Josef Maňák

* 1918

  • „Jeden z esesáků měl ohromný furunkl tady vzadu [na krku] a ten [německý doktor v táboře] ho kurýroval nějakými mastičkami. Rovnou, když se zeptal ten Wiener, co s tím, tak jsem já a ještě nějaký doktor, to byl Žid z Olomouce, řekli: ,Jedině operovat, jedině uvolnit.‘ Tak jsem dával narkózu a ten kluk, to byl už hotový doktor, to zinscenoval. Čili jsem získal u toho gestapáka, který velel, určitou důvěru.“

  • „On byl sledovaný, my jsme byli všichni sledovaní estébáky. Teďka tomu náš táta nevěřil. Tak já jsem říkal: ,Hele…‘ - my jsme bydleli v téhle ulici a kolmo na ni byla Široká, ,… támhle v Široké ulici je auťák, v tom jsou dva chlapi s barety, to jsou estébáci, a ti nás hlídají.‘ Jelikož bylo vidět akorát na náš barák. Nebo třeba stálo auto těsně u vedlejšího baráku, ale na kolejích tramvaje. Tak já jsem jednou říkal tátovi: ,Hele, tady jsou estébáci. Zrovna v tomhle [autě].‘ Takže potom šel k těm dvěma chlapům, co tam stáli, a říkal jim: ,Jestli čekáte na mého syna, tak odjel do Trhových Svinů k vdané dceři a vrátí se dneska…‘, já nevím, ,… do šesti hodin.‘ Takže potom tam nikdy nestáli.“

  • „Tam byl ze začátku strašný hlad, strašný hlad. Teprve na Vánoce jsme mohli dostat nějaký balíček z domova. Jinak na začátku byl hrozný hlad. Takže jsme kradli. Tam bylo uvnitř pole (…) fazolí, tak jsme to ukradli a vařili jsme alespoň fazole, abychom se trochu najedli.“

  • „Jednoho dne letěl sám na výzkum, protože byla mlha, neletěli normálně, a když se vracel z výzkumu nad Německem, tak nad holandským ostrovem Walcheren ho zasáhla střepina z granátu do olejové nádrže. On se to snažil dotáhnout do Anglie, ovšem asi šest mil před pobřežím spadl do moře a na člunu, jelikož vítr šel obráceně, ho to zahnalo zpátky k holandským břehům. Tam ho Němci zajali. On ovšem strhal označení Czechoslovakia a vydával se za Kanaďana. A právě se dostal do toho kanadského lágru.“

  • „My jsme s mým budoucím švagrem utekli z Prahy. Nebyli jsme na koleji. Bydleli jsme na soukromém bytě, tak jsme okamžitě utekli a schovávali jsme se na půdě mlýna v Litvínovicích. V jedné budově nahoře jsme byli schovaní. Holky nám tam nosily jídlo. Když to potom utichlo, tak jsme se samozřejmě dostali ven. Proto jsme taky nebyli s těmi studenty zavření.“

  • Full recordings
  • 1

    Písek, 01.06.2009

    (audio)
    duration: 01:12:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Písek, 27.06.2012

    (audio)
    duration: 53:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Všichni jsme říkali, že brácha je úředník, ne letec, tak nás pustili

Josef Maňák, předválečná fotografie
Josef Maňák, předválečná fotografie
photo: archiv Josefa Maňáka

  MUDr. Josef Maňák se narodil 17. 2. 1918 v Českých Budějovicích. Po absolvování obecné školy a reformního gymnázia odešel studovat medicínu do Prahy. Rozsáhlému zatýkání studentů 17. 11. 1939 se vyhnul díky skutečnosti, že nebydlel na kolejích, a tak mohl vlakem odjet do Litvínovic. Zatčení se mu však kvůli útěku jeho bratra Jiřího Maňáka do Francie a do Anglie, kde sloužil v RAF, nevyhnulo. Dne 14. 9. 1942 byl s celou rodinou zadržen v rámci Emigration Aktion a byl vězněn v Táboře, v Kouničkách, ve Svatobořicích a v Lutíně, kde stavěl železniční dráhu pro továrnu na messerschmitty. V dubnu 1945 byl s rodinou z internace propuštěn a odjel do Českých Budějovic. Zde se dočkal konce války. Po válce dostudoval medicínu, pracoval jako ušní a krční lékař a poté se stal primářem v Písku. V současnosti žije v Písku.