Hana Mahlerová

* 1944

  • „Pánbůh mi to promine, ale v tom managementu [VÚMS] nebyli chytří lidé. A vývoj počítačů byl velmi nutný, takže oni chytré lidi potřebovali. Co si budeme povídat, všichni ti, kteří tam dělali, co patřili k výzkumu, tak byli poznamenaní lidé. Buď to byli lidé tohohle typu: ‚chartisti‘, pokud je takhle nazveme. Nebo to byli liberálové, které vyházeli odněkud odjinud. Zajímavé bylo to, že tam byli i lidé z druhého konce spektra. To byli vysoce postavení komunističtí funkcionáři, kteří tam spadli, protože byli také chytří a nikomu se nehodili. Nádherné bylo, že oni spolu byli schopní diskutovat. Ti lidé si tam rozuměli. Neříkám rozuměli v názorech, ale dovedli se spolu bavit. A oni je potřebovali. Takže tím pádem tam byla neskutečná ‚demokracie‘ a neskutečná volnost slova. Já si sama pamatuji, že jsme tam měli člověka, který dělal ostrahu. A když měli přijet opravdu ti špatní tajní, tak nám zavolal, že přijedou. To byly ty věci, které se v tom VÚMSu děly. A chválabohu za to, že jsem měla tu čest tam čtvrt století pracovat, protože pak když jsem přišla do normálního světa, tak jsem se hodně divila, že to tak [jinde] není úplně zvykem.“

  • „Já si pamatuji přesně tu noc. Bylo to strašné. Najednou začali tlouct sousedi na dveře. Já jsem se probudila a slyšela jsem tanky na Evropské. To byl takový hukot, že jsem si říkala, že to je válka. Letadla přistávala jedno za druhým na Ruzyni a tanky se valily po Evropské. Ta noc byla příšerná. A druhý den ráno jsem šla do práce – jezdila jsem z Bořislavky na Loretu – a tam jsem viděla něco, co mám dodnes vryté v paměti. [Na Loretě] bylo velké vojenské auto a ruští vojáčci. To byli kluci, osmnáctiletí kluci, co vůbec nevěděli, kde jsou. Seděli tam na zastávce autobusu. Byl tam takový travnatý palouk a oni tam dřepěli a tvářili se naprosto vyděšeně. Vůbec nevěděli, kde jsou a co se děje. A lidi jim nadávali, málem na ně plivali. Já ti řeknu, že takový rozporuplný pocit [jsem nikdy neměla]. Ten úplně první pocit, když jsem je viděla poprvé, byl, že mi jich bylo fakt líto. Ti kluci, co tam dřepěli, byli úplně z domečku venku. Já se nedivím, že jim lidé nadávali. Já jsem jim pak taky nadávala. Ale tenhle pocit mám pořád v sobě, protože jsem tam čekala na ten autobus a oni tam dřepěli, oči jak napařené žemle, jak se říká, a vůbec nevěděli, kde jsou a co se děje. Prostě je sebrali a nahnali je sem, chudáky. To byli opravdu [jen] kluci.“

  • „My jsme samozřejmě měli v učebnicích Gottwalda a Stalina. Když jsi otevřel učebnici, byl tam Stalin a Gottwald. Pak přišla ta doba, která byla zajímavá tím, že jsme ji jako žáci milovali, protože se vyřezávalo a vyškrtávalo. To znamená, že se neučilo, což pro nás bylo zajímavé. Nejdříve jsme vyřezávali. ‚Vezměte si žiletku,‘ [řekli učitelé] a vyřezávali jsme Josifa Vissarionoviče. Pak jsme vyřezávali Gottwalda. Ale to bylo až později. Ten nám ještě chvíli vydržel. A pak začalo vyškrtávání. To už bylo později, protože si pamatuji, že když jsme vyškrtávali, tak jsem byla v takové sedmé třídě. To se vyškrtával Čapek, Shakespeare… Prostě všechno, co by mohlo ohrozit duši mladého socialistického dítka, se muselo vyškrtnout. My jsme doma Čapka a Shakespeara měli, takže to vyškrtávání nám přivodilo akorát to, že jsme se nemuseli učit. To bylo prima.“

  • „Co je takové rozporuplné, je to, jak je ta naše generace poznamenaná tím dvojím světem. Zaprvé jsme věděli, že to, co se říká doma, se neříká ve škole. To je známé. My jsme doma měli pověšeného Beneše a Masaryka, ale ve škole jsme měli pověšeného Gottwalda. Takže tím se to výrazně lišilo. Ale nám dětem to přišlo úplně normální. Doma se říkalo něco – tam mě učili takové té pravdě. A ve škole se říkalo něco, co se holt muselo dodržet. Dítě si to jinak nepřebírá. Tak to bylo. Brali jsme to jako bernou minci. Zrovna tak jsme brali to dětství v těch padesátých letech. Padesátá léta byla příšerná doba, ale my jsme je prožívali krásně. My jsme na té skoro Hanspaulce – ona to byla vlastně Hadovka – tak tam byly propojené zahrady, všude díry v plotech, všechny děti se kamarádily. Bylo to po válce a [byla cítit] taková ta euforie, že je konečně mír, a všichni se radovali. Všechny domácnosti měly klíče zvenčí. V tom domě, kde jsme bydleli, bylo pět nájemníků. Tam neexistovalo, že by se někdo zamykal. Takže já jsem si nechodila namazat chleba do podkroví, kde jsme bydleli, ale namazala jsem si ho u té tety v prvním patře, protože to bylo blíž. Takhle to fungovalo. [Naše] matky v těch padesátých letech moc nepracovaly, což znamenalo, že vždycky jedna hlídala děti a ostatní se šly podívat někam ‚do města‘. Já nevím, co tam sledovaly. Asi módní salony nebo co. A děti tam žily na hromadě. Všechny. Bez ohledu na to, kdo byl z jaké rodiny, z jakých vrstev.“

  • „Já jsem si v šedesátém osmém roce poprvé v životě splnila svůj sen, který jsem si od té doby již nemohla splnit více, a to, že jsem si vzala batůžek, se Štěpánem a kamarádem jsme si koupili lístek do vlaku a jeli jsme po celé Evropě. Vystupovali jsme z vlaku, spali jsme po studentských hotelech nebo pod širákem. Objeli jsme Rakousko, Itálii, Francii, Německo… Prostě obrovský okruh. Bylo to úžasné. A bylo to to, co jsem chtěla. To, co mi ten komunista sebral, protože už jsem si nikdy v životě takhle nezacestovala a už si tak nikdy nezacestuji. A když mi dneska někdo řekne, abych cestovala, tak já řeknu, že [už] nechci. Já nechci, aby mě někde hlídali policisté nebo nějaké doprovody, abych jezdila do resortů, abych stála frontu na Eiffelovku a musela si přes internet kupovat vstupné do nějakého kostela. To už fakt nechci. Já jsem chtěla jezdit s batohem a chtěla jsem dělat takové to svobodné cestování. Tak jsem si to užila jedinkrát. Vrátila jsem se bohužel 10. srpna 1968.“

  • „To se přestalo chodit na ty ‚čaje‘ a začalo se chodit tancovat. A začal rock'n'roll a takové ty ‚výrazové tance‘. Což znamenalo, že když jsi někam přišel a tancoval jsi rock'n'roll, tak všude v těch zařízeních stáli takoví ti správci pořádku a mravů. A když jsi se pustil svého partnera, tak tě vyvedli. Dvojce musela tančit pouze spolu, ty jsi nemohl tancovat sám. To byly takové rock'n'rollové věci. [Jinak to] bylo něco úžasného. Já si pamatuji, když moje sestra dostala první desku z Rakouska a na ní byl rock'n'roll. No to bylo [něco]. My jsme byly slavné, protože rock'n'roll nikdo neměl. 16 tons. To byla krása. Já jsem měla tu kliku, že v šedesátých letech se to trochu uvolnilo, takže nás komunista pustil [alespoň] do Rakouska. Takže my jsme tuhle kulturu… i když to nebyla jen kultura – to byly i voňavá mýdla a hajzlpapír. Všechno jsme si vozili a byli jsme nositeli těchto zajímavostí, věcí a desek. Tím to začalo. Pak to pokračovalo v těch sedmdesátých letech, kdy už jsme měli nějaké kamarády na Západě, kdy už nám vozili i džíny nebo Floydy a podobný. Úžasná hudba. To bylo také moc krásné. Šedesátá léta byla [ale] krásná, protože jsme cítili, že je to všechno už trochu jinak.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 25.10.2019

    (audio)
    duration: 02:06:32
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.01.2020

    (audio)
    duration: 01:23:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Fotografování pro mě znamená dělat lidem radost

Hana v době sametové revoluce
Hana v době sametové revoluce
photo: archiv pamětnice

Hana Mahlerová, rozená Patzeltová, se narodila 4. října 1944 v Praze. Své mládí prožila relativně klidně na Hadovce v Dejvicích. V roce 1958 nastoupila na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici – obor užité fotografie. Maturovala v roce 1962 a ihned se začala živit jako fotografka. Nejprve pracovala pro poděbradské sklárny. V roce 1964 začala pracovat pro Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS), kde zůstala až do roku 1991. Přečkala zde i invazi vojsk Varšavské smlouvy a následnou normalizaci. VÚMS jí nabízel fungující pracovní kolektiv plný zajímavých lidí a na tu dobu až nevídanou míru volnosti. Po odchodu z VÚMS se krátce angažovala v Liberálně demokratické straně. V devadesátých letech pracovala pro TV Nova a poté krátce v časopisu Press. Po roce 2000 na nějaký čas zakotvila v časopisu Strategie. Má fotograficky zdokumentované jak dny okupace v roce 1968, tak dění během sametové revoluce. Za svůj život několikrát své fotografie veřejně vystavovala. V současnosti značnou část svého času tráví ve srubu na Benešovsku.