The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Rudolf Macek (* 1925  †︎ 2012)

• narodil se 13. 5. 1925

• roku 1947 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích

• po únoru 1948 zorganizoval odbojovou skupinu mezi vojáky, která se připravovala na možný konflikt Východu se Západem

• v lednu 1950 byl zatčen a odsouzen k 22 letům vězení

• vězněn v Opavě, v Leopoldově a na Bytízu, kde strávil 7,5 roku

• propuštěn na amnestii roku 1964, za komunismu se živil jako gumař a poté jako dělník v kamenolomu

• po revoluci 1989 působil v prověrkových komisích u policie a na ministerstvu obrany u vojenské kontrarozvědky, měl hodnost plukovníka v.v.

• zemřel 18. listopadu 2012

Rozhodl únor

Jedním z nejdůležitějších momentů v životě Rudolfa Macka se stal únor 1948. Tehdy se totiž Macek jako profesionální voják v důsledku komunistického puče rozhodl aktivně zapojit do protikomunistického odboje: „Na únor jsem byl odstraněn od útvaru do lyžařského kurzu ve Špindlerově Mlýně. Soustředili tam důstojníky, kteří nesouhlasili s komunisty. Celý únor jsme prožívali u rádia. Na víkend jsem si vzal volno a odjel organizovat skupinu.“ V případě Rudolfa Macka tato aktivita později znamenala více než dvanáct let v komunistických věznicích a pracovních lágrech.

Profesionálním vojákem chtěl být  Rudolf Macek odmalička. Jako dítě ale musel především společně s bratrem pomáhat mamince se sklářskou živností, protože otec v roce 1929 nešťastně zahynul. „Válkou rodina prošla poměrně v klidu. Nemohu říct, že jsme byli pronásledováni. Protože jsme žili nad poměry dobře, matka finančně podporovala rodiny zavřených.“ Macek během války vystudoval obchodní akademii, na které v roce 1944 úspěšně odmaturoval: „Po válce v roce 1945 jsem se přihlásil do vojenské akademie a v roce 1947 ji absolvoval. Už tehdy jsme viděli, jak se komunisté snaží ovlivnit armádu Československé republiky. Jednak dělali nábory do KSČ a potom přijímali členy strany. To už byla příprava k únoru.“

Macek byl z akademie vyřazen 17. srpna 1947 jako poručík: „Záhy nás poslali jako učitele do škol pro důstojníky v záloze. Učil jsem tři ročníky.“

Vyšetřování

Právě během svého působení ve škole pro důstojníky v záloze v Těchoníně v Orlických horách se Macek seznámil s dalšími důstojníky, kteří s ním po převratu vytvořili vojenskou odbojovou skupinu: „Snažili jsme se naši jednotku připravit na případ konfliktu. V roce 1948 se čekal konflikt mezi SSSR a Západem. Byli jsme připraveni odzbrojit posádku a vydat zbraně civilním skupinám. Byli jsme čtyři. Kromě mne ještě poručík Ducháček, poručík Lux a nadporučík Moravec.“

Co přesně zapříčinilo zatčení skupiny, Macek jen odhaduje: „Nikdy jsme neskrývali, že nejsme sympatizanti bolševiků. Možná to byla chyba, ale svědomí nám nedovolilo hrát na notu komunistů.“ Zatčení přišlo počátkem roku 1950: „Byl jsem poslán do spojovacího kurzu na Slovensko do Nového Mesta nad Váhom. Odjížděl jsem druhého ledna a sedmnáctého pro mě přišli na učebnu. Prohlídli kufry, zabavili malou pistoli a odvezli mě do vojenské trestnice v Bratislavě.“ Výslechy tam trvaly asi měsíc.  

Pak následoval převoz na velitelství 1. oblasti na Malostranském náměstí v Praze ke generálu Klapálkovi: „Někde ve čtvrtém patře byly kobky. Patřily pod OBZ. Nebyl jsem fyzicky týrán, ale působili na nás psychicky a dávali nám nepatrně stravy. Celý den jsme byli ve tmě a v noci zase ve světle. Nesměli jsme ležet. Byli jsme tam asi tři nebo čtyři týdny. Do cely se přesně vešla postel, která měla devadesát centimetrů, a pak zbývalo dalších třicet centimetrů. Jídlo solili a nedali nám napít. Na záchod nás vodili z cely na zaklepání a vodili nás neradi.“

22 let za odboj

Monstrproces se odehrál 24. dubna 1950 v Hradci Králové: „Účastni byli zástupci všech posádek. Byl to plný velký sál vojáků. Tehdy si nás specielně vybral doktor Vieska. Předsedou soudního senátu byl plukovník Štela. Dále tam byl Matoušek, Suchomel a kapitán Červinka.“ Těsně před procesem se stala nevídaná věc, která obviněným nečekaně pomohla: „Když nás dali v Hradci do soudní věznice, byli tam ještě staří bachaři. Dali nás všechny do jedné místnosti, takže jsme se mohli dohodnout, co budeme říkat. Já například říkal, že mi ostatní nikdy nepřislíbili účast ve skupině. Že to byl můj plán a že jsem jim o tom jen řekl. Takže Lux a Moravec dostali poměrně nízké tresty.“

Další ze supiny, Ducháček, na tom byl hůře, protože chtěl odejít za hranice. Na rozdíl od Macka měl kromě velezrady ještě špionáž: „Já jako vedoucí skupiny jsem byl odsouzen na dvacet dva let těžkého žaláře, poručík Ducháček dostal dvacet let těžkého žaláře, Lux čtyři a Moravec tři roky. Ještě k nám přifařili jednoho desátníka aspiranta, který dostal dva roky za to, že když se ho Ducháček zeptal, jestli lze přejít přes hranice, odpověděl: ‚Kdo to zná, ten projde.‘“

Před mnohem tvrdším trestem Macka uchránila skutečnost, že se mu během výslechů podařilo utajit další civilní skupinu na Náchodsku, pro kterou sháněl zbraně: „O té jsem věděl jen já. Například jsem bral granáty při házení. Schovávali jsme to u jednoho známého (Josef Duben) na statku pod koňský žlab. Byly tam samopaly, kulovnice, měli jsme celkem slušný arzenál.“ U výslechů však ani jedno civilní jméno nepadlo, takže Macek věděl, že o této skupině, ve které byl i jeho bratr Josef, vyšetřovatelé nic konkrétního nevědí: „Řekl jsem, že jsem si ji vymyslel, abych získal ke spolupráci kamarády vojáky. Naštěstí na to skočili. Kdyby civilní skupina praskla, tak bych visel.“

Horáková na Pankráci těsně před popravou

Po odsouzení se Macek ocitl na dva měsíce na Pankráci: „Bylo to přesně v době soudu s Miladou Horákovou. Skoro celých čtrnáct dní jsme nesměli vytáhnout paty z cel. Na našem oddělení A3 totiž byli příslušnici vedení skupiny kolem Horákové: doktor Dundra, Horáková, Zemínová, doktor Křížek, Hejda, Hostička atd. … Jinak jsme na ochozech uklízeli podlahy nebo něco podobného. Asi dvacátého šestého června, den před popravou, se režim uvolnil. Vyhnali nás umejvat ochozy. Šli jsme drhnout a v jedné cele byla Horáková. Z morseovky už jsme věděli, že dostala zamítnutí žádosti o milost.“ Odsouzení tehdy seděli v otevřených celách pod neustálým dozorem: „Horákovou jsem viděl přes chodbu, když jsme chodili pro vodu. Na to se vzpomíná dost těžko. Seděla na lůžku a vedle ní bachařka.“

Z Pankráce byl Macek společně s dalšími důstojníky koncem června převezen do Opavy: „Tam byla vynikající společnost. Byl tam generál Kutlvašr, plukovník Korda, zástupce velitele akademie, generálové Janoušek, Nosál, Pelich nebo Pešek. Nikdo nemůže proti Opavě říct ani slovo. Když byly Vánoce, seděl s námi u stolu kapitán Malý s rodinou, zástupce velitele věznice.“ Alespoň dva roky tedy Macek prožil v poměrně přijatelném prostředí: „Měli jsme vojenskou normu stravy. Rozhodně nikdo nemohl říct, že má hlad.“

Leopoldov: „Několikrát jsem z hladu omdlel“

Vězeňská „idyla“ skončila v červnu roku 1952: „Přijel štábní kapitán Karafiát z MV, strašná svině. Dozorci nám řekli, abychom si sbalili věci, a co nebudeme potřebovat, abychom poslali domů. Měli pravdu. Kdo si vzal něco s sebou na cestu, už to nikdy neviděl. Všechno ukradli. Naložili nás do tří autobusů a skupina sto čtyřiceti čtyř důstojníků a poddůstojníků se vydala na cestu. Jeli jsme na východ. Nevěděli jsme, kam nás vezou. Jestli do Leopoldova nebo do Ruska.“

Ozbrojený transport do gulagu naštěstí nemířil. U řeky Váh zabočil na jih. V Leopoldově už na vojáky čekali. Velitel věznice štábní kapitán Bálint, původem číšník, je uvítal obvyklými slovy: „Odsud se dostanete jenom nohama napřed!“ Přijetí na cely znamenalo ztrátu všech zbylých věcí: „Bachař mi nedopatřením nechal cigarety. Když jsem požádal o oheň, hned jsem z fleku dostal deset dní trestní dávky. Mizerný jídlo se nedá vylíčit. Za dva měsíce jsem z osmdesáti čtyř měl padesát osm kilo. Ráno před snídaní padesát dřepů, po snídani padesát, před obědem padesát, po obědě padesát a při večeři totéž.“

Macek byl zpočátku dlouho na samotce. Na společné cely se dostal až po osmi měsících: „Několikrát jsem z hladu omdlel. Nesměli jsme ležet. Sednout se dalo. Měli ale daleko horší vynálezy. Nad záchodem bylo umyvadlo. Lesklo se, že to lze těžko popsat. Kdo na něj pustil vodu, okamžitě zešedlo. Za šedivé umyvadlo se dávaly trestní dávky. Nevěděli jsme, co s tím dělat. Nikdo nám neřekl, že umyvadlo lze čistit jen vodou, mýdlem a pískem.“

Bachaři se snažili vězňům znepříjemňovat život všemi možnými způsoby: „Bylo povoleno otevřít okna na zazvonění a na zazvonění se zase musely zavírat. V zimě někdy schválně zapomněli zazvonit na zavření. V létě to zase dělali naopak.“ Jednou byl Macek nepřímým svědkem smrti akademického malíře Krackera: „Najednou se ozval hlas: ‚Pane veliteli, tady se jeden podřezal‘. Načež bachař zezdola křičí: ‚Ať zdechne!‘ Bez pomoci ho nechali do druhého dne. Našli ho pak mrtvého.“

 7,5 roku na uranu

Z Leopoldova se Mackovi poštěstilo uniknout až po třech letech v roce 1955: „Potřebovali lidi na uran. Hodně lidí odjelo už v roce 1953. Odvezli nás na Jáchymov. Den jsme zůstali na ústředním táboře v Ostrově a pak nás odvezli na Slavkov na důl Svatopluk.“ Na Svatopluku však Macek dlouho nepobyl. Po dvou měsících došlo k útlumu těžby: „Pak nás odvezli na Bytíz na Příbram. Tam jsem byl sedm a půl roku.“

Oproti Leopoldovu byl režim podstatně volnější. Nejprve Macek nastoupil práci na překopu, později se stal důlním tesařem, kterého dělal asi čtyři roky: „V roce 1959 jsem se dostal mezi kamarády na dobývku, která byla hodně rudná, takže jsme vydělávali hodně peněz. Měli jsme vysoce kvalitní smolku, a protože jsme věděli, že nám nezaplatí jedničku, po stranách jsme do bedniček dávali kvalitní smolku a zbytek vyplňovali šutrem.“ Po roce 1960 Macek ještě pracoval jako důlní potrubář a elektrikář.

Ani na Bytízu se Macek nevyhnul korekci. Jednou se pokusil poslat pozdrav mamince přes příbuznou kolektorku: „Potkal jsem se s ní na šachtě. Říkám: ‚Ahoj, pozdravuj doma‘. Někdo to bonznul.“ K trestu mu přidali ještě skutečnost, že jednomu civilovi uřízli kus prkénka na pěstování bource morušového: „Byl jsem v korekci deset dní. Za tu dobu jsem dostal třikrát najíst. Nebyl to už bunkr, ale malý dřevěný baráček s několika celami.“

Na sklonku svého uvěznění Macek na Bytízu zažil i známý propad, který se odehrál v noci z 31. března na 1. dubna 1962: „V noci už jsme někdy slyšeli, jak se sesypává forota. Nakonec to odnesla kuchyň. Vznikl kráter přes padesát metrů v průměru. Spadla do něj kuchyň se dvěma kuchaři. Naštěstí už to bylo po směně. Chlapi například odešli z televize v kulturním baráčku asi hodinu a půl předtím. Z něj zůstala jen zeď a na ní televizor.“ Naštěstí propad nenastal v době nástupu, kdy by obětí bylo mnohem víc.

Vojenská rozvědka v 90. letech: samí agenti KGB

Do civilu byl Macek propuštěn v červnu 1962 na amnestii: „Volali mě na ústřední poštu. Dostal jsem dva dopisy: amnestie se na Vás vztahuje – amnestie se na Vás nevztahuje. Ptám se, kterej platí. Prý ten s tím pozdějším datem. 9. června jsem šel do civilu.“ Jako většina muklů Macek postupně vystřídal několik manuálních povolání: „Musel jsem jít do Rubeny dělat gumaře, lisovat technickou pryž. To byly víceméně galeje. Lisy měly 280 nebo 180 stupňů celsia.“ V Rubeně jej zastihl i rok 1968. Pomýšlel sice na emigraci, ale manželka nechtěla opustit rodiče. V roce 1970 si našel místo v kamenolomu, kde se svými muklovskými zkušenostmi snadno našel uplatnění: „Tam jsem vydržel až do roku 1980.“ Jeho posledním zaměstnáním před revolucí se stala stavba tábora míru na Seči.

Po revoluci 1989 Macek mimo jiné pracoval jako předseda občanských komisí u policie a od června 1993 u vojenské rozvědky: „Volal mi generál Procházka, že by chtěl, abych nastoupil k němu, takže jsem tři roky pracoval na ministerstvu obrany.“ Macek nastoupil do analytického oddělení. Jak záhy zjistil, v rozvědce stále pracovali lidé z dob totality: „Měl jsem v ruce papíry všech příslušníků vojenské rozvědky. Řekl bych, že devadesát procent lidí mělo být do roku 1996 pryč, protože to nebyli lidi, kteří by sloužili režimu, který nastal. Vedli jsme debaty s generálem Procházkou, já ho upozorňoval na některé lidi, protože jich tam byla spousta, co studovali v SSSR, většinou od raket. Kdo studoval v SSSR a byl tam nejméně dva měsíce, tak byl zauzlován na KGB.“

Macek se svými návrhy ovšem téměř neuspěl, neboť staronoví agenti prý dělali svou práci: „Výsledek práce těch tří let bych hodnotil jako minimální. Pořád mi nejde do hlavy, proč jsme tam byli.“ Agenti na rozvědce tedy nakonec zůstali a odejít musel Macek ještě s jedním vězněm: „Zato tam zůstal jeden absolvent fakulty StB, doktor práv. I rakeťáci tam většinou zůstali.“ Macek si pamatuje jen na jeden významný případ, kdy se podařilo dosáhnout, aby odešel jeden bývalý agent StB: „Pořád přemýšlím, k čemu to bylo dobrý. Když přišli komunisti k moci, likvidovali právě tyto složky a dlouho se s tím nepárali.“