The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milada Machů (* 1934)

• narozena 7. ledna 1934 v Bylnici u Valašských Klobouk

• září 1942 – otec pamětnice Václav Holba byl jako sokol zatčen nacisty

• otec Václav Holba vězněn v Uherském Hradišti, Kounicových kolejí v Brně a pracovním táborem v Osvětimi

• 1943–1945 – po více než roce se otec vrátil z Osvětimi, aktivně se účastnil odbojové práce ve skupině Alfa, součásti Rady tří (R3)

• 1944 – pamětnice tajně roznášela zprávy R3

• jaro 1950 – duben 1952 – otec byl jako sociální demokrat vězněn v Uherském Hradišti

• 1952 – prohlášení funkcionáře KSČ, že není žádoucí, aby se pamětnice stala učitelkou

• 1. září 1952 – pamětnice započala svoji celoživotní profesní dráhu učitelky

• v letech 1976–1985 organizovala mezinárodní kontakty – Interklub – dopisování a výměnné pobyty žáků

Být mlynářem

Od nepaměti byli mlynáři vzdělaní lidé: ovládali kromě svého řemesla i řadu praktických dovedností – práce zednické, truhlářské, kamenické i jiné – a měli rozsáhlé znalosti z mnoha oborů, od strojírenství a chemii přes mechaniku a hydrologii až po zemědělství. Měli, úměrně ke svému významu a schopnostem, také solidní společenské postavení.

Mlynář Václav Holba a jeho žena Anna

Otec Milady Machů patřil k takovýmto všestranným osobnostem. Narodil se ve Slavičíně roku 1903 do velmi chudé rodiny se šesti dětmi. Václav byl nejstarší. Otec Karel byl Čech a matka Marie byla nemanželské dítě od Svitav. Česká Němka, rozená Pohlová, uměla plynně číst knihy psané švabachem. „To jsem se udivovala: ‚Babi, jak to tak můžeš číst?‘“ V rodině se mluvilo česky, ale i německy a perfektní znalost němčiny se otci za okupace hodila. Václav Holba skončil školní docházku ve dvanácti letech. Aby vylepšil příjem rodiny, o rok později „se dal naverbovat na výžinku“. Psal se rok 1916. Pomoc při žních znamenala těžkou práci, ale pracovníkům byla slíbena dobrá strava, ubytování, slušný výdělek a navíc obilí. Sto padesát jich tenkrát odjelo až k Bratislavě. Spali na slámě a dohlížel na ně maďarský dráb. Pracovali mnoho týdnů v těžkých podmínkách a po žních byli odvezeni na Vlárský průsmyk, na hranice Slovenska s Moravou, ať se už nějak sami dostanou domů. Slíbené obilí nedostali. „To si uvědomil, co je pán, a co chudák.“ Zde se zřejmě dají tušit kořeny sociálního cítění a snahy pomáhat druhým v nouzi, které Václav Holba projevoval po celý život.

Po dvouleté vojenské službě na Slovensku si z Ružomberku přivezl ženu Annu – vzali se v roce 1929. „Maminka pracovala v Ružomberku v papírnách. Ráda tancovala a někde na tancovačce se s tatínkem seznámili.“ Václav Holba byl šikovný a schopný, měl výuční list strojírenský, vyznal se v mnoha  dalších pracích a v době hospodářské krize nastoupil jako pomocník a později stárek do mlýna. Byl nejen vyučený mlynář, ale vyznal se i ve strojích, v druzích mouky a jejich mletí. Předkové jeho ženy Anny byli údajně bratříci, kteří s doznívajícím husitským hnutím přešli na Slovensko. Vesnička Sokolče mezi Liptovským Mikulášem a Ružomberkem, kde Anna žila, dnes již neexistuje. Byla zaplavena a vodní nádrž se jmenuje Liptovská Mara. „Maminka měla i po letech slovenský přízvuk. Věnovala se nám, vyprávěla nám rozprávky a byla velice starostlivá.“

Bylnice

Dne 16. září 1931 vyhrál Václav Holba konkurz na místo mlynáře do bylnického mlýna, který patřil rodině Šerých. František Šerý vlastnil nejen mlýn, ale i místní textilku a navíc byl starostou. Kopcovité Valašsko bylo obecně považováno za chudý kraj. V době, kdy Milada Machů začala chodit do školy, tomu nebylo jinak. „V obci Bylnice byla velká bída, protože tam nebyla možnost zaměstnání rodičů. Jenom na místní pile a žádný průmyslový objekt, nic v té době nebylo, takže mí spolužáci kolikrát dokonce, přiznám se, ptali ode mě kus buchty, kterou maminka uměla ve mlýně velmi dobře připravit. Tím se mně kolikrát zdálo, že se snaží získat to přátelství i za to jídlo, za kus žvance, jak se tenkrát říkalo.“ Rodině mlynáře Holby se vedlo dobře. Postupně se jim narodily čtyři děti, Milada v roce 1934. Otec byl řadovým členem sociálně demokratické strany a v obci požíval respekt a vážnost. Majitel mlýna, po smrti Františka jím byl jeho syn Václav Šerý, si byl vědom kvalit svého mlynáře a existovala oboustranná naděje, „že by mlýn mohl někdy vlastnit“.

Okupace

„Otec byl velmi dominantní osobou v rodině. My jsme k němu chovali nejenom úctu, ale i jakýsi respekt. Předně tu úctu, protože jsme ho obdivovali, co dokázal – se základním vzděláním vedl účetnictví, znal druhy mouky a dostal se do takové odbornosti, že i mlynáři z okolních vesnic se k němu obraceli o radu.“ Václav Holba „byl srdcem sokol“ a byl také aktivním členem Sokola, župy Valašské Meziříčí. Za války však byly veškeré politické organizace včetně Sokola zakázané. Václav Holba byl mimo jiné nadšený divadelník, režíroval ochotnický soubor a uváděl hry s národním a revolučním obsahem. Spolu s dalšími převáděl uprchlíky a poskytoval a pašoval mouku těm, kteří byli při přechodu Vlárského průsmyku na moravsko-slovenských hranicích zadrženi. Dne 20. října 1941 podniklo gestapo razii – pro rozšiřování letáků s textem „Co Čech, to sokol“ byla zatčena téměř tisícovka sokolů. Václav Holba byl nejprve odvezen do věznice v Uherském Hradišti a po nějaké době do Kounicových kolejí v Brně. Byl krutě mučen, aby vyzradil další členy Sokola. „Devadesát tři dní samovazby byl zakován, připoután. Nic nevyzradil.“ Sokolové byli převezeni do pracovního tábora do Osvětimi.

Kápo v Osvětimi

I v extrémních podmínkách se však Václav Holba projevoval jako silná osobnost.

„Tak i tam využil své strojírenské schopnosti a mezi těmi sokoly to prostě organizoval. Dokonce vzpomínal, že si tam vytvořili ‚hadřák‘, takovej míč z hader, a než je odvedli z těch ubikací do pracovních dílen, tak si hráli s tím ‚hadřákem‘. No, a přišel mezi ně kápo, který si pohrával s bičíkem. Dívá se na ně a ptá se – co to děláte? Tatínek odpověděl, že čekají, až půjdou do plynové komory – a mezitím hrajeme fotbal. On to prý nemohl pochopit a tím bičíkem se ohnal na tatínka. Jenomže tatínek rychle vyskočil, takže nebyl zasažen. Kápo pak znechuceně odešel. Tak to jsou takové vzpomínky, které ve mně zůstaly, a trochu s nostalgií i s obdivem na to vzpomínám, že se takhle dovedl zachovat.“

Předčasné propuštění

Z počtu asi 960 se 12. května 1942 vrátilo pouhých 86 sokolů. „Ostatní skončili v kremačních pecích.“ K propuštění došlo na přímluvu prezidenta Emila Háchy. Ve vzpomínkách Milady Machů měl Hácha darovat Hitlerovi sanitní vlak jako výměnu za vězněné sokoly. Václav Holba se vrátil do Bylnice vlakem. Vážil pětačtyřicet kilogramů, jeho normální váha přitom byla dvojnásobná. Tovaryši ho museli z nádraží domů odnést, protože sám by nedošel.

Data věznění a propuštění Václava Holby z Osvětimi se porovnáním dostupných zdrojů (vyprávění pamětnice, zápisky jejího otce, oficiální doklady o odbojové činnosti) výrazně liší. Dnes už bohužel není snadné určit s jistotou správnou verzi. V tomto příběhu používám tu oficiální, založenou na záznamech o jeho činnosti v odboji.

Pan učitel

„Maminka nám každý večer říkala, že se tatínek vrátí.“ Na Mikuláše roku 1942 bylo dětem Holbovým smutno. Když se pan učitel Jindřich Bosák ve třídě dětí ptal, co dostaly od Mikuláše, Milada Machů odpověděla: „Nic, protože nemáme tatínka.“ Druhý den pan učitel přinesl všem třem dětem knížky: Lubomír dostal Ze života hmyzu od bratří Čapků, Jindřiška Babičku s fotografiemi z prvního filmového zpracování a Milada Karafiátovy Broučky. Majitel mlýna pan Šerý, jak vzpomíná Milada Machů, nechal maminku Annu se třemi dětmi bydlet ve mlýně „i s obživou“. Holbovi měli velké hospodářství, starali se o devadesát hektarů lesů a orné půdy a mohli všechno nadále využívat.

Rada tří

Václav Holba se vrátil z Osvětimi s podlomeným zdravím. Měl silné revma a ischias a musel se každý druhý den hlásit na gestapu. Přesto neodmítl a už 1. 6. 1942 (jiné zdroje uvádějí jako počátek odboje únor 1943) se aktivně zapojil do činnosti skupiny Alfa, patřící do odbojové Rady tří (R3). Organizoval převoz a úkryt zbraní ve mlýně a až do konce dubna 1945 byl členem skupiny vedené  Stanislavem Zvoníčkem, která operovala v Bylnici a okolí. Už se vědělo, že se blíží konec války. Pamětnice byla ve čtvrté třídě. Od tatínka dostávala tajné úkoly – předávala vzkazy: „Dej si to do aktovky. Až po válce maminka říkala tatínkovi – nepleť do toho dceru.“ Všechno bylo tajné. Členové skupiny o sobě navzájem nevěděli. „Nemohla jsem pochopit, že se vrátil z koncentračního tábora, a on se ještě takové činnosti věnuje. Byla to vnitřní síla a odvaha.“ Maminka byla proti, nechtěla, aby Václav Holba zapojoval do odboje i dceru Miladu, měla o ni starost.

Po válce

Ihned po osvobození a vzniku Revolučního národního výboru v Bylnici se stal Václav Holba jeho místopředsedou. „Znovu začal pracovat veřejně.“ A znovu byl aktivní i v Sokole jako místostarosta. Do KSČ vstoupit odmítl, na podzim 1945 spoluzaložil sociálně demokratickou stranu v Bylnici a stal se jejím předsedou. Byl vždycky „laušmanovec“, a když došlo k násilnému slučování strany s komunisty, 27. června 1948 ze sociální demokracie odešel.

Rok 1950

Komunisté hledali důvod, jak Václava Holbu zastavit, umlčet a zlomit. Hledali způsob, jak ho zavřít. Stále byl mlynářem, měl ve mlýně méně než deset zaměstnanců a věřil, že se ho znárodňování týkat nebude. Pan Šerý, majitel mlýna, mu dal plnou moc, ať se rozhodne sám, co dál. Ovšem komunisté si našli důvod, aby ho mohli zavřít: „černé mletí“. Jeden z tovaryšů, jenž ho chtěl poškodit a „ze kterého se stal významný komunista“, ho udal. Na jaře roku 1950 se tak Václav Holba znovu ocitl ve věznici v Uherském Hradišti – bez řádného soudu tam byl vězněn téměř dva roky.

Kápo v Uherském Hradišti

„Jednou, jak tatínek procházel do té kuchyně, kde vařil, když ho dozorce vedl, tak viděl, jak pan – můžu to říct? – Grebeníček, otec dnešního poslance v Poslanecké sněmovně, nebo jestli je ještě, nevím, měl před každou svojí celou nastoupené při ranní kontrole vězně. Museli se otočit hlavami ke zdi, a jak šel, tak každého chytil tady za týl a tloukl hlavou buď jednou, nebo dvakrát tomu vězni o zeď.“

Pamětnice Milada Machů

Po válce dojížděla šest let na Masarykovo reálné gymnázium do Vsetína a poté přešla na Pedagogické gymnázium do Kroměříže. V té době byl už její tatínek ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti. Ten samý člověk, který udal jejího otce, se snažil intervenovat i v Kroměříži a chtěl zabránit tomu, aby se z pamětnice stala učitelka. „Prohlásil, že není žádoucí, aby se ze mě stala učitelka.“ Tehdejší ředitel a třídní učitel František Kozel, také komunista, ji však nechal odmaturovat: „Ať ukáže, jaká bude učitelka.“ Milada Machů po dvou letech odmaturovala a dostala umístěnku na druhý stupeň devítiletky v Újezdu u Valašských Klobouk s tím, že bude dálkově studovat na univerzitě v Olomouci.

Ve škole potřebovali, aby byla zajištěna aprobovaná výuka češtiny a ruštiny – Milada Machů pět let dojížděla do Olomouce, vystudovala a stala se plně kvalifikovanou učitelkou pro šestou až devátou třídu. Titul Mgr. jí byl udělen na počátku devadesátých let. Pamětnice už hluboko v sedmdesátých letech založila a vedla školní mezinárodní klub, zvaný Interklub. V jeho rámci mohli její žáci navazovat a udržovat i osobní kontakty s žáky z Polska, Maďarska, NDR a Bulharska. Psali si rusky, ale při výměnných pobytech používali němčinu.

Závěr

Milada Machů dodnes zůstala věrná škole a obci. Její rodiče žili v závěru života u dcery Jindřišky v Brumově. Tatínek po návratu z vězení v Uherském Hradišti dostal místo vedoucího dopravy v okresním stavebním podniku – byl schopný a „měl kontakty“. Do důchodu odešel ve dvaašedesáti letech. „Rodiče neměli nic. O všechno přišli.“ Už se nechtěl veřejně angažovat, ani v šedesátých letech, když se politická situace uvolnila, ani v nadějném roce 1968.

„Bál se toho komunistického systému.“