The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Lukešová (* 1935)

• narodila se 4. srpna 1935 do rodiny brankáře klubu SK Slavia Praha Františka Pláničky

• s rodiči a starší sestrou žili v rodinné vile na Petřinách

• německou okupaci Československa v roce 1939 zažila s rodiči v Praze

• po válce navštěvovala reálné gymnázium Charlotty Masarykové v Praze, které bylo v roce 1949 zrušeno

• kvůli spojení otce s první republikou byla označena tzv. buržoazním původem

• srpnovou okupaci roku 1968 prožila v Praze, kde se stala svědkem příjezdu okupačních vojsk

• sametová revoluce nejen pro ni, ale pro celou rodinu znamenala obrovské uvolnění

• v době natáčení (2024) žila v Praze

V roce 2024 uplynulo 120 let od narození fotbalového velikána a jednoho z nejlepších brankářů na světě Františka Pláničky. SK Slavia Praha, se kterou je toto jméno neodmyslitelně spjato, a městská čtvrť Praha 10, kde Plánička žil, se společně domluvily, že právě tento rok věnují připomínce jeho osobnosti. 

František Plánička se stal vzorem na hřišti i mimo něj. Láska k fotbalu a klubu ho neopustila po celý život. Jeho mottem bylo sportovní fair play, které dodržoval za každé situace. Za svůj přístup byl také v roce 1985 oceněn čestným diplomem fair play organizace UNESCO a v roce 1994 získal titul fotbalového rytíře.

Skromnost, slušnost a láska k vlasti byly pro Františka Pláničku hlavními atributy nejen na veřejnosti, ale i v soukromém životě. Ve stejném duchu vychovával i své dvě dcery Milenu a Danu. Těm se snažil předat své životní hodnoty, kterým celý život věřil. 

Tatínek byl velký vlastenec

Dana Lukešová, rodným jménem Pláničková, se narodila 4. srpna 1935 v Praze jako mladší ze dvou dcer fotbalového brankáře a bankovního úředníka Františka Pláničky a Boženy Pláničkové (rozené Chvojkové). Starší sestra Milena se narodila o necelé dva roky dřív. „Tatínek byl obrovský vlastenec. Vedl nás k tomu, abychom nikdy nezapomněly, že jsme Češi a vždy jsme na to byly hrdé,“ vzpomíná Dana Lukešová.

Otec pamětnice pocházel z poměrně chudých poměrů. Narodil se v roce 1904 do početné rodiny. Jeho otec Karel Plánička sloužil v první světové válce, domů se vrátil s tuberkulózou a vzpomínkami, o kterých nechtěl nikdy mluvit. František Plánička už od dětství tíhnul k fotbalu a s kamarády si vyrobil míč, tzv. hadrák, který byl složen ze smotaných starých látek.

„Tatínek hrál fotbal už jako malý kluk. Nejprve za Bubeneč, ale pak si ho všimli na Spartě. Přišel tam, ale nezdál jsem jim na brankáře dost vysoký, tak si to rozmysleli. Ve Slavii ho však vzali hned a tam nakonec hrál téměř šestnáct let,“ vzpomíná na fotbalové začátky svého tatínka pamětnice. 

Na zahradě jsme měli zakopaný revolver

Pláničkovi bydleli původně v pražské čtvrti Veleslavín, odkud se pak přestěhovali na Petřiny do městské části Břevnov, kde František Plánička koupil rodinnou vilu. Otec pamětnice, původně vyučený soustružník, si dobře uvědomoval, že působení ve fotbale rodině nemusí zajistit doživotní příjem, a tak si dodělal střední školu a začal pracovat jako bankovní úředník v penzijním ústavu. 

Německou okupaci Československa a následné vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava prožila pamětnice v Praze. Na tuto těžkou dobu vzpomíná následovně: „To bylo hrozné. Tatínek měl v případě potřeby na zahradě zakopaný revolver. Dodnes si pamatuji, jak muži po tom, co přišli do Prahy Němci, všichni plakali.“

Dana Lukešová navštěvovala obecnou školu u kostela sv. Markéty na Břevnově. Právě v souvislosti se školou pamětnici vyvstává vzpomínka na učitele, který zde působil. V období, kdy malá Dana chodila do čtvrté třídy, ho ve škole zatkli, odvedli a odvezli do Německa.

Otec zachránil podnájemníka před nacistickou kontrolou

František Plánička na přelomu let 1938 ukončil aktivní fotbalovou kariéru, pravděpodobně proto, aby se vyhnul hraní pod německou správou. I když se aktivně politice a diskusím s tím spojeným vyhýbal, odmítl jakkoliv podporovat nově nastolený nacistický režim.

V rodinné vile bydlel s rodinou Pláničkových i podnájemník, komunista Kolafa. Jednalo se o muže, který byl přesvědčený komunistickou ideou a v době okupace se tím vystavoval velkému riziku. Podnájemník měl ve své sbírce celou škálu komunistických knih, které dopodrobna studoval a přebíral z nich komunistické myšlenky. Strach, že by mohly být knihy a komunistické materiály u dotyčného nalezeny, způsobil, že se Kolafa obrátil s žádostí o pomoc na Františka Pláničku, který mu je pomohl v domě uschovat.

„Pamatuji si to jako dnes. Nacisté chodili dům od domu a kontrolovali obyvatele. Kdyby u nás ty věci našli, tak by to dopadlo hodně zle. Došli k našemu domu, zazvonili a tatínek jim šel otevřít. Když ho důstojník viděl, tak poznal, o koho jde. Zasalutoval a řekl: ‚K vám, pane Pláničko, nepůjdeme.‘ Dal pokyn a všichni odešli. Po válce však na toto jednání rodinný přítel zapomněl a samotného Pláničku osočil jako buržoazní živel,“ vzpomíná Dana Lukešová. 

Doma se pořád poslouchal Londýn

Doma u Pláničků se získávaly informace i skrze zahraniční rozhlas, který poslouchali nejen Pláničkovi, ale i sousedé. Jednalo se o poměrně riskantní činnost, jelikož za odhalení hrozil dotyčným trest smrti. 

„Když jsme šly jednou ze školy, tak si nás vyhlídnul nějaký pán. Držel se nás a vyptával se na různé věci. Ptal se i na to, jestli rodiče poslouchají cizí rozhlas, ale my věděly, že je to špatné a odešly jsme. Doma jsme pak řekly, co se stalo a že jsme nic nepověděly, a dostaly jsme pochvalu,“ vzpomíná.

Závěr války prožila rodina společně ve svém domě na Petřinách. Pamětnice si vybavuje, jak společně šli navštívit příbuzné, aby se ujistili, že jsou v pořádku a nic se jim nestalo. Během tzv. třetí republiky Dana Lukešová nastoupila na reálné gymnázium Charlotty Masarykové na Starém městě, kam v tu dobu chodila i její starší sestra.

Učitelka mi říkala, že jsem buržoazního původu

I když byl František Plánička vyučeným soustružníkem a pocházel z poměrně chudých poměrů, jeho jméno bylo nesmazatelně spojeno s pražskou Slavií a první republikou. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 se nakonec s označením „buržoazní živel“ potýkali i zbylí členové rodiny.

Na toto období vzpomíná pamětnice následovně: „Po tom, co přišli bolševici, jsem byla v sekundě. Někteří kantoři byli strašní. Třeba taková ruštinářka přišla do hodiny a hned se do mě pustila: ‚Pláničková, ty jsi buržoazního původu, ty tady nemáš vůbec co sedět.‘ A takhle se někteří chovali.“

Nátlak ze strany režimu se nevyhnul ani otci pamětnice. Po konci aktivní kariéry si doplnil vzdělání jako trenér a dostal nabídku: trénovat malé kluby v nižších soutěžích, anebo naopak české velkokluby s podmínkou vstupu do komunistické strany. Členství v KSČ však razantně odmítl a spokojil se s první možností.

Pád režimu byl pro nás všechny obrovskou úlevou

Dana Lukešová navštěvovala reálné gymnázium pouze dva roky. Rok po komunistickém puči ho zrušili a pamětnice přestoupila na hospodářskou školu, kterou úspěšně zakončila. Na konci padesátých let se provdala za Miloše Lukeše. Manželům se postupně narodili dva synové, starší Miloš a mladší Martin.

Srpnovou okupaci prožila pamětnice se svou rodinou v Praze. Byla svědkem příjezdu okupačních vojsk a dle svého vyprávění neustále poslouchala rádio, protože nevěděla, jak se situace dále vyvine. Obrovskou úlevou nejen pro ni a celou rodinu, ale i pro otce se stal pád komunistického režimu v závěru roku 1989. Nově nabytá svoboda přinesla nové možnosti, které všichni naplno využili. 

Roku 2024 žila Dana Lukešová v okruhu svých nejbližších na Praze 10, ve čtvrti, která je neodmyslitelně spojená s jejím otcem. Dodnes je hrdá na to, že tisíce fanoušků se hlásí k odkazu Františka Pláničky a že její otec je dodnes žijící legendou pro další generace. V době 120. výročí otcova narození se účastnila mnoha vzpomínkových akcí, kde figurovala jako dcera rytíře sportu, Františka Pláničky.