Josef Luxemburg

„Dostali rozkazy: všechny zbraně musely být zamknuté, i když se zamykalo normálně. Ale furt někdo přicházel na kontrolu, jestli jsou zbraně zajištěné a všechno a zajímali se, jak žijí vojáci, jestli mají nějaké věci. Nebo jestli se tam něco neděje, jestli tam nejsou nějaké vzpoury a tohle všechno kontrolovali a zjišťovali. A potom, když už chodily nějaké ty rozkazy, tak už důstojníci zase věděli, kam se mají zařadit. Už se přestali tolik kamarádit s námi, už to zase dostalo vojenský ráz. Ale bylo to jakoby ostřejší, že i důstojníci, s kterými se dalo mluvit… Přesto nám ale dávali taky informace. Byli tam dva lidi, fronťáci, bojovali na ruský frontě. Tak ti byli hodně sdílní. Říkali, abychom se nebáli… Pak tam byli mladí důstojníci a ti byli normálně přísní, ale dalo se s nimi o těch věcech mluvit. A ti nám taky říkali… Ale takoví důstojníci z těch velitelů tam byli jenom třeba dva nebo tři… Kolik tam bylo rot?! Deset velitelů rot a ještě další důstojníci. Ale tihle velitelé rot tam byli třeba jen dva nebo tři a fronťáci, kteří nám řekli víc těch informací. Kdo se o tom zajímal. (–A jaký k tomu měli postoj oni?) Mladí, co nám dávali informace, tomu moc nevěřili, co se stalo. ( –Čemu nevěřili?) Tomu, že to takhle bude… Že sem vtrhli a že to naše vláda takhle nechá. Ale to naznačovali, ne že by o tom vyprávěli. A tím pádem, že tomu nevěří, že určitě Sověti odejdou a nebude z toho nic. No jenže jak pak chodily zprávy dál, tak už viděli, že to takhle asi nebude. Potom utichli i ti fronťáci. A ty to vzalo hodně, bych řekl. Byli už starší, nevěřili tomu, že Rusové sem přišli a že tady tohle dělali. Ti z toho byli úplně zklamaní, bych řekl. Jakoby přestali komunikovat. Připadalo mi, že z toho byli úplně zhrzení.“

„No a pak, to bylo už nějak v deset nebo jedenáct hodin, to začali říkat… Vzbudil jsem lidi na rotě a poslouchali jsme to tam. A v dáli jsme slyšeli takový dunění. Nám to nedocházelo. Za jedno tam byli vojáci, tam furt někdo jezdil, tak nám to nepřišlo. A teď začali říkat, že vojska Varšavské smlouvy přestoupila hranice. Tady přes Terezín jezdili vlastně Rusové z NDR. A to bylo právě to dunění. Kasárna jsem tam měli kousek. Jak to tam vytáčeli v jedné zatáčce, urvali kus baráku. To jsme tam pak viděli druhý den. No a jezdili k nám navazovat družbu. Vždycky přijeli autem, bylo přestříkaný, na té sajtně bylo napsané moloko a přestříkané khaki barvou a tam seděli u kulometů. Měli tam na tom protivzdušný kanóny. No ale chtěli furt vodu – hlavně vodu a nějaký jídlo. Jenže, mladý kluci, že jo… žádná voda, žádný jídlo, nic není, nebude. Ještě jsme seděli v oknech, kuchař nám dal… Obírali jsme kosti s masem… No, když si na to dneska vzpomenu… A začali jsme přepisovat dopravní značky. Jak bylo Terezín, tak jsme to přelepovali a lepili tam Lidice. A snad jako jediní jsme měli tenkrát na kasárnách vycházky a chodilo se na vycházky pět kilometrů do Litoměřic. Chodili jsme zkratkou, asi dva kiláky, takže jsme dorazili do Litoměřic hned. A tam už seděli Rusové u zbraní a tam jsme se s nimi dohadovali, co se děje, proč tam jsou a co tady… Říkají, že to není pravda. Vytáhli tu svojí Pravdu, noviny, a říkali, že tady je pravda. Vy nemluvíte pravdu. Tak jsme se s nimi prostě nedohodli a vrátili jsme se zpátky. Tenkrát se zajistily zbraně – všechno bylo zamčený. Důstojníci nevěděli, co mají dělat, rozkazy byly všelijaký.“