„Potom jsme z té Prahy dojeli do Březí. Ale kde jsme vystupovali, jak jsme cestovali, jak dlouho, to už si ani nepamatuju. Ale dojeli jsme do Březí na nádraží a teta Babirádová tam pro nás přijeli s vozem s krávama. No to byl pro nás zážitek! Říkám: ,Panebože, co toto tady je. Taková kárka, takový vozíček a krávy,‘ no my jsme zůstali hledět, jak kdybysme spadli z Marsu. To byl náš největší zážitek, když jsme přišli z Březí do Dunajovic. A to jsme ještě ve skutečnosti neměli kde bydlet. To bylo to nejhorší.“
„A tak začal děda v tom osmačtyřicátém hospodařit, vlastně začal, už jak jsme přišli v tom čtyřicátém sedmém, až jsme bydleli na vlastním. Tak hospodařili a teď jak to šlo, jak začali ti komunisti, tak ho zavřeli, že zabíjel prasata načerno. Ale to nebyla vůbec pravda. Nás bylo deset děcek, jak by mohl zabíjet načerno, když jsme ani prasata dohromady neměli. Pak byl taky znechucený, ale dobře mu tak. I ten pán mu říkal: ,Budete toho někdy litovat, když půjdete do Československa.‘ Otec mu říkal, že on nikdy. No ale bohužel, stalo se to, že pak opravdu litovali, že si to zpáteční vízo nevzali, že se nepřesvědčili, jak to tady vůbec je. Ty první roky to byla katastrofa, byly to katastrofální začátky, protože on ještě k tomu nevěděl, co a jak má dělat. Myslel si, že tam má pole, má tam dvě krávy a bude hospodařit.“
„No a naši potom ten barák s polama dostali, a tak jsme už hospodařili doma. Takže jsme nikam do práce nechodili. Akorát co jsme chodili pomáhat sedlákům. A na to do smrti nezapomenu. Když jsme byli nadření, jako děcka, no já už jako děcko ani ne, mně bylo šestnáct roků. Ale po práci jsme došli k těm sedlákům, jako že nám dají večeři. Panebože, brambory s kyškou! Jéžišmarja, to jsme v životě doma ve Francii nejedli, to nebylo takové jídlo. Člověk nadělaný, na poli celý den a oni nám dají na večeři kyšku a brambory. No to mám teda památku, na to nezapomenu, na ty začátky, když jsme dělali u těch sedláků. To jsme byli u nějakých Hladíků, bývali naproti potoka, na Poštovní. No říkám, chodili jsme pomáhat sedlákům. Doma jsme byli, myslím, čtyři a oni dva, matka, otec, sestra Míla, já, Štefka už byla taky velká, takže nás bylo na těch sedm hektarů celkem dost, abysme si to podělali. A náš otec byl tak strašně hodný, že nás posílal pomáhat k těm sedlákům.“
„Když potom ve třicátém devátém, ve čtyřicátém začala válka, tak nás odsunuli, aby si ten pán zachránil koně. Tak jsme jezdili kdesi po Francii. Takže jsme se toulali po těch zámcích a někteří lidi potom ty zámky i vykrádali, to byla katastrofa. No a pak se ti vojáci dostali do té naší dědiny. Už si ani nepamatuju, jestli to byli Francouzi nebo Rusi. Ale my jsme v našem baráku měli vojenskou kuchyň. Takže to byly takový zážitky z dětství.“
Naším největším přáním byl návrat do Francie. Bohužel se nám to nesplnilo.
Františka Lukášová
photo: Dobový portrét pochází z archivu pamětnice, součásná fotografie pořízena po rozhovoru.
photo: Dobový portrét pochází z archivu pamětnice, součásná fotografie pořízena po rozhovoru.
Download image
Františka Lukášová se narodila 1. ledna 1931 ve francouzské vesnici Bois-lès-Pargny, kam se její rodina v roce 1928 přestěhovala ze Slovenska. Rodiče tu byli zaměstnáni u místního velkostatkáře. Na toto období si dnes už Františka vůbec nevzpomíná. Pamatuje si však stěhování rodiny do nedaleké obce Paissy, kde rodiče opět pracovali u zdejšího velkostatkáře, kterému se říkalo monsieur Grou. Františka tu podle svých slov prožila bezstarostné dětství, které jen na chvíli přerušila válka a okupace Francie německou armádou. Aby monsieur Grou zachránil svůj dobytek a koně, museli obyvatelé Paissy na čas opustit vesnici a spolu se zvířaty několik měsíců kočovali po Francii. Po odchodu vojáků z Paissy se život Františčiny rodiny vrátil do starých kolejí. Po roce 1945 začala rodina dostávat dopisy od Františčiny tety z Dolních Dunajovic, která je lákala zpět do Československa, kde by si mohli zabrat statek a hospodařit na vlastním. Otce tato myšlenka nadchla a rozhodl se s rodinou Francii opustit. V červnu 1946 přijeli do Prahy, kde prožili první zklamání z jednání českých úřadů, a jejich rozčarování nad novým domovem vyvrcholilo po příjezdu do Dolních Dunajovic, kde pro ně už nebyl žádný volný dům a jedenáctičlenná rodina musela několik týdnů žít pod jednou střechou s rodinou Františčiny tety. Nakonec si vlastní dům museli koupit a otec začal hospodařit. Rodina prožívala v Československu těžké roky a především Františka a její sestry toužily po návratu do Francie. Po roce 1949 se otec, rovněž zklamaný z poměrů v Československu, rozhodl vstoupit do JZD a jeho vytoužené samostatné hospodaření tak nakonec trvalo jen tři roky.
