The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Malovaná, roz. Švábová (* 1938)

• narozena v Praze v roce 1938

• dcera Karla Švába, popraveného v procesu s Rudolfem Slánským

• neteř Marie Švermové

• osudy otce - věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen, po válce začal pracovat v aparátu ÚV KSČ, po únoru 1948 náměstek ministra národní bezpečnosti

• bylo jí znemožněno studovat, nemohla jít ani na střední školu

• později si dodělala střední průmyslovou školu

• zaměstnána jako úřednice

Zdenka Malovaná se sama ozvala na výzvu rozhlasového pořadu Příběhy dvacátého století s tím, že by ráda vyprávěla svůj osud, který byl silně poznamenán osudem jejího otce. Paní Zdenka je totiž dcera předválečného komunisty a poúnorového náměstka ministra národní bezpečnosti Karla Švába, popraveného po monstrprocesu se Slánským.

Rodinné prostředí, protektorát

Rodina Švábova byla poznamenána politikou, Karel Šváb pocházel z chudého dělnického prostředí, také jeho otec se angažoval v politice a v dělnickém hnutí, byl členem rakouské sociální demokracie, dokonce prý za ni neúspěšně kandidoval do Říšského sněmu. Sestra Karla Švába, Marie, se stala také komunistickou političkou. Nějakou dobu se svým otcem, dědem Zdenky Malované, žili v Německu. Jeho otec Karel Šváb byl v politice od útlého věku, jeho otec patřil také k zakládajícím členům KSČ, syn ho následoval, jakmile dosáhl plnoletosti.

Po první světové válce (během první světové války?) se rodina přestěhovala do Prahy, Karel Šváb se vyučil uměleckým zámečníkem. Jelikož nějakou dobu pobýval v Německu, uměl velmi dobře německy a z toho důvodu se angažoval v hnutí Solidarita, které pomáhalo německým antifašistům a komunistům. To se mu stalo osudným, z tohoto důvodu patřil mezi první zatčené v protektorátu. Zatčen byl již desátý den okupace.

„Mezi ty antifašisty už pronikalo berlínské gestapo, protože se snažilo rozkrýt síť antifašistů v Československu. Tatínek tam objevil dva agenty a byl hlavním svědkem v procesu s nimi, jmenovali se Jordan a Rühl. Dělali zde špionáž ve prospěch jiného státu, byli za to také na sedm a deset let odsouzeni. (…) Byli zavřeni někde na severozápadě Čech, když Hitler zabral Sudety, tak oni dva, členové gestapa, byli samozřejmě okamžitě propuštěni. Rühl si pro tatínka už 25. března 1939 přišel, aby ho osobně zatknul.“

Karel Šváb byl vězněn ve vyšetřovacích věznicích na Pankráci, v Drážďanech a v Berlíně, koncem roku 1939 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde přežíval až do jeho evakuace v roce 1945. Účastnil se pak takzvaného pochodu smrti, 2. května 1945 ho v meklenburských lesích osvobodila Rudá armáda, když se jejich německá stráž rozprchla.

Práce v aparátu KSČ

Karel Šváb se prý chtěl vrátit do továrny, ale strana ho přesvědčila, že takového zkušeného straníka s minulostí vězně koncentračního tábora bude potřebovat na vyšších funkcích. Po válce tak nastoupil do aparátu komunistické strany, pracoval na Ústředním výboru KSČ. Po únoru 1948 dále povyšoval, nastoupil do bezpečnostního aparátu, uvolnilo se místo na ministerstvu národní bezpečnosti.

„Tatínek pracoval na Ústředním výboru KSČ. Jindřich Veselý, jeho dobrý přítel, který bojoval proti Frankovi v Španělsku, takzvaný Španělák, a který byl s ním v koncentráku, byl šéfem na bezpečnosti. To už sem přišli takzvaní přátelé, sovětští poradci, ale tenkrát nikdo nevěděl, co mají za úkol. Naši se s nimi přátelili, chodili s nimi na hony, na nějaké večeře, maminka vždycky trpěla, když tam měla jít a měla se obléknout do společenského. Jindra Veselý si jednou na honu sám prostřelil ruku. Protože už asi věděl, kam se to řítí. Nebylo možnosti, kam jinam odejít, tak si prostřelil ruku. Pak měl takovou gumovou protézu, už v té funkci nebyl a na jeho místo nastoupil tatínek. O tom Jindrovi Veselém se říkalo, že obětoval ruku, aby si zachránil hlavu. Protože on už byl vybraný do procesů těmi ‚přáteli‘.“

Jindřich Veselý po svém zranění do práce nenastoupil, a jeho postu se tak ujal Karel Šváb. V době před zatčením byl tak náměstkem ministra národní bezpečnosti. Své dceři jednou krátce před zatčením Karel Šváb vyprávěl, že na něj byl spáchán pokus o atentát, když se jeho auto s řidičem pokusilo jiné auto vytlačit ze silnice do příkrého srázu. Druhý pokus si již pamatuje sama – kdosi se pokusil Karla Švába otrávit.

„Přišel jednou z porady dopoledne, že je mu strašně špatně, že vypil nějaké špatné kafe. Lehl si do postele, maminka volala našeho lékaře, za chvíli někdo zvonil. Maminka se divila, přišel nějaký jiný lékař. Že se dozvěděl, že soudruhu Švábovi se udělalo špatně. Že mu jde dát injekci. Pak jsem četla, že takhle NKVD likvidovala dost lidí, že na poradě něco vypili, udělalo se jim špatně a pak přišel někdo s injekcí. Maminka něco tušila, postavila se před dveře s mojí sestřičkou na ruce, a že ho k tatínkovi nepustí. On se otočil a řekl: ,No dobře, jak chcete.‘ Krátce nato byl náš tatínek zatčený. (…) V noci k nám vtrhlo komando, byla razie. Maminka mne vzbudila uprostřed noci, že tihle pánové si chtějí prohlédnout můj pokoj, ať si jdu zatím lehnout do tátovy postele. (…) Dolů se nastěhovali nějací dva pánové, zamkli nás a nikam jsme nesměli. Po pár dnech mne začli pouštět do školy. Vyřídila jsem nejnutnější nákupy, pak jsem zazvonila a oni mi přišli otevřít. Takhle jsme žili několik dní. Mysleli jsme si, že je to nějaký šílený omyl.“

Nějakou dobu po zatčení byli z dejvické vily vystěhováni, původně měli i opustit Prahu. Maminka pamětnice však byla velká bojovnice a psala na všechny strany dopisy a žádosti o pomoc. I když v té době byli psanci a nikdo se k nim z bývalých stranických vysoce postavených známých nechtěl znát, tak prý tato strategie slavila úspěchy. Neví přesně, kdo jim pomáhal, protože se k tomu nikdo nechtěl přihlásit, ale většinou prý někdo na správném místě „zatlačil“. Dostali se tak do rozděleného bytu ve vile na Ořechovce, druhou část bytu obýval jakýsi esenbák, který měl dohlížet, jak se chovají.

Rok po procesech a po popravě otce jí bylo patnáct let a měla se rozhodovat, kam po škole. Ač premiantka se samými jedničkami, se svým kádrovým profilem nemohla pokračovat ve studiu na gymnáziu, kam se hlásila. Jediná možnost byl učební obor – nástrojář. O nějaké dva tři roky později se znovu pokoušela dostat se na střední školu, s pomocí kohosi na ministerstvu školství se podařilo vyřídit přijetí na stavební průmyslovku. I když neměla technické obory příliš ráda, vystudovala s vyznamenáním.

Procesy samozřejmě řídili sovětští poradci, „přátelé“, jak jim ironicky říká Zdenka Malovaná. Sama je mohla při jedné příležitosti osobně poznat. „Bydleli ve vile v Troji, jak se jede do zoologické zahrady. Jednou mi tatínkův řidič řekl: ,Chceš macešky do zahrádky? Tak pojeď se mnou.‘ Vedle bylo totiž zahradnictví, já jsem zrovna opracovávala zahrádku. On tam zrovna něco vezl těm ,přátelům‘, nějaký papír, já nevím co. Jeden tam seděl na schodech, s puškou v ruce a střílel ptáčky. Jednoho za druhým, jen tak pro zábavu, rovnal si je na schody vedle sebe. Já jsem si říkala, tohle přeci nemůže být dobrý člověk. Jak může takhle pro zábavu střílet sýkorky, vrabce? Šofér mne představil, koho jsem dcera, on se na mne podíval. Dostala jsem ty macešky, to mne trochu vzpamatovalo.“

V době politického oteplování po dvacátém sjezdu, kdy se dočetli o popravě jednoho ze sovětských poradců Lichačova, její matka kontaktovala bývalého šoféra svého manžela, který jí potvrdil, že to byl ten „přítel“, kterého „znali“ z trojské vily.

Za co vlastně zemřel?

Jak se dnes dívá na procesy z padesátých let? „Bylo to hrozné a bylo to nepochopitelné. Kdyby ten tatínek zemřel v koncentráku, tak tam zemřel za to, za co bojoval celej život. Že tady byl odsouzen vlastním režimem a vlastníma lidma, to bylo nepochopitelné. Teď se dává vina jim, že oni to všechno začali. Kde jsou však ti, co je tam dostali? Kde jsou ti, kteří byli u toho? Teďka o tom nechci mluvit, ale vím, že za těmi odsouzeními bylo i spousta osobních věcí mezi těma lidma, co byli tenkrát nahoře.“

Dnes již ví, že její otec úplně bez viny nebyl. „Násilím bránili to, za co bojovali. To je pravda, ale mnoho jich nevědělo, jak z toho, a tenkrát nebylo úniku. Jedině by se mohl zastřelit.“