The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Cyril Luhan (* 1929)

• narozen 5. ledna 1929 v Pardubicích

• válku prožil v Chrudimi

• otec významný chrudimský stavitel

• v roce 1942 otec vyšetřován a na měsíc uvězněn pro sabotáž

• v roce 1948 otcovu prosperující firmu komunisté znárodnili

• s nepříznivými kádrovými posudky se potýkaly na školách či v kariéře všechny děti podnikatele Luhana

Ing. Cyril Luhan, CSc., se narodil v Pardubicích 5. ledna 1929 rodičům Cyrilovi a Ludmile, rozené Kulhánkové. Má dvě mladší sestry, Ludmilu (1934) a Hanu (1935). Rodina žila od roku 1930 v Chrudimi, kde otec, úspěšný architekt a stavitel, rekonstruoval budovu soudu. Chrudim si oblíbil a usadil se zde. Vystavěl v ní za svůj život na sto obytných domů, úředních a dalších budov.

Hospodářská krize byla pro tátu výzvou

Cyril Luhan se narodil na prahu hospodářské krize jako první dítě a otec se musel o rodinu postarat. Vyhlídky nebyly nijak růžové, zavedení podnikatelé měli již na trhu svou pozici a mladý, začínající stavitel jim mohl stěží konkurovat. Využil však svých obchodních dovedností a povedlo se mu získat rozhodující spolupracovníky. S dodavateli vyjednal dobré ceny, a mohl tak nabídnout nižší ceny i svým zákazníkům. Dařilo se mu. Dva roky před válkou se rodina usadila v domě, který už otec neprodal. „Byl to jeho čtvrtý rodinný dům, který postavil, a tento stavěl pro nás. Šlo o docela nákladnou vilu s rovnou střechou, dvěma obytnými patry a přízemními kancelářemi otcovy firmy,“ ukazuje Cyril Luhan fotografii domu, v němž prožil celé mládí.

Němci tátu nechali podnikat

Díky dobře zavedené firmě Luhanovi přežili bez drastických zvratů i válku. Přestože nebyli investoři a zakázek bylo málo nebo nebyly atraktivní, Němci nechali Cyrila Luhana st. podnikat. Plnil zakázky hlavně od města nebo od vojenské správy. Například upravoval hotel Na bídě jako internát pro německé děti, které za války přišly do Chrudimi z pohraničí.

Cyrilu Luhanovi z té doby utkvěla v paměti vzpomínka na krutost německých dětí. „Můj tatínek byl svědkem toho, jak děti chytily vránu, kterou bodaly a utýraly k smrti. Nikdo je neokřikl. Táta se na to ale nedokázal dívat a těm německým klukům vysvětlil, že je to proti Bohu. V té době tím projevil statečnost, protože si dovolil kazit nacistickou výchovu. Myslím, že německé děti byly vychovávány ke krutosti záměrně.“

Tajná skrýš s potravinami

Za války rodina hlady netrpěla. Luhanovi měli přísun potravin z vesnic, kde otec stavěl nebo měl známé, přesto museli s příděly hospodařit. „Táta si navíc uměl udělat představu o tom, co by se mohlo stát, a připravil se na to. Celou válku jsme tak měli naprosto nedostatkovou zelenou kávu, kterou si maminka pražila. Koupili ji do zásoby čtyři velké okurkové sklenice.“ Ve sklepě měli za falešnou zdí tajnou skrýš na potraviny. Pro zásoby však dokázal malým otvorem prolézt jen syn Cyril.

Gestapo zatklo tátu pro údajnou sabotáž

V roce 1942, po atentátu na říšského protektora Heydricha, stavitele Cyrila Luhana zatklo gestapo a byl obviněn ze sabotáže. V pardubické věznici, kam ho uvrhli do vazby, panovaly kruté podmínky a rodina měla strach o jeho život.

Podařilo se mu však poslat vzkaz rodině, aby opatřili sto cigaret a předali je určitému dozorci jako úplatek za lepší podmínky, což strýc udělal, a cigarety se opravdu dostaly, kam měly. „Nějaké výrazné výhody z toho ale táta stejně neměl a ještě u spoluvězňů ztratil důvěru,“ konstatuje dnes jeho syn.

Vyšetřovali ho kvůli banalitě. Cyril Luhan st. měl vybudovat v nedaleké Skutči nádrž. Dělníci ale zanedbali drobnost při stavbě základů a někdo to udal jako sabotáž.

Stavitel Cyril Luhan byl souzen německým soudem v Praze na Pohořelci a i přes nedokonalou němčinu se hájil sám. I soudce nakonec uznal, že nešlo o sabotáž, ale zanedbatelnou chybu, a stavitel se po měsíci vrátil v pořádku domů. Život Luhanovým zřejmě pořádně znepříjemnila závist nepřejících lidí.

Německé důstojnice mi zabraly pokoj

V letech 1943 až 1945 německé vedení nakomandovalo do kanceláře v Luhanově vile své lidi a rodina se tak ocitla pod neustálým dozorem. „Němci bezostyšně používali tátovu kancelář a zařízení. I když je nutno říct, že němečtí stavaři se chovali velmi slušně. Horší byli velitelé, což byly v tomto případě dvě německé důstojnice, které vynikaly arogancí a panovačností. Zabraly si pro sebe můj pokoj, kde jsem se učil i spal, a musel jsem se přestěhovat do jiné místnosti. Počínaly si v našem domě, jako by byl jejich. Chodily bez dovolení, kam se jim zachtělo.“

Luhanovi byli zvyklí i pod hrozbou trestu smrti poslouchat tajně zahraniční rozhlas – Londýn i Hlas Ameriky. Nenechali toho ani v přítomnosti Němců v jejich domě. „Báli jsme se, aby něco nezaslechli, ale informace pro nás byly důležité,“ vysvětluje pamětník.

Pěstovali jsme vlastenectví

Cyril Luhan vstoupil na gymnázium v roce 1940 a vzpomíná, že ředitel byl sice k nacistům loajální, proněmecky orientovaný, ale neškodil. Kantoři byli vesměs vlastenci, kteří své vlastenecké cítění stejně jako pamětník odvozovali od T. G. Masaryka. Cyril Luhan byl až do příchodu Němců aktivním sokolem.

„Naším každodenním zájmem byl postup fronty a vítali jsme vojenské poplachy, abychom nemuseli do školy. Škola fungovala běžně, ale poté, co do Chrudimi přišli němečtí studenti z rozbombardovaného Německa, museli jsme školu částečně uvolnit pro Němce. Oni se učili dopoledne a my Češi odpoledne.“ V době, kdy nebyla škola, například kvůli dlouhým uhelným prázdninám, se u Luhanových scházeli pamětníkovi spolužáci a hráli na housle, četli divadelní hry i zakázané knihy, například Masaryka a Čapka. Pěstovali vlastenectví. „Důvěřovali jsme si, takže to nebylo riskantní, a navíc naše setkávání probíhalo v rámci školních úloh, i když náplň byla jiná,“ říká pamětník.

Jako gymnazisté jsme kopali obranné valy

Když se v roce 1945 blížila východní fronta, Němci chtěli před osvobozeneckými tanky město ubránit rýhami a valy, které by tanky nepřekonaly. Gymnazistům Němci tedy nařídili hloubit kolem města zákopy. „Hlídali nás němečtí vojáci jen o málo starší než my. Dalo se s nimi normálně bavit. Diskutovali jsme s nimi o zbraních. Němci uznávali, že lepší zbraně i velení mají Američané. Tím chci říct, že i s Němci se dalo mluvit docela otevřeně. Říkat nahlas, že americké zbraně jsou lepší, by si normálně dovolit nemohli.“

Ve dnech 4. a 5. května, kdy už Praha volala o pomoc, Němci ještě byli v Chrudimi. Cyril Luhan vzpomíná, že se dívali na kolony prchajících německých vojsk, které po dvou hodinách vystřídala ruská auta s transparenty i Stalinovým portrétem.

Otcovi se dařilo, a proto byl „znárodněn“ mezi prvními

Po osvobození Luhanovi věřili, že se život vrátí do starých kolejí. Bezprostředně po válce byl stavitel Cyril Luhan zaměstnán na národním výboru ve stavebním oddělení. Bytová výstavba se pozvolna rozvíjela, v roce 1947 se rozběhla první socialistická dvouletka a začaly se stavět bytovky, vícepatrové i řadové domy a později sídliště. Cyril Luhan st. dostal nějaké zakázky a jeho firmě se začalo opět dařit. Brzy měla přes padesát zaměstnanců.

Jak se soukromá firma rozpustí ve státním podniku

Dne 22. února 1948 vyšlo ze shromáždění komunistů rozhodnutí o znárodňování podniků a 28. dubna 1948 Ústavodárné národní shromáždění (ÚNS) schválilo zákony znárodňující všechny podniky nad padesát zaměstnanců, veškerý velkoobchod, zahraniční obchod a stavebnictví i to, že jejich produkce připadne státu.

„Právě proto, že táta zaměstnával více než padesát lidí, byl jedním z prvních, komu byla firma po roce 1948 znárodněna, šlo ale o obyčejnou krádež,“ říká Cyril Luhan. „Podniky se měly vyvlastnit za náhradu, ale nikdo nic nedostal. Mému otci tato nespravedlnost zkrátila život.“

Rozpuštění soukromé firmy s názvem Architekt Cyril Luhan ve státním podniku Československé závody národní podnik probíhalo plíživě a nenápadně. „Otce jmenovali jako národního správce, jeho firma se stala pobočkou národního podniku, jejímž byl jmenován šéfem. Na první pohled se nic nezměnilo. Pracoval jako dříve, ale už to nebylo jeho. Peníze za stavby nechodily na jeho účet, ale na státní. Otec měl plat, který sice nebyl špatný, ale už neměl žádný vliv ani svobodu rozhodování. Po nějaké době ho z místa šéfa odvolali a přesunuli.“ Dílo bylo dokonáno.

Do KSČ se dostal, ani nevěděl jak

Na přání Národního podniku nastoupil bývalý podnikatel Cyril Luhan do Pardubic na místo rozpočtového odborníka, kde plánoval financování státních staveb.

„Život šel dál, celkem normálně, ale pořád ho zasahovaly různé amorálnosti. Otce to zahubilo,“ říká pamětník a jako příklad „malé amorálnosti“ uvádí, že jeho otec byl například členem sociálně demokratické strany, v létě 1948 však došlo k jejímu sloučení s KSČ, a členové ČSSD se tak stali automaticky členy KSČ. „I můj táta byl takto převeden do strany. V následných prověrkách ale neobstál a poté už se samozřejmě do KSČ nepřihlásil.“

Otec nemohl bolševikům zapomenout, jak s ním zacházeli

Cyril Luhan st. zůstal v Pardubicích jako stavební odborník, poté jej poslali na druhou stranu republiky, do Chomutova, jako stavbyvedoucího a dozorčího. Kolem roku 1954 se v rámci akce „70 tisíc do výroby“ přihlásil do dolů v Mostě. „Bylo to pro rodinu finančně náročné období a táta doufal, že si v dolech přilepší. Měl zednický výuční list a odbornost na sklobeton, což se mu tam hodilo. Pracoval tam jako zedník a později jako stavební dozor, i když šlo stále o dělnickou práci. Tehdy už mu bylo kolem padesáti let a nebylo to pro něj nejlepší. Vydržel tam rok, jen po tu dobu, na kterou se upsal.“

Poté otec pracoval ve stavebních podnicích v Pardubicích, Chrudimi a Slatiňanech. Zemřel v roce 1973 na rakovinu plic. „Mohl v nějaké formě dělat stále svou práci, jen byl mnohem hůře placen a stále ho ponižovali, že je bývalý kapitalista a vykořisťovatel. Otec to velmi špatně nesl.“

Otcův „kapitalismus“ nejvíce odnesla sestra Hana

Pamětník se v roce 1948 stihl dostat na ČVUT do Prahy a později vystudoval i ekonomickou fakultu. „Podařilo se mi to proto, že tehdy ještě nebyl dohled komunistů tak dokonalý a o otci-vykořisťovateli ještě v Praze nevěděli.“ Tatínkova kapitalistická minulost se však výrazně dotkla nejmladší sestry Hany, oficiálním důvodem, proč nemohla studovat, byl její špatný třídní původ. „Bylo to absurdní – otec mohl psát, že má zemědělský původ, ale jeho děti už měly kapitalistický původ.“ Prostřední sestra Ludmila se stala učitelkou. Hana pracovala v punčochárně, později přece jen vystudovala dálkově ekonomii a nastoupila jako plánovačka. Maminka v roce 1952 z nedostatku financí v domácím rozpočtu nastoupila také do punčochárny, kde balila punčochy do sáčků.

Otcův „kapitalismus“ mi předhazovali neustále

Pamětník byl po absolvování školy přidělen na ministerstvo vnitra do civilní skupiny, která připravovala výstavbu pražského metra. „Bylo to pro mě velmi zajímavé, protože jsem se výstavbou metra zabýval už v diplomové práci. Jako syna bývalého kapitalisty mě k tomu ale nakonec stejně nepustili, protože metro je prý utajovaná strategická stavba a já nejsem politicky dost spolehlivý.“ Pracoval poté na plánovacím odboru na ministerstvu místního hospodářství a říká, že to nebyla špatná práce, ale dlouho ho mrzelo, že ho odstavili od stavby metra, o kterou se zajímal.

Zavedl přechody pro chodce

Jako dopravní inženýr v roce 1961 napsal knihu, na jejímž základě byla podle zkušeností v cizině zavedena jednotná úprava silniční sítě v ČSR, vodorovné dopravní značky. Navrhl bílé čáry, směrovky i přechody pro chodce na silnicích, jak je známe dodnes. Jako dopravní inženýr se zabýval bezpečností v silniční dopravě a prosadil například statistická hlášení o dopravních nehodách pro úpravy rizikových míst, aby se předcházelo nehodám.

Se svou ženou prožil šedesát let a vychoval s ní dva syny, Petra a Jiřího. Do důchodu odešel až v roce 2000, ve svých jedenasedmdesáti letech. „Přesluhoval jsem, abych si vylepšil důchod, ale hlavně jsem byl stále zdráv a pracovat jsem mohl.“