The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Eva Ludvíčková (* 1947)

• Eva Ludvíčková, roz. Weinsteinová, se narodila 14. března 1947 ve Vizovicích

• v roce 1961 zemřel Josef Weinstein, tatínek Evy, na následky věznění v ghettu Terezín

• v letech 1965 až 1970 studovala na VŠ zemědělské, Fakultě ekonomické v Brně

• během léta 1970 promovala na VŠ a vdala se

• v letech 1970 až 1991 pracovala v JZD Podřevnicko a v Zemědělském zásobování a nákupu

• v letech 1991 až 1995 byla tajemnicí Fakulty technologické VUT Brno ve Zlíně

• v letech 1995 až do odchodu do důchodu v roce 2008 pracovala jako vedoucí a ředitelka Domova Naděje v Otrokovicích

• dnes v roce 2023 je zakládající členka Diakonie Vsetín, členka Správní rady Centra služeb postižených, Zlín, veřejná opatrovnice Davídka

Osobnost neziskového sektoru, Cena města Otrokovic, zakládající členka Diakonie Vsetín, dvě cesty do rumunského Banátu se zásilkou léků pro staré lidi, jedenáct let péče o nemocného manžela: to jsou jen některé z aktivit a ocenění, kterých se Evě Ludvíčkové dostalo. Jak se z inženýrky ekonomie stala uznávanou osobností v oblasti sociální péče? Odkud pochází její smysl pro toleranci a ochota pomáhat? „Od svých rodičů“, odpovídá Eva Ludvíčková na otázku.

Můj tatínek Jožka

Eva Ludvíčková rozená Weinsteinová se narodila 14. března 1947 ve Vizovicích.  „Předčasně, za asistence desetiletého bratra Jendy, zatímco ostatní běželi pro porodní bábu,“ jak říká.

Po dvou letech v podnájmu se v roce 1938 Evini rodiče, přestěhovali do nového rodinného domu poblíž nádraží. Ve Vizovicích v té době žila nepříliš početná židovská komunita, asi 50ti až 60ti členná, rodina Weinsteinova patřila mezi ty chudší. Josef, Jožka, narozený v roce 1901, byl devátým z deseti dětí Františky a Hynka. Františka rozená Bocková pocházela z blízkého Újezdu, Hynek ze vzdálenější Kašavy. Vlastnili domek na místě dnešní Pošty, ve kterém měli i maličký krámek. Živili se tím, že vykupovali křížaly, sušené švestky a jiné přebytky od okolních obyvatel a prodávali je dál. Byli chudí. Ne všechny děti měly svoje boty (ty si půjčovaly mezi sebou), ale všechny vystudovaly střední školy, ať už s maturitou nebo bez ní.

Evin otec absolvoval Obchodní školu v Uherském Hradišti a nastoupil do své první a jediné firmy, do pálenice pana Singera ve Vizovicích jako účetní, později prokurista.

„Tatínek byl praktikující věřící, stejně jako jeho rodina, ne ortodoxní“, říká Eva Ludvíčková. Byl správcem vizovického židovského spolku Sion. Až na nejmladšího bratra Karla, který v dětství nešťastně spadl, zůstal mu na zádech hrb a nikdy se neoženil, měli všichni sourozenci svoje rodiny. Jožka si nejvíc rozuměl s bratrem Františkem, bankovním úředníkem z Moravské Ostravy. Před odchodem do transportu František, jeho žena Hilda a malá dcerka Eva bydleli asi rok u Jožky ve Vizovicích. Až na Jožku a jednu z jeho sester byli všichni sourozenci i s rodinami během holocaustu zavraždění v Osvětimi nebo Buchenwaldu.

Tatínek Hynek zemřel steskem po tom, co mu byl obchůdek protektorátní mocí arizován, maminka Františka byla v zimě roku 1942 deportována do Terezína. Neposlali ji dál na východ a zázrakem přežila. Dokonce jí byla v 77 letech terezínským lékařem úspěšně operována katarakta (šedý zákal). Po válce se vrátila do Vizovic, ale přestálé utrpení na ní zanechalo následky: „Byla duchem nepřítomná, povídala si se svými dětmi, nevěděla, že už nežijí.“ Zemřela v červnu 1946.

Moje maminka Eliška

Eliška rozená Čermáková se narodila v Uherském Hradišti roku 1914. „Pocházela z vysoce postavené stavovské rodiny, její dědeček byl soudním radou“, vypráví Eva Ludvíčková. Slibně započatá kariéra se zhroutila, když její tatínek jako soudce-čekatel zemřel po banální operaci kýly na následky pooperačních komplikací. Kdyby žil o jediný den déle, byl by jmenován soudcem. Takto zůstala jeho žena bez prostředků, odkázána pouze na svoji manuální práci. Alžběta Čermáková přijala místo hospodyně a kuchařky u pana nadlesního ve Vizovicích, aby se uživila. Čermákovi byli křesťani, hluboce věřící katolíci. „Eliška už od dětství projevovala rebelantského ducha, vždy si hájila svoji pravdu. Třeba se ptala faráře, jak to bylo s Janem Husem,“ vzpomíná Eva Ludvíčková na maminčino vyprávění. Eliška navštěvovala rodinnou klášterní školu a později roční školu šití v Brně, kde se vyučila švadlenou.

V roce 1933 se poznala s Jožkou. Věkový rozdíl 13 let byl sám o sobě problém, ještě závažnější překážkou však bylo, aby ji Jožkova rodina přijala mezi sebe. Jediná v rodině nebyla židovského původu. Začátky byly pro všechny zúčastněné složité, počáteční odmítání se však časem změnilo ve vřelé přijetí. Svatba se konala v květnu 1936 na radnici ve Zlíně. Církevní svatbu novomanželé odmítli, ještě téhož roku Eliška vystoupila z církve. Důvodem pro ni byl fakt, že papež žehnal vojákům jdoucím bojovat do války v Etiopii. Ztratila důvěru v církev jako instituci.

Za rok se manželům narodil syn Jenda. Měl štěstí, neboť vyrůstal v kulturním a nábožensky tolerantním prostředí: Weinsteinovi slavili Vánoce i Chanuku. „V roce 1939 začala štvanice na Židy: za tři roky nato byli Jožkovi sourozenci s rodinami shromážděni v Uherském Brodu a odtud deportováni do Terezína. Bylo to v zimě a Eliška je do Brodu vezla na saních s koňmi, včetně tchyně Františky. Pomáhala, jak a kde to šlo. Během války poslala 280 balíků do Terezína i Osvětimi, celé rodině. Vše balila do ubrusů, dokonce do balíků přidávala i jedno vajíčko. Syrové, a došlo v pořádku,“ říká Eva o své mamince a dodává, že byla hrozně silný člověk.

Protektorát

Tatínek Jožka, protože byl chráněn ve smíšeném manželství nežidovskou manželkou, nešel do transportu, ale byl totálně nasazen na práci ve zlínském zahradnictví. Za rok nato, na podzim roku 1943, byl poslán do pracovního tábora v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a po 14 měsících, na poslední tři měsíce války, byl deportován do Terezína. Tam se po třech a půl letech setkal se svojí maminkou Františkou, sourozenci už byli v té době po smrti, zavražděni v některém z koncentračních táborů. „V otcových dopisech psaných německy z Terezína není nic o smrti. Ta krutost vyplynula až po válce, lidi si neuvědomovali podstatu té hrůzy, co je čeká,“ vzpomíná Eva Ludvíčková.

Maminka Eliška byla pracovně nasazená u místního sedláka Haly. Dochovala se fotografie, na které pluhem taženým krávou oře pole. V domě zůstala sama se svojí matkou a malým Jendou.

Ve svátečním pokoji byl městským úřadem ubytován Vizovjan, který se dal k Němcům. „Aby ji hlídal?“ ptá se Eva Ludvíčková. V prvním patře byla až do konce války ubytovaná Frau Elsa, Němka se synem Hansem. Elišce vyhrožovala: „Až vyhrajeme, můj syn, když bude chtít, si vás vezme a jeho bude dům.“

Už jako dítě musel Evin bratr Jenda nosit hvězdu a nesměl chodit do školy, učila ho doma maminka.

Po válce

Do znárodnění v roce 1948 spravoval otec Singerovu pálenici, po sloučení lihovarů v podnik SLOKO v 50. letech se, jako odborník, stal jeho prvním ředitelem. V 53 letech měl podlomené zdraví, silné astma a v roce 1954 musel odejít do invalidního důchodu.

Eva Ludvíčková se jednou tatínka zeptala: Proč jsi vstoupil do KSČ? On jí odpověděl: „Terezín osvobodila sovětská armáda. Kdyby nepřišli Rusi, nebyla bys na světě.“ Do strany vstoupili po válce oba. „Maminka Eliška byla pasivní stranice. V roce 1969 při prověrkách položila legitimaci.“

V roce 1955 vstoupila Evina matka Eliška do JZD (jednotné zemědělské družstvo), otec, už v důchodu, pracoval v družstvu jako první účetní. „Z matky, do té doby městského člověka, se stal malozemědělec. A otec, sám těžký astmatik, do parádního pokoje nastěhoval první líhně. Elektrické. Takže já jako dítě sedmi, osmileté pamatuju, že u nás to pískalo pípípí, a v bývalém obýváku, svátečním pokoji, se líhly kuřátka. Matka v JZD chovala slepice a jak byla houževnatá a perfekcionalistka, tak dosahovala nejvyššího chovu, jezdila na drůbežářské výstavy a vozila si diplomy,“ vzpomíná Eva Ludvíčková. Jožka zemřel, když bylo Evě 14 let. „Měla jsem krásné dětství s otcem, věnoval se mi, až na dva poslední roky, kdy byl na kyslíku“.

Bratr Jenda

„V 50. letech muselo první dítě jít do zemědělství, takže po střední škole pokračoval na Vysoké škole zemědělské a stal se z něj zootechnik v JZD Želechovice. Po pěti letech se stal předsedou JZD ve Vizovicích. Místo služebního auta jezdil na bílém lipicánu. Byl straník, ale pasivní,“ říká Eva Ludvíčková. 22. srpna 1968 se zúčastnil mimořádného tzv. Vysočanského sjezdu. „S Mirkem Zikmundem seděli vedle sebe,“ dodává. Při normalizačních prověrkách byl ze strany vyloučen. V roce 1974 za ním přišel František Čuba, předseda JZD Slušovice, že se několik okolních JZD sloučí ve velký kolos a nabídl mu místo náměstka. Jenda zblízka pozoroval, jak se vytváří falešný obraz nejlepšího JZD u nás, a rozhodl se jednat čestně: sepsal 15ti stránkový elaborát, v němž odhalil Čubovy podfuky a podvody a odnesl jej na Ministerstvo zemědělství. Eva Ludvíčková pokračuje: „Tím jeho kariéra ze dne na den skončila. Mohl dostat jen manuální práci v cihelně, po čase si našel místo na státním statku v Javorníkách, už se měli stěhovat, ale ani to nedopadlo. Měl psychické problémy a 1. září 1974 se rozhodl svůj život ukončit. Čuba ho má na svědomí.“ 

Na studiích

Už od dětství projevovala Eva talent na matematiku, zřejmě po otci. Na Vysokou školu zemědělskou, Fakultu ekonomickou se dostala bez přijímacích zkoušek.

V létě roku 1969, v období uvolnění, kdy bylo možné cestovat na Západ a studenti ve velkém počtu vyjížděli na brigády především do Velké Británie, se Eva seznámila s Jiřím, svým pozdějším mužem, tehdy studentem učitelství. Následující rok, měsíc po promoci, byla svatba.

Manžel Jiří

Léta učil češtinu, dějepis a později i občanskou výchovu na základní škole ve Vizovicích, přes varování se přátelil s evangelickým farářem. Po roce 1989 začal pracovat jako zástupce ředitele školy.

Jiří Lavička, velký sportovec, milovník hor a moře, měl na dovolené v Turecku tragický úraz, po kterém po 11 let mu ubývaly síly duševní i tělesné a v roce 2022 zemřel.

Ze zemědělství - přes práci na VŠ - do sociální sféry

Prvních pět let po promoci pracovala Eva Ludvíčková jako provozní ekonomka v JZD Podřevnicko, v Zemědělském zásobování a nákupu Gottwaldov a jako vedoucí plánovacího oddělení v podniku SILO v Lípě. „Rozuměla jsem ekonomice, byla jsem pro ně nepostradatelná,“ říká. Několik nabídek na vstup do KSČ odmítla, ale jako tzv. kádrová rezerva se neubránila jistému politickému tlaku – v roce 1972 začala studovat VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu). O rok později, to už byla těhotná a proležela většinu z devíti měsíců, jela do školy na poslední zkoušku. Vyučující se na ni podíval, na nic se neptal a zkoušku jí do indexu zapsal.

Doba se začala měnit. Eva Ludvíčková odešla do úplně jiného oboru, stala se tajemnicí Fakulty technologické detašovaného pracoviště VÚT (Vysoké učení technické) v Brně. Jejím úkolem bylo převzít rozestavěnou budovu OV KSČ ve Zlíně a vybudovat v ní Fakultu managementu. Stavba byla v termínu úspěšně dokončena a v roce 1995 byla fakultě udělena akreditace. V té době přijel na návštěvu do Zlína na otevření fakulty Tomáš Baťa se ženou Soňou. „Když odcházeli, požádala paní Soňa, jestli by jí mohli zabalit několik chlebíčků s sebou, že jí moc chutnají,“ vzpomíná Eva Ludvíčková.

Domov Naděje

Historie neziskové organizace NADĚJE, která má dnes pracoviště po celé České republice, sahá do roku 1990. Manželé Hradečtí s dalšími dobrovolníky tehdy pomáhali uprchlíkům z Rumunska. Nejprve hrncem teplé polévky, provizorním ubytováním a konečně zřízením prvních uprchlických táborů. Postupně se pomoc NADĚJE zaměřila i na jiné skupiny potřebných, až v roce 1993 byl v Otrokovicích u Zlína otevřen Dům Naděje pro klienty s mentálním a kombinovaným postižením.

Když se Eva Ludvíčková za dva roky stala jeho ředitelkou, soustředila se na první úkol: přistavět další pavilon k těm už existujícím. V roce 1997 byla stavba dokončena, bylo ještě třeba svépomocí připravit trávník na obrovské zahradě. Pak přišel 6. červenec 1997: „Pršelo a pršelo. Večer volal starosta, že se budeme muset evakuovat. Je nebezpečí, že se protrhne v Tlumačově hráz rybníka a mohlo by to Domov zaplavit. Dům dětí nám dal náhradní ubytování, spali jsme na karimatkách. Počet klientů byl 43 a přestěhovali jsme se v domnění, že to přejde, a že se během týdne přestěhujeme.“ Nakonec záplavy byly tak mohutné, že voda vystoupala až do prvního patra, náhradní ubytování našli ve Vizovicích. S organizací pomáhala spousta dobrovolníků, včetně Jiřího, Evina muže. Získat peníze na rekonstrukci nebylo snadné. Částečně pomohl německý Červený kříž, nemalou částku dostali od Lucie Bílé, kterou Eva Ludvíčková požádala o pomoc. Lucie Bílá uspořádala čtyři koncerty, každý vynesl přes milion korun. Požádala také o pomoc své kolegy ze sociálních služeb v holandském Groningenu a nakonec se jí sešlo z různých stran 18 milionů korun. „Do roka a do dne se podařilo Domov postavit, obnovit a zvelebit. Město Otrokovice se semklo, lidi byli vynikající,“ vypráví Eva Ludvíčková.

Byla vyslaná na stáž do Anglie, Holandska a Japonska: zkušenosti, které tam získala, ji inspirovaly a vedly k tomu, že se začala v Otrokovicích pokoušet o nový styl práce, například plánování sociálních služeb s podporou města, o větší otevřenost Domova, o nižší míru formálnosti nebo o propojení generací. Navrhla spolupracovnicím, jestli by si na Vánoce vzali jedno z dětí domů, sama připravila Vánoce pro Davídka – a letos spolu oslavili 26. Vánoce.   

Dnes

V roce 2008 odešla Eva Ludvíčková do důchodu. Svůj čas věnovala péči o svého hendikepovaného muže, ale zvládla i být aktivní v sociálních službách. Hodnotila a kontrolovala projekty z evropských fondů, 15 let pracovala v Diakonii Vsetín nebo s psychotiky ve Zlíně. Když dnes Eva Ludvíčková reflektuje svoje zkušenosti, říká: „Oblast sociálních služeb je neuvěřitelně dynamická, co se všechno za 30 let udělalo...Zdravotně postižení se integrovali. Dnešní trend je odklon od institucí, protože  rezidenční sociální služby, Domovy, jsou velmi drahé.“