The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jarmila Macnerová (* 1935  †︎ 2023)

• narodila se 14. září 1935 v Praze

• v červnu 1942 byla svědkyní razie gestapa v domě Marie a Aloise Moravcových

• v 50. letech studovala architekturu a pozemní stavitelství

• po smrti Jana Palacha v lednu 1969 připravovala pietní místo pro jeho rakev v Karolinu

• během normalizace byla sousedkou profesora Zdeňka Jičínského, kterému pomáhala v kontaktu s ostatními disidenty

• v 70. letech působila v projektovém plánování výstavby Jižního Města

• zemřela v roce 2023

Život Jarmily Macnerové, za svobodna Sochové, nezačal vůbec dobře. Byla nechtěné dítě, otec od rodiny odešel a vztah s matkou byl napjatý natolik, že se Jarmilu pokusila v jejích osmnácti letech zabít. I přesto pamětnice dokázala najít v životě hezké vztahy a hlavně obrovské uspokojení v práci architektky, kterou milovala a dělala po celý život naplno. 

Hodil prstýnek do řeky

Jarmilin otec se narodil v Jugoslávii do rodiny českých krajanů. V roce 1930 byl povolán do Prahy na vojnu a v ní se seznámil s Jarmilinou maminkou. Ta s ním otěhotněla a 14. září 1935 se jí narodila dcera Jarmila. Maminka žila v té době v podnájmu u paní Peškové, která nad ní bděla a donutila otce, aby se s ní oženil. „Ale hned po svatbě můj otec hodil prstýnek do řeky,“ popisuje pamětnice. O manželku a dceru se otec nestaral, měl milenky a žil s jinou ženou. 

Jarmila vyrůstala s matkou a s bytnou paní Peškovou, které říkala celý život teta a byla pro ni větší oporou než rodiče. Jarmilina teta pracovala jako kuchařka v Kramářově vile a znala se s dcerami T. G. Masaryka. Než byly Jarmile čtyři roky, začala v Evropě druhá světová válka.

Viděla jsem, jak tetu Moravcovou vynášejí mrtvou

Jarmila žila v domě, který nechal postavit Eduard Krčil, otec Marie Moravcové, která byla výraznou postavou českého odboje za druhé světové války. Jarmilina teta se s Marií od dětství znala a byly přítelkyně. Marie Moravcová spáchala v roce 1942 sebevraždu, když její rodinu přišlo zatknout gestapo za odbojovou činnost. „Bohužel jsem zažila, že jsme jely navštívit tetu Moravcovou, a když jsme tam přijely, tak byl dům obšancovaný Němcema. Pak už jsem jenom viděla, jak tetu Moravcovou vynášejí mrtvou,“ vzpomíná Jarmila. 

Manžela Marie Moravcové Aloise a jejich syny gestapo umučilo. Jarmila vzpomíná hlavně na Vlastimila Moravce, se kterým se znala. „Já jsem mu říkala Aťka a byl to můj ideál, hrál si se mnou, i když byl asi o šest let starší než já,“ dodává. Další otřesné zážitky měla Jarmila kvůli tomu, že v sousedství jejich domu si gestapo zřídilo ve vinárně svoji vyšetřovnu a na dvoře mučilo a mlátilo vězně. „To bylo dost otřesné. Na to stejné místo pak po válce sváželi lidi německého původu. A vím, že jedna sousedka z našeho domu byla ta, co je tam chodila mlátit,“ doplňuje pamětnice.

Vydlabávaly se kostky ze silnice

Jarmila si pamatuje i bombardování Prahy v únoru 1945. „My jsme byly s tetou doma a tiskly jsme se k sobě, protože jsme slyšely, jak nad námi přelétávají. Říkaly jsme si, že když to spadne na nás, tak alespoň umřeme spolu. Přeletěli přes Žižkov a spadlo to na Vinohrady.“ V květnu 1945 vypuklo Pražské povstání a i tehdy desetiletá Jarmila se zapojila do stavby barikád. „Tam nás byla celá ulice. Vydlabávaly se kostky ze silnice, nosily se staré věci a z toho se ta barikáda postavila.“ 

Během povstání po pamětnici střílel jeden z členů Hitlerjugend, ale stihla se schovat do průchodu. Jarmilina matka byla v komunistické straně a během povstání hodně pomáhala takzvaným vlasovcům. „Máma byla bohužel zažraná komunistka. S velkou pýchou šla na popravu Franka.“ Po válce a odsunu Němců dostala Jarmilina matka byt v domě naproti domu, ve kterém bydlely u tety Peškové.

Zachránila mi život

S maminkou neměla Jarmila dobré vztahy, které se definitivně zničily, když bylo pamětnici osmnáct let. Chodila tehdy s jedním spolužákem, který jí dal pusu na rozloučenou přede dveřmi. „Viděla nás jedna ze sousedek a řekla mamince doslova, že její dcera je stejná kurva jako ona,“ líčí Jarmila. Matka Jarmile zuřivě vynadala a pohádaly se. „Ona se mě pokusila zavraždit, povalila mě na postel a snažila se mě udusit polštářem. Teta se naštěstí vrátila domů a zachránila mi život,“ vzpomíná. 

To se stalo v roce 1947 a od té doby se Jarmila se svou matkou nevídala a žila u tety. S matkou se pamětnice pokusila obnovit vztahy v sedmdesátých letech.  „Až když teta umřela, tak se mi pak ozvala, že má pro mě výbavu a tak. Tak mě muž přemluvil, že je to moje matka, tak se s ní mám usmířit,“ popisuje. V době, kdy už měla Jarmila svoje děti, tak je vodila za matkou na návštěvy, ale vadilo jí, že na ně byla zlá, a proto opět s návštěvami přestala. 

Brali jsme to jako zábavu

Po absolvování měšťanky se Jarmila dostala na gymnázium v Kubelíkově ulici, kde se nadchla pro hudbu. Doma však nebyly peníze na hudební nástroj, a tak začala chodit zpívat do sboru. „Tak jsem se dostala do skupiny Kühnova sboru.“ Se sborem zpívala Jarmila dokonce v Národním divadle a zapojila se také do dívčího sboru při pražské filharmonii. Měla však bohužel problémy s hlasivkami, a i z toho důvodu v oktávě ve sboru přestala zpívat. Dalším důvodem bylo to, že v té době komunisté zrušili poslední ročník gymnázia. „Místo oktávy jsme absolvovali oktavánský kurz během července a srpna,“ doplňuje. Jarmila se musela chystat na maturitu a sbormistr neměl pochopení pro to, že je pro ni maturita důležitější než sbor. 

Po maturitě se Jarmila dostala na vysokou školu ke studiu architektury a pozemního stavitelství. Na vysoké škole to pamětnici velice bavilo a měla štěstí na dobré a podporující profesory. „Věděli, že nejsem moc movitá, a sami profesoři mi sháněli místo na brigádu,“ dodává. Jarmila tak získala již během studia hodně příležitostí spolupracovat se zkušenými architekty. 

Na vysoké škole byl na pamětnici vyvíjen nátlak, aby vstoupila do komunistické strany. Oba její rodiče byli členy strany, a snad i proto to ona zásadně odmítala. Musela ale absolvovat ještě studium na katedře marxismu-leninismu. Tam však měla štěstí na učitele, který byl také architekt. „Brali jsme to spíš jako zábavu,“ vzpomíná. 

Naučila jsem se znát Prahu a její problémy

V padesátých letech spolupracovala Jarmila například s architektem Františkem Markem na stavbě památníku v Lidicích. „Malovala jsem obrovské plachty areálu památníku Lidic,“ vzpomíná. Jako praktikantka pracovala Jarmila v Projektovém ústavu hlavního města Prahy. Podílela se na úpravách na Pražském hradě, ale i v domech v centru, kde měla třeba navrhnout přestavby, aby neměly byty společné toalety na jednom patře. „Naučila jsem se znát Prahu a věděla jsem, jaké jsou kde problémy,“ doplňuje pamětnice. 

 V roce 1960 se Jarmila provdala za Adolfa Macnera, se kterým se seznámila v Sokole, a v roce 1961 se manželům narodil syn. Po mateřské začala pamětnice pracovat v Kovoprojektu a mimo jiné projektovala i slévárnu v Indii. V roce 1966 se plánovalo, že do Indie také odjede na autorský dozor. Byla ráda, protože s sebou chtěla vzít syna, který trpěl na atopický ekzém a silné astma, a doufala, že mu změna prostředí pomůže. „Nakonec mě tam nepustili údajně s tím, že mám nemocné dítě,“ doplňuje Jarmila. 

Postavili tranzistor na palubu

V roce 1967 odešla Jarmila do Agroprojektu, kde měla výborného šéfa. V nové práci stavěla zemědělské stavby, hlavně kravíny. V srpnu 1968 odjela s rodinou na rekreaci na Slapy, kde se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Já jsem neměla žádné přenosné rádio, a tak jsme vždycky jezdili po vodě k jedné lodi na Slapech… ti vždycky postavili tranzistor na palubu, abychom slyšeli zprávy.“ 

V tu dobu bydleli Macnerovi v bytě v Pařížské ulici. Když se 28. srpna vrátili ze Slap do Prahy, tak zjistili, že jejich ulice je z obou stran zablokovaná tanky. Museli se prokázat legitimací, že v místě bydlí, aby je tam pustili. Pár měsíců před invazí zemřela Jarmilina milovaná teta. „Byl to pro mě důkaz, že existuje něco nad námi. Teta se modlila, ať ji Bůh nenechá zažít další válku, a zemřela chvíli před invazí,“ popisuje pamětnice.

StB se přišla zeptat, jak to bylo

Kromě zemědělských zakázek pracovala Jarmila i na Univerzitě Karlově, kde pomáhala s úpravou prostor, a zároveň prováděla úpravy také ve vinohradské nemocnici. V lednu 1969 se na Václavském náměstí upálil student Jan Palach na protest proti smíření obyvatel s okupací. Univerzita Karlova, kterou navštěvoval, chtěla vystavit rakev s jeho tělem na nádvoří a oslovila Jarmilu, jestli by prostor nepřipravila. „Když se upálil, tak vím, že ho odvezli na Vinohrady do nemocnice. Tam se nějak znali i s tou fakultou a prakticky jsme se domluvili, protože tu kliniku popálenin jsem taky vybavovala,“ vysvětluje pamětnice.

Jarmila musela sehnat dřevo a postavit katafalk na třetím nádvoří Karolina. Spolupracovala s místními údržbáři a všechno muselo být vedeno tajně, protože Státní bezpečnost (StB) nechtěla z Jana Palacha dělat žádného hrdinu. Rakev s tělem Jana Palacha pak byla vystavena na nádvoří a průvod lidí z univerzity se mu mohl poklonit. Potom bylo tělo převezeno na pohřeb. „Jakmile odjeli, tak jsem hned zorganizovala, aby se to všechno dalo do původního stavu,“ doplňuje Jarmila.

Po pohřbu Jana Palacha StB vyšetřovala, kdo se podílel na přípravách pietních akcí. Jarmilin šéf v Agroprojektu ji kryl a neprozradil, že to byla ona. Řekl jen, že ji tam poslal, aby nádvoří uvedla do původního stavu. „Přišli do podniku a ptali se mě, jak to bylo, a já jsem řekla, že to bylo tak, jak řekl Georgijev,“ popisuje pamětnice.

Odmítali jezdit hromadnou dopravou

Po roce 1969 Jarmila přešla z Agroprojektu do Pražského projektového ústavu, kde spolupracovala s architektem Alešem Bořkovcem. „Ten byl na indexu, protože odmítl vstoupit do strany, odmítl vystoupit z církve a vzal si Židovku, která byla učitelkou v Terezíně za války. Vyloučili ho ze Svazu architektů, ale mým šéfem zůstal,“ dodává Jarmila.

Pamětnice dostala na starosti mimo jiné prováděcí projekty na sídliště a polikliniku v Krči. „Já jsem ručila za to, že to nespadne,“ vysvětluje. Dále se podílela na stavbě sídlišť na Jižním Městě – tedy Chodov, Opatov a Háje. „Poslední, co jsem dělala, bylo tohle sídliště Háje, a proto jsem si zažádala, že bych chtěla sem do tohohle domova důchodců, abych byla blízko toho, co jsem vytvořila,“ dodává Jarmila.

Vzpomíná, že původní idea výstavby Jižního Města neklapla tak, jak si představovali. „Myšlenka byla taková, že auta se nechají na Hájích a odsud lidi pojedou metrem. Ale dostalo to trhlinu, protože velkou část těch bytů dostali pracovníci ministerstva vnitra a další, kteří odmítali jezdit hromadnou dopravou, když mají dobrá auta.“

Udělala jsem si z toho trochu legraci

V Pařížské ulici bydlela Jarmila ve stejném domě jako profesor Zdeněk Jičínský a jeho žena. Zdeněk Jičínský byl po roce 1968 vyloučen z komunistické strany a během normalizace se stal disidentem a signatářem Charty 77. Ve svém bytě pořádal jednou za čtrnáct dní setkání dalších disidentů, takzvaných úterníků. „Já jsem se skamarádila s paní Jičínskou. Často u nich byli estébáci a paní Jičínská pak často chodila s velkým monoklem, jak ji zmlátili,“ vzpomíná Jarmila. 

Jičínským zabavila StB telefon a Jarmila jim pomáhala. „Půjčila jsem Jičínským svůj telefon a oni ho využívali na kontakty s disidenty. Pak když se to trochu uvolnilo, tak si z něj udělali dvojlinku,“ doplňuje. Jarmila vzpomíná, že jednou, když byl u Zdeňka Jičínského na návštěvě Jiří Hájek, tak na chodbě chodilo pět příslušníků StB.  „Já jsem si z toho udělala trochu legraci a zavolala jsem na normální policii, že před mým bytem je pět cizích lidí a že se bojím vyjít z bytu ven. Oni na ně přijeli, vysvětlili si to a oni se přesunuli o patro výš,“ vzpomíná Jarmila se smíchem.

Potřebovali to dát do kupy

V době sametové revoluce Jarmila stále pracovala v projektovém ústavu. Její syn byl hodně nemocný, půl roku strávil v nemocnici, takže se v té době starala o něj a na demonstrace nechodila. V listopadu roku 1989 byla navíc doma se zlomenou páteří. Pád komunismu však vítala a dostala se díky tomu k novým, zajímavým zakázkám. Například opravovala Břevnovský klášter. „Opravovali jsme tam, co šlo, ale komunisti tam měli archivy. Pak, po roce 1989, jsme to dali do normálního stavu.“

V roce 1990 byl Projektový ústav zrušen a pamětnice si vyřídila živnostenský list a pracovala samostatně. „Pro investory, kteří mě potřebovali,“ dodává. Hodně práce udělala pro šlechtické rody Šternberků, Schwarzenbergů nebo Kinských. „Po vládě komunistů bylo všechno zanedbané, a když to někomu vrátili, tak to potřeboval dát do kupy. A to byla moje hlavní práce,“ popisuje situaci Jarmila.

Do důchodu pamětnice odešla až v roce 2006, kdy se musela starat o vážně nemocného manžela. „Vnučky byly malé, tak jsem musela jako babička nastoupit a hlídat,“ dodává. Dnes žije Jarmila Macnerová v domově seniorů na pražských Hájích. O svém životě říká toto: „Komplikace jsem se vždycky snažila převést do legrace.“ 

Jarmila Macnerová zemřela v roce 2023.