Anna Luzarová

"Jít pryč z domu a nevědět, kam a do čeho se dostanete. To bylo, hlavně pro staré lidi, strašné. Tolik jich onemocnělo, někteří z toho měli smrt. Když musíte opustit všechno, co jste si za ta léta vybudovali, nejen vy, i rodiče, prarodiče, a teď musíte pryč a ani nevíte kam. A dali nás (do domů, pozn.) zase po Němcích, jak vystěhovali Němce, tak tam strčili nás."

„Začalo to po válce, že budeme muset jít z domu pryč. Pak se v Jevišovce řešila tzv. chorvatská otázka. Byli u nás pohlaváři z Chorvatska a říkali, že budeme moct zůstat doma, že nás nebudou stěhovat. Jenže potom přišel rok 1948, a že musíme všichni pryč. To bylo takové všelijaké… Seděli jsme ve škole, měli jsme otevřená okna a tak jsme slyšeli, jak hlásí: ´Do obecní školy se dostaví ti a ti, číslo to a to,´ pak tam dostali výměry, kam se mají vystěhovat. Byla to taková smutná doba.“

„Dívky měly dole tři bílé naškrobené sukně, na nichž byla svrchní sukně, krásná, tibetová. Na ní byla zástěra, která mohla mít různou barvu. Pak byly rukávce, opljeće, to bylo také pěkné, vyšívané, na tom byl lajbl, hezký, růžový se zeleným, zepředu zašněrovaný. Na něm ležel kuolarin, který byl kolem krku, hezky vyšívaný, a na tom ještě mašle. Sukně předěloval pásek. Tak ten kroj vypadal, hezky. Mladé dívky měly také věnce z umělých kytiček, a tak se to všelijak blyštilo. Ještě nosily vysoké černé čižmy, faldovačky, pamatuji si, že teta Vranešicová měla takový zlatý kramflíček. Kluci zase měli červené kalhoty, modrem vyšívané. Pak měli také rukávce, lajbl, mašli a klobouček. Pěkné to bylo.“