The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Loudová (* 1938)

• narodila se 21. července 1938 v Jablonci nad Nisou německým rodičům

• v září 1944 nastoupila do první třídy německé školy, kterou záhy zavřeli, do školy se vrátila v září 1946

• po válce jejího otce odvedly revoluční gardy na pochod zvaný Hungermarsch

• rodina se jako jediná z příbuzenstva nevysídlila do Německa, protože její otec musel jako nástrojař nastoupit do továrny v Libáni u Jičína, kde rodina žila pět let

• na jaře 1948 musela rodina kvůli udání pracovat tři měsíce u sedláka u Havlíčkova Brodu

• v roce 1951 se rodina přestěhovala zpět do Jablonce, kde její otec nastoupil do národního podniku Plastimat

• z finančních důvodů nemohla pokračovat ve studiu na střední škole

• pracovala v jablonecké šroubárně a v Jablonexu a vystudovala večerní hospodářskou školu

• v roce 1958 se provdala za Kurta Loudu z jablonecké německé rodiny

• po narození prvního syna pracovala deset let doma pro národní podnik Skleněná bižuterie, kompletovala kabelky s šatonovými kuličkami

• poté nastoupila do podniku Skleněná bižuterie jako mzdová účetní, později se stala vedoucí závodní jídelny, kde pracovala až do důchodu

• v červnu 2022 žila v Jablonci nad Nisou v rodinném domě, který nechal postavit otec jejího muže

Příběh Eriky Loudové ilustruje postavení Němců v poválečném Československu, o němž se dlouhá léta nemluvilo. Její rodina nemusela jako jediná z příbuzenstva do odsunu, protože její otec patřil mezi německé specialisty, které Československo potřebovalo pro zajištění průmyslové výroby v někdejších Sudetech. „Tatínek chtěl po válce do Německa, opakovaně žádal o vysídlení, ale bylo mu to vždy zamítnuto,“ vzpomíná pamětnice.

Ačkoli se její otec nikdy politicky neangažoval, po válce ho odvedly revoluční gardy, které měly zajišťovat pořádkovou službu po konci války zejména v pohraničí. „Tři dny nepřišel domů a maminka z toho byla úplně špatná,“ vypráví pamětnice, která si přesně vybavuje moment, kdy se tatínek vrátil domů po pochodu bez jídla a vody.

Rodina se poté musela přestěhovat do Libáně u Jičína, kam jejího otce poslaly československé úřady jako nástrojaře do soustružnické továrny. V Libáni začala chodit do obecné školy, kde se naučila česky. Do té doby mluvila pouze německy. Jaro roku 1948 strávila s rodiči a mladší sestrou na nucených pracích u sedláka u Havlíčkova Brodu, kam je přestěhovali jako Němce kvůli udání.

Do Německa odešla v roce 1965 její sestra. Ona s rodiči v Československu zůstala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, po níž emigrovala řada známých německé národnosti. Až do smrti tchyně Eriky Loudové v devadesátých letech dvacátého století se v rodině mluvilo německy.

Po válce tatínek na tři dny zmizel

Erika Loudová se narodila 21. července 1938 v Jablonci nad Nisou německým rodičům. Většina obyvatel Jablonce tehdy byla německé národnosti.[1] Krátce po jejím narození se v říjnu 1938 stal Jablonec, tehdy Gablonz, na základě mnichovské dohody součástí Německé říše.

Když v září 1939 napadlo Německo Polsko a začala druhá světová válka, její otec Michael Franzel nemusel ze zdravotních důvodů bojovat na frontě, sloužil ale tři roky v Jugoslávii. V březnu 1943 se narodila její sestra Sieglinda, které se říkalo Linda. V září 1944 nastoupila pamětnice do první třídy, do školy ale chodila jen krátce – školní budovy zabírala pro své potřeby německá armáda.

Pamětnice si pamatuje konec války, protože jejího tatínka jako Němce na tři dny odvedli příslušníci revolučních gard. „Sbírali muže a vzali je na hladový pochod, během kterého jim nedali najíst ani napít. Tři dny nepřišel domů a maminka z toho byla úplně špatná. Když jsem tatínka uviděla, jak se vrací, tak místo abych mu utíkala naproti, fofrovala jsem do třetího poschodí a mamince jsem řekla, že se tatínek vrací, a pak teprve jsem běžela za tatínkem,“ popisuje pamětnice, které v té době bylo sedm let.

Na jaře 1948 rodinu poslali na nucené práce

Její rodina musela opustit domov v tehdejší Studniční ulici (dnes ulice SNP) a odstěhovat se do Libáně u Jičína, kde její otec nastoupil povinně jako nástrojař do soustružnické továrny Spilba. Ta před válkou patřila židovské rodině Picků a v době německé okupace ji arizoval sudetský Němec.[2] Továrna se stala součástí národního podniku Plastimat a Michael Franzel v ní pracoval pět let s výjimkou jara 1948, kdy se rodina musela kvůli udání vystěhovat z bytu a pracovat u sedláka u Havlíčkova Brodu.

„Spali jsme v malé místnosti u chléva, kde byly jen dvě postele a uprostřed taková chodbička. Z jedné strany jsme měli skříň a z druhé strany stůl. Když maminka nemohla kvůli bolesti zad pracovat, tak nám přestali dávat jídlo. Tatínek pak zapíchnul vidle do hnoje a přestal taky pracovat. Jedli jsme suchý chleba, který jsem vyžebrala,“ popisuje pamětnice a dodává, že jim jídlo začali znovu dávat, aby tatínek pracoval.

Na nucených pracích strávili tři měsíce, pak si pro rodinu přijeli z Libáně, kde tatínka potřebovali v továrně. Pamětnice chodila v Libáni do české školy. Dobře se učila, trojky dostávala jen z ručních prací a tělocviku od učitelky, která ji neměla ráda, protože byla Němka. V Libáni chodila do Sokola a Pionýra a začala se věnovat hře na housle. Hraní zanechala, když se vdala.

Všichni příbuzní se vystěhovali

Když se vrátili po pěti letech do Jablonce, kde její otec nastoupil do národního podniku Plastimat[3], všichni jejich příbuzní byli pryč. Organizované vysídlování Němců z Jablonce začalo v roce 1946[4] a Němci zbavení československé národnosti čekali na transporty buď ve sběrných táborech, nebo na nucených pracích v zemědělství jako patnáctiletá sestřenice pamětnice.

V transportech v roce 1946 odjela sestra i dva bratři její maminky. Otec pamětnice se chtěl do Německa vystěhovat dobrovolně, opakovaně žádal, ale úřady jeho žádost vždy zamítly. Na průmyslovém Jablonecku zůstalo po ukončení odsunu kvůli práci 9 000 německých specialistů.[5]

Jedinou střední školou, na kterou mohla pamětnice nastoupit, byla škola ve Vrchlabí zaměřená na strojírenství. Studovat na ní nakonec nezačala, protože její rodiče neměli dostatek peněz. Maminka mohla pracovat jen doma, fastovala bižuterní kameny do řetězů. Nejdříve kameny ručně vsazovala do kotlíku s následným přihnutím úchytů, později její tatínek vyrobil na fastování jednoduchý přístroj.

Manžela poznala přes kohouta

Pamětnice nastoupila v 15 letech jako písařka do jablonecké šroubárny, odkud po roce odešla. Začala studovat večerní hospodářskou školu a našla si práci korespondentky v Jablonexu, což byl podnik zahraničního obchodu, který prodával bižuterii v zahraničí. Tehdy se seznámila se svým budoucím manželem Kurtem Loudou, jehož maminka si ji vyhlídla jako budoucí nevěstu.

„Líbilo se jí, že jsem doma všechno dělala, protože maminka kvůli ekzému nemohla. A také byla ráda, že jsem Němka, protože ona byla také Němka a česky se nikdy pořádně nenaučila,“ vysvětluje pamětnice a se smíchem vypráví, že se s manželem seznámila vlastně přes kohouta.

„My jsme si z Libáně přivezli slepice a kohouta a pod námi bydleli taky nějací Němci a shodou okolností k nim tchyně chodila na návštěvu. Dozvěděla se, že máme taky kohouta, a ona měla taky slepice a potřebovala kohouta, a tak začala chodit k nám. Pak zařídila, abych se s jejím synem potkala na plese Jablonexu.“

Chození v té době znamenalo, že se navštěvovali v rodinách nebo se spolu vypravili do kina. Svatbu měli, když bylo pamětnici 20 let. O rok později se jim narodil první syn Petr, ke kterému přibyl ještě druhý syn Karel. Pamětnice pracovala doma pro Skleněnou bižuterii jako její maminka. Když se totiž chtěla vrátit do Jablonexu, zjistila, že by musela pracovat ve skladu kvůli příbuzným v západním Německu. Deset let pak kompletovala kabelky zdobené bižuterií – šatonovými kameny.

Když ve „Skleněnce“, jak se Skleněné bižuterii říkalo, zjistili, že má hospodářskou školu, nabídli jí místo mzdové účetní. K získání zaměstnání jí také pomohlo, že její mladší sestra Sieglinda v podniku pracovala jako sekretářka do roku 1965, kdy se provdala do Německa, a díky svým znalostem těsnopisu a češtiny byla velmi oblíbená. Po čase přestoupila Erika Loudová do závodní jídelny – nejdříve jako zástupkyně vedoucího a později jako vedoucí, a vedla ji až do odchodu do důchodu v roce 1993.

Doma mluvili německy

V rodině pamětnice se mluvilo německy až do devadesátých let dvacátého století, kdy zemřela její tchyně, která se česky nikdy nenaučila. Starší syn pamětnice Petr začal česky mluvit až ve čtyřech letech po hospitalizaci v nemocnici. „Bydlíte v Čechách, nebo v Německu?“ ptali se lékaři pamětnice, protože její syn česky nerozuměl. Když začal chodit do školy, tak se za svůj původ styděl. Při dětských hrách na něj zbývala role nacisty, od dětí dostal přezdívku “Kompeta” – od volání jeho babičky „Komm, Peter!“ Když pro něj přišel před školu dědeček, který na něj mluvil německy, dělal, že ho nevidí.

Rodina pamětnice v Jablonci nad Nisou zůstala i po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, po níž emigrovalo do Německa mnoho jejich známých z řad Němců. „Odešel i kamarád a kolega mého muže, který pracoval jako elektrikář. Já bych šla také za sestrou, ale můj muž z Jablonce nechtěl, žili jsme v domě, který nechal postavit jeho otec,“ vysvětluje pamětnice.

Sametovou revoluci uvítali, protože se mohli začít s příbuznými svobodně navštěvovat. Ona sama podnikla dobrodružnou cestu škodovkou do Švédska za rodinnými přáteli. V červnu 2022 žila v Jablonci nad Nisou v rodinném domě Loudů.

Poznámky

[1] Podle sčítání lidu z prosince 1930 žilo v Jablonci 5 602 obyvatel československé národnosti a 27 017 obyvatel národnosti německé.

[2] Zakladateli a předválečnými majiteli továrny Spilba v Libáni byli předci pamětníka Miloše Picka

[3] Národní podnik Plastimat vznikl v roce 1946 z jabloneckých firem Posselt a Morichetto & Feder. Tu založil Ital, který přišel do Jablonce jako dělník na stavbu jablonecké přehrady a přijal za společníka Němce. V šedesátých letech se podnik vyrábějící výrobky z plastických hmot přestěhoval do Liberce – Hanychova. Zdroj: Plastimat slaví pětadvacetiny, Noviny Jablonecka 3. 2. 1971

[4] Organizované vysídlování namísto divokého odsunu mělo začít v lednu 1946. V Jablonci to osobně oznámil ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka na začátku září 1945, informoval o tom deník Stráž severu 7. září 1945 s dovětkem: „Věříme, že vláda tento slib splní, přesto však se budeme těšiti z každého dne, o který odsun bude proveden dříve, neboť jsme přesvědčeni, že dokud se Němců nezbavíme do jednoho, dotud nebude v pohraničí klid.“

[5] Celkem bylo vydáno asi 25 tisíc legitimací pro německé specialisty a 17 tisíc legitimací hornických, informovala o tom Stráž severu 29. 11. 1946. Po posledním transportu Němců z Jablonecka na začátku prosince 1946 zůstalo na Jablonecku 9 000 Němců, psala Stráž domova 15. 11. 1946.