Anna Luzarová

"Každý pátek se ve Frélichově skoro v každém domě vařila fazolová polévka s nudlemi. Ne z každé vody ale byla dobrá. My jsme měli studni a z naší vody dobrá byla. Pro vodu k nám chodil i Jure Lavička. Tak Jure, co budeš vařit? No fazolu s nudlemi. A jdu si pro vodu… Vařilo se to tak, že se uvařila fazole, pak se udělaly široké nudle, takové tuhé, a ty se uvařily zvlášť. Když byly hotové, vytáhly se a daly do studené vody, aby nebyly horké. Ještě se udělá cibulka, která se upraží na sádle, dá se tam trochu papriky. Potom se dají na talíř nejprve nudle, polívka musí být skoro vařící, protože nudle jsou studené, zalije se to polívkou a posype cibulkou. To máme moc rádi, i naše děti, i mj muž Čech, v pátek se to vaří. Náš syn by to jedl každý pátek. To je naše chorvatské jídlo."

"Jít pryč z domu a nevědět, kam a do čeho se dostanete. To bylo, hlavně pro staré lidi, strašné. Tolik jich onemocnělo, někteří z toho měli smrt. Když musíte opustit všechno, co jste si za ta léta vybudovali, nejen vy, i rodiče, prarodiče, a teď musíte pryč a ani nevíte kam. A dali nás (do domů, pozn.) zase po Němcích, jak vystěhovali Němce, tak tam strčili nás."

„Začalo to po válce, že budeme muset jít z domu pryč. Pak se v Jevišovce řešila tzv. chorvatská otázka. Byli u nás pohlaváři z Chorvatska a říkali, že budeme moct zůstat doma, že nás nebudou stěhovat. Jenže potom přišel rok 1948, a že musíme všichni pryč. To bylo takové všelijaké… Seděli jsme ve škole, měli jsme otevřená okna a tak jsme slyšeli, jak hlásí: ´Do obecní školy se dostaví ti a ti, číslo to a to,´ pak tam dostali výměry, kam se mají vystěhovat. Byla to taková smutná doba.“