„Tátu odvedli, tedy neodvedli, protože Češi se hlásili sami. Chtěli bránit zem. Když byl ve válce, máma bydlela u babičky a dědy Kubíkových a tam začali řádit banderovci. Když třeba někdo zabil chlapa z Banderovy skupiny, tak se mstili. Dole v dlouhé vesnici, kde ho zabili, ho naložili a vezli do kopečka na hřbitov. Když měl být pohřeb, tak jsme utekli schovat se do kopce do žita a koukali jsme. Jak šli, tak všechny baráky po cestě na hřbitov pálili. Lidi, kteří bydleli nad, měli štěstí. Ti, kteří bydleli cestou ke hřbitovu, byli vypálení. Pamatuju si z toho jen, že když jsme přišli dolů, tak se v jednom z příštích dnů šlo pro něco k nějaké tetě. Otevřeli jsme dveře, z řebříku visela dolů ruka a tekla krev. Na tu dobu mám samé takové ošklivé vzpomínky.“
„Pak doba utekla. Musely jsme se (z Michalovky) vystěhovat, protože zase někdo něco řekl a máma dostala pode dveře vzkaz, že když se nevystěhujeme, tak... To už tam byla i tetička z koncentráku, takže tam byly tři ženské, já a ještě Mirka. Sebraly se, vzaly koně a naložily, co se dalo. Ale co se dalo? Skoro nic. Máma pekla chleba, bylo zaděláno. Prádlo vyprané, že se ráno pověsí. Tak tam vše zůstalo, a co jsme měly na sobě, jen s tím jsme utíkaly do Rovna. Tam zůstat nešlo, takže jsme nakonec bydlely kousek vedle v Kvasilově. Přišly jsme tam holé, nic jsme neměly. Bydleli tam nějací Jelínkovi, už si nepamatuji, vyhradili nám malou místnost, asi jako kozí chlívek. Tam nás přežívalo pět. Bez jídla a bez ničeho. Abysme se uživily, moje máma se starší tetou chodily na smetiště a sbíraly šlupky a takové věci, abysme se mohly najíst. Všechno dobře dopadlo, protože pak jí nějaká ženská dala kozu a pak jsme si pořídily prasátko. Tak jsme v Kvasilově rok byly. Když už jsme se měly dobře, přišlo nařízení, tedy povolení, že se rodiny můžou za těmi svými mužskými nastěhovat sem do Čech. Tak jsme se holt nalodily, vše se vagonovalo. Z cesty si pamatuju jen to, že se otevřely dveře u dobytčáku a seděly jsme, mávaly nohama a zpívaly české písničky. Nic víc si nepamatuju.“
Zdena Machková, rozená Kubíková, se narodila 4. ledna 1941 jako jediné dítě Marie (rozené Schreiberové) a Dobroslava Kubíka v Michalovce na Volyni. Rodina patřila k potomkům českých pobělohorských exulantů. Otec záhy po osvobození Volyně Rudou armádou narukoval k 1. československému armádnímu sboru a pamětnice s matkou prožily několik let v destabilizované Volyni. Roku 1947 repatriovaly do Československa za otcem a manželem Dobroslavem, ten si však mezitím pořídil novou rodinu. Matka se Zdenou Machkovou rok žily ve Stadicích a následně se přestěhovaly do Krušnohoří, kde pamětnice vychodila národní školu a roku 1955 nastoupila do svého prvního zaměstnání v Krajce Kraslice. Roku 1958 se provdala za Dalibora Machka, porodila mu čtyři dcery a usadili se v Horní Rotavě. Od poloviny 60. let pracovala ve skladu rotavské pobočky závodu Škoda. Krušnohoří považuje za svůj domov.
