The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Lorenz (* 1924)

• skaut, sportovec, narozen roku 1924 v Praze

• účastník domácího odboje

• organizoval přenášení zpráv pro Zpravodajskou brigádu

• účastník Pražského povstání, do přímých bojů se nedostal

• v roce 1949 byl vyloučen z Fakulty architektury ČVUT

• v lednu 1950 na Domažlicku přešel hranici do Bavorska

• v prosinci 1950 přijel do Austrálie

• v roce 1955 přesídlil do Spojených států

• pracoval jako technický inženýr, žil v Kalifornii a Kentucky

• po roce 1990 se vrátil zpět od Prahy

„Jmenuji se Jan Lorenz, pokřtili mne Jan Ladislav, tím se stalo, že někteří lidé mi říkají Honzo, jiní zase Láďo. Dokonce v Americe jsem si to musel změnit na John. Narodil jsem se v roce 1924, to byl ten ročník, který Němci posílali za protektorátu do Německa na pomocné práce. Tím se také stalo, že spousta nás, studentů, kteří v té době maturovali se dostalo do zbrojního průmyslu a tak se stalo, že měli možnost v několika případech vidět výrobu součástek, které Němci používali do tajných zbraní. Dodávali jsme zprávy do Londýna, přes tajné vysílačky. Dneska, když někomu řeknete, že jste posílal zprávy do Londýna, tak si nedovede představit, co to technicky znamenalo.  Že to bylo odvážné a po technické stránce skoro nemožný skutek. Vysílačky musely být napájeny z těžkých a velkých baterií,  musely mít také dlouhou anténu a proto je museli operátoři ukrývat a přemísťovat.“

Pochází z pražského Smíchova, do obecní školy chodil na Malou Stranu. Cvičil v malostranském Sokole, účastnil se sokolského sletu v roce 1932 a 1938. Nejvíc pro něj však znamenal 5. oddíl vodních skautů, tam měl nejvíc kamarádů, s nimi jezdil na výlety po českých řekách. Ze skautů se také z velké části rekrutovali jeho pozdější spolupracovníci v odboji ve Zpravodajské brigádě.

V třicátých letech se rodiče přestěhovali na Vinohrady, chodil na reálku v Ječné ulici. V roce 1942 tam maturoval, díky jednomu známému z atletického oddílu Sparty, který byl zaměstnaný na pracovním úřadě, se mu podařilo vyhnout nasazení v Německu. Někdy na přelomu let 1943 a 1944 začala jeho odbojová činnost. „Za mnou přišli kamarádi, jestli se nechci zúčastnit, že by to bylo jen něco, na co bychom měli stačit. S velkou dávkou opatrnosti se to zdá být proveditelné. Tenkrát to bylo šestnáct, dvacet měsíců před koncem války. Nevěděli jsme však, kdy ten konec přijde. Dostal jsem za úkol kolem shromáždit spolehlivé mladé lidi, který by dodávali zprávy z průmyslových center. (…) To vše fungovalo díky tomu, že se nikdo neprozradil. Zpravodajská brigáda má tu výhodu, že ji gestapo nikdy neobjevilo. Gestapo mělo mnoho způsobů, jak lidi přimět k tomu, aby se prozradili. Mladí lidé nebyli v podezření, že by byli schopní něco takového udělat.“

Nálet na Kbely

Jeho úkolem bylo shromažďovat informace od lidí ze své skupiny a předávat je spojce. Nikdo se nesměl podřeknout, nikdo se nesměl chlubit akcemi, které dělali. I když někdy to nebylo jednoduché, jak dokládá následující historka:

„Byl nálet na Kbely, nevím, kolik letadel Mustangů přiletělo a zničilo asi čtyřicet dopravních letadel rozmístěných na ploše. Já sám jsem jednou předával zprávu o tom, že je na letišti spousta letadel a nejsou tam stíhačky, které byly odveleny na západní frontu. A že je tam také poměrně málo protiletadlových děl. Náhodou se stalo, že jsem byl někde mimo fabriku a zašel jsem si na Petřín a chtěl se podívat, jak tam kvetou růže. Úplnou náhodou jsem viděl ten nálet z výšky Petřína, jak bombardují letadla. Měl jsem ohromnou radost, vzpomněl jsem si, že jsme to hlásili. Pochopitelně jsme nebyli jediní, byly tady také jiné skupiny, které také měly spojení. Měly vysílačky, které sem Angličané posílali po vycvičených parašutistech. Tak jsem si představoval, že jsem se o to tak nějakým způsobem zasloužil. Pochopitelně to nemám potvrzené. Ta touha říct lidem, který tam stáli a dívali se na to, byla téměř nepřekonatelná. Dovedu si představit, že lidé, kteří byli v odboji, se v nějaké hospodě, nebo když se napili, tak se podřekli a to stačilo, aby to nějaký fízl poslal dál.“

Konspirační zásady tak byly nutnou podmínkou úspěchu Zpravodajské brigády. Stávalo se prý, že potom po válce potkával některé své známé, o kterých vůbec nevěděl, že byli v jeho skupině. Později, když žil ve Spojených státech, se spřátelil s letcem – pilotem bombardovacího letadla US Air Force, který létal i na území Československa. Ten ho utvrdil v tom, že jejich práce byla oceňována, a poděkoval mu jménem amerických letců za zpravodajské informace.

„Do přímých bojů jsem nezasáhl“

Za Pražského povstání dostal od svých známých echo, že se něco děje, tak se dostavil do kasáren Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, kde měli vyfasovat zbraně. Zbraní však bylo v prvních dnech povstání nedostatek, na něj zbylo jen pár ručních granátů. U kasáren na náměstí Republiky se toho zpočátku moc nedělo, později se objevily ruční zbraně a po bombardování německými letadly byly skautské oddíly poslány na hlídkování na vinohradské barikády. Do přímých bojů během Pražského povstání Jan Lorenz nezasáhl.

Bezprostředně po válce, i když byli nevojenská jednotka, obdrželi uniformy a byli posláni na Karlovarsko, kde hlídali velké podzemní nádrže s umělým benzinem. Nová československá vláda se obávala sabotáží ze strany německého obyvatelstva. Před sabotéry to mohli ochránit, ovšem před jednotkami Rudé armády nikoliv, s nimi v boji nezkušení vojáci nechtěli riskovat žádný konflikt. Rudoarmějci pak mnohdy nedodržovali bezpečnostní zásady manipulace s palivem. Když si jednou sovětští vojáci doplňovali benzin, ozval se výbuch.

„Stalo se nějakým nedopatřením, že jeden z těch tanků vybouchl. To bylo jak zemětřesení. My jsme byli naštěstí daleko od toho, neměli jsme službu, tak jsme tomu unikli. Snad třicet, čtyřicet lidí to odneslo životem. Nebylo možné zavést nějakou disciplínu. Rusáci tam jezdili a byli napolo opilí. Při konfliktu okamžitě sahali po samopalu a vymáhali si cestu. V tomto případě byla naše služba naprosto zbytečná, oni si tam dělali, co chtěli. Civilisti se tam vůbec neodvažovali.“

Jan Lorenz byl v Sudetech svědkem prvních náznaků rabování a tzv. divokého odsunu. Nelíbilo se mu to, jeho jednotka se toho neúčastnila, ani neměla možnost tomu zabránit, naštěstí byli brzy odvoláni. Ani dnes nechce mluvit o podrobnostech. „To byl čas naprosté dezorientace a bohužel se tam děly věci, které se neměly dít a jsou odsouzeníhodné. Tomu jsme však nemohli zabránit. Naše služba také skončila po asi čtrnácti dnech. Zavolali nás zpátky a byli jsme rozpuštění.“

Studium architektury

V říjnu 1945 nastoupil ke studiu architektury na Českém vysokém učení technickém. První měsíc prý vyklízeli budovy školy po německých vojácích, kteří tam měli kasárna, teprve pak mohla začít výuka.

Během studií mohl vyjet na dva letní pracovně-studijní pobyty, nejdříve do Švýcarska a pak do Holandska. To mu pomohlo při pozdějším rozhodování, zda emigrovat. Netrpěl tak přehnanou iluzí o snadném životě na Západě, ale zároveň věděl, že pod komunistickou nadvládou nechce žít. Sám se politicky neangažoval, k žádné studentské politické organizaci nepatřil, ale s tím, že komunismus mu nijak sympatický není, se netajil. Nečekal však tak hladký průběh komunistického převratu, únorové události roku 1948 ho zaskočily.

„Ve vlaku jsem se několikrát setkal, když jsem se vracel ze Švýcarska nebo z Holandska, s hochy z ,Prchalovy armády‘.  To byla tehdy vlastně cizinecká legie. Chodili ve vlacích, kde jezdili naši občané, a snažili se je přemlouvat, zda by nechtěli zůstat. Že tady bude převrat, že se nevyplatí do Československa jezdit a že nám znemožní svobodný život. Tenkrát mi to připadalo směšný. Nic pro mne nenaznačovalo, že by se komunisté ujali takové kontroly, ani že by k tomu byla nálada. Já jsem tomu vůbec nevěnoval pozornost. Opravdu mne to překvapilo.“

Se svými názory se netajil a to se mu stalo osudné v době studentských prověrek v roce 1949. V jeho kruhu byl jeden takový nepříliš bystrý student, sympatizant komunistické strany. Ostatní studenti si prý z něj občas dělali legraci. Po roce 1948 se tento student stal členem studentských prověrkových komisí a dostal příležitost vyřídit si účty s těmi, kteří se mu nelíbili. Jan Lorenz byl při prověrkách vyloučen ze studií, i když mu zbývalo jen pár zkoušek do druhých státnic. Oficiálně byl vyloučen pro nesplnění studijních povinností, skutečný důvod byl politický. To bylo potvrzeno i v roce 1990 v omluvném dopise od rektora ČVUT.

Nastoupil do práce na stavbě jako zástupce stavbyvedoucího, ale brzy byl předvolán na vojenskou správu. Žádal si o odklad povolávacího rozkazu, ale došlo ke konfliktu mezi ním a velitelem vojenské správy, který zpochybnil jeho vojenská vyznamenání z války. Jan Lorenz si tak opět uvědomil, že vojenská služba by mohla pro něj znamenat peklo, a rozhodl se, že nebude čekat a odejde do zahraničí.

Volební fraška 1948

Jan Lorenz vzpomíná i na první volby po únorovém převratu v květnu 1948. „Když se vydával volební lístek, to byla velká plachta z novinového papíru a byli tam všichni kandidáti. Byli tam smícháni všichni, ale většina z těch, co měli být zvolení, byli komunisté. Mezi nimi byli taky sociální demokrati a lidovci. Říkali tomu kandidátka Národní fronty. Byl tam také prázdný list papíru a celý přeškrtnutý – takové X.“ U vchodu do volební místnosti stál muž, který hlídal, jak lidé volí. Jan Lorenz ho neznal, on jeho ano. „Pozdravil mne: ‚Dobrý den, pane Lorenz. To jsem rád, že jste přišel volit.‘ V životě jsem ho neviděl, ale on o mně věděl. Od té doby jsem si dával bacha. Já jsem ten prázdný lístek dostal dvakrát, jeden známý mi přinesl kopii. (…) Dal jsem do obálky tu přeškrtnutou a tu kopii jsem dal veřejně do koše. Byli tam lidi, kteří tam seděli, kteří se dívali, co odhazujete. Nejmíň pět lidí z našeho baráku udělalo totéž, ale když se hlásily výsledky, tak to bylo devadesát devět procent.“

Odchod do emigrace

V zimě roku 1950 hranice ještě nebyly neprodyšně uzavřené, dalo se však projít jen s šikovným průvodcem. Spolu se svým kamarádem ze skautingu se seznámili s lesníkem B. z  Klenčí na Šumavě, který byl ochotný jim ukázat tu správnou cestu. Aby lesníka neohrozili tím, že by byl s nimi viděn, domluvili se, že budou sledovat jeho stopy. Rozpomenou si na skautskou hru, kterou hráli na chatě v Krkonoších. Jan Lorenz o tom později vyprávěl ve vzpomínkách napsaných po roce 1990 pro skautský časopis:

„Brzy nám svitne v hlavě vzpomínka na hru ,Honba na lišku‘, s oblibou hranou na Tetřevkách. Zasvěcujeme lesníka B. do tajů této hry: liška vyběhne na lyžích nejdříve, zanechávajíc občas na sněhu otisk od lyžařské hole spolu s otiskem ,talíře‘ těsně dvakrát za sebou, čímž se utvoří jakási nenápadná dvojtečka. Normálním odpichováním se dvojtečka neutvoří. Hra spočívá v tom, že ,smečka‘ (ostatní hráči) vyběhne za liškou až po delší době a snaží se lišku vystopovat a najít jen podle těch dvojteček. A tak jsme se domluvili, že vyjdeme hodinu poté, co náš lesník B. projede trasu před námi a občas zanechá ve sněhu ,dvojtečku‘, ba dokonce před místy vyžadujícími naši zvýšenou opatrnost udělá ,Sitzmark‘ (lavor – pád do sněhu, zkušený lyžař normálně nepadá). To, že budeme zcela odděleni, byla určitá záruka, že nebudeme dopadeni společně.“

Cestou dokonce z dálky mohli sledovat očekávanou hlídku se psem, ale naštěstí vítr vanul opačným směrem, takže po nočním čekání v lese oba úspěšně došli na bavorskou stranu hranice. Po čtyřdenním věznění ve věznici v Chamu a nutných výsleších ze strany americké C.I.C. se oba uprchlíci dostali do utečeneckého lágru nedaleko Norimberku. Po nějakém měsíci žil Jan Lorenz v lágru nedaleko Frankfurtu, kde si začal vyřizovat vystěhovalecké dokumenty. Naštěstí do zahraničí se podařilo uprchnout i jeho bratranci, který mu hodně pomohl.

Několik měsíců musel čekat na vyřízení dokumentů k cestě do Austrálie. Jeho bratranec již v Austrálii byl a založil si tam firmu, která dovážela do Austrálie kancelářské potřeby, takže veškerá povolení byla získávána jednodušeji. Jan Lorenz odjel na norské obchodní nákladní lodi a po dvou měsících plavby připlul do Sydney. Za pár dní byly Vánoce roku 1950. Firma v Austrálii prosperovala, po několika letech měla již čtrnáct zaměstnanců, Jan Lorenz chtěl však do Spojených států. V Sydney vystudoval technickou školu, po pěti letech však odjel do San Franciska. Tam se brzy seznámil se svojí manželkou, která pocházela z Anglie. Celá rodina žila v Kalifornii přes dvacet let, dalších asi sedm let prožili v Kentucky. Pracoval jako technický inženýr většinou pro firmy, které se specializovaly na montáže průmyslových celků.

Když odcházel do emigrace, původně si představoval, že se bude moci vrátit během několika krátkých let, nechtěl prý odcházet definitivně. Později víru v návrat do Československa ztratil, listopad 1989 ho velmi překvapil. Ve stejné době odešel do důchodu, takže se nabízela možnost strávit důchodový věk ve své původní vlasti. Jeho manželka o tom nechtěla ani slyšet, jeho dvě dcery i s rodinami jsou již stoprocentní Američanky. Nakonec se s manželkou rozvedli a do České republiky odjel sám. Dodnes se účastní dění ve skautském hnutí, stýká se se svými kolegy ze Zpravodajské brigády, jako je jeho dodnes žijící velitel, devadesátiletý MUDr. Jaromír Klika.

V moderní lyžařské výzbroji se u holí velké talíře již nepoužívají, takže taková dvojtečka by dnes už nebyla tka zřetelně k rozeznání a celá hra by tím pozbyla účelu.