The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ladislava Malíková (* 1968)

• narozena 6. května 1968 v Mostě

• vyrůstala v obci Sutom v Českém středohoří

• vystudovala gymnázium v Lovosicích

• vystudovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• v roce 1989 se jako studentka zapojila do dění sametové revoluce v Ústí nad Labem

• od roku 1991 učí na základní škole ve Velemíně

“Celý můj život si ze mě mladší bratr dělá legraci, že jsem dítě krize,” směje se Ladislava Malíková. Důvod? Narodila se totiž 6. května roku 1968 v Mostě. V roce, kdy sovětská vojska v srpnu začala okupovat Československo, aby překazila emancipaci tehdejší československé společnosti. Rok 1968 označuje proto za zlomový, který – ač byla malé dítě – zná z vyprávění skrze dva silné příběhy.

Tím prvním je samotný začátek okupace z noci 20. na 21. srpna. Tehdy její rodina bydlela v obci Sutom poblíž severočeských Třebenic, což je od Velemína, kde žije dnes, asi pět kilometrů. “Moje maminka 21. srpna ráno, aniž by tušila, co se stalo, protože v té době ještě televize nepřenášela přímá svědectví o událostech a nebyl žádný internet, se mnou šla pěšky do Třebenic do poradny k dětskému lékaři,” vypráví Ladislava, která v té době byla jen několik měsíců staré miminko v kočárku.

“Šla pěšky, v té době neexistovala žádná hromadná doprava. A v Třebenicích je most, když se jde směrem od Teplé, a tam ji zastavili ruští vojáci a vyházeli celý kočárek. Byla to kontrola, jestli nepřeváží nějaké zbraně nebo cosi. Maminka říkala, že mě jen tak tak zachytila, jako miminko v peřince vyndala z kočárku a oni jí ho celý prohrabali. Zjistili, že nic neveze, takže mě potom do kočárku dala zpátky a dojela se mnou k tomu lékaři,” vypráví Ladislava.

Obdivovatel Alexandra Dubčeka

Její maminka Eva Wilková pocházela ze Žatce, tatínek Ladislav Wilk pak z nedaleké obce Sutom, kde později rodina také bydlela a kde historicky žil rod právě ze strany tatínka. Ten celý život pracoval jako učitel a později působil i jako ředitel školy, poté učil i na zvláštní škole. Maminka zase pracovala jako zdravotní sestra v dětském domově a jeslích.

“Tatínka jsem neuvěřitelně obdivovala a milovala, to byla silná osobnost. Moje maminka je maminka, to znamená starostlivá, teď už babička a prababička, která se o celou naši rodinu stará a poskytuje jí pocit jistoty a zázemí,” říká dnes Ladislava.

Druhý zážitek z okupace sovětskými vojáky se pak váže právě k jejímu tatínkovi, který byl kromě jiného také velkým obdivovatelem Alexandra Dubčeka. “V roce 1968, pod vlivem událostí pražského jara, vstoupil do komunistické strany. Ta strana se obrozovala, razilo se heslo ‘socialismus s lidskou tváří’. Můj otec byl v té době velice mladý, bylo mu 22 let a byl to ruštinář.” 

Jak mluvit s okupanty

“Moje babička, tatínkova maminka, dělala tenkrát kuchařku na státním statku Skalka pod zříceninou hradu a zámku Skalka. U areálu zastavili na začátku září ruští vojáci, tenkrát to byli opravdu Rusové, nebyla to žádná jiná národnost. Zastavili tam, přišli do kuchyně a chtěli po babičce, aby jim dala vodu do kanystrů. A můj tatínek, který byl hluboce zklamán tím, co se stalo, jak byl násilným způsobem ukončen obrodný proces naší společnosti, se jal s těmi ruskými vojáky diskutovat. Jestli vůbec tuší, co udělali, jak vlastně naši zemi poškozují, vměšují se do našich záležitostí,” vypráví.

Jenže právě to se evidentně nelíbilo jednomu z okupačních vojáků, který vzal samopal a namířil ho proto na tatínka. “Babička před něj tenkrát skočila a začali ho uklidňovat, protože v té době měl rodinu, já byla mimino a on se s nimi chtěl pustit do diskuze o tom, že to, co dělají, není až tak úplně čisté a férové,” hodnotí dnes Ladislava s tím, že tyto dvě události její rodinu v roce 1968 poznamenaly.

Základní školu navštěvovala v Třebenicích, kde vychodila povinnou osmiletou docházku. Poté se dostala na gymnázium v Lovosicích a po maturitě odešla studovat po vzoru otce pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, konkrétně si vybrala obor čeština a občanská výchova. Tady zdárně promovala v roce 1991 a následně odešla učit do školy ve Velemíně. “A nikdy jsem nikde jinde nepracovala než v této škole, konkrétně jsem tady od 26. srpna 1991,” upřesňuje.

Jediná česká rodina

Mimochodem, její rodiny se výrazně dotkla i druhá světová válka. Rodiny ze strany maminky, která žila ve středních Čechách, tolik ne, ale rodiny ze strany tatínka ano. Prarodiče Wilkovi byli starousedlíky v obci Sutom, kde v té době byli jedinou českou rodinou, která v této jinak převážně německé vsi žila. Hranice mezi Sudety a zbytkem země tehdy vedly právě mezi Sutomí a Třebenicemi.

Babička s dědečkem se rozhodli uzavřít manželství přesně v období mezi Mnichovem a obsazením Československa. “Babička i děda byli vlastenci, tak se šli oddat pěšky do Třebenic, ty v té době byly české. Dědovi hrozilo totální nasazení, měl jít na práci do Německa a to se netýkalo ženatých, proto se vzali,” vysvětluje Ladislava.

Vztah její babičky a dědy k Němcům utrpěl, jak sama říká, vážné trhliny. Babička totiž o Německu mluvila jako o Reichu, tedy Říši, a vždy toto označení mínila velmi hanlivě. A ačkoli stejně jako česky mluvila plynně i německy, němčinu – jak popisuje Ladislava – “z duše nesnášela”.

“Byla velice poznamenaná tím, co se tady dělo. Viděli takové věci jako pochod smrti, ty se odehrávaly tady v okolí. Babička Němce neměla nikdy ráda. To je u nás historické prokletí rodiny, prošli si i terorem ostatního obyvatelstva, protože na Sutomi byli jediná česká rodina. Potom tam zůstali jako jediní, když byli Němci vysídlení,” vzpomíná ještě.

Revoluce, která člověku změní život

“V období sametové revoluce mi bylo 21 let, byla jsem mladý, řekla bych razantní člověk, takových celkem radikálních názorů. Zastihlo mě to jako studentku čtvrtého ročníku pedagogické fakulty,” přibližuje a připomíná, že právě ve studentských kruzích tehdy převrat odstartoval a v čele revoluce stáli kromě herců například právě studenti.

Toto období tak označuje za zlomový zážitek svého života. Události ze dne 17. listopadu se odehrály v pátek, tedy v den, kdy studenti ubytovaní na ústecké koleji zpravidla odjížděli domů. Stalo se tak i tentokrát, během víkendu se poté věci daly do pohybu, a když se opět v neděli večer sešli na koleji, začali se postupně zapojovat do protestního dění a plánovat akce.

“Začaly o tom informovat i sdělovací prostředky. Koukali jsme na to dost divně, protože jsme víceméně vůbec nechápali, co se děje. V době komunismu jsme žili celý život, vůbec jsme si nedokázali ve 21 letech představit, že by něco mohlo být jinak,” vzpomíná dnes Ladislava.

Coby studentka sice o demonstracích a protestech měla nějaké povědomí, zaznamenala například protesty v rámci tzv. Palachova týdne v lednu roku 1989, to vše se však, jak zdůrazňuje, odehrávalo v Praze. “My jsme jako studenti v Ústí byli dost odříznutí a schovaní. Všechno to souvisí s tím, že nebyl žádný internet, žádné sociální sítě, informace o událostech se k nám dostávaly velice zprostředkovaně. Tušili jsme, že se něco děje, ale nikdo z nás neměl představu o tom, že by to mohlo jít až takhle daleko,” popisuje.

Nezapomenutelné Vánoce roku 1989

Po návratu na studentské koleje v neděli večer už se tak i v Ústí začaly formovat stávkové výbory, a to zejména díky výrazným osobnostem, které měly přímé spojení na Prahu. “V pondělí jsme ještě normálně šli do školy na přednášky a semináře, ale od úterý se založil stávkový výbor, kde jsem byla členem, a vyhlásila se stávka. Stávkovali jsme vlastně do ledna roku 1990,” vysvětluje.

Všechny tyto převratné události nakonec způsobily i to, že Vánoce roku 1989 byly – jak sama Ladislava říká – nezapomenutelné. “Nezajímaly nás žádné pohádky a vánoční stromeček, koukali jsme se na zprávy, protože docházelo k volbě Václava Havla prezidentem republiky,” vzpomíná a ihned dodává: “To byly tak neuvěřitelně převratné věci, že pro mě to byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě, co se týká politiky. Život nám to změnilo neskutečně moc.“

Ladislava se kromě jiného zúčastnila setkání s dělníky v ústeckém podniku Setuza. “Jali jsme se jim vysvětlovat, co se vlastně děje, jak by to podle nás mělo vypadat,” přibližuje tehdejší dny, kdy studenti přepisovali a následně rozdávali různé letáky, malovali plakáty. “To byla hodně silná doba,” hodnotí dnes.

To nám komunisté zatajovali

Ladislava zmiňuje, jak se proměnil během studií předmět, který na vysoké škole studovala, tedy občanská nauka. “Najednou přišlo úplně jiné politické zřízení a my se dozvídali o tom, že existuje něco jako německá klasická filozofie. To byly velmi nepříjemné věci, protože jsme čtyři roky studovali a najednou to neplatilo, nebylo to předmětem státní závěrečné zkoušky,” popisuje Ladislava. Objevily se dokonce i úvahy, že se studentům čtvrtý ročník zruší a bude třeba ho opakovat. Nakonec se tak sice nestalo, ale od ledna roku 1990 až do státních zkoušek v příštím roce museli dohnat veškeré učivo, které zavedly zcela nové osnovy.

“Vlastně se mi dostalo klasického filozofického vzdělání, základů politologie, ekonomiky a podobných věcí, o kterých jsem do té doby neměla vůbec ani tušení. To byla věc, kterou nám zatajovali,” říká k tomu dnes.

První polovina devadesátých let byla úžasná doba

Do školství přišla v okamžiku, kdy se měnilo od základů, zejména do učebnic dějepisu se zasáhlo velice výrazně. Nová doba přinesla i možnost cestování, Ladislava vzpomíná například na cesty za nákupy do Německa, zažila také kupónovou privatizaci. “První polovina devadesátých let byla velice krásná. Možná se na to teď dívám trochu pateticky, v té době jsem byla mladá, narodila se mi dcera, měla jsem mladou rodinu, budovali jsme si svoje bydlení. Ale první polovina devadesátých let byla opravdu úžasná doba,” hodnotí dnes s odstupem Ladislava.

Když má říct, zdali na komunistickém režimu najde něco pozitivního, zmiňuje, že lidé tehdy více drželi pospolu, pomáhali si, pořádali různé společenské události a zábavy – jako pálení čarodějnic či kácení máje nebo plesy. 

“To byly úžasné doby, kdy se lidé dokázali bavit, spoustu věcí si zorganizovat sami a nebyli uzavřeni do svých zahrad kolem bazénů. Tohle mi v dnešním světě trochu chybí,” myslí si Ladislava.

Když má říct, jaký vzkaz či poselství by zanechala pro mladou generaci, bez přemýšlení zmiňuje vlastenectví. Mladí by podle ní měli být víc vlastenci, víc Češi. “Abychom byli hrdí na to, že jsme Češi. Jsme národ pracovitý, vzdělaný, jsme národ, který má neuvěřitelné historické kořeny od Karla IV. po Karla Čapka a Tomáše Garrigua Masaryka. Dnešní generace si už toho není moc vědoma a bylo by hezké, kdybychom se i v Evropské unii profilovali a byli Čechy,” uzavírá Ladislava.