The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Monika MacDonagh Pajerová (* 1966)

• narodila se 8. ledna 1966 v Janově u Děčína

• v Praze absolvovala jazykově zaměřenou základní školu a gymnázium

• v 16 letech ji vyslýchala StB kvůli tomu, že doučovala jazyky disidenty

• v roce 1985 nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• v letech 1988–1989 vedla Studentské tiskové a informační středisko (STIS)

• 17. listopadu 1989 moderovala demonstraci na pražském Albertově

• po vyhlášení studentské stávky se stala mluvčí stávkového výboru

• v letech 1990–1998 působila jako kulturní atašé na československém a českém velvyslanectví v Paříži a v Radě Evropy ve Štrasburku

• po návratu do Česka dělala mluvčí Ministerstva zahraničních věcí

• angažovala se v přípravách na vstup ČR do EU

• je autorkou, spoluautorkou nebo editorkou knih jako například Ven ze stránky (1994, téma: Jiří Kolář), Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004), Evropané píší o Evropě (2008), Vezměte s sebou květinu (2014).

Paměť

Lidská paměť není pouze selektivní. Od událostí listopadu 1989 neuběhlo ani celých 30 let a dnes už mnozí ani neví, nechtějí si připomínat anebo nechtějí si pamatovat, co se tenkrát stalo. Konec starého režimu a všechno, co tento politicko-ekonomický obrat udělal s našimi každodenními životy, představují změnu tak radikální, že se zdá, jako by vymazala jména, události i pocity s Listopadem spojené. Ani pamětníci si už na podrobnosti nevzpomínají a mladší generace sice tuší, ale nepátrá, jak to tehdy bylo.

Je cenné připomínat si atmosféru těch několika listopadových dní na pozadí bezútěšné šedi normalizace.

Vyprávění Moniky Pajerové nám takovouto šanci dává.

60. léta a dál

Monika se narodila dva roky předtím, než nás obsadily okupační armády států Varšavské smlouvy. Šedesátá léta už byla ve znamení liberalizace poměrů, určité osobní volnosti a hlavně v oblasti kultury se toho dělo mnoho zajímavého. Rok 1968 a čistky, které ve straně následovaly, znamenaly drastické přervání nadějí pro komunisty i nekomunisty. Když posloucháme Moniččino vyprávění, tolik nás nepřekvapuje sledovat, jak se od 80. let režim stával víc laxní a jak bylo důležité „umět v tom chodit“. Režimní partajníci si pak na komunisty už jen hráli a málokdo skutečně věřil na čisté, prapůvodní ideje. Komunismus se vyprázdnil, velké většině členů šlo v podstatě o to, neztratit výhody, které ze členství v KSČ plynuly. Někteří setrvávali ve straně ze strachu.

Rodiče Pajerovi

Když se Monika v lednu 1966 narodila, byli její rodiče neuvěřitelně mladí. Oběma bylo 18 let, studentská láska z gymnázia. Gymnázium, tehdy se zřejmě jmenovalo SVVŠ, bylo na Mělníku a o rok výš byl jedním ze studentů Jan Palach. „Nenápadný kluk“, ani se neznali. Maminka Olga (rozená Janovská) a tatínek Ota Pajer, oba narození v roce 1947, se v roce 1965 vzali, „a aby se Ota vyhnul vojně“, odstěhovali se do chalupy po Němcích, kterou pro ně rodina v Janově u Děčína koupila. Chalupa, postavená v roce 1774, byla po odchodu Němců ze Sudet a hluboko v 60. letech stále ještě „v hrozném stavu“. Bratrům Otovi a o rok mladšímu Alanovi se ji podařilo do ledna vyspravit, a „tak se Monika narodila do uspořádané chalupy“.

Kořeny

Jazykový talent zdědila Monika po mamince z otcovy strany, své milované babičce Alence Rothové. Její tatínek Jan Roth, později známý kameraman Otakara Vávry, Martina Friče, Bořivoje Zemana a jiných českých a německých režisérů, se narodil v Náchodě. Je podepsaný pod mnoha filmy, třeba Cech panen kutnohorských, Muzikantská Liduška a Rozina Sebranec z 30. let, stejně jako pod ikonickou Pyšnou princeznou a další pohádkou poplatnou ideologii 50. let Byl jednou jeden král režiséra Bořivoje Zemana. Oko kameramana a lásku k filmu zdědili oba Alenčini synové – Ota i Alan Pajerovi, dnes známí fotografové.

Hranice

Vesnice Janov u Děčína leží přímo na hranicích s Německem, a ačkoli v ní Monika žila pouze do svých dvou let, později sem jezdila na víkendy a na prázdniny. Do Janova jezdí dodnes. Chalupa, z jejíchž oken je vidět ven, do jiné země, do země jiného jazyka a kultury, podnítila zvědavost a zvídavost, to, co Monika cítí dodnes. „Zvědavost, jaké je to za hranicí.“ Z Janova je to pěšky do Hřenska tři kilometry. „A pak podél Labe přes Schmilku do Bad Schandau.“ Není překvapivé, že prvním z pěti cizích jazyků, kterými se Monika dnes domluví, byla němčina. Před třemi čtyřmi lety přijela nečekaná a neohlášená návštěva: paní Elisabeth Richter z Mnichova. Před válkou se v chalupě Pajerových narodila a jako třinácti- čtrnáctiletá byla s maminkou odsunuta do Německa. Teď se poprvé přijela podívat na místo, kde vyrůstala. Od ní se Monika dozvěděla, že se po válce s otcem šťastně shledali. Po letech v ruském zajetí se vrátil a podařilo se mu najít svoji rodinu ve východoněmeckém Rostocku. Dnes chodí Monika na německý hřbitov v Janově zalívat hroby rodin Richterů a Jägerů. Poslední pohřbení Němci mají na kameni označený rok úmrtí: 1945/1946. Monika znala i poslední Němku, která po odsunu v Janově směla zůstat, zajímala ji dvojznačnost krajiny a lidí. Podél hranice byla vybudována předválečná opevnění, ochranné bunkry, během války se Janovem dvakrát prohnaly armády – to vše přispělo k obrazu zpustošené sudetské krajiny.

Studium rodičů

„Snem rodičů bylo dostat se na vysokou školu.“ Zdařilo se. V roce 1968 byli oba přijati na pedagogickou fakultu v Brandýse nad Labem. Otec Ota vystudoval matematiku a výtvarnou výchovu, matka Olga biologii a práce na pozemku. Nejdřív se z praktických důvodů přestěhovali do Staré Boleslavi, odtud do Brandýsa a následně do Neratovic. Jejich druhá dcera Kateřina (dnes provdaná Jacques Bursíková) se narodila během studia roku 1971. Do první třídy začala Monika chodit už v Praze, kam se rodina roku 1971 přestěhovala. Bydleli na Vinohradech, takže se spádově dostala na ZŠ Kladská, kde se vyučovala němčina. Mezitím si maminka dálkově vystudovala psychologii a začala pracovat v manželské a předmanželské poradně v Nuslích. Toto je pro náš příběh důležitý moment, protože zde začíná „jasná spojnice s disentem“. Alena Paloušová, Stáňa Karásková, Madla Vaculíková byly kolegyně z poradny. Ale taky fízl Fanta, ředitel téhož. Otec Ota Pajer se nikdy tím, co vystudoval na pedagogické fakultě neživil, nýbrž začal pracovat jako výtvarný redaktor v Pressfotu, kde řediteloval solidní Jan Řezáč. „Otec zadával práci nepopulárním fotografům, například Honzovi Reichovi a Zdenko Feyfarovi.“ Ota Pajer fotil hlavně krajiny, architekturu a interiéry, zatímco bratr Alan Pajer, taky známý fotograf, se zaměřil především na portréty umělců a rockových kapel. Po listopadu 1989 na politiky, včetně prezidenta Václava Havla a jeho přátel (například černobílé portréty Boba Dylana z jeho koncertování v Praze roku 2003).

Rodiče v Praze

„Rodiče když žili v Janově, měli 45 Kčs na týden, to drželi při sobě, ale jak přišli do Prahy, otec byl divoch, byl členem spolků, fotil rockové muzikanty.“ Jejich manželství trvalo 20 let. „Osudy dětí disidentů nebyly jednoduché. Děti byly často ponechané samy sobě, kromě křesťanských rodin jako Kroupovi, Bendovi. Plácaly se.“ V denících vydaných pod názvem Vezmi s sebou květinu nevynechala Monika nic. Zápisy jsou autentické, včetně těch, které se dotýkají scén a situací nepříjemných pro všechny v rodině. „Dnes máme s rodiči neexistující vztah.“ 

Střední škola

Po šesti letech s němčinou na ZŠ Kladská Monika usoudila, že na střední škole chce studovat angličtinu. Rodiče sice nepodepsali Chartu, ale byli obklopeni kamarády, kteří signatáři byli, zúčastňovali se společných akcí a jistě museli být vedeni ve svazcích StB. Nicméně máme 80. léta a Monika se na SVVŠ na Vítězné pláni dostala. Sešla se tu s mnoha později výraznými osobnostmi, třeba s Jindřichem Šídlem a Janou Hybáškovou. O řediteli školy Mikyškovi říká: „To byl horor. Našla jsem ho ve svazcích StB. Psal pravidelně raporty na studenty.“ Kromě angličtiny začala Monika studovat francouzštinu a latinu, spoluorganizovala koncerty školní kapely, přispívala do studentských nástěnných novin, byla schopná současně studovat i být u všech zajímavých událostí a činností na škole.

Akce Asanace

V roce 1982 požádala Jana Převratská, která dosud jazykové kurzy vedla, 16letou Moniku, jestli by učila a koordinovala kurzy angličtiny a němčiny pro ty z disidentských kruhů, kteří očekávali, že budou StB donuceni se vystěhovat. Akce Asanace už byla přes rok v plném proudu. Studentka střední školy tedy začala bezplatně učit několik skupin, aniž by kdokoli tušil, že v hotelu Kriváň, kde si na recepci předávali informace a nechávali učebnice, pracují dva fízlové, kteří budou StB informovat. „Byli jsme trapně naivní.“

Výslech

Ve třetím ročníku střední školy zastavila před budovou dvě velká černá auta. „Já jsem prostě věděla, že jdou pro mě. Ale nevěděla jsem, jestli jdou pro mě kvůli rodičům nebo kvůli Chartě schované někde v kuchyni nebo kvůli těm kurzům. No, byl to totální šok.“ Zástupkyně ředitele soudružka Martínková – její muž byl členem ÚV KSČ a „ona sama byla ten kovaný komunista, ale ona byla ten komunista věřící “ – přiběhla a odmítla svoji nezletilou studentku, která jí vyhrávala Puškinovy památníky, pustit samotnou do Bartolomějské. Vlezla si do auta a po celý několikahodinový výslech čekala před dveřmi. Nakonec právě ona zařídila, že Monika mohla odmaturovat a neskončila někde v zahradnictví, jak se obávali rodiče.

Studium na filozofické fakultě

V roce 1984 už nebylo nutné, aby uchazeč o studium na prestižní Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byl členem SSM nebo jeho rodiče v KSČ. „Mám pocit, že nás do SSM hromadně zapsali při tom zápisu, protože pak jsme se shodli, že jsme v SSM vlastně byli všichni, aniž bychom byli na jakékoli schůzi, měli jakoukoli legitimaci, jestli jsme něco podepisovali, ani jako nevíme, jenom víme, že jsme toho využili k tomu, že ten časopis, ta Situace, nebo Kavárna na FAMU, DAMU, HAMU – z toho vzniklo to – ty svazáci, Mejstřík, Hřebejk, Jarchovský, Pažout, protože časopisy byly registrované pod pražskou vysokoškolskou radou. Ta údajně spadala pod Socialistický svaz mládeže, což nám bylo úplně šumafuk, že jo. Oni byli asi vlastně rádi, že my se tomu nebráníme a my jsme byli rádi, že po nás nic nechtějí, takže to tam tak nějak viselo a bylo to úplně jakoby bezvýznamné asi stejně, jako – to mi říkali rodiče – že každý byl údajně v ROH.“

Monika, dívka podnikavá a nebojácná, se půl roku před maturitou objednala u profesora Miroslava Jindry, vedoucího katedry anglistiky, a začala k němu docházet na konzultace. Z 550 uchazečů byla u přijímacích zkoušek 5. nebo 6. „10 lidí mu nadiktovali a 10 lidí brali podle výsledků.“ Na fakultě se sešel silný ročník, například Jiří Peňás, Tomáš Kafka, Tomáš Glanc, Jana Hybášková. Monika začala studovat angličtinu s češtinou, ale brzy zjistila, že na katedře češtiny je situace neúnosná. Marxista Vítězslav Rzounek, který katedru od roku 1972 do listopadu 1989 vedl, učinil život na bohemistice nesnesitelný nejen studentům, ale i mnohým vyučujícím. Monika se snažila za každou cenu situaci řešit a měla štěstí. Právě přišel na katedru germanistiky švédský lektor a hledal studenty. Monika se tak zbavila nenáviděného Rzounka a začala studovat v mnohem liberálnějším a inspirativnějším prostředí. Za půl roku se lektorovi podařil malý zázrak – získat pro Moniku semestrové stipendium na univerzitu do Linköpingu.

Situace

Identifikovat mezi studenty FF UK spřízněné duše už nebylo tak obtížné. Našlo se jich asi deset. Začali vydávat Situaci – nejdříve jako nástěnné noviny, později ve formě časopisu. Redakce se scházela v bytě Pajerových na Vinohradech. V té době na anglistiku směli být zváni takzvaní pokrokoví američtí spisovatelé a Monika s nimi pro Situaci dělala rozhovory. William Styron, John Updike a Philip Roth byli jen někteří z těch, kteří přijeli – situace naprosto nemyslitelná o 10 let dříve. Další Moničin nápad pro Situaci byly rozhovory s lidmi jako Pavel Tigrid (!), A. J. Liehm a Jiří Mucha, všichni donedávna personae non gratae. Cyklus nazvala Ti, které jsme neměli znát. Kromě Rzounka se na fakultě vyskytovaly i jiné kreatury – například Robert Vorel na germanistice, placený agent StB. „Soudruh děkan Vaněk, ten chudák tam přiběhl v pondělí 20. listopadu 1989 ráno, a zrovna ti, které dávno chtěl vyloučit… Pajerová, Ježek a Jan Dus, Hybášková – tam prostě Pajerová předčítá nějaké desetibodové prohlášení o zrušení úlohy komunistické strany. Já myslela, že ten Vaněk prostě dostane nějaký amok nebo co. On mi vyrval ten mikrofon z ruky v té velké aule stodevítce a něco tak neartikulovaně vykřikoval, až ty davy studentů na něj začaly vykřikovat – Běž už pryč! Ty už běž pryč! No, muselo to být pro něj strašné.“

Časopisy

V druhé polovině 80. let už snad každá fakulta měla svůj časopis. Na AMU vycházela Kavárna v čele s Martinem Mejstříkem, Andreou Sedláčkovou a Janem Hřebejkem, na lékařské fakultě Emko, které se pyšnilo vůbec prvním rozhovorem s Václavem Havlem. Po schůzce v podniku U Bílého koníčka se spojili ve Studentské technické a informační středisko (STIS). V rámci STIS měli na každé fakultě 5 až 10 lidí. Monika otevírala vernisáže, organizovala, psala. Studenti ze Stuhy z Brna byli vystaveni velkému tlaku. Při domovní prohlídce jim našli cyklostyly, členy Stuhy zavřeli na 48 hodin. Přijeli do Prahy hledat pomoc. Potřebovali schopné a nebojácné právníky – ti se našli: Dagmar Burešová a Tomáš Sokol. „Zachránila je revoluce.“ Připojily se k nim děti chartistů – Šimon Pánek, Marek Benda, Ondřej Zach a Jiří Dienstbier mladší.

Cesta do NDR

Zažitá česká představa, že NDR je disciplinovaná společnost, kde je s německou důkladností úspěšně udržován pořádek, vzala za své. Monika a Martin Mejstřík se v září/říjnu 1989 vypravili do Lipska navštívit Moniččina kamaráda Olafa. Od něj získali přesnější představu, jak se organizují demonstrace, jak na ně přivést lidi a jak zásadní úlohu v procesu liberalizace německé společnosti hraje evangelická církev. Martin fotil, Monika psala a výsledkem byla reportáž a výstava o evangelické církvi v Lipsku a Drážďanech. Olafova rada zněla: Vaše demonstrace musí být povoleny oficiálními strukturami, jinak se lidi budou bát a nepřijdou. Cenná rada. Mnozí studenti se nechtěli do ničeho zaplést, měli strach, že je vyhodí z fakult. Spíš čekali, jak se věci vyvinou.

Podzim 1989

„Pak bylo městské fórum v Městské knihovně, to vlastně organizovala AMU (FAMU, HAMU, DAMU) Kavárna. Jmenovalo se to Dialog a zůstala tam ta prázdná židle, na kterou měl zasednout nějaký ten stranický funkcionář, který s námi měl údajně debatovat. No, a ten chuděra se tam ani neodvážil přijít, takže na pódiu seděl Igor Chaun, Martin Mejstřík a asi tedy Jan Hřebejk a Petr Jarchovský. No, byla to neuvěřitelná legrace, protože jsme vlastně diskutovali sami se sebou a ten pán, vlastně soudruh, pořád nepřicházel, pak už nám chyběl čím dál tím míň a na konci někdo řek – Ježíš, a neměl tady ještě někdo bejt?“

17. listopad 1989

Demonstrace na 17. listopadu se vymyslela u Bendů na Karlově náměstí, byla to první velká studentská akce. Všude v okolních zemích východního bloku se něco dělo, jen u nás ne. Třeba v Lipsku začátkem října pochodovalo 400 000 lidí. „No, 17. listopad, to byla teda ta zápalná bomba, která to vlastně jako odpálila, ale musím říct, že my jako organizátoři jsme s tím nepočítali.“ U nás církev nehrála tu stmelovací roli ani neměla potřebný morální kredit. Proto se zdál jako uskutečnitelný nápad využít výročí smrti Jana Opletala, uctít jeho památku, vzpomenout zavření vysokých škol a zároveň se Opletalem zaštítit při oficiálně povoleném pochodu Prahou. Monika se s Markem Bendou vydala na patřičné instituce pro povolení a razítka:

„No, oni nám to všechno jakože schválili, jenom pořád trvali na tom, že: ‚To, děti, pochopte, nemůžete to mít na Václavském náměstí, které ste si nahlásily, ani na Staroměstském náměstí. Vy to musíte mít někde… No, tak na tom Albertově, tam toho Opletala přece, jak nám tady ukazujete ty fotografie.‘ Já třeba jsem vůbec nevěděla, kde je Albertov. Prostě pro mě z Vinohrad, to bylo fakt daleko. Marek ten to nějak tušil, ale věděli jsme, že to je teda problém, jak dostat lidi na nějaký Albertov. A pak řekli: ‚No, třeba tam si zapálíte nějaké ty svíčky, něco si tam zazpíváte a no, a pak pudete domů.‘ A my jsme řekli: ‚No to ne, musíme nějakou trasu.‘ No, a teď Marek z hlavy řek: ‚Mohli bysme jít na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, to byl takový básník mladých lidí, taky zemřel mladý.‘ A oni: ‚No, vidíte, pane Benda, jak ste šikovný. No, tak to je velmi dobrý nápad. Vy začnete na tom Albertově, pak pudete na ten Vyšehrad, tam už budete unavení, položíte tam ty květiny a půjdete domů.‘ A my jsme řekli: ‚Ano, ano, tak to uděláme.‘ A nakonec jsme to prostě podepsali, tu trasu.“

Konec dvojí trojí role

Přesné vykreslení situace se sháněním razítek se zdá být posledním aktem schizofrenního způsobu života, který velká většina společnosti až do listopadu 1989 vedla. Teď se začalo jednat a mluvit rovně. Na Albertov přišlo nečekaných 50 000 lidí. Přijeli zahraniční novináři v tušení, že i u nás se budou dít velké věci. Na Václavské náměstí průvod nedošel – co se dělo na Národní třídě, je notoricky známé. Policie v bílých helmách proti studentům s květinami, svíčky. „Exemplárně je třískáme. 450 těžce zraněných lidí.“ Byla vypuštěna fáma, že jeden student – Martin Šmíd – je mrtvý. „Je pravda, že možná ta zpráva o těch těžce raněných a mrtvých a ty naše zážitky jako očitých svědků z té Národní byly tak strašlivé, že my jsme vůbec nepochybovali, že tam byli těžce ranění a zřejmě i mrtví a ono nás to tak jako zradikalizovalo, že to vlastně ve svém důsledku bylo dobře, že jsme si to mysleli. Aspoň těch pár dní.“

Deset studentských vůdců pochodu se ještě ten večer sešlo v Obecním domě a rozhodli se, že je třeba pokračovat. Není možné se v pondělí vrátit na fakulty do lavic a dělat, že se nic nestalo. Dohodli se na okupační stávce.

Okupační stávka

Během víkendu bylo třeba stávku zorganizovat. Začalo se na kolejích Hvězda na Petřinách, pak se jelo na lékařskou fakultu na Karlovo náměstí – tam se sepisovalo prohlášení, oněch 10 bodů, které Monika četla v aule místnosti číslo 109 na filozofické fakultě. Bylo jasné, že už není bezpečné spát doma. Monika byla jediná žena mezi muži-vůdci a taky jediná měla dítě: tehdy zdaleka ne tak běžná situace, jako je dnes. Naštěstí měla k malé Emmě paní Marcelu Pavlišovou. Ta se postarala, aby byla Emma v pořádku někde v lesích u Mladé Boleslavi, a Monika se mohla věnovat revoluci. „Rodiče vůbec nepomáhali.“

DISK v Řetězové

Do zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci 1989 bydleli studenti v Řetězovce, v budově divadla DISK. Tam se konaly schůze, debaty, svolávala se shromáždění studentů. „Každá fakulta měla svoje úkoly. Středa 22. listopadu byla nejhorší – slyšeli, že se blíží tanky a Praha je obklíčená.“ Většina studentů byla mimopražská. Pro úspěch tak hluboké změny ve společnosti bylo zásadně důležité, aby se revoluce netýkala jen studentů v Praze, ale i dělníků a všech lidí mimo Prahu. Studenti se rozjeli domů, k rodičům. Tím zradikalizovali střední generaci, která byla navyklá pasivitě, nechtěla mít problémy, byla zvyklá na život, který se naučili vést. „Většina studentů neznala disent, neznala Václava Havla a ani ho nechtěli znát.“ Studenti chtěli za prezidenta Alexandra Dubčeka nebo Valtra Komárka. Monika viděla, že si nemohou dovolit rozkol. Doběhla do Špalíčku, kde schůzovalo Občanské fórum, a přivedla Havla a Jiřího Dienstbiera do Disku na jeviště, aby zachránila situaci. Byla to hektická, vypjatá situace. Igor Chaun už téměř dával hlasovat. Oba ke studentům promluvili. „Podařilo se jim je rozesmát, přesvědčit a nakonec ani žádný hlasování nebylo, prostě do zápisu jsem dala ‚Jednomyslně jsme se shodli na kandidatuře Václava Havla na prezidentský úřad‘ a už jsme se pak k tomu nikdy nevraceli.“ 

Autorka

V roce 1994 byla nejkrásnější knihou roku vyhlášena publikace Jiří Kolář – Ven ze stránky. Má exkluzivní velký formát, je velkoryse, noblesně pojatá. Úvodní slovo napsal Jaroslav Šedivý, tehdy velvyslanec ČR ve Francii, a uvnitř najdeme muchláže a koláže umělce, který doma nesměl psát ani tvořit, emigroval do Paříže a tam se stal světově uznávaným českým umělcem. Monika se s Kolářem při svých sporadických návštěvách Francie seznámila ještě dříve, než se stala kulturní atašé v Paříži (1990–1994). Kolář po delším přemlouvání souhlasil s jejím nápadem: každý měsíc mu bude posílat jednu otázku, on na ni odpoví a přidá jednu koláž. Dohodli se na rozsahu otázek a odpovědí, koláže vybíral sám. Monika, které bylo v té době pouhých 23 let, se ptá překvapivě poučeně a kontrast mezi jejími mladistvými otázkami a moudrými odpověďmi básníka/umělce vyznívá spíš jako nahlédnutí do Kolářova způsobu myšlení a práce. Nádherná grafická úprava a volba písma jsou adekvátní k hravosti Kolářovy tvorby. „On je to mladý moudrý muž,“ říká Monika.

Portrét české společnosti na prahu Evropy

Další práce Moniky jakožto autorky je založena na podobném principu otázky a odpovědi, tentokrát na téma vstupu České republiky do Evropské unie. Výběr oslovených je slušný mix: věkový, genderový, třídní, jsou tu známé osobnosti, ale i lidé „obyčejní“. Všichni oslovení dostali stejnou otázku: „Co si slibujete od vstupu ČR do EU 1. května – jaká očekávání a jaké naděje pro Vás tato skutečnost představuje?“

Doplněno fotografiemi šesti fotografů – kniha slouží jako dokument doby.

Evropané píší o Evropě

Monika Pajerová spolu s Janem Hronem jsou editoři.

Vychází u příležitosti pátého výročí referenda o členství ČR v EU. Oslovené osobnosti napříč EU jsou požádány o krátký osobní příspěvek na téma Evropa. Publikace vznikla spoluprací ANO, sdružení pro Evropu, jehož zakladatelkou a vůdčí osobností Monika byla, a studentů UK, kteří se dlouhodobě věnují tématu české politické kultury. 

Vezměte s sebou květinu

Silně osobní deníky a vzpomínky z let 1980–1990. Autorka si deníky píše od svých 14 let. Pro publikaci vybrala deset roků, formativních osobně a společensky. Rozhodla se je vydat bez jakýchkoli úprav. V denících zachycuje autenticky dobu, osoby a vztahy.