Pasece, tak tam předsedu toho družstva dělal nějaký Jaroslav Niče. On byl také Volyňák, také se vrátil z Volyně po té válce a on se dostal do Národního shromáždění jako poslanec. Stýkal se s rodiči, navštěvovali se. Velmi rád jsem poslouchal, když se bavili, když on třeba říkal postřehy z toho Národního shromáždění. Jak to tam za těch komunistů a jak to tam vedou. Tak to jsem strašně rád poslouchal. A jednou si pamatuju, když jsem říkal: ,Dobře, ale to se musí změnit ten systém.‘ A on říkal: ,Sám jedinec neudělá nic. Musíte se spojit a domluvit se. Aby vás bylo více, jinak nezvládnete vůbec nic. Já vím, co se tam děje, tam se všechno nějakým způsobem, tam je to všechno poručené, my tam akorát sedíme a zvedáme ruce.‘ A jednou mi říkal, ono se to možná děje i dnes, že třeba když měli schvalovat nějaké zákony, nějaké návrhy, které nebyly jednohlasné: ,Oni nám nabízeli tolik peněz. Když zvednete ruku, tak do konce života nebudete muset nic dělat.‘“