The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jiří Louda (* 1920  †︎ 2015)

• narozen 3. října 1920 v Kutné Hoře

• maturita na reálném gymnáziu

• krátce v československé armádě, po 15. březnu 1939 propuštěn

• odchází do Polska a posléze do Francie

• vstup do cizinecké legie, výcvik ve Francii a Alžíru

• zde služba u dělostřeleckého pluku

• po pádu Francie dramatická cesta po moři do Británie

• na Britských ostrovech výsadkářský výcvik

• pro zraněný meniskus v levém koleni však po zbytek války služba na radiostanici

• po válce návrat do ČSR, po únoru 1948 z armády propuštěn

• v roce 1949 zatčen a do roku 1951 vězněn na Mírově

• do odchodu do penze v roce 1976 zaměstnán v olomoucké univerzitní knihovně

• částečně rehabilitován r. 1968, úplně až v roce 1991

• zemřel 1. září 2015

Mládí v Československu

Jiří Louda se narodil 3. října 1920 v Kutné Hoře do rodiny profesora tamního reálného gymnázia, na němž sám později odmaturoval. Vojenskou tradici rodiny Loudových zahájil již otec pana Jiřího, jenž byl záložním důstojníkem v rakousko-uherské armádě za první světové války. Byl nasazen na východní frontě a podařilo se mu se spolubojovníky zběhnout k Rusům. K legionářům se však již nedostal, neboť tou dobou již bylo po jejich ústupu. „Přímo legionářem nebyl, poněvadž se nedostal do legií.“

Po maturitě narukoval pan Louda dobrovolně na vojnu. Nemohl ovšem ke službě nastoupit, protože přišel Mnichov 1938. Do služby se tedy dostal až k 1. březnu 1939, aby byl po 15. březnu – tedy na počátku německé okupace – propuštěn. Právě tento okamžik sehrál důležitou úlohu v jeho pozdějším rozhodnutí odejít z okupované vlasti.

„O matku jsem přišel v roce 1936, to mi nebylo ani celých 16 let. Mám ještě o tři roky mladšího bratra. Možná že úmrtí matky usnadnilo mé rozhodnutí odejít za hranice. Otec moje rozhodnutí akceptoval naprosto samozřejmě. Ptal se mě jenom, jestli je to zralé uvážení. Nechal mi ještě několik měsíců – protože jsem mu své rozhodnutí řekl hned po propuštění z armády v březnu 1939. Nechal mě, abych si to ještě rozmyslel. Když jsem na tom trval, tak otec zařídil přes jednu odbojovou organizaci přechod přes hranice do Polska.“

Odchod do Polska

Přes odbojovou organizaci Národní osvobození si pan Louda zajistil přechod česko-polských hranic. Celý útěk byl zastřen jako schůzka milenců: uprchlíky převáděla jedna slečna, která bydlela v pohraničí a znala dokonale místní poměry, včetně časů obchůzek pohraničníků. „Bylo to velmi dobré přecházení. Hranice tehdy nebyly ještě nijak zadrátovány.“

Pan Louda se v Polsku uchýlil k jejím příbuzným, české rodině Baronových. „Byla to část našeho dřívějšího Těšínska, okupovaného Poláky, a žilo tam hodně českých rodin.“ Následně se vydal vlakem do Krakova.

V Krakově

V Krakově se zařadil k československé odbojové skupině. „Přibývalo nás velmi rychle.“ Neustále totiž přicházeli další dobrovolníci – z českých zemí i ze Slovenska. „Dokonce tam přišlo i několik vojáků ve slovenských uniformách, kteří nechtěli sloužit Slovenskému štátu, ale československé armádě.“

„Z Varšavy přijel tehdy podplukovník Svoboda. Přijel a vysvětlil nám, že Poláci nepovolí zřízení československé jednotky, protože byl ještě mír.“ Polská vláda nechtěla zbytečně provokovat nebezpečné Německo. Se zhoršováním situace se však rozhodli, že povolí sloužit v polské armádě specialistům – letcům, ženistům atd. „To jsme ale kolektivně odmítli a koncem července jsme odjeli do Francie.“

Ve Francii

„Pořád bylo před začátkem války. Byl to konec července. (…) V Lille jsme byli formálně přijati do cizinecké legie. Podepisovali jsme takovou provizorní smlouvu s cizineckou legií. Byli jsme odesláni do Marseille. Tam probíhaly odvody. Byli jsme všichni odvedeni. Odvody byly sice velmi přísné, ale všichni jsme byli uznáni schopnými a jeli jsme do cizinecké legie. Zde jsme zjistili, že Francouzi nedodrželi jednu věc, kterou slibovali. Že budeme v cizinecké legii ponecháni pohromadě. Tak to jsme nebyli, rozdělili nás do jednotlivých výcvikových středisek.“

Zde prodělali českoslovenští dobrovolníci základní vojenský výcvik. Umístěni byli konečně do pevnosti El Aricha v Alžírsku. „Ve zvláštní krajině, která se podobala polopoušti.“ Výcvik byl podle pamětníkových vzpomínek dost nepříjemný, neboť veliteli byli uprchlíci z Německa, „Někteří byli političtí, někteří byli zločinci, kteří utekli před justicí. Přestože nebyli nacisti, dávali nám pocítit, že jsou o něco víc – nejen šarží, ale že jsou elita po národnostní stránce.“

Začátek války

„Pak jsme podruhé uviděli našeho velitele pevnosti. Dal nás během výcviku povolat zpátky a přivítal nás v plné parádě. Přečetl nám, že Francie spolu s Velkou Británií vypověděly válku Německu. Začali jsme všichni strašně jásat. Koukali na nás, jako bychom spadli z měsíce. Tak jsme jim to vysvětlili. Díky tomu, že jsem maturoval na reálce, kde se od tercie učila francouzština, jsem francouzsky uměl. To byla velká výhoda. Zvláště jeden rotmistr, Alsasan, který se choval velmi slušně, si mě často večer bral k sobě, abych mu vyprávěl, jak vypadala nacistická okupace tady u nás. Nebyl to nacista a byl jsem mu s to tohle všechno vylíčit. Vysvětlovali jsme těm Francouzům a ostatním legionářům, že proto jsme my utíkali z okupovaného Československa, poněvadž jsme počítali s tím, že bude válka a díky ní – věříme – že se dostaneme zpátky domů.“

Pan Louda se dostal do dělostřeleckého pluku. Byl posléze přijat do důstojnické školy v Agde na jihu Francie, ovšem porážka Francie mu nedovolila ji dokončit.

Do Anglie

Spolu s osmi spolužáky se Jiřímu Loudovi podařilo – s pomocí jednoho francouzského poručíka – dostat se z Agde a vydat se na komplikovanou cestu na Britské ostrovy. „Dojeli jsme do Bordeaux, tam jsme šli na admiralitu. Vyšla nám vstříc – dali nám příkaz, abychom se nalodili na jednu loď. Jenže přiletěly německé bombardéry, bombardovaly přístav.“

Na cestu nakonec nastoupili na úplně jiné lodi. Tím však dramata zdaleka nekončila.

„Byli jsme bombardováni. Tam jsem zažil, co je to být cílem. Zažil jsem bombardování v Anglii mockrát, ale tam není člověk sám cílem, tam je cílem město. Ale tady jsme byli cílem my na lodi. Byla tam malá československá jednotka. Byla dole v podpalubí a my jsme s nimi nebyli přímo ve styku. Ale podařilo se jim, protože tam měli zbraně, těžkým kulometem jeden bombardér sestřelit. Nalétávaly tři a ty dva toho potom nechaly. Ten jeden to odnesl, to jsme viděli, jak v kouři padá dolů, a ti odletěli. Asi nás považovali za ne dost užitečný cíl. Dojeli jsme k ústí Girondy. To bylo navečer. Kapitán měl zprávu, že její ústí je zaminováno, takže se neodvážil potmě proplouvat, že to nechá na ráno. Ráno, za takového hustého oparu, jsme začali zvolna manévrovat. Vyjížděli jsme. Před námi se objevila záď lodi – nebylo nic rozeznat, jen její záď. Námořníci, kteří tam s námi pořád byli a říkali, co se děje, vysvětlovali, že se držíme té lodi, protože kdyby najela na minu ona, tak vybuchnou i ty miny kolem a my se kolem nich dostaneme. Tak jsme takhle jeli a ona na minu skutečně najela.“ Potopenou lodí byla San Pietro, na níž měl pan Louda původně plout.

Poté co se kapitán lodi dozvěděl o kapitulaci Francie, neuposlechl příkaz, aby se neprodleně vrátil do výchozího přístavu, změnil kurz a se slovy, že “neuznává žádnou francouzskou vládu, která kapituluje před Němci, dává se k dispozici de Gaullovi a mění kurz”, zamířil k Gibraltaru.

„V Gibraltaru jsem zažil něco, co ve mně zůstane navždycky. Pocit nepřemožitelnosti námořní velmoci. Byli jsme jediná francouzská loď. Proti Oranu vyjížděla britská flotila. Viděli jsme tu britskou flotilu, v ní jely dvě největší britské lodě – bitevní loď Hood a mateřská letadlová loď Arc Royal. Když to kolem nás projíždělo – za doprovodu torpédoborců a křižníků – když defilovali kolem nás, francouzští námořníci na naší lodi spustili francouzskou vlajku dolů, jakože zdraví. Na lodích začali hvízdat – to je signál, že mají nastoupit posádky – nastoupili jako na parádu na přídích lodí a spouštěli britskou válečnou vlajku. Zdravili nás.“

Na Britských ostrovech

Pan Louda se dostal nejprve do Liverpoolu a posléze do sběrného tábora v Chomley, kde již byla dislokována převážná část československých jednotek.

Zde konečně absolvoval důstojnickou školu a poté se přihlásil k letectvu. Nebylo mu však vyhověno, podal tedy žádost o přijetí k parašutistům.

„Prezident Beneš nám vysvětloval, že nejsme bojová jednotka. Byli jsme totiž tak malá jednotka. Nechtěli jsme to ale pochopit. Říkali jsme si, že jsme přece utíkali za hranice proto, abychom bojovali. Říkal: ‚Vy jste jednotka taková, že ve válce, jaká teď probíhá, byste byli vymazáni a zmizeli byste. Byla by z vás jen troska a já bych přišel o armádu. Já mám naši armádu jako politický argument. Tato vaše jednotka…‘ Z ní se nakonec stala brigáda, bylo nás nějakých dva tisíce. Ztráta dvou tisíc lidí – kolik lidí padlo u Stalingradu… Prezident měl pravdu. Ovšem my jsme se s tím nechtěli smířit, a tak jsme se chtěli hlásit někam, kde budeme použiti. Tak jsem se přihlásil k parašutistům. K nim jsem se přihlásil někdy v polovině roku 1941 a na podzim už jsem šel na výcvik. První část výcviku byla commandos. To byly takové úderné jednotky, které prováděly takové krkolomné kousky – přepady apod. Američané jim říkali rangers.“

Výcvik jednotek probíhal ve Skotsku. V jeho průběhu si však pan Louda poranil meniskus v levém koleni. „Lezli jsme na borovice a skákali jsme z nich na svah. Byl provrtán králičími dírami, zabořila se mi noha, překulil jsem se, ruplo mi v koleně.“ Byl posléze osvobozen od některých cviků. Nemohl se ani po schodech dostat do letadla. Kamarádi jej však vytáhli, aby mohl paravýcvik absolvovat. „Našili mi ‚Parachute‘ tady na rukáv.“

V roce 1942 se následně vrátil ke svému dělostřeleckému pluku, kde působil jako řidič dělového traktoru. Poté se měl hlásit na druhém odboru Ministerstva národní obrany, „což byla zpravodajská služba“, odkud jej poslali do radistického kurzu. Po jeho absolvování byl zařazen do skupiny Bronz – měl být poslán domů jako paravýsadek. Pro potíže se zraněným kolenem mu však byla akce lékaři zakázána. Nadporučík Moravec si jej přesto ve své jednotce nechal, aby sloužil na radiostanici, neboť toho pan Louda „moc věděl“. Zde se také dočkal konce války. „Zažil jsem nejdramatičtější chvíle konce války – Pražské povstání – protože jsme byli ve styku s našimi radisty. Ten, který tenkrát vysílal, ještě pořád žije a vždycky 18. června při vzpomínce na parašutisty se v Praze vídáme.“

Styk s domovem během války

Písemný styk s domovem udržoval pan Louda jen do otcova zatčení. Byl vězněn až do konce války, stejně jako pamětníkův bratr. „To jsem ani nevěděl, protože z Anglie nešlo korespondovat. Ještě to šlo z Francie.“

Po válce

V červnu 1945 se pan Louda vrátil do osvobozené vlasti. Přistání jeho letadlu v Ruzyni odmítli Sověti, pod jejichž správou letiště bylo, museli proto s mezipřistáním ve Frankfurtu doletět do Plzně na americké nouzové letiště. Poté se pan Louda vydal autobusem do Prahy. „Tam jsem se poprvé dověděl, jak vypadají Rusové a jaký je pohled našich lidí na ně.“

V Praze se hlásil na ministerstvu obrany, aby si zvolil útvar, u nějž bude po válce sloužit. Protože byl však druhý odbor Ministerstva národní obrany již plně obsazený – bylo mu alespoň sděleno – vrátil se k americkému armádnímu sboru do Plzně, od nějž následně odjel ke svému dělostřeleckému pluku. S ním dlel postupně v Kolinci u Klatov, Sušici, Kašperských horách, Jihlavě a konečně ve Vyškově, kde se stal vojákem z povolání.

Byl následně poslán do aplikační školy na dělostřelecké učiliště v Olomouci, aby se mohl stát důstojníkem z povolání. Kurz absolvoval mezi prvními deseti, a proto si jej dělostřelecké učiliště v Olomouci ponechalo jako instruktora. Zde působil od roku 1947.

Vítězný únor

„Dostal jsem od velitele dělostřelectva dopis, který mám schován. Zjistilo se, že nemám dostatečně kladný vztah k lidově demokratickému zřízení a k našim spojeneckým závazkům vůči Sovětskému svazu, abych zpytoval své svědomí. Než jsem ho přezpytoval, tak jsem byl propuštěn.“ To bylo v červenci 1948. O civilní zaměstnání se pan Louda směl hlásit pouze se souhlasem Ministerstva národní obrany. Našel si místo učitele angličtiny na jazykové škole ROH při Obchodní akademii v Olomouci.

V noci 20. dubna 1949 přišla do jeho bytu Státní bezpečnost „Po krátkém výslechu a obrácení bytu vzhůru nohama jsem byl odveden na policii – na SNB.“ Bez jakéhokoli soudního řízení byl poslán na Mírov. „Ocitl jsem se ve společnosti asi tří set důstojníků, kteří byli všichni zatčeni 20. dubna. Bez kontaktu s rodinami po půl roku.“

Změna těchto tíživých poměrů se udála v důsledku toho, že většina z vojáků byla penzionována. „Já ve svých 28 letech,“ dodává pan Louda. Vojenská penze byla adresována výhradně do vlastních rukou. Obálky s důchody tedy nakonec zavítaly na mírovskou poštu. „Vojenské penze se tehdy posílaly i s uvedením hodnosti. Představte si, že na Mírov přišlo přes tři stovky penzí s uvedením hodností – byli tam generálové, plukovníci generálního štábu, důstojníci generálního štábu. Bylo z toho na mírovské poště pozdvižení. Prozradilo se, že tam jsou vězněni důstojníci. Pak s námi přestali dělat takové tajnosti.“

V roce 1951 byl pan Louda náhle a bez jakéhokoli vysvětlení propuštěn.

Pracoval následně u Státních lesů a asi po dvou letech získal místo v tehdejší Univerzitní, nynější Vědecké knihovně v Olomouci. Absolvoval zde vysokoškolskou nástavbu a jako vystudovaný knihovník dostal pod svou patronaci jedno celé oddělení knihovny.

O svém zatčení se zpětně dověděl pouhou nicneříkající frázi, že se jednalo o „jednorázové preventivní opatření.“

V lednu 1976 odešel do penze a od té doby se věnuje heraldice. V roce 1968 byl částečně rehabilitován a povýšen na majora v. v. Plné rehabilitace se dočkal v roce 1991, kdy byl současně povýšen na plukovníka ve výslužbě.