The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aviva Magen (* 1926)

• narodila se 25. května 1926 v Bratislavě jako Alica Markovičová

• židovská, nenáboženská rodina

• od roku 1939 členkou Ha-šomer ha-cair

• 1941 – vyloučena z gymnázia

• 1941–1942 – hachšara v Čadci

• v letech 1942–1945 se skrývala s falešnými doklady v Bratislavě, Banské Bystrici

• tři starší bratři zahynuli během války, maminka přežila díky skrývání

• v letech 1945–1948 studovala lékařskou fakultu

• v roce 1949 odešla do Izraele

• žila v Kfar Makabi, Jeruzalémě

• bydlí s dcerou v Givat Brenner

„‚Die blauen Augen können nicht lügen.‘ Tu větu nezapomenu celý život,“ směje se dnes Aviva Magen při vzpomínce na situaci, v níž ji slyšela. Vyslovil ji německý voják, který tehdy osmnáctiletou Židovku, jež se skrývala na slovenských horách, vyslýchal. „Většinou mé oči nelžou, v tom měl pravdu. Propustil mě a já se vrátila do Bratislavy,“ pokračuje pamětnice.

O Palestině říkali jen to nejlepší

Vyrůstala jako čtvrté dítě a jediná dcera v bratislavské židovské rodině. Náboženství v rodině Alice Markovičové, jak se tehdy jmenovala, nehrálo velkou roli. Jako jediná z rodiny si našla díky svým přátelům z gymnázia cestu k sionistickému hnutí Ha-šomer ha-cair. Chodila na schůzky do klubu Moadon, učila se hebrejsky a poslouchala přednášky o Palestině. „Vyprávěli nám o Palestině jen to dobré, o Arabech nemluvili,“ usmívá se dnes pamětnice, v jejímž vyprávění se mísí rodná slovenština s hebrejštinou i angličtinou, jíž vyprávění doplňuje její dcera.

Se sionistickým hnutím se dostala do ještě bližšího kontaktu poté, co byla v roce 1941 kvůli svému židovskému původu vyloučena z gymnázia. Tehdy nastoupila do přípravného přeškolovacího kurzu hachšara, který měl mladé sionisty a budoucí osadníky připravit na život v palestinských kibucech. Hachšara v Čadci, kde byla s přáteli, skončila v březnu 1942, kdy starší chlapce odvedli do internačních táborů nebo deportovali. „Všichni, kterým bylo víc než šestnáct let, museli jít. Tak skončila naše příprava,“ vypráví Aviva Magen.

Modré oči nemohou lhát

Po rozpuštění hachšara se vrátila do Bratislavy, kde žila s falešnými dokumenty na jméno Anna Barošová. Našla si práci jako pečovatelka dětí v rodině bratislavského bankéře. Její zaměstnavatel sice zjistil, že je Židovka, přesto ji neudal – naopak jí zajistil samostatný byt. V Bratislavě zůstala pamětnice do léta 1944, kdy se patrně z rozhodnutí Ha-šomer ha-cair přesunula do Banské Bystrice, centra Slovenského národního povstání. Toho se sama neúčastnila, ale setkala se s Chavivou Reikovou a Rafim Reiszem, výsadkáři, kteří byli z Palestiny vysláni na Slovensko. Nějakou dobu se s nimi skrývala v lesích v okolí Banské Bystrice a patrně v souvislosti s jejich zatčením došlo k jejímu výslechu a situaci popsané v úvodu textu. „Předstírala jsem, že neumím německy, a tak výslech vedli ve slovenštině. Tvrdila jsem, že nejsem Židovka, ostatně jsem židovsky nevypadala. ‚Modré oči nemohou lhát,‘ uzavřel výslech německý vyšetřovatel a pak mě propustil,“ doplňuje pamětnice.

Aviva Magen se vrátila do Bratislavy, kde se dočkala konce války. Tam se také setkala s maminkou, která přežila válku jako pomocnice v domácnosti s falešnými doklady. I ona přečkala válku díky nevídané pomoci a ochotě cizích lidí. Všichni tři starší bratři zahynuli. Po osvobození si pamětnice doplnila maturitu a začala studovat na lékařské fakultě. Setkala se s přáteli z Ha-šomer ha-cair, především se svou kamarádkou Chavou Livni, která po osvobození pracovala jako vychovatelka v sirotčinci vedeném hnutím v Bratislavě. Studium členů ovšem nebylo sionistickými skupinami podporováno, protože byli zapotřebí praktičtí lidé, kteří by mohli pracovat v kibucech. Aviva Magen se během studií seznámila se svým budoucím manželem, s nímž se v roce 1949 rozhodli odejít do nově vzniklého Státu Izrael.

Patříme jedině sem

Odjížděli legálně v roce 1949 i s maminkou, kterou pamětnice nechtěla nechat samotnou. Přišli do kibuci Kfar Makabi, kde však z rozhodnutí vedení maminka zůstat nemohla. „Prý málo pracovala. Přitom nebyla stará, ovšem do Kfar Makabi přijata nebyla. Našla si malý byt v Kfar Ata, kde jsem s ní bydlela, když můj muž narukoval,“ popisuje Aviva Magen. S manželem, který pracoval v izraelské akademii věd, pak žili mnoho let v Jeruzalémě. Vychovali dvě děti, dvojčata, a u dcery v Givat Brenner tráví pamětnice posledních několik let. Na otázku, zda byla vždy v Izraeli šťastná, odpovídá jednoznačně. „Jistě, jedině sem patříme. To mi zůstalo od dob hnutí,“ směje se Aviva Magen, která zůstala věrná ideálům Ha-šomer ha-cair.