Žofie Machničová

„Když manžel přijel do Čech, tak se poprvé oženil a měl s manželkou dvě děti. Jeho manželka byla z Terezína. Já jsem se za něj vdala podruhé a tak jsme žili.“ – „Říkala jste, že on byl také z Podkarpatské Rusi.“ – „Ano. Byl z Lutové, Ljuta. To je ve Vysokoberezňanském okrese. Tam už nevedou žádné cesty, tamtudy přecházeli do Ruska. Můj manžel byl důstojník, on sebral kluky, když bylo potřeba bránit Československo, tak sebral sedmadvacet kluků a šel do Ruska přes hory a lesy. Stalin je tam zavřel a hromada jich tam přišla o život. Když se potom vraceli, tak jich už polovička byla pryč.“

„Zaplaťpánbůh, přežili jsme to všechno. Dneska už by kluci nešli nasazovat krky za vlast tolik, jako nasazovali.“ – „Co říkal váš manžel na to, když tady byli zpátky Rusové [v roce 1968], jak to prožíval?“ – „Šel s nimi promluvit, aby neblbli, že on ve válce byl a co prožil, co umřelo lidí a tak dále. Pak promluvili a odešli. Protože věděl, co je válka.“