The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Lukavec (* 1938)

• narozen 7. srpna 1938 v Kutné Hoře

• prarodiče vlastnili továrny na zpracování masa

• po roce 1948 přišli o většinu majetku

• vystudoval střední školu a jedenáctiletku

• absolvoval Vysokou školu ekonomickou

• po zaměstnání v modřanských čokoládovnách začal pracovat jako ekonom v Montážním podniku strojů

• vypracoval se na ekonomického náměstka ředitele

• z pozice byl sesazen po emigraci mladší sestry Běly do USA v roce 1981

• po listopadu 1989 působil na pozici finančního a personálního ředitele

Ráda bych se s vámi podělila o příběh mého dědy Václava Lukavce, který pro mě moc znamená a mám ho moc ráda. Jeho příběh se vám na první pohled možná nebude zdát ničím neobvyklý a třeba i trochu obyčejný. Ráda bych ale ukázala to, že i přesto, že 20. století bylo velmi těžké období a jeho život nebyl také vždy lehký, nezažil v něm jen špatné věci. Zažil spoustu zajímavých věcí a potkal svou osudovou lásku Magdu, díky čemuž vlastně existuji i já, ale o tom později. Doufám, že vás jeho příběh zaujme tak jako mě.

 

Dětství

Václav Lukavec se narodil 7. srpna 1938 v porodnici v Praze. Hned po jeho narození se s rodiči přestěhoval do Kutné Hory, kde měli rodinnou vilu. Žili společně s rodinou Landsmanových, která se starala o údržbu domu a úklid. Pan Landsman byl domovník, také zatápěl v kotli a malý Vašek si hrál s jeho dvěma dětmi, se kterými si rozuměl i přesto, že byly starší. Dědečkův otec, také Václav, byl praktickým lékařem. Jeho ordinace byla přímo ve vile a často, třeba na Vánoce, se stávalo, že musel za pacienty a vracel se domů až pozdě, což znamenalo odložení štědrovečerní večeře a rozdávání dárků, a to malý Václav špatně snášel.

Když v roce 1939 Němci obsadili Československo, Václav cítil, že něco není v pořádku už kvůli tomu, že se i v poměrně klidném městečku Kutná Hora objevili němečtí vojáci, kteří se chovali nepřátelsky vůči obyvatelům. Válku jako takovou si ale uvědomil až v roce 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. Jeho rodiče už tehdy říkali, že to je jedno z nejtěžších období jejich života. Dobře si vzpomíná, jak nad jejich domy létala britská a americká letadla, která podnikala nálety na města Kolín a Pardubice.

Václav chodil jako každé dítě do školy. Pravidelně navštěvoval obecnou školu v Kutné Hoře, propojenou s Lindnerovým učitelským ústavem, kde se připravovali starší studenti k povolání učitele. V době okupace nebyly téměř žádné učebnice, takže se v první třídě učili číst podle textů natištěných psacím strojem na čtvrtkách. Později, když už trochu číst uměli, četli z knihy Babička. Ostatní předměty se vyučovaly podobným způsobem. Když měl Václav jít do páté třídy, byl učitelský ústav se základní školou zrušen a děti musely přestoupit na jiné školy.

 

Prázdniny

Václavovi prarodiče bydleli a pracovali ve Studené na Moravě, kde vlastnili továrnu na zpracování masa. Další dvě továrny vybudovali v Krahulčí a na Rozkoši, kde se vyráběly plechové obaly na konzervování a uskladňování masa.

Babičku a dědečka obvykle navštěvovali o prázdninách, na Vánoce a občas i v průběhu roku. O letních prázdninách jezdili často na Rozkoš, což byla osada blízko Strmilova, kde Václavův dědeček zakoupil začátkem druhé světové války starou zemanskou tvrz na hrázi rybníka Hejtman, kde se mohlo ubytovat třeba 20 členů jejich rozsáhlé rodiny. Václavova maminka měla totiž čtyři sourozence.

Václavův tatínek vlastnil auto, takže pokud měli benzín, který přidělovali Němci, jezdili autem. Někdy pro ně ale jezdilo auto ze Studené, které jezdilo na dřevoplyn. Mělo vzadu přidělaný kotel, do kterého se přikládaly rozsekané bukové špalíčky. V kotli s nedokonalým spalováním se pak vytvářel plyn, který poháněl auto. Václav velice špatně snášel zápach, který potom cítil v autě a často zvracel.

Tou dobou ještě nejezdilo po silnicích moc aut a tím pádem Němci mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou kontrolovali každé auto, jestli neveze nějaké zbraně nebo cizí lidi. Václav měl z těchto hlídek strach, protože když se vraceli od babičky za tmy, často usnul a probudilo ho, když vojáci svítili baterkou do auta během kontroly. Na hlavách měli zvláštní helmy a na krku se jim houpaly kovové přívěsky, aby každý věděl, že patří k vojenské policii, a v rukou drželi pušky.

O prázdninách se u prarodičů scházela celá rodina včetně Václavových bratranců a sestřenic, kteří byli o pět až šest let starší než on a měli ho obvykle jako objekt zábavy. Často si chodili hrát do starého parku, kde stál pomník, o kterém starší děti říkaly, že je tam pochován penězokazec pan Lang a hlídá tam svůj ukrytý poklad. Jednou děti Václava postavily k pomníku a řekly mu, že pokud se pohne, pan Lang si ho odnese. On tam stál a bál se pohnout, děti na něj zapomněly a vzpomněly si na něj, až když se vrátily domů. Po roce 1948 takovéto prázdniny ale skončily, protože došlo ke znárodnění a Václavovu dědečkovi byl sebrán všechen majetek.

Aby nemuseli trávit víkendy a prázdniny jen v Kutné Hoře, koupili si Václavovi rodiče v roce 1949 chatu kousek u rybníka Katlov, asi 18 kilometrů od Kutné Hory. V té době měl Václav již dva sourozence, dvojčata Bělu a Jendu. Na Katlově bylo hodně dětí, se kterými si Václav velmi rozuměl, a užívali si spolu spoustu zábavy. Chodili na žně, Václav se naučil hrát volejbal a na schovávanou, kterou bylo zvykem hrát ve večerních hodinách. Hrály nejen děti, ale i jejich rodiče. Také se pořádaly slavné táboráky, na které se sjížděli i lidé z vedlejších osad. V létě se koupali v rybníce Katlov a bylo zvykem, že každý musel umět plavat už od útlého věku. Tato tradice přetrvala v naší rodině dodnes. Václav s manželkou Magdou naučili všechna svoje vnoučata plavat.

 

Střední škola

Od roku 1949 začal Václav navštěvovat střední školu, která v té době nahrazovala osmiletá gymnázia a rozbourávala tím celý školní systém. Václav měl štěstí na dobré učitele, které si pamatuje dodnes. Po zavedení školních reforem patřil také mezi první studenty, kteří museli absolvovat tzv. závěrečné zkoušky, což byla v podstatě maturita. Dělali jak písemné, tak i ústní zkoušky.

Další ze školních reforem nahradila gymnázia jedenáctiletými středními školami. Ti, kteří měli po celou dobu studia na střední škole výborný prospěch, mohli místo do deváté třídy jít přímo do desáté třídy. Václav s tím měl ale problém, protože neměl tzv. „dělnický původ“. Nakonec se na školu dostal s výraznou pomocí svých tehdejších učitelů a nastoupil do desáté třídy. Toto se odehrávalo v období největších represí a i jeden z Václavových bratranců byl zavřen za navštěvování skautského oddílu. Václav odmaturoval za dva roky po absolvování jedenáctiletky.

 

Sportovní aktivity

V době, kdy navštěvoval střední školu a jedenáctiletku, začal hrát závodně košíkovou a s jeho spoluhráči se stali přeborníky Středočeského kraje. Na základě tohoto vítězství se účastnili i celostátní ligy.

Po uplynutí dorosteneckého věku nastoupili do kutnohorského klubu Dynamo Kutná Hora. Vznikla bezvadná parta kluků, kteří si vzájemně rozuměli. V létě jezdili pravidelně na Lužnici nebo Vltavu a zažívali tam nejrůznější dobrodružství. Toto přátelství trvá už asi 60 let a pořád se scházejí. Před deseti lety hráli dokonce znovu zápas.

 

Vysoká škola a vojenská služba

Po maturitě Václava přijali na Vysokou školu ekonomickou. Hned na začátku studia se na jedné přednášce setkal s kamarádem Ivanem Mikysou, který hrál košíkovou za Kolín. Společně bydleli pět let na koleji. Ivan posléze dostal stipendium v americké Tulse a po okupaci v roce 1968 v USA nelegálně zůstal.

V rámci studia musel jet Václav dvakrát na brigádu. Příliš se mu nechtělo, a tak se pokoušel termín odjezdu co nejvíc oddálit. Nakonec na první brigádu odjel do Jizerských hor a na Smědavu. Chlapci museli osekávat větve sekyrami a dívky loupaly kůry stromů. Byla to velmi těžká práce, a proto byli všichni rádi, když začalo pršet a po dvou týdnech museli odjet. Druhá brigáda byla o něco povedenější, jel trhat třešně a sušit seno na Přimdu, a tam poznal Magdu, svoji budoucí manželku.

Dokončil vysokou školu v roce 1961 a šel pracovat do Pramenu Kolín, tam ale vydržel jen dva měsíce, protože musel na povinnou dvouletou vojenskou službu. Byl povolán do kasáren v Litoměřicích, kde se setkal se spoustou přátel z vysoké školy. Absolvoval poddůstojnickou školu a v té době se mezinárodní situace velice zhoršila. V Německé demokratické republice začali stavět v rozděleném Berlíně tzv. Berlínskou zeď, která znemožnila útěky východních Němců do západního sektoru. Vojákům, kteří stejně jako Václav měli jít na podzim do civilu, byla proto vojna prodloužena. Václav s pár kamarády odjel do Aše k radiotelegrafistům a musel odposlouchávat anglické letce a německé policisty. Město Aš se v té době ještě nevzpamatovalo z odsunu Němců, a tak tam bylo mnoho vybombardovaných domů. Nakonec ale zjistili, že v Aši přece jen nějaký život je a půl roku prožili relativně v klidu. Když už si ale mysleli, že je vše za nimi, došlo ke konfliktu mezi USA a Sovětským svazem. Sovětský svaz chtěl na Kubě instalovat bojové rakety, což se USA samozřejmě nelíbilo a prezident Kennedy byl rozhodnut tyto základny zničit. V té době byl svět velmi blízko další světové válce a útok z jedné nebo druhé strany by nás určitě zničil. Tuto krizi se naštěstí podařilo urovnat, a tak v říjnu roku 1963 mohl Václav konečně z vojny odejít.

 

První a druhé zaměstnání

Po odchodu z vojny měl Václav dohodnutou pozici v čokoládovnách v Modřanech, protože chtěl pracovat v Praze, aby mohl pokračovat ve vztahu s Magdou. Ta v té době studovala ve třetím ročníku vysoké školy. Po jejím absolutoriu se v únoru 1966 vzali a jejich manželství trvá již 50 let.

Jelikož práce v čokoládovnách nebyla moc zajímavá, odešel Václav z tohoto podniku a od června 1965 začal pracovat v Montážním podniku strojů. Podnik se zabýval výstavbou telefonních a radiových zařízení, pokládkou a montáží dálkových i místních kabelů a spadal pod Ústřední ředitelství spojů. Václav ze začátku pracoval jako ekonom, později jako vedoucí cenového oddělení a posléze jako ekonomický náměstek ředitele.

 

Narození dětí

10. ledna 1969 se Václavovi a Magdě narodil syn Martin. Tehdy bylo velmi obtížné sehnat byt, a tak bydleli společně s rodiči a Magdinou sestrou Miladou ve dvoupokojovém bytě v Libni. Posléze se jim podařilo sehnat byt v Nuslích, kam se přestěhovali. 17. ledna 1973 se jim narodila dcera Markéta. V listopadu 1976 zemřel na infarkt Václavův otec. V roce 1981 utekla Václavova sestra Běla do USA. V důsledku emigrace člena rodiny musel Václav opustit své vedoucí místo. Po revoluci opět zastával funkci finančního a personálního ředitele podniku. V roce 1997 bohužel i on dostal infarkt a koncem roku 1998 odešel ze zdravotních důvodů z vedoucí funkce. V roce 2000 odešel po 35 letech práce na radu svého lékaře do důchodu.

V současné době si spolu s babičkou užívají důchod a jsou šťastní. Jejich dvě děti – Martin a Markéta už mají také své děti – Martin si vzal Silvii a mají mě (Bělu) a Ondru, a Markéta se vdala za Miloše a mají spolu Báru a Honzíka. Celá naše rodina je velmi šťastná a máme se rádi.

Autorem textu je Běla Lukavcová, upravila Tereza Hunalová