The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Maišaidr (* 1940)

• narodil se 15. 11. 1940 v Praze

• studoval jedenáctiletku ve Vysočanech, po vyloučení maturoval v Litvínově

• od dětství fascinován skautingem na základě četby

• po vojně návrat do Prahy

• r. 1968 vstup do skauta

• účastník projevů odporu a demonstrací v srpnu 1968 a 1969

• po celý život vedl děti ve skautských oddílech, po 1970 ilegálních

• signatář Charty 77

• pracoval v podniku Léčiva, po roce 1995 v ÚDV

Petr Maišaidr se narodil 15. listopadu 1940 v Praze, matka Milada byla Pražanka, otec Rudolf pocházel z česko-německé rodiny z Nového Města pod Smrkem a pracoval jako hlavní účetní ve firmě Meinl. Kvůli svému původu musel narukovat k wehrmachtu (poté, co odmítl vstup do NSDAP, jímž byla podmíněna možnost zůstat za války v zaměstnání u Meinla). Sloužil v Afrika Korps gen. Rommela, z Afriky byl po porážce Němců evakuován, poté ho zajali Američané v Itálii, v zajetí pracoval jako tlumočník (ovládal několik jazyků). Zůstal jako zaměstnanec americké armády u mnichovského velitelství, působil snad v tajných službách. Otce Petr Maišaidr nepoznal jinak než korespondenčně – dvakrát týdně rodině psal a posílal balíčky. Zemřel v roce 1957 při autonehodě.

„Odjet do Německa za otcem bylo pro matku po roce 1945 zcela nemožné. A myslím si, že moje matka ani neprahla po odstěhování s malým dítětem do rozbombardovaného Německa obsazeného armádami.“ Maminku nepustili za manželem na návštěvu ani samotnou, čs. orgány se ho však pokusily jejím prostřednictvím vylákat do Československa. On však možnost svého příjezdu do staré vlasti rozhodně zamítl. „Mám pocit, že kolem maturity, když jsem se nedostal na vysokou školu, otec kul nějaké pikle, abychom za ním přijeli, a dokonce mě zapsal v Mnichově na univerzitu. Všechno však zhatila jeho smrt.“

Otec a rodina z jeho strany byli hluboce věřící katolíci, matčina větev byla nábožensky vlažnější. Pozitivně Petra v tomto směru ovlivnila učitelka náboženství a vynikající kazatel páter Bejček.

Otcův původ rodinu po válce stigmatizoval: Maišaidrovi přišli o byt, „maminku se komunističtí sousedé, kteří k nám předtím chodili poslouchat Londýn, snažili odsunout do Německa, matka byla i zavřená; odvedli ji a mě nechali zamčeného v bytě“. Po půlroční internaci na pražském Hagiboru (dle pana Maišaidra s ní bylo zacházeno dobře, byla prý považována spíš za Češku a za omylem tam zavřenou, pracovala v kuchyni) se ovšem jiní známí i sousedé za matku zaručili jako za sokolku a vlastenku, byla propuštěna, ale musela odejít do Litvínova, kde poté pracovala jako vedoucí notářství. Domů jezdila ob týden na víkendy. „Vychovávala mě tedy v podstatě babička.“

Rané vzpomínky na válku

Panu Maišaidrovi se vybavuje vzpomínka na nálet, kdy ho „matka popadla, zabalila do deky“ a utíkali do sklepa. „Dodnes mám mrazení v zádech, když slyším zkoušku sirén.“ Před bombardováním se jeli z vysočanského bydliště ukrýt na statek známých do Rovenska pod Troskami. I tam ovšem „nějaký hloubkař zapálil dům a pamatuju si, jak hasiči rychle utíkali“.

Na samém konci války se potom stal „nejmladším partyzánem“: se synem známých si jednou malý Petr hrál u trati, přičemž položili na koleje kámen, o který vykolejila drezína se čtyřmi vysokými německými důstojníky. „My jsme tam seděli a smáli jsme se tomu, že se nám náš záměr poved.“ Jeden z důstojníků je chtěl na místě zastřelit, ale maminky obou chlapců nakonec vyprosily pro děti milost.

„Zajímavá vzpomínka je na příjezd sovětských vojáků do Rovenska, kde jsme je od časných ranních hodin čekali, abychom je mohli přivítat. Přijeli, přivítali jsme se s nimi, no a poněvadž se k nim donesla pověst o tom, jak jsem kamenem vykolejil německou drezínu, tak mě strašlivě oslavovali, že jsem nejmladší partyzán, a odvedli mě k sobě do tábora, kde mě hostili. Máma byla strachem bez sebe, úplně v šoku – oni mě naložili na tank a odvezli mě do svýho tábora a ona vůbec nevěděla, co se mnou udělaj…“

Dle vyprávění matky líčí pamětník události v Rovensku 11. 5. 1945, kdy tam bylo povražděno na 360 německých vojáků.

Vysočany po válce a po únoru 1948

Rodina byla, „jak se dnes říká, ryze pravicového smýšlení“, do KSČ nikdo z příbuzných nevstoupil. Dědeček si po začátcích v „Kolbence“ založil malou továrničku, babička zůstala v domácnosti. „Všichni moji spolužáci ve Vysočanech byli protikomunistického smýšlení, kromě jednoho, Langa, syna slévače.“ Tomu však jeho přesvědčení vydrželo jen do měnové reformy, kdy jeho otec přišel o majetek, který si „po stovkách našetřil na auto. Dotyčný Lang se stal zavilejší antikomunista než my všichni ostatní dohromady.“ Krátkou vzpomínku pamětník věnuje trhání nevhodných knih po roce 1948, s nímž děti na základní škole musely pomáhat.

Politické pnutí pociťoval Petr Maišaidr na gymnáziu ve Vysočanech (resp. šlo o 10. třídu jedenáctiletky, rok 1956). Byť měl již v té době skvrny na kádrovém posudku (hlavně kvůli otci), byl jako výborný žák ke studiu přijat. Zúčastnil se však provokativní oslavy Vánoc namísto předepsané oslavy „jolky“, po níž byl jeden ze spolužáků vyloučen a Maišaidrovi bylo nařízeno dostudovat mimo Prahu. „Odešel jsem tedy do Litvínova, kde jsem dochodil poslední rok.“ V roce 1958 Petr Maišaidr maturoval.

Z politických procesů 50. let jako dítě zaznamenal proces s Miladou Horákovou. „Na to, jak probíhal, do smrti nezapomenu. Asi tak měsíc večer co večer v přímém přenosu vypovídali obžalovaní v rozhlasu.“ Podrobněji o takových věcech se ale „lidé tehdy báli mluvit i doma, báli se i naši“.

„Velikej zážitek mám z maďarskejch událostí. To nás ředitel Červený shromáždil v tělocvičně a líčil nám, jak je to tam hrozný, jak tam komunisty věšej na lucerny, a o dva tři roky starší spolužáci zcela bezostyšně mu odpověděli: ,Ty jsi se taky viděl na lucerně, viď?‘ Ten ředitel odtamtaď utek, protože to vypadalo na lynč. To bylo skutečně drsný.“

Jako dítě byl povinně členem Pionýra: „Nahnali nás do hospody U Kaštanu a milicionáři nám tam vázali šátky kolem krku. Nedovedu si to vysvětlit, ale už jako dítě jsem v tom cítil něco nemravnýho, takže jsem tam omdlel jako špalek.“

Pionýři, skauti, děti

Oddíl pionýra však ve Vysočanech příliš nefungoval. Organizaci jako takovou staví Petr Maišaidr na roveň Hitlerjugend, obě byly přípravkou, výchovnou institucí pro budoucí kádry příslušné strany. „Nelze ale házet všechny vedoucí do jednoho pytle“ – on sám byl na vojně krátce pionýrským vedoucím, stejně jako již předtím na litvínovském gymnáziu. Odtud také pochází přezdívka „Kim“ (podle stejnojmenné knihy Rudyarda Kiplinga). Za program schůzek a poměr k dětem byl ovšem popotahován ředitelem, který ho také přiměl tuto činnost ukončit.

Poprvé tábořil v přírodě sedm týdnů se svými dvěma kamarády již v době litvínovského pobytu u Nového Města poblíž Moldavy v Krušných horách. Šlo o vpravdě iniciační zážitek. Programem byl sám pobyt v přírodě, ohně, stavění hrází apod. „Moji společníci na to dodnes vzpomínají jako na největší životní zážitek.“ Čtrnáctiletí táborníci se snažili o skautský program, měli i stožár s vlajkou, hymnu, vázali uzly apod. Také později v 60. letech několikrát zorganizoval polní hry, ale „že bychom se prohlašovali za skauty, to ne“.

V 60. letech vnímal proces uvolňování režimu hlavně ve vztahu k mládeži a novým možnostem v tomto směru. Připomíná (i čtenářskou) debatu o Foglarovi v časopise pro dětskou literaturu Zlatý máj, v níž postupně slábl hlas rigidních komunistů, kteří Foglarovo dílo tvrdě kritizovali.

Litvínov – toulky přírodou, chalupářem v teenagerovském věku

Příchod do Litvínova znamenal setkání s jinou mentalitou: „Do lesa nechodil nikdo, v krátkých kalhotech nechodil nikdo, o politiku se nezajímal nikdo, všechny profesory žáci oslovovali ,soudruhu učiteli‘, což jsem já odmítal. Akorát řediteli jsem musel říkat ,soudruhu‘.“ Petr Maišaidr prozkoumávající lesy a hory kolem města v létě i na lyžích v zimě působil mezi novými spolužáky, kteří „došli v životě tak maximálně pět set metrů do lesa“, dosti exoticky.

Na nového studenta byly nasazeny dvě spolužačky jako donašečky litvínovské StB (ta ovšem sama matku v tomto smyslu varovala). Petr se snažil držet zpátky a nevměšovat se do jakýchkoli politických diskusí, ostatně litvínovští studenti v tomto směru příliš angažovaní nebyli. Jednou ovšem došlo k politické debatě, kdy se jedna ze spolužaček zastávala M. Horákové. Dostala se do ostrého sporu s kolegyněmi komunistkami – právě těmi, jež měly na Petra Maišaidra donášet. „Pro mě to bylo první setkání s mladým člověkem komunistou, to bylo pro mě dosud nepředstavitelné“. Spory se od té doby vlekly takřka každodenně.

Při maturitě byli studenti upozorněni, že známky jsou ani ne tak výsledkem samotné zkoušky jako spíš úsilí a politického profilu během celé docházky. Už od dětství Petr projevoval intenzivní vztah k přírodě, z přírodovědy měl u maturity také jedinou výbornou. „První počátky tohoto vztahu mně zprostředkoval dědeček a knížky Ondřeje Sekory.“

„Vždycky jsem toužil po chalupě v pohraničí. Střed Čech jsem nikdy neznal tak jako pohraničí. Když mě vytěsnili z pražského gymnázia do Litvínova, tak jsem se ještě o prázdninách vypravil k místnímu lesnímu, u nějž jsem byl již dvakrát na brigádě, a ten mi nechal vybrat opuštěný dům v Českém Jiřetíně. Chalupu z roku 1840 dodnes mám.“ Byl svědkem přerodu okolí této vsi na konci světa nedaleko Flájské přehrady ze smrkových pralesů přes zničení exhalacemi a kácením po opětnou obnovu v posledních desetiletích. „Stal se ze mě chalupář (v 17 letech, ještě o prázdninách před nástupem do litvínovské školy), což mě ale zase obralo o čas na čundry. Při opravě domu jsem si vyzkoušel všechna řemesla, což se mi hodilo na skautských táborech.“ Některé uspořádal přímo v Jiřetíně. Zpočátku (tj. kolem roku 1959) byl podezřelý nováček hlídán pohraničníky, brzy však s nimi navázal celkem přátelský vztah.

Od mládí se projevoval jeho hezký vztah dětem, který ony dobře cítily. „V Českém Jiřetíně se ke mně stahovaly děti z celé vesnice, až mi to bylo někdy nepříjemné.“ Na chalupě též přivítal její předchozí německé majitele; měli velkou radost, že právě jejich dům se díky Maišaidrově péči dochoval.

První zaměstnání a vojenská služba

Po maturitě nastoupil jako dělník do chemických závodů v Litvínově (do té doby neměl o práci v továrně ponětí, „nevěděl jsem ani, jak se drží utahovací klíč“), v letech 1960-1962 absolvoval vojenskou službu. Tu pokládá za nesmírně důležitou životní etapu už proto, že se její absolvent setká se sociologickým průřezem společností napříč sociálními a vzdělanostními vrstvami. „Nehledě na to, že jsme zažili různá dobrodružství, a na to špatné člověk zapomíná.“ Stejně jako jeho otec nastoupil k protiletadlovému dělostřelectvu (jeden rok v Praze, poté v Chomutově). Kvůli otci mu bylo na vojně upřeno povyšování v hodnostech..

Po návratu do Prahy získal místo v Léčivech (Modřany, Vysočany, Měcholupy). V podniku vydržel do roku 1992.

Skauting

V dětství se Petr Maišaidr s žádným skautem nesetkal, ale na základě četby vypůjčených a později kamarádem věnovaných časopisů Junák a Anděl strážný si vybudoval představu skautingu jako něčeho nepředstavitelně krásného a nedosažitelného. „Dodnes mám ty časopisy schované na své chatě a mám je přečtené do posledního písmenka. A Foglar, to byl mezi námi pánbůh. Mezi náma to kolovalo jako četba číslo jedna.“

Přes svého známého Bohouše „Robina“ Olivu se seznámil s lidmi ze střediska Maják a v roce 1968 se spolu rozhodli založit ve Vysočanech 43. skautský oddíl (skaut byl obnoven v dubnu 1968). Oddíl vznikl ze skupiny skautských ministrantů, pro něž již nějakou dobu pořádali „Kim“ s „Robinem“ hry a výlety. Byl představen zásadním postavám českého skautingu té doby, „Káďovi“ (Zdeněk Zelený) či „Akélovi“ (Vladimír Kolář).

V červnu 1968 skauti uspořádali autobusový zájezd na Šumavu v počtu asi 50 lidí. Poprvé tak prožil skautské táboření, ohně, pochodně a „složil jsem skautskej slib. To byl velikej okamžik mého života. V srpnu roku 1968 jsme odjeli do Třebonína u Čáslavi, kde jsme uspořádali náš první skautský tábor. Po prázdninách k nám přišla vlna hochů z hloubětínské školy.“ Několik dní po srpnovém návratu z tábora (vrátili se asi tři dny před sovětskou invazí) v kostele mladí skauti „skládali druhý skautský slib a přes okna jsme slyšeli řinčení tanků“.

Podle mínění pana Maišaidra se „skautským vůdcem člověk narodí, nikoli že ho někdo vychová. Musí mít potřebu a schopnost komunikovat s dětmi a mladými lidmi. Měl jsem však štěstí, že jsem se ve středisku Maják setkal s lidmi, kteří přesně odpovídali mé představě, jak by měl skautský vůdce vypadat.“ Na skautu ho oslovila především blízkost přírodě a morální rozměr hnutí, obsažený ve skautském slibu.

Srpen 1968

21. srpen 1968 označuje pan Maišaidr za největší zážitek svého života. Při nočním návratu z odpolední směny viděl podezřelé množství letadel na obloze, po pár hodinách spánku ho probudila plačící sousedka – „Rusové nás obsazujou“.

Jako funkcionář (organizační zpravodaj) KAN spálil v kamnech adresář organizace v očekávání okamžitých razií StB a vydal se do centra (s dopravou pomohly mlékárenské vozy). „Sbalil jsem rybičku, obvazy a kolem těla jsem si omotal vlajku, kterou jsme měli na skautském táboře.“ Na Sokolovské, kde řidiči přehradili nákladními vozy cestu před přijíždějícími tanky, rozbalil vlajku a spolu s dalšími se chytili za ruce a zpívali hymnu.

Po příjezdu do centra narazili na spoustu lidí i vojáků, mezi nimi i Maďary před ÚV KSČ: „Na ty mám hezkou vzpomínku, měli zahozený samopaly na zemi, seděli a brečeli.“ Na Václaváku se ozývala střelba, dle pana Maišaidra pouze do vzduchu: „Dodneška jsem přesvědčenej, že jedinej voják nenamířil do davu.“ Zastřelené považuje za oběti zbloudilých kulek a nahodilých výstřelů. I zde narazil na plačícího ruského vojáka prosícího Čechy o odpuštění. Mnoho sovětských vojáků, zpravidla devatenáctiletých mladíků, mu připadalo velice vyděšených.

Účastnil se stavění barikády u rozhlasu. Lidé se nejprve marně snažili povalit tramvaj, tehdy ztratil vlajku. U rozhlasu pak někdo přehradil cestu „autobusem, pak tam vjel někdo z cisternou na cement a pak někdo udělal myšku s náklaďákem a napresoval ho mezi to“.Tanky přehradu „rozšmelcovaly“, ovšem z náklaďáku vytekla nafta, jistý motocyklista prosekal krumpáčem sud na tanku, vše se ocitlo v ohni. Lidé okolo jej přiživovali dřevěnými bedýnkami z nedaleké prodejny s ovocem a zeleninou. „Pak už to začlo nabírat ostřejších forem,“ tank začal vybuchovat, ale naštěstí se neroztrhl a pancíř udržel výbuchy uvnitř.

Z blízkého agitačního střediska sebral Petr Maišaidr čs. vlajku a namočil ji do krve zabitých lidí ležících v průjezdu. Hodlal si ji nechat jako atribut při skautských slibech, dodnes na ni mladí členové jeho oddílu přísahají. Ocitl se též v blízkosti nebezpečného požáru Hajnovky na Vinohradské třídě, kde vybuchovalo uskladněné střelivo do minometu (dle pana Maišaidra zřejmě z vojenského transportéru nebo náklaďáku – „z toho tam nic nezbylo“). Pamětník osobně pomáhal s odnášením raněných lidí k sanitkám, vzpomíná zvláště na dívku s ustřeleným kolenem. Dav ovládala touha „něco dělat“, lidé se např. pokoušeli získat zbraně ze skladu lidových milicí. V pozdních večerních hodinách odešel z vnitřní Prahy domů.

Pan Maišaidr připomíná lživou propagandu ve Zprávách, podle níž při boji proti kontrarevoluci mělo padnout 70 tisíc sovětských vojáků a byla sestřelena helikoptéra s novináři. Poněkud nepřesně pak přisuzuje jistou naivně důvěřivou reakci na tyto zprávy namířenou proti údajně barbarské pražské revoltě tehdy již 44 let mrtvému spisovateli Josephu Conradovi, jemuž prý i napsal rozhořčený dopis (?!).

Deziluze

Po návratu čs. představitelů z Moskvy spolu s celým národem bedlivě poslouchal projevy politiků v rozhlase: „Dubček lidi přesvědčil, že je všechno prohraný.“

Za jeden nejsilnějších životních zážitků považuje představení Verdiho Nabucca v Národním divadle krátce poté: „Herci byli dvacetkrát, třicetkrát vyvoláváni, všichni brečeli. Byla to reminiscence na pochod z této opery hraný po vysílání projevů politiků přicestovalých z Moskvy.“ Porážku pražského jara roku 1968 přičítá zradě politiků. Zároveň zdůrazňuje, nakolik okupace Československa poškodila pověst SSSR, zvláště u komunistických stran na Západě. „A myslím, že kdyby tady bylo krveprolití, byla by to totální katastrofa pro SSSR, pro sovětskou politiku. A možná by ta prolitá krev za to stála.“

Petr Maišaidr dále vzpomíná na prověrky a lámání charakterů, písničky Karla Kryla... – „to bylo nesmírně deprimující. A trvale říkám: Jestli tenhle národ zapomene na oběť Jana Palacha a Jana Zajíce, tak si nezaslouží další existenci.“ Každého důstojníka, který se sklonil před prověrkovou komisí, rezolutně označuje za vlastizrádce.

21. 8. 1969 – poslední vzepětí

Demonstrace 21. 8. 1969 vnímá Petr Maišaidr jako poslední vzepětí té lepší části národa. „Byla stávka, doprava nefungovala, lidé mířili do vnitřní Prahy. Komunisté však nasadili policii, milice, pohotovostní oddíly, snad převlečené bývalé kriminálníky. Aby se z toho udělalo divadlo, tak do Prahy přijela armáda s tankama, která s těžkou technikou nadělala v ulicích obrovské škody. Jako skaut jsem na to reagoval osobitým způsobem. My jsme prošli utajovaným zdravotním školením, jehož výsledkem byl průkaz dětské zdravotní organizace popsaný česky i rusky, který byl určen české policii i ruské armádě. Takže mě napadlo, že by bylo dobré zúčastnit se toho dění jako skaut v kroji s páskou Červeného kříže. Vzal jsem patnáctiletého skauta Vaška Hurycha, lékárničku, kroj s páskou Červeného kříže přes rukáv a došli jsme pěšky až do vnitřní Prahy, kde jsme byli svědky dění od dopoledne až do pozdních večerních hodin. Musím říci, že policisté se chovali velice slušně, na tvářích většiny z nich bylo vidět znechucení z toho, že byli použiti proti obyčejným občanům. Zcela jiná situace byla u milicí a v těch oddílech přepadové policie, tehdy zcela nových. Na řadě míst došlo ke střetům s těma jednotkama.“

Jakmile skauti vytáhli azbukou pospané legitimace s Červeným křížem, byli k nim policisté vstřícní. Milicionáři naproti tomu řekli, že zdravotní služba nebude nutná, poněvadž „když bude potřeba, tak tady všechny postřílíme“. Rok 1968 a deziluzi z prohry vinou zrady politiků považuje za podobnou traumatu z Mnichova 1938.

Na Národní třídě milice, snad z Hradce Králové, sevřely mezi sebe lidi pomocí samopalů s nasazenými bodáky a řadu lidí zranily. Pamětník byl svědkem sražení na zem a zmlácení starého člověka prokazujícího se dokladem invalidy, vracejícího se z nemocnice.

Skaut v ilegalitě

Po roce 1969 se skautské hnutí ocitlo před dilematem, jak dál. Skaut ležel straně v žaludku již proto, že zatímco Pionýr a další organizace mladých se víceméně rozpadly nebo postavily na stranu pražského jara, skaut po své renesanci vzkvétal. Ze strany nejvyšších přestavitelů bylo skautům přislíbeno povolení pokračovat jakožto záslužné organizaci, ale i zde bylo cítit utahování šroubů. Například v Jablonném nad Orlicí bylo skautům v roce 1970 milicí sděleno, že pokud uspořádají tábor, milicionáři přijdou a děti rozeženou. Rok 1970 byl také posledním rokem skautských táborů, oficiálně skauti skončili v září 1970. Petr Maišaidr přešel do ilegality.

Jeho kolega z vedení oddílu „Robin“ Oliva v roce 1969 emigroval do Kanady. Maišaidr svolal rodiče 30 dětí a nabídl jim, že pokud chtějí, bude sám pokračovat ilegálně. Přihlásily se asi dvě třetiny dětí. První dva ilegální skautské tábory uspořádal „Kim“ v Záblatí u Lomnice nad Lužnicí. „Nejdřív jsem z nich byl dost vyplašený.“ V rámci možností na nich udržoval skautské tradice, z krojů odpárali nášivky, zpívali skautskou i českou hymnu... Za výhodu považuje anonymitu Prahy, kde se leccos ztratí. „Na menších městech si to lidé nemohli dovolit.“ Oddíl zprvu krylo středisko Maják. Chlapci se scházeli u „Kima“ doma, jindy po bytech rodičů. „Několikrát jsme budovali různé klubovny, o které jsme potom přišli.“

Podpis Charty 77

V květnu 1977 se Petr Maišaidr stal signatářem Charty 77. „Podepsal jsem ji čirou náhodou po upozornění kolegyně z práce, jejíž bratranec byl chartista, který sbíral ty podpisy. Podpis jsem pokládal za morální a etickou povinnost občana.“ V Chartě ale žádnou činnost nevyvíjel, aby na sebe jako skautského vedoucího nepřitáhl pozornost.

Podpis mu však přinesl řadu nepříjemností v práci i v bydlišti, každý rok byl několikrát u výslechu v Bartolomějské, poprvé asi šest hodin. Policisté navštěvovali pamětníka doma i v zaměstnání, vyptávali se, přesvědčovali ho, aby podpis odvolal. Později jeho případ převzala kriminálka ve Vysočanech, tam ovšem měli výslechy podobu přátelského rozhovoru o chalupaření, přírodě, zálibách apod. Jeho jediným smyslem dle pamětníka byla potřeba policistů odškrtnout si jeho „případ“ v kolonce splněno.

Po listopadu 1989

Od roku 1995 pracoval Petr Maišaidr v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. „Řada lidí zde dělala, co mohla, ale práce úřadu se setkávala s absolutním a katastrofálním nepochopením ze strany soudních orgánů.“ Z hlediska bývalých muklů, kteří si souhrnně odseděli „stovky a stovky let“, pak byly vyrovnání s minulostí a satisfakce v podobě uznání jejich činnosti a utrpení dle pana Maišaidra zcela nedostatečné. Za absurdní považuje kontinuitu zákonů z doby komunismu a možnost stíhat jen toho, kdo porušil tehdy platné zákony. „Pakliže by se po válce vycházelo ze stejné kontinuity, nebyl by odsouzen jediný nacistický zločinec.“ Ani s vlastizrádci z roku 1968 se stát nijak nevypořádal.