The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ljuba Loudilová (* 1934)

• narozena 23. června roku 1934 v Praze

• vyrůstala v učitelské rodině v Týnci nad Labem

• po gymnáziu nastoupila na Vysokou školu zemědělskou v Praze

• s manželem Lumírem Loudilem, bývalým ředitelem Zemědělského muzea, adoptovali dceru

• 60 let učila na Středním odborném učilišti zemědělském ve Chvaleticích

• autorka knih Láska mezi pětkami a Městečko plné nezbedníků

Františkové a Anny Šťovíčkové

Ljubin pradědeček byl v roce 1887 poslán továrnou Pernerovka stavět cukrovar ke Kyjevu. Když odjížděl, byl již ženatý a měl jedno dítě, Ljubinu babičku. Párkrát se ještě do Čech vrátil a měl další dva potomky. Ljubina prababička zemřela, a tak se všechny tři děti přestěhovaly z Čech na Ukrajinu. „Ta nejstarší, babička moje, měla tady známost, tak se vrátila do Týnce, ale ty příbuzný jsme měli na Ukrajině u toho Kyjeva.“ Ljuba vzpomíná, jak jim její babička na Ukrajinu neposílala dopisy, ale semínka. Díky tomu její příbuzní přežili hladomor v letech 1932 až 1933, kdy zemřela třetina Ukrajinců. Ljuba dodává: „Všichni další hoši, kteří se tam pak na Ukrajině narodili, se jmenovali Františkové Šťovíčkové, a ty tety se jmenovaly Anny. Anny, tety, jsou pohřbeny v Charkově. Jestli teď ten hrob rozbombardovali, tak už tam tety nemám.“

To je naše Ljubinka

Ljuba Loudilová je pražskou rodačkou, zároveň však hrdou patriotkou Týnce nad Labem, kde strávila prakticky celý svůj život. Ljuba se narodila do učitelské rodiny, ve které vyrůstala jako nejmladší ze tří sourozenců. Rodiče František a Marie měli tři děti, které s láskou vychovávali. Ljuba vzpomíná na maminku jako na přísnou, avšak klidnou a milující ženu. Sama by se ale nazvala spíše tatínkovou holčičkou. Do jedenácti let navštěvovala týneckou základní školu, poté nastoupila na osmileté gymnázium v Kolíně. Vzpomíná na přísné a vážné profesory, kteří často věšeli nad Ljubinými poznámkami a chováním hlavy a s úsměvem dodávali: „To je naše Ljubinka.“ Nikdy jí mravy z chování nesnížili, byla u nich navzdory svým drobným eskapádám oblíbená.

Esesák na stupínku

Ljuba nastoupila do první třídy základní školy v tomtéž roce, kdy začala druhá světová válka, okolnosti s ní spojené se pak proplétaly jejím dětstvím. Ljuba vzpomíná na období heydrichiády, kdy nim do školy přijeli příslušníci SS, ozbrojené organizace NSDAP. Jejich velitel si stoupl před třídu na stupínek, ruce sepnul na prsou a díval se na děti pohledem tak hrozným, že na něj Ljuba jen tak nezapomene. Páni učitelé pak museli na příkaz příslušníků SS dětem ukazovat dva obrázky. Na jednom bylo pánské kolo a na druhém hnědá aktovka. „My jsme seděli v lavicích, učitelé byli zády k tomu rozkročenýmu esesákovi na stupínku a opatrně dělali pusou: ‚Ne, ne,‘ abychom to neřekli, protože by bejvali šli a vystříleli celou rodinu.“

„Dostal se domů úplně průsvitnej“

Bratr Ljuby byl nasazen do Německa k belgickým hranicím do Recklinghausenu. Nabrali ho společně s dalšími přímo z vysoké školy, nemohl se tedy ani rozloučit s rodinou, ani si s sebou zabalit teplé oblečení a jídlo. V dobytčáku bratra odvezli do německé chemické podzemní továrny, kde zůstal téměř až do konce války. „Mohl nám napsat ze začátku, ale pak už ne. Poslat se smělo jako do koncentráku v dřevěný krabici zatlučený. Ale co jste mohli poslat? Jenom ovoce sušený, všechno by ztvrdlo, to šlo třeba pět týdnů. Tak jsme mu poslali třeba kabát po strejčkovi.“ Utéct mohl Ljubin bratr ve chvíli, kdy továrnu vybombardovali Spojenci. Poté ho čekala náročná cesta domů. Přežil drážďanské bombardování v únoru roku 1945, nachodil desítky kilometrů, a nakonec se bez lístku dopravil vlakem do Prahy, kde musel za jízdy vyskočit. „Dostal se domů úplně průsvitnej, neopálenej, několik roků nebyl na sluníčku. Maminka vždy večer plakávala.“

Místo archeologie Vysoká škola zemědělská…a ještěže tak

Po maturitě chtěla Ljuba studovat archeologii, to jí však kvůli komunistickému režimu dopřáno nebylo. Ředitel gymnázia jí u maturity pravil: „Ty jsi chtěla jít studovat na archeologii, tak když se tak ráda hrabeš v zemi, tak ti můžeme dát papír jen na Vysokou školu zemědělskou a jinak nic. On ani nevěděl, jak mi udělal dobře. Tam byli samí takoví, jako jsem byla já, a šikovný,“ vzpomíná Ljuba. Na vysokou školu nastoupila spolu s dalšími tři sta dvaceti devíti studenty, k úspěšnému zakončení studií se jich dostalo sto dvacet. Každý rok se pravidelně scházeli na Novotného lávce. Nyní tato parta čítá dvanáct členů a bohužel už se nescházejí. Kromě přátel si na vysoké škole Ljuba našla i životní lásku, Lumíra Loudila, vědeckého pracovníka a někdejšího ředitele Zemědělského muzea. Za Lumíra se provdala a společně přijali za vlastní adoptivní dcerku, která jim byla svěřena do péče, když jí bylo šest dní. „Všechno se dobře povedlo, až na to, že mně zemřel brzo,“ vzpomíná Ljuba na manžela, který ji navždy opustil v roce 1986. „Byl to nesmírně laskavý člověk.“

Šedesát let za katedrou

Oba rodiče Ljuby byli učitelé. Maminka Marie Pospíšilová vyučovala na měšťanské škole v Týnci nad Labem matematiku a tatínek František Pospíšil se dokonce stal této školy ředitelem. Učitelství měla tedy Ljuba v krvi a možná i proto se z ní nakonec stala taktéž pedagožka, byť její cesta nebyla přímočará.

Po vystudování Vysoké školy zemědělské dostala Ljuba umístěnku do Čáslavi, kde měla zkoumat půdní vzorky. V té době však vážně onemocněl Ljubin tatínek a maminka ji požádala, aby se vrátila domů a s tatínkem jí pomáhala. Tatínkovi dali doktoři půl roku života, a tak si Ljuba našla dočasnou práci. Na Středním odborném učilišti zemědělském ve Chvaleticích podepsala smlouvu na jeden rok. Nemohla v té době tušit, že na téže škole zůstane neuvěřitelných šedesát let.

Střední odborné učiliště zemědělské se pro ni stalo druhou rodinou. Když Ljubě v roce 1986 zemřel manžel, řekli jí: „My tě nenecháme, ty budeš u nás pracovat,“ a tak místo odchodu do důchodu Ljuba zůstala až do roku 2019 za katedrou. Učilišti sepisuje kroniku a napsala o něm také knihu s názvem Láska mezi pětkami. Maminka Ljuby byla milovanou paní učitelkou, kterou chodili její žáci navštěvovat i ve stáří. Stejný osud potkal i Ljubu. „Měla jsem hrozný štěstí, protože jsem se dostala mezi žáky nesmírně hodný, laskavý, slušný. Nikdy jsem s nima za šedesát let neměla žádný potíže. A všichni mě chodí navštěvovat a telefonují mi. Dcera říká vždycky: „Tady je to jako na poště.“ Když jsou svátky nebo já mám svátek, to volají neustále, já musím sedět tady u telefonu a brát telefonáty.“

V Berlíně jsou Němci, v Budapešti Maďaři a u nás Rusáci

Vzpomínku na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa má Ljuba spojenou s učitelem tělocviku na učilišti ve Chvaleticích. Pan tělocvikář, starší muž, měl takový zvláštní zvyk. Po každé hodině tělocviku šel a otevíral dveře kabinetů jedny za druhými a hlasitě zakřičel: „V Berlíně jsou Němci,“ pak pokračoval: „V Budapešti jsou Maďaři.“ Ljubu to vždy vylekalo a trvalo jí, než si uvědomila: „Bože, kdo by tam byl jinej?“ V to pro celé Československo osudné ráno Ljubu manžel budil se slovy: „Jsou tady Rusové.“ Nic si z toho nedělala, byla na podobné hlášky zvyklá od pana tělocvikáře. Pak jí to došlo. Seděla u rádia, celý den ho poslouchala a snažila se pochopit, co se to vlastně děje. „Pak jsme si nějak zvykli za Husáka a pořád jsem učila. Snažila jsem se ale učit tak, aby to kluky nepoškodilo,“ dodává závěrem.