The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anastázie Lorencová (* 1920)

• narozena 18. září 1920 v Lúkach pod Makytou na Slovensku

• vzpomíná na život na malé vsi v období první republiky

• v roce 1941 odešla se sestrou Julií pracovat na statek do Lobče u Mělníka

• zažila bombardování Pardubic v roce 1944

• neklidný konec druhé světové války prožila v obci Doubravice nedaleko Mladé Boleslavi

• v roce 1946 se s manželem přestěhovali do Mimoně

• třicet let pracovala jako dělnice v továrně na nábytek Ton v Mimoni

• roku 1976 odešla do důchodu

• v únoru 2020 bydlela v domově pro seniory v Mimoni

Na rozhraní Bílých Karpat a Javorníků, v údolí řeky Biela Voda, asi 7 km od dnešních hranic s Českou Republikou se nachází malá slovenská obec Lúky (známá i jako Lúky pod Makytou). V ní se v září 1920 narodila Anastázie Muráriková, dnes Lorencová. Pochází ze sedmi sourozenců. Měla čtyři sestry a dva bratry. Otec Josef pracoval jako řemeslník vykonávající především truhlářskou práci. Matka Mária (rozená Repatá) se starala o děti, domácnost a malé hospodářství.

My děti jsme musely říkat pravdu a nekrást

Na konci 20. let 20. století vypukla velká hospodářská krize. Během ní vzrostla nezaměstnanost a tím i bída lidí. Aby uživil rodinu, jezdíval otec na dlouhé měsíce do Seredi. O děti a chod domácnosti se tak často starala pouze matka. Dcera Anastázie si rodičů velmi vážila: „Otec jezdíval na podzim orat a přijel domů na Vánoce. Někdy byl pryč i půl roku. Jednou mi dovezl gumovou panenku. Hračky jsme neměli a tak mi to udělalo radost. Nesmírně jsem si ho vážila. Měli jsme kde bydlet, co do pusy, bylo to dobrý. Nedám na své rodiče dopustit.“

Se sourozenci, především těmi staršími, pomáhala doma po škole, jak se dalo. Nosili vodu ze studny, sekali dřevo, starali se o krávu, kozy, stodolu a zahradu, případně za drobnou odměnu vypomáhali bohatším sedlákům s hlídáním dobytka. Zajímalo mne, jestli jako rodina chodili na vycházky, výlety nebo na vesnickou zábavu. Paní Lorencová reagovala s udiveným úsměvem: „Kdepak, na žádné výlety jsme nechodili. Ani se školou. A společenský život ve vsi v podstatě nebyl, nic takového. Každou neděli jsme chodili do kostela. Jako děti jsme musely vždy mluvit pravdu, nic nekrást, nedělat nic špatného. Vychovávány jsme byly podle náboženských pravidel.“

Mytí v řece, k snídani chleba nebo placky ze šrotu

Devítičlenná rodina Murárikova žila v malém dřevěném domku, ve kterém byla kuchyně a nad ní ložnice. V té se nacházely dvě postele a kamínka. Dole měli tři postele. V jedné posteli spaly až čtyři děti. V kuchyni se peklo, vařilo, povídalo, pracovalo i rodilo. Vsí protéká řeka Biela Voda. Od jara do podzimu se v ní myli i prali prádlo. V zimě probíhala koupel v teplé vodě každou sobotu: „Koupali jsme se v neckách. Vždy dva až tři lidé ve stejné vodě, která se ohřála na kamnech.“

Když stonali, museli si pomoc sami. Doktoři poblíž nebyli žádní. Například u porodu nebyl lékař, jen porodní bába. Anastázie Lorencová vzpomíná: „Vše bylo takové přírodní. Měli jsme své léky jako například zázvor, který jsme nastrouhali na lžíci, zalilo se to vodou a to byl lék. Máma měla silné revma. Bolestí i plakala. Aby si od bolestí ulevila, mazali jsme jí ruce a nohy pálenkou.“

Rodina Murárikova chovala krávu, později místo ní dvě kozy. Na políčku pěstovali především zelí a brambory. Chleba si lidé pekli sami: „Každý měl tehdy pec. Upekli jsme více chlebů a dali jsme je do truhly. Chléb tak zůstal vláčný. Byl chutný a zdravý. Vůbec se jako dnes nenakupovalo. Něco jsme měli doma a žilo se z toho, co zrovna bylo. K snídani jsme měli kousek chleba nebo placky ze šrotu, svačinu žádnou.“ Vařilo se, jak popisuje paní Lorencová jedno teplé jídlo denně: „Hodně jsme vařili zelí. Do toho se dal kousek uzeného masa, k tomu brambor a hotovo. S jídlem se nedělaly nějaké drahoty. Na zimu se zabilo prase, ve spíži byl pytel mouky, sud zelí a nějaké sušené ovoce. A takto se musela přečkat zima.“

Místo vyučení do práce pro sedláky

Rodina si nemohla dovolit, aby jejich dcera Anastázie nastoupila po ukončení měšťanské školy do učení. Musela jít pracovat. Zprvu pásla krávy pro sedláka. V 17 letech pracovala pro židovského statkáře Vajnera. V 18 letech se dostala k učitelskému páru v Rajeckých Teplicích. Starala se jim o domácnost. Jak vnímá skutečnost, že se nemohla vyučit? „Nedalo se nic dělat. Vyrostli jsme a šli jsme hned pracovat. Nebylo to tenkrát o penězích, o chamtivosti. Ta možnost stejně nebyla. Za těch pár korun, co si člověk vydělal, si občas něco koupil. Takhle se žilo. Ale lidi si nestěžovali. Brali to tak, jak to je. Tenkrát lidé nebyli jako dnes. Pracovali, byli obyčejní a skromní.“

Židé byli elitou a to chtěli Němci zrušit

30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda. 6. října 1938 vyhlásilo Slovensko autonomii. Samostatnost na druhé republice vyhlásilo Slovensko 14. března 1939. Přes formální samostatnost patřil Slovenský stát po celou dobu své existence mezi satelity podléhající nacistické Třetí říši. Jak vnímala Anastázie blížící se válku? „O blížícím se konfliktu jsme nevěděli, o Hitlerovi také ne. Nezajímali jsme se o politiku. Chodili jsme do kostela, tomu jsme věřili.“

Obec Lúky tehdy představovala židovské centrum pro celé okolí. Před válkou žilo v Lúkach více než 900 obyvatel, z toho 61 se hlásilo k židovské obci. V Lúkach měli svoji synagogu, školu, hřbitov. „Se Židy jsme vycházeli dobře. Tvořili elitu národa. Hodně jsme se od nich naučili, i vařit. Nepracovali, jen obchodovali. Židovky do práce též nechodily. Jen vařily, obstarávaly domácnost. Oni byli panstvo. Žili si dobře. Měli lidi, kteří pro ně pracovali. A Němci právě chtěli zrušit, aby Židé byli elitou,“ říká o svých židovských spoluobčanech Anastázie.

Na perzekuci Židů, ale i Čechů a některých Slováků se vedle nacistů od března 1939 podílely i Hlinkovy gardy. Před pamětnicí jsem zmínil, že se Slovenský stát stal během války spojencem Německa. Ihned na to reagovala: „Slováci nebyli s Němci! Lidi se k nim nedali. Němci potřebovali Slovensko vypucovat, potřebovali dostat pryč Židy. A na Slovensku jich žilo hodně.“

Židovská pohroma v Lúkach přišla během války především v roce 1942. Byl jim zabaven přebytečný majetek, peníze, šperky a poté putovali do pracovních a koncentračních táborů. Tou dobou Anastázie již pobývala na práci v Čechách, přesto sděluje: „Židé museli odejít. Bylo nám po nich smutno. Byli to naši spoluobčané, chodili s námi do školy a vycházeli jsme s nimi vždy dobře. Žili jsme s nimi svorně!“

V dubnu 1945 německý důstojník podpálil tamější synagogu. Když začala hořet, objevil se prý tento voják v okně synagogy a zpíval „aleluja“. Hasit občanům nedovolili.

Bratr Dominik uvězněn v německém Výmaru

Anastázie měla dva bratry, staršího Gejzu a mladšího Dominika. Oba se vyučili mlynáři. Gejza riskoval život, když dodával mouku partyzánům. Dominik musel v závěru války narukovat do armády Slovenského státu. Na straně Německa odmítl bojovat. Rozhodl se utéct. Aby zakryl stopy, přeplaval řeku a schoval se do lesů. Měl i s dalšími smůlu, když je na louce spatřilo německé průzkumné letadlo a následně je němečtí vojáci zajali. Odvezli je do německého Výmaru. „Co vím z jeho vyprávění, tak je vozili po Německu ve vagónu bez jídla a všeho dlouhou dobu, možná týdny. Byli velmi vyčerpaní, když nakonec dorazili do Výmaru. Tam byl zavřený do konce války, celkem asi sedm měsíců. Věznici osvobodili Sověti a tak mohl na svobodu,“ vypráví Anastázie.

Dominika Murárika čekala strastiplná cesta zpět do vlasti. Z Výmarské věznice jich vyrazilo pět. Cestou postupně umírali. Od jednoho z umírajících kamarádů převzal Dominik několik věcí a slíbil mu, že to předá jeho matce. Svůj slib dodržel. Cestou kromě hladu a vyčerpání hrozila další nebezpečí, jak popisuje Anastázie: „Kdesi v Německu šel po trati a natrefil na esesáka. Ten ho skopl dolů z náspu. Spadl hluboko dolů a zůstal tam ležet. Esesák mu řekl, aby ihned vstal a mířil na něj zbraní. Bratr sklonil hlavu a vyčerpán spadl. Čekal ránu kulkou. Němec nad nim mávl rukou a řekl, že stejně chcípne. Nechal ho proto být. Po rozednění se bratr dotrmácel k baráku. Neměl ani sílu, aby dosáhl na kliku. Škrábal na dveře jako pes. Otevřela mu Němka. Její syn padl ve válce a tak se nad ním slitovala. Postarala se o něj, dala mu najíst a oblečení po synovi. Přesto si poté na sebe navlékl vězeňský mundúr, aby ho poznali lidé z Červeného kříže nebo sovětští vojáci. Našli ho, naložili do vlaku a odvezli do Prahy. Nakonec se dostal k mé sestře. Byl vyhublý, zničený, vyčerpaný, měl svrab. Po zotavení chodil o holi.“

Se sestrou Julií na práci do Čech

V roce 1941 odešla Anastázie se svojí sestrou Julií za lepším živobytím do Čech. Jeden rok pracovali u velkostatkáře Šimonka v Lobči na Mělnicku. Obhospodařovaly pole řepy a obilí. Sestra Julie se tam provdala a měla dvě děti. Její manžel skonal ve 29 letech. I to byl důvod, proč se Anastázie posléze rozhodla nevrátit zpět do rodného kraje. Nechtěla nechat sestru Julii samotnou na holičkách.

Během válečných let pak pracovala Anastázie v nemocnici v Mladé Boleslavi u pacientů s tuberkulózou: „Zastupovala jsem tam asi rok zdravotnici. Nevěděla jsem, že to mohu chytit. Viděla jsem tam nepěkné věci. Lidé byli vychrtlí, vypadali tak hrozně, že jsem se jich kolikrát lekla. Hrozně to tam páchlo. Lidé hodně umírali. Vzpomínám si na mladou švadlenu. Měla zapadlé oči a chtěla vědět pravdu – co s ní je a jestli umře, že je to s ní špatné. Já ji řekla, že ne, že to bude zase dobré. Šla jsem pak do koupelny a tam jsem se vyplakala – bylo mi jí líto. Zemřela.“ Mladá Anastázie v  nemocnici pomáhala těžce nemocným s převlékáním oblečení, povlékala postele, dělala úklidové práce, nosila pacientům jídlo. Žádnou ochranu jako roušky apod. nenafasovali. Nad riziky nepřemýšlela, byla vděčná, že má práci.

Po odchodu z nemocnice pracovala Anastázie u statkáře ve Vrchovanech na Českolipsku. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Lorencem.

V nádražním krytu při bombardování Pardubic

Celkem třikrát v roce 1944 provedly spojenecké bombardéry nálet na tehdejší rafinerii Fanto (dnešní Paramo) v Pardubicích. Letecký nálet v srpnu 1944 způsobil velké škody a několikadenní požár rafinerie. Její zkázu pak dokončil nálet z 28. prosince 1944. Přímými svědky srpnového neštěstí se stali i mladí manželé Lorencovi. Vraceli se z Vysočiny. Kolem poledne jim měl jet vlak z Pardubic. Stáli na nástupišti, když se něco začalo dít. Anastázie vzpomíná: „Najednou nádražáci volali: ,Schnell, schnell, schnell!´. Že je hlášený velký poplach. Tak jsme hnali do krytu. A jen jsme tam dorazili, tak to začalo padat. Stála jsem pod větrákem a už jsem nemohla vydechnout. Ten tlak byl obrovský. Nejdřív rozbili Fantovku. Pak byl chvíli klid a já si myslela, že je díky bohu konec, když to hromobití začalo znovu. Tentokrát to sypali hlavně na nádraží. Prožili jsme hrůzu.“

Bezpečno na konci války rozhodně nebylo

Konec války prožila Anastázie v Doubravicích, které dnes spadají pod obec Katusice v okrese Mladá Boleslav. Od února 1945 jezdily transporty Němců ze Slezska. Utíkali před frontou, především Rudou armádou. Odehrávaly se i přesuny zajatců a vězňů. V kraji docházelo k přestřelkám a zatýkání (nejen) německých vojáků. Např. v Katusicích, které byly během války střediskem Němců z celého okolí. 5. května 1945 přijelo do Katusic 42 německých vojáků polního četnictva. Ti byli postupně na Skalsku odzbrojeni panem Röslerem, který prokázal velkou statečnost. V Katusicích odzbrojování provedl strážmistr Peprný a řídící Pecháček. V Sudoměři se podařilo odzbrojit 20 příslušníků SS. Provedl to pan Hůlka, finanční četník a pan Pospíšil, řídící učitel. Měli jenom dvě pistole. Na pomoc přišlo pět myslivců ze Sudoměře a Valovic s loveckými puškami. K přestřelce došlo v Katusicích 9. května 1945, kdy se místní snažili odzbrojit větší skupinu německých vojáků. Přestřelka, při které zemřeli tři vlastenci, se odehrála i v blízkých Klukách.

Anastázie Lnebyla očitým svědkem žádné přestřelky, ale díky správnému rozhodnutí si s manželem Josefem možná zachránili život. Vše si dodnes dobře vybavuje: „Soused nás zavolal do druhé vesnice. Mluvil tam k lidem nějaký chlap a  říkal, že tamtudy půjde naše vojsko a my ho budeme vítat či tak něco. Lidé se tam vydali, ale my s manželem a sousedem nikoliv. Šli jsme do Doubravice zkratkou přes pole, zatímco ostatní tam šli delší cestou rovně po silnici. Najednou  potkali auto příslušníků SS. Začali po našich lidech střílet. Rozprchli se do pole, ale obilí bylo ještě krátké. Nemohli se v něm schovat. Souseda tam střelili do břicha a zemřel. Prostříleli stodolu, ve které skonal další náš člověk, švec z Nosálova.“

Za komunismu měl dělník větší práva

Po válce se manželé Lorencovi (oddáni v roce 1944) přestěhovali do Mimoně na Českolipsku, kde dostali práci v podniku vyrábějícím nábytek Ton. S manželem tam Anastázie strávila celý svůj profesní život: „Pracovala jsem hlavně v balírně a sice 21 let. Lidé byli pracovití, byl tam dobrý kolektiv. Vyráběly se tam hlavně židle. Šly především do Ruska.“

Jak Anastázie vzpomíná na období komunismu? „Neříkám, že komunismus byl bezvadný a že vše bylo v pořádku. Každá doba něco má. Podnikatelé taky neměli na růžích ustláno, museli hodně pracovat. Ale něco Vám řeknu. Generace mých rodičů už bojovala za to, aby doba, která byla předtím a kterou oni zažili, pominula. Oni chtěli komunismus. Za první republiky to bylo samé: ,Milostpaní sem, milostpaní tam, paní továrníková, milostpaní ruku líbám...´atd. Ti byli panstvem. To samé Židé. Ti byli elitou, která vládla světem. A dělník byl jen na okraji. Za komunismu měl ale dělník větší práva. Nyní mi to připadá, že to bude tak, jako kdysi.“

 „V srpnu 1968 jsem byla v Lázních Luhačovice. Rusové udělali volovinu. Mysleli si, že se máme lépe než oni, a tak nás tady přepadli. A převrat v roce 1989 jsem nijak neprožívala. Brala jsem to tak, jak to je. Jednou je doba taková, poté jiná. Nikdy jsem nic neměla před komunismem, během komunismu, ani po něm. Starala jsem se, abych měla práci a zvládla živobytí. Je třeba se o sebe postarat, pracovat, nevyvolávat zlo, ale obracet vše v dobré,“ říká ke dvěma milníkům československých dějin.

S manželem vychovali syna Josefa. Do důchodu odešla v roce 1976. V únoru 2020 bydlela v Domově pro seniory v Mimoni.