The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vok Malínský (* 1927  †︎ 2008)

• narozen 19. července 1927 v Praze

• pocházel ze smíšené česko-židovské rodiny

• v srpnu 1944 internován v pracovním táboře Bystřice u Benešova

• otec v říjnu 1944 odvezen do obdobného pracovního tábora na území dnešního východního Polska

• matka v únoru nebo v březnu 1945 odvezena do Terezína

• mladší sestra zůstala doma u dědy

• po válce vystudoval vysokou školu, obor vojenské inženýrství

• v roce 1948 vstoupil do KSČ, ale již v roce 1952 byl ze strany vyloučen

• zemřel v prosinci 2008

Vok Malínský se narodil 19. července 1927 v Praze a žil tam téměř celý svůj život. Pocházel ze smíšené česko-židovské rodiny. Rád vzpomíná na dědečka, který vlastnil na pražském Břevnově rozsáhlé hospodářství, zahradu a několik nemovitostí. Vok Malínský sám prožil v této části Prahy spokojené dětství.

„Měl jsem tady plno kamarádů. Dokonce jsem zde chodil do obecní školy, která stojí dodnes a ve své době patřila mezi velmi moderní budovy. Byla postavena tuším v roce 1932.“ V tehdejší době byl Břevnov okrajem Prahy obklopeným polnostmi a lesy. Mezi nejoblíbenější dětské zábavy tedy přirozeně patřilo podzimní opékání brambor.

Spíš vzpomínám na obavy rodičů

Na konec třicátých let si příliš nevzpomíná a přiznává, že jako malý kluk měl prostě jiné starosti: „Pak přišla léta, o kterých nemůžu říct, že bych si nějak moc pamatoval. To si spíš vzpomínám na obavy rodičů. V první fázi se mě to prostě téměř vůbec nedotklo. V osmatřicátém mi bylo jedenáct let! Kluk, který měl spíš starosti o to, aby mohl píct brambory.“ 

Nedaleko domu Malínských byla v roce 1938 umístěna jednotka protiletecké obrany, která byla pro místní chlapce velkým lákadlem: „K  vojákům jsme chodili rádi, tam to bylo zajímavý. Krátce a dobře. Oni občas mívali takový jako poplachy, tak jsme tam na to koukali, jak vyváděj. Nevím, co dělali večer a v noci. Byly tam nějaký světlomety. Kolem Prahy bylo pár míst takhle vybranejch, měli tam ty naše nejlepší kanony 87, ty dostřelily do jedenácti kilometrů a mohly trefit. To se tady Němci pěkně napakovali. A pak z toho byly všelijaký takzvaný palposty. Jeden byl naproti střešovický vozovně.“

Patnáctý březen 1939 prožil už jako středoškolák na Nerudově státní reálce na Malé Straně. „Byly mezi náma i děcka, který musely s rodiči utéct z pohraničí, když ho obsadili Němci. Vyprávěly nám o wehrmachtu, a když ten přišel, říkali jsme mu cirkus plechový… Je vždycky problém, jak jsem se na to díval tehdy a teď. Mezitím uplynulo sedmdesát let! Mezitím jsem získal spoustu informací, ale ty informace jsou v podstatě jednostranný. Nikdy nemáte objektivní informace. Já vám můžu říct jenom to, jak se na to dívám ze svého hlediska. Mnichovská dohoda byla pěkný svinstvo! Dneska se to svádí všechno na Sovětský svaz, ale tenkrát přece existovala nějaká dohoda. Jenže to je všechno post festum. Spoléhali jsme se na Francii, spoléhali jsme se na Anglii, obě se na nás pěkně vyflákly. A Sověti zůstali sedět a pro jistotu s Němci uzavřeli ještě dohodu. Nikdo nehnul ani prstem.“ 

Pak přišel den, kdy bylo řečeno, že my židovští míšenci nesmíme chodit ani do této školy

Někdy v průběhu let 1941–1942 byl na základě tzv. norimberských rasových zákonů nucen opustit reálku: „Na začátku kvinty mě ze školy vyhodili. Tehdy přišlo nařízení, že se musí zmenšit počty studentů. No a já byl ze smíšené položidovské rodiny, takže jsem podle nich už dál neměl chodit na střední školu.“ 

Vzápětí se zapsal do jazykové školy v Hybernské ulici. „Tam jsem si zopakoval němčinu. Rodiče mě totiž už někdy od čtvrté páté třídy nutili, abych se učil německy, protože si uvědomovali, že kolem nás je plno Němců. Chodil jsem tehdy k sestřičkám do takzvaného Vincentina na Břevnově. Na jazykové škole jsem si pak němčinu ještě více prohloubil. Dokonce jsem se mohl ještě učit i angličtinu, takže jsem získal základy i tohoto jazyka.“  

Také jazykovou školu musel nakonec opustit. „Pak přišel den, kdy bylo řečeno, že my židovští míšenci nesmíme chodit ani do této školy a musíme do učení.“ Nastoupil tedy do učení k panu Pelikánovi, který vlastnil velkoobchod železem. Vzpomíná, že válečná nouze a přísná kontrola surovin nedovolovala dělat příliš mnoho.

„Ono to bylo za války dost složitý. Železo bylo dost přísně obhospodařovávaný materiál. Asi jako potraviny.“ Jako učeň tam pracoval do srpna 1944, kdy dostal povolávací rozkaz do pracovního tábora Bystřice u Benešova, který fungoval mimo jiné jako pracovní tábor pro židovské míšence a byl součástí výcvikového prostoru Waffen-SS Čechy (SS-Truppenübungsplatz Beneschau, od 1. září 1943 SS-Truppenübungsplatz Böhmen), který byl zřízen v březnu 1942 v prostoru zhruba vymezeném Vltavou, Sázavou, Konopišťským potokem a dnešní silnicí Vrchotovy Janovice – Sedlčany.

V lágru se zpívalo česky

Nejprve Němci vystěhovali přibližně 35 tisíc místních obyvatel z asi 65 obcí, menší část obyvatelstva (asi 40 procent) byla donucena cvičiště zemědělsky zásobovat. V prostoru platily německé říšské zákony. Postupně tam byly zřízeny dělostřelecká škola, škola tankových granátníků, ženijní škola, škola stíhačů tanků a škola útočných děl.

V Hradišťku byla v roce 1943 zřízena pobočka koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Kromě místních obyvatel byli k práci později nuceni i vězni. Na území bylo zřízeno několik táborů: pracovní výchovné tábory pro lidi vyhýbající se práci, manžely Židovek a potomky smíšených párů, kárný tábor pro provinilé příslušníky SS, pro politické vězně atd. Na podzim 1945 byl na tomtéž místě zřízen internační tábor pro vysídlované německé obyvatelstvo.

Vok Malínský v táboře pracoval jako dělník na stavbě náspu železniční vlečky, která měla vést z nádraží Bystřice do jednotlivých skladů SS. Vzpomíná, že v průběhu roku 1945 tam byly umístěny také celé romské rodiny i s dětmi. Silným zážitkem byly také letecké útoky spojenců: „Zažili jsme tam také několik náletů. Tenkrát už si sem troufali hloubkaři. Pamatuju si na několik náletů na vlaky, kterých tam jezdilo celkem dost, a ty mašinky se samozřejmě prozradily.“

Dny v táboře byly stereotypní. Vok Malínský vzpomíná na běžný pracovní den v lágru: „Asi v šest hodin ráno byl budíček. Pak jsme měli čas se umejt. Něco, co tam bylo ze začátku pro mě hodně odporný, byly latríny. Ale nakonec víte co – člověk si zvykne i na šibenici. Tam jsme seděli jako slepice na hřadě vedle sebe na příslušných vyvrtaných dírách. No, nějak jsme to absolvovali. Pak byla snídaně, na to jsme měli ešusy. Nějaká ta teplá brynda, to už si nepamatuju, co všechno tam bylo. Načež jsme, protože jsme byli rozdělení na pracovní komanda, tak jsme odcházeli na pracoviště, kde jsme kopali. Bylo to zvlášť pěkný, když byly ty mrazy, protože zemina z vrchu byla pěkně ztvrdlá, takže jsme ji museli víceméně loupat, jak to bylo zmrzlý. Pak jsme ji nakládali na vozejčky a převáželi na budoucí náspy. Po obědě jsme pak pracovali zase až do setmění.“

Večery bývaly v táboře čas od času veselejší: „V táboře s náma byl Jára Pospíšil a ještě jeden velice známej stepař. A pak taky několik dalších muzikantů. Takže Jára Pospíšil zpíval a ostatní hráli. Ale to nebylo samozřejmě každej den, ta muzika byla jenom občas. Zajímavý je, že když už se to konalo, tak to bylo povinný a nahnali nás tam všechny. A i když se zpívalo česky a oni tomu nerozuměli, tak tam chodil velitel lágru se svojí paní a zpravidla si sedali do první řady.“

Kupodivu mě nikdo nezastavil

Válka postihla i další členy rodiny Voka Malínského. „Já jsem šel z rodiny první – to byl srpen 1944. Po mně povolali tátu, který šel kamsi do dnešního východního Polska. Byl umístěn v obdobném lágru, jako byl ten náš. To bylo v říjnu. Matka musela mezitím chodit na židovskou obec a tam loupat slídu. Pracovali v Hagiboru, dnes je tam myslím poliklinika. Ta slída se používala pro účely německý armády. V únoru nebo v březnu mámu odtáhli do Terezína. Takže celou rodinu rozdělili. A moje o tři roky mladší sestra jako nejmladší zůstala doma u dědy,“ vzpomíná na osudy svých nejbližších.

Na sklonku války, přesněji 1. května 1945, se panu Malínskému podařilo z tábora ještě s několika dalšími utéct. „Zajímavý je, že jsem se celkem bez problémů dostal až do Prahy, i když jsem neměl ani doklady, prostě nic. Přijel jsem do Vršovic a odtamtud jsem pěšky prošel celou Prahu až domů, na Břevnov. Kupodivu mě nikdo nikdy nezastavil.“ 

V květnu 1945 se vrátili domů i jeho rodiče. Nakonec ze široké rodiny, která měla asi 35 členů, přežil jen zlomek:„Bratranec, ten absolvoval hezkejch pár koncentráků, ale naštěstí se on i jeho manželka vrátili. Dokonce měli svatbu v Terezíně. Tím se Němci hrozně chlubili, a dokonce si tam zvali zahraniční reportéry, aby si to vyfotili. O osudech dalších příbuzných nemám přesný přehled, nikdy jsem si to nesepsal, ale z pětatřiceti příbuzných se jich vrátilo maximálně deset!“

Kantoři nám pomáhali, dodnes jsem na ně nezapomněl

Vok Malínský se po válce vrátil na reálné gymnázium. Byl umístěn do septimy. Podobně jako mnoho jiných studentů byl rozhodnut rychle dokončit vzdělání. Díky navrátilcům byly tehdejší třídy velmi početné a věkově také značně rozvrstvené. Vok Malínský vzpomíná, že „původně jich bylo ve třídě asi dvacet sedm nebo dvacet osm, ale těma navrátilcema, co chtěli doštudovat, se to zvedlo ke čtyřiceti. Museli naši třídu rozdělit na dvě.“ 

Středoškolské vzdělání o rok později úspěšně ukončil maturitní zkouškou. Rád vzpomíná na profesory, kteří jim s náročným návratem do školních lavic ochotně pomáhali: „Museli jsme dělat rozdílové zkoušky ze všech možných předmětů. Bylo to trošičku hektický, protože člověk se musel hodně věcí našprtat. Ale kantoři byli hrozně fajn. Byli k nám velice milí. Skutečně nám pomáhali a já na ně dodneška nezapomněl.“ Své vzdělání se rozhodl dále rozšířit na vysoké škole, kde absolvoval obor vojenské inženýrství.

V roce 1948 se pan Malínský rozhodl pro vstup do KSČ, ale již v roce 1952 by ze strany vyloučen.

Pan Malínský si během rozhovoru povzdechl, že zájem dnešní generace o osudy lidí, jako byl on, klesá: „To je těžký! Děti, ať už je to dcera nebo syn, o tom nechtějí nic slyšet. A já je nutit nebudu!“ Vok Malínský zemřel v prosinci roku 2008 v nemocnici v Praze - Motole.