Mgr. Václav Majer

„A poslední, na co si vzpomínám v souvislosti s tím transportem, je, že maminka říkala: ‚Hele, za domem je jeden vězeňskej mundúr, chraň tě bůh na to sahat, ale podpal to.‘ Já měl nějaký líh. ‚A klackem tomu pomáhej, aby to shořelo.‘ Protože, zejména ty baráky kolem toho nádraží byly navštěvované vězni, kterým se podařilo utéct z toho transportu. Kde se to tam vzalo, o tom jsem ani moc nevěděl, akorát jsem dostal tenhle úkol. Ale protože jsem dostal úkol to spálit, tak jsem to spálil. Dneska by mě napadlo, abych se na ten červenej trojúhelníček, co na tom byl, tak že bych se aspoň podíval odkud ten člověk byl, kterýmu se podařilo tady získat civilní oblek a zmizet z toho transportu. Z toho transportu taky jednoho převlékli naši sousedi Dědičovi a vím, že kolem nás šel pan Dědič, který ho vyprovodil až k přívozu. Vedl nějakého Poláka a dovedl ho k přívozu a řekl: ‚Polsko je na tuhle stranu.‘ Tam ho opustil a šel domů.“

„Od přívozu, klecanského přívozu, vedli, odhaduju, že to mohla být taková stovka a víc, možná, zajatých Němců. A odvedli je na sokolské hřiště, nahoru k sokolovně do Roztok. Tam je posadili na hřiště a brali jednoho po druhém a vybírali z nich esesmany. A po létech se u mě zastavil jeden člověk od Berouna a přišel s ním jeden kolega z radnice a žádal mě, jestli bych mohl najít místo v roztockém háji, kde jsou nějaké německé hroby. A byl od té organizace, která vyhledávala německé válečné hroby. Potom ty ostatky exhumovali a myslím, že je vytvořen hřbitov v Chebu. Nebo někde tam. Tak jsem řekl, že jestli můžu sloužit, tak jsem s tím člověkem jel na ten háj a tam, samozřejmě po letech, tady vyroste strom, tamhle zmizí, ale všechno jsme to našli, to co hledal. Ale já jsem říkal, ještě tady pod tím svahem, tam byla vykonána exekuce, kde víceméně horké hlavy, bez jakéhokoli soudu, tam přivedly lidi a tam je postřílely.“

“Té naděje nebylo moc. Byla to taková naděje v beznaději, abych to tak řekl. Protože v naší rodině, ta byla pod vlivem tatínka samozřejmě a tohle se odrazilo i v jeho reakci nebo v naší reakci, celé rodiny, v tom osmašedesátým roce. A tenkrát tatínek nebyl Dubčekem až tak nadšen. Určité uvolnění jsme cítili všichni, byli jsme tomu rádi, ale protože tatínek říkal, že komunismus není reformovatelný. Buď je, nebo není. A proto nevěřil v to nadšení, že přišla nějaká svoboda nebo něco takového a říkal, že dokud jsou tam, tak nic takového tady nemůže přijít. Uvolnění ano, ale nějaká vidina svobody, to není možné. A viděli jsme to potom až do devětaosmdesátého roku, co dokázal udělat Dubček. Jak se zaslepenýma očima lidé za ním šli a co potom podepsal. To normálně člověk, který o tom moc nepřemýšlí a moc toho nezažil, tak mohl být samozřejmě nadšený. Ale naše rodina to nadšení vůbec nesdílela, chovala se podle nastalých podmínek, byla tomu ráda, to ano, samozřejmě, ale že bychom v tom viděli nějaký obrat nebo naději na svobodu, na úplnou svobodu, to určitě o naší rodině nemůžu říct.”