The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Mandrholec (* 1930  †︎ 2023)

• narozen 1. dubna 1930 v Přerově

• po smrti otce byla rodina vystěhována z podnikového bytu přerovského pivovaru

• s matkou a sestrou se přestěhovali do západních Čech

• po ukončení obchodní školy pracoval v česárně vlny v Nejdku

• nesouhlasil s komunistickým pučem z února 1948

• při základní vojenské službě v roce 1951 se spolu s kolegy připravoval na boj proti komunistům

• jejich skupina byla odhalena, v roce 1953 byl zatčen

• byl odsouzen k deseti letům za velezradu

• šest a půl roku vězení si odpracoval v uranových dolech na Jáchymovsku

• propuštěn při amnestii v roce 1960

• až po roce 1989 zjistil, kdo jejich skupinu udal

• do penze pracoval manuálně v podniku Pozemní stavby

• zemřel 13. června roku 2023

Nástup ve čtyři ráno. Vytvořit řady po pěti mužích, několik těsně za sebou. Namačkat se jeden na druhého, držet se za lokty. Pak se nechat všichni dohromady omotat ocelovým lanem. A takto, v té skrumáži, pomalu postupovat do práce do dolu. Tak prožíval mládí.

Narodil se 1. dubna 1930 v Přerově a své dětství považuje za krásné. Matka Anděla byla v domácnosti, otec Metoděj Mandrholec pracoval v pivovaru. Malý Zdeněk trávil co nejvíce času v přírodě s kamarády ze skautského oddílu. Měl přezdívku Logo a skauting bylo to jediné, co ho bavilo. „Chodil jsem už jako malý kluk na dlouhé pochody, klidně i deset kilometrů. Přespávali jsme ve stanech. Díky skautu jsem se naučil mnoho věcí, například plavat, a to se stalo v rybníku s příhodným názvem Bezedník,“ vzpomíná. Být skautem však pro něj obnášelo i značné nebezpečí, které si jako bezstarostný kluk neuvědomoval. Když byla republika pod vládou nacistického Německa, fungoval jako přenašeč různých věcí. Vždy od někoho s kamarády dostali malý balíček, a ten pak měli zanést ukrýt na smluvené místo v chatě u řeky Bečva. Zpětně si uvědomuje, že nosil něco pro partyzány, zřejmě náboje.

Bezstarostné dětství skončilo v roce 1944, kdy jeho otec zemřel. Anděle Mandrholcové k úsilí přežít bez úhony za německé okupace přibyla ještě starost, jak uživit syna a dceru. Když se pak radovala, že je válka konečně za nimi, v roce 1946 za ní přišli pracovníci pivovaru s oznámením, že se musí z podnikového bytu vystěhovat. „Byli jsme šokovaní, vždyť tatínek byl zaměstnancem pivovaru. Pak jsme zjistili, že jeden tamní zarytý komunista se rozhodl, že náš pěkný velký byt získá pro sebe,“ vysvětluje Zdeněk.

Podobnou zkušenost záhy udělal znovu. Studoval obchodní akademii, ale její ředitel mu oznámil, že musí přestoupit na obchodní školu, která byla považována za méně kvalitní. Později zjistil důvod. Akademie potřebovala uvolnit jedno studijní místo. „Přišel na ně Arkadij, syn nějakého Rusáka,“ podotýká.

S matkou a sestrou se přestěhoval na doporučení známé do západních Čech, kde byly v pohraničí volné byty po odsunutých Němcích. Po ukončení střední školy si našel práci v česárně vlny v Nejdku. Sestra chodila do školy, jeho matka začala pracovat v papírně. Získal tam přátele, byl spokojený.

Úvahy o emigraci

Co se týká politiky, měl naprosto jasný názor. Zatímco mnoho lidí po válce podlehlo víře, že komunismus je ta jediná správná ideologie, on to viděl přesně opačně. Měl kolem sebe partu mladých lidí, kteří smýšleli jako on. „Pořád do nás bušili, že všichni musejí podporovat komunistickou stranu. No a my jsme říkali, že je to blbost, že se přece nenecháme takhle oblbovat. My jsme se totiž po roce 1945 radovali, že je svoboda, že vše bude někam pokračovat. A teď najednou konec. To byl ten důvod. My vnímali svobodu jako něco, co je nám darováno,“ vysvětluje.

Když komunisté v únoru 1948 převzali moc v zemi, nesl to velice těžce. S kamarády začal vážně mluvit o emigraci. Věděli o lidech, kteří se dostali za hranice tak, že vyskočili z vlaku jezdícím na trati mezi Chebem a Aší. „Tomu vlaku se tajně říkalo vlak svobody. Jak je zastávka Hazlov před Aší, tak asi dvě stě metrů před ní strojvůdce vždy přibrzdil, až skoro zastavil. Kdo chtěl, mohl vyskákat. Tam už to bylo na hranice tak dvě stě metrů. A byli v Německu. Tenkrát tam ještě nebyly dráty, tak nebyl problém se tam dostat.“

Rozhodl se s kamarády, že to zkusí taky. Nakonec všichni z jeho party skutečně tímto způsobem utekli do Německa, jen on zůstal. Cítil zodpovědnost za matku a sestru. Uvědomil si, že by to bez jeho finančních příspěvků z výplaty měly těžké. Také se obával, že by kvůli jeho emigraci měla sestra problémy ve škole a matka v práci. „Svědomí mi to nedalo, tak jsem neutekl. Ale všichni, kteří utekli, se tam pak měli dobře,“ říká.

Protistátní skupina ve vojenské posádce

Snažil se vyhnout základní vojenské službě. Nedokázal se vyrovnat s faktem, že se má připravovat bojovat na straně režimu, který nenáviděl. „Pořád jsem poslouchal Svobodnou Evropu a počítal jsem s tím, že jednou přijdou Američané, udělají v Evropě pořádek, osvobodí nás a my nebudeme patřit pod Sovětský svaz. Pořád jsem si říkal, že to, v čem žiju, musí skončit. Znárodňovalo se, co se dalo. Jen v Nejdku kolik zmizelo živnostníků. Jeden obchůdek za druhým mizel. To bylo hrozné.“

Nakonec musel na vojnu nastoupit a byl poslán k posádce, která sídlila v Nové Říši, v objektu bývalého kláštera. Místní mu vyprávěli, jak z něj byli řeholníci násilně vystěhováni, jak jim komunisté ztrpčovali život. Jeho rozhořčení a odpor k systému, ve kterém žil, se tím ještě zvýšil.

Našel spřízněnou duši ve veliteli Luboši Dvořákovi, který komunismus také nenáviděl. Vytvořili skupinu, která se skládala ze sedmnácti vojáků a dalších několika civilistů. Například zjišťovali, kde mají milicionáři schované zbraně. Počítali s tím, že až přijdou američtí vojáci, budou moci na jejich straně účinně bojovat proti komunistům. Zdeněk tvrdí, že se v rotě v Nové Říši našlo hodně antikomunisticky smýšlejících lidí, kteří si slíbili, že i po odchodu do civilu zůstanou v kontaktu.

Zatčení a uvěznění

Dva týdny poté, co mu vojna skončila, ho doma čekalo pět estébáků. Byl zatčen. Dlouho ho vezli autem se zavázanýma očima. Nakonec se ocitl v kobce o rozměrech dva a půl krát čtyři a půl metru. Od šesti hodin ráno do deseti večer v ní musel každý den chodit. Sedět nebo ležet se nesmělo. Po desáté si mohl lehnout, ale spát směl jedině na zádech s rukama položenýma na prsou. Při světle, přímo pod žárovkou, která se na noc nezhasínala. „Byl jsem tam osm měsíců. Úplně sám. Denně jsem určitě nachodil tak dvacet kilometrů. Mezitím byly výslechy. Jeden vyšetřovatel kladl otázky, druhý popíjel vodku, pak se prohodili. Když to bylo jednu noc, dalo se to vydržet. Druhou už jsem byl mimo. Pořád kladli otázky. Až později jsem pochopil, že nás bylo zatčených víc. Každý z nás nějak lhal. Oni potřebovali, aby naše výpovědi na sebe navazovaly.“

Jeho matka celou tu dobu nevěděla, co se s ním stalo, kam zmizel.

Práce v uranových dolech

V prosinci roku 1953 byl odsouzen k deseti letům vězení za velezradu, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv na šest let. Jeho bývalý velitel z vojny Luboš Dvořák byl odsouzen k doživotí. Padly i další vysoké tresty.

Následujících šest a půl roku strávil v pracovních táborech Nikolaj, Rovnost a Mariánská. Pracoval v uranových dolech. Tu dobu shrnuje stručně: „Fáral jsem, makal jsem, dřel jsem.“ Podmínky v lágru Nikolaj byly v první polovině 50. let otřesné. Vězni se ve čtyři hodiny ráno museli seřadit do pětic, které stály těsně za sebou. „Museli jsme se úplně namačkat a držet za lokty. Bachaři nás pak dohromady omotali ocelovým lanem, které zamkli. Zkontrolovali, kdo všechno tam je. Jména, čísla. Já měl číslo 25 254. Vpředu byli dva bachaři, vzadu dva se psy. Tak jsme chodili do práce přes civilní pásmo, tímhle způsobem nás tam vodili. Levá dva, levá dva… Až na šachtu. Celé té sestavě jsme říkali ruský autobus.“

Na rozdíl od jiných lágrů šachta nebyla přímo v táboře Nikolaj, takže dozorci přistoupili k drsným opatřením, aby se někdo z vězňů cestou nepokusil o útěk.

I další podmínky v táborech byly tvrdé. Jídla bylo málo a bylo tak mizerné, že Zdeněk Mandrholec vyhubnul až na 47 kilo. K tomu neustálá těžká dřina v dolech. Ale také legrace z hlouposti dozorců. Zdeněk a jeho kolegové totiž hledali jakékoli povzbuzení, a tak se snažili předávat si různou literaturu a básně. Velmi rádi měli báseň Rudyarda Kiplinga Když. Tu si vzájemně recitovali, opisovali a předávali dalším. „To bylo na Nikolaji, když bachaři dělali filcung. Přišli jsme z ranní šichty, byl odpolední filcung, tak jsme museli z cimry všichni na chodbu a tam jsme čekali. Oni vše házeli na zem, hledali všude, aby něco našli. Jeden náš spoluvězeň měl tuto báseň napsanou na papíře. Bachař to našel. Vyběhl z cimry na chodbu, podíval se na nás a řekl: Kde je ten Kipling? A Jožka, který stál za mnou řekl: ‚On je na šichtě.‘ Když se pak odpolední šichta vracela, tak jsme z rozhlasu slyšeli: ‚Odsouzený Kipling ať se hned dostaví na bránu.‘ Pak jsme se chechtali až do rána a říkali jsme si, že taková blbost snad nemůže existovat.“

Propuštění na amnestii

V roce 1960 byl Zdeněk Mandrholec propuštěn na amnestii. Dostal zpátky oblečení, ve kterém ho estébáci zatkli, papír s potvrzením o propuštění a 630 korun. Za šest a půl roku každodenní dřiny v uranových dolech. Vtip byl v tom, že vězni sice byli placeni stejně jako civilní zaměstnanci, ale plat se jim strhával. Byly z něj údajně hrazeny náklady na vězení, platy bachařů, stravování.

Vypravil se k sestře, která se mezitím vdala. Znal její adresu, tak ji v Ostrově nad Ohří vyhledal. Když ho viděla, byla přesvědčená, že z lágru utekl, tak ho chytila za košili a rychle ho stáhla dovnitř do bytu. Až pak ji uklidnil, že byl propuštěn.

Ihned musel nastoupit do práce, byl přidělen jako dělník do podniku Pozemní stavby. Neexistovalo, že by si jako bývalý politický vězeň mohl práci vybírat. Dělal tedy manuální práci na stavbách a byl spokojen. Netajil se tím, co má za sebou, ale nikdo ze spolupracovníků se kvůli tomu k němu nechoval špatně. Věděl však, že se na něj občas vyptávají příslušníci Státní bezpečnosti. Nakonec večerně vystudoval střední průmyslovou školu, u Pozemních staveb dělal mistra a vydržel tam až do penze.

I když byl jeho život plný utrpení, radost mu do něj vneslo seznámení s dívkou z rodiny, jež vlastnila hospodářství a komunisté ji o něj v padesátých letech připravili. Takže si nejen navzájem padli do oka, ale měli i podobný životní příběh a smýšlení. V roce 1967 se vzali a měli dvě děti. Syn jim zemřel, díky dceři se však Zdeněk stal dvojnásobným dědečkem.

Vypořádání se s minulostí

Po roce 1989 začal pátrat po všem, co se týkalo jejich vojenské skupiny a jeho zatčení. Spolu s kamarády zjistili i to, kdo je tehdy udal. „Máme písemně, že to byl pracovník vojenské kontrarozvědky. Nevíme, jestli ho někdo poslal nebo to udělal sám. Ale máme písemně, že spolupráci podepsal a byl tam důvod, aby zjistil, co se děje kolem skupiny kolem Luboše Dvořáka. V roce 1990 Luboš zjistil, že dotyčný bydlel v Písku. Našel adresu, zajel tam a do poštovní schránky mu dal papír, na který velkými písmeny napsal: Už víme, jak to bylo. Tak mu to tam dal. A řekl, že to stačí, že se svým svědomím se má vyrovnat sám.“

Zdeněk Mandrholec občas vypráví o tom, co prožil, studentům, kteří se zajímají o pracovní tábory z 50. let. Je zvyklý na otázky: Jak jste to mohl přežít? Co vám dávalo sílu? Odpovídá, že ho při životě často držela víra. Jednak víra v Boha a jednak víra v to, že přece komunisté nemohou vládnout věčně. Jen netušil, že to bude trvat až do roku 1989. „Byl jsem vychován tak, že se má život brát takový, jaký je. Ze skautu jsem si vzal životní heslo, které vyznávám dodnes: Dobré očekávej, na zlé buď připraven,“ shrnuje.