Miroslav Luňák

* 1943

  • „Tam byl takový malý kluk, on byl na tom prvním leteckém pásmu, a on trochu uměl anglicky. My jsme vzali vysílačku, takovou tu menší, a text, co se povídal, že je namířeno atomové, i s tím overload, konec, přepínám a takové bláboly, a pustili jsme tam i šum. Pozorovali jsme ho, on seděl vedle, už holt viděl metál. Ten, co to hlásil, Míra Muzikář, místo oveload řekl over, konec, česky. On právě psal celý rozjásaný, myslel si, jakou má zprávu, a když řekl tohle, tak s tím praštil, začal nadávat a přišel na to.“

  • „Právě toho dvaadvacátého myslím, že jsem jel autobusem do práce. A my jsme doma nikdy ráno rádio nepouštěli. A v autobusu to chlapi říkali, že sem vtrhli. Tak jsme jeli do práce, no a najednou takový rachot! Byl jsem opravář jeřábu, tak jsme lezli po střechách. Tak jsme vlezli na dílnu, co je, když jedete z Homolky. Tam vidíte takovou kupoli, střechu, tak jsme tam lezli na lávky a už jely z Homolky tanky a už tam stály namířený na fabriku. To bylo nějak k desáté nebo v devět hodin, už nevím, a mistr potom říkal: ‚Kdo chce, tak může jít domů.‘ Kamarád z Karlova jezdil s náklaďákem, tak nás vzal s Pepíkem a jeli jsme k Belánce, tam jsme zastavili a oni jezdili shora dolů. Já jsem si říkal: ‚To je ruská armáda?!‘ Mně to připadalo, jako když Němci utíkali od Stalingradu, ty uniformy špinavý, na těch starých motorkách… A bylo to, obsadili. Já si pamatuju, že jsme jednou s tím Pepíkem na motorce jeli, oni měli v Třemošné chatu, tam jsme píchli, naštěstí u baráku byla ženská, ona jezdila na jeřábu, na Gigantu, a její muž měl taky motorku, tak to tam spravil. A zastavili tam Rusáci náklaďákem, jel okolo kluk na kole, a teď jim začal nadávat. No a Rusák na něj, vzal mu to kolo a hodil mu ho dolů ze silnice. Já jsem říkal: ‚Ty blbče, mlč, nebo tě seberou, dají ti do držky, nebo tě někam odvezou!‘“

  • „To jsem byl jako učedník druhým rokem. Tam byl nějaký Nosek, mistr, každé ráno pětiminutovka, se tomu říkalo, a celá parta tam byla, tam bylo několik part na stroje, třeba padesát lidí, tam četl vždycky z Rudého práva. On neměl rád Američany, protože pak mi říkal jeden starší chlap, že mu manželka utekla s Američanem. A on tam vykládal, to bylo nějak v květnu, že jako sovětští vojáci měli rádi děti a takový, přitom tady znásilňovali, že jo, a američtí vojáci, ti, že se chovali hrozně, prostě pomlouval je. A já jsem si říkal: ‚Počkej.‘ Můj kamarád Tonda Rejšek bydlel nade mnou a měl fotku, jak ho takový černoch, voják, drží v náručí. A já jsem říkal: ‚Tondo, půjč mi to.‘ Říkal jsem mu, co tam blábolil ten mistr. Já jsem přišel, on zase tam něco [povídal], a já jsem říkal: ‚Pane mistr, pojďte se podívat, jak nás měli rádi američtí vojáci.‘ Ten vám zrudl, já jsem myslel, že ho klepne, skočil mi po tom. Já povídám: ‚Viděl jste to, stačí vám to.‘ A schoval jsem to.“

  • „My jsme se vozili. Tam ještě jezdil s poštou takový modrý vůz s jedním koněm a my jsme skočili na to stupátko vzadu a jezdili jsme přes tu kilometrovku a tam jsme vyskočili a okolo Škodovky jsme seběhli na ‚Husovku‘. On o nás věděl, tak schválně u té páté brány pohnal tu herku, my jsme vždycky spadli, váleli jsme se po silnici a on z toho měl srandu. Ještě také do těch Skvrňan nás občas vzal pekař, to už bylo auto takový, garant, tam byly takový krabice, a to víte, tenkrát chleby, to byly tříkilový bochníky, to byla vůně a my jsme mu to olupovali, tak nám vždycky vynadal, že nás nesveze.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 04.04.2023

    (audio)
    duration: 01:15:05
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V Plzni na Karlově bylo bezvadné dětství

Miroslav Luňák v roce 1957
Miroslav Luňák v roce 1957
photo: Archiv pamětníka

Miroslav Luňák se narodil 15. srpna 1943 v Plzni na Karlově. V této později zaniklé čtvrti strávil prvních třicet let svého života. Vzpomíná na dovádění s kamarády v parku u karlovské sokolovny nebo na cesty do školy na Skvrňany a později na Husovo náměstí. Po základní škole se vyučil ve Škodovce strojním zámečníkem. V roce 1962 nastoupil Miroslav Luňák na vojnu, jeho úkolem mělo být odposlouchávání amerických vojsk. V roce 1968 se o okupaci vojsky Varšavské smlouvy dozvěděl cestou do práce v autobusu. Tanky přijíždějící do Plzně pak pozoroval ze střechy Škodovky. V témže roce se seznámil se svojí manželkou Libuší. Vzpomíná, jak během normalizace začal být omezovaný tramping. S manželkou si proto koupili chalupu na Šumavě a společně ji opravili. V roce 2023 žil pamětník s manželkou v Plzni a většinu roku trávil na milované Šumavě.