The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ivan Mánek (* 1931  †︎ 2012)

• narozen v roce 1931

• 1945 - vstupuje do oddílu v Českých Budějovicích

• od roku 1948 až do zatčení Státní bezpečností vedl 10. skautský oddíl v Českých Budějovicích

• dne 7. září 1949 byl zatčen spolu s ostatními členy oddílu a obviněn z tisku a rozšiřování letáků, v nichž upozorňoval na porušování lidských práv režimem

• 8. a 9. prosince 1949 byl s touto skupinou veden monstrproces v Praze

• byl vězněn na Pankráci, ve Vinařicích, kde fáral na dole Fierlinger – Mayrau, v trestném lágru a kamenolomu Mořina a v Jáchymově na lágru Mariánská, kde fáral na dole Eva

• v roce 1953 byl propuštěn na amnestii

• roku 1953 se snaží dokončit středoškolské vzdělání, avšak je povolán k PTP

• 1953 – 31. 12. 1955 u PTP na dole Nosek a Nejedlý

• po službě u PTP pracuje Velešíně, jako kontrolní dělník tamtéž a v roce 1959 jako strojní technik u n. p. Pozemní stavby České Budějovice

• v roce 1959 odmítl spolupráci s StB (udávání skautů), byl propuštěn ze zaměstnání

• propuštěna byla i jeho první manželka

• vedení podniku jej odmítlo zaměstnat v dělnické profesi

• poté pracoval v českobudějovické teplárně jako topič a pak jako strojník

• 1968–1970 založil a vedl v Českých Budějovicích skautský oddíl

• po rozpuštění Junáka vede oddíl mládeže ve skautském duchu v TJ KOH-I-NOOR České Budějovice až do roku 1989

• v době normalizace je veden Státní bezpečností v tzv. černých seznamech jako nepřátelská osoba

• po roce 1989 je opět aktivním skautem, spoluzakládá skautskou organizaci v Českých Budějovicích, je jmenován výchovným zpravodajem a zvolen místopředsedou Krajské rady Junáka

• stává se členem instruktorského sboru Jihočeské skautské lesní školy, vedl rádcovský kurz

• v roce 1990 absolvoval ve Švýcarsku, v Curychu, lesní školu pro vyšší skautské činovníky a vůdce (Panoramakurz)

• po roce 1989 spoluzakládá okresní klub PTP a KPV v Českých Budějovicích

• od roku 1990 je členem zastupitelstva města Českých Budějovic

• v letech 1991–1998 studuje na JČU, zdravotně-sociální fakultě, obor Péče o zdraví člověka, a v magisterském studiu na teologické fakultě Učitelství pro střední školy s aprobací etika a náboženská výchova

• zemřel 15. září 2012

Ivan Mánek pochází z Račic u Brna. Do roku 1940 bydlel Olomouci, po přestěhování rodičů do Č. Budějovic bydlel tamtéž a žije zde doposud. Jeho rodiče pocházejí ze zemědělského prostředí. Má tři sourozence, tři bratry. Jeho otec i matka byli členové lidové strany. Otec Ivana Mánka pracoval v hospodářském družstvu.

Po roce 1945 vstupuje do skautského oddílu. Oddíl vedl zpočátku Ing. Kořínek, později Jaroslav Kot a po jeho odchodu do Prahy převzal vedení oddílu Karel Pecka, který Ivana Mánka velmi ovlivnil. Karel Pecka napsal řadu samizdatových románů, např. Motáky nezvěstnému, Štěpení a další, v nichž líčí příběhy vězňů z padesátých let a smrtonosné poměry v táborech a uranových dolech na Jáchymovsku. V roce 1947 Karel Pecka odešel studovat do Prahy a vedení oddílu převzal Jindřich Rybák a Ivan Mánek se stal jeho zástupcem. V roce 1948 odešel i Jindřich Rybák studovat do Prahy a oddíl převzal pan Mánek.

Karel Pecka začal v Praze spolu s dalšími několika přáteli vydávat samizdatové noviny „Za pravdu“, v nichž kritizovali potlačování lidských práv a svobod. Skauti z oddílu Ivana Mánka do tohoto časopisu přispívali řadou článků. Klubovnu měl oddíl v hradební věži, zvané Železná panna, na nábřeží řeky Malše. V této věži byla ve středověku mučírna, jejíž součástí měl být údajně mučicí nástroj, zvaný železná panna, odtud tedy ten název. Karel Pecka tehdy českobudějovické skauty požádal, aby přispívali do samizdatu, a později také, aby ve své klubovně tyto samizdaty tiskli, psali a distribuovali.

O skauting se Ivan Mánek začal zajímat těsně před válkou, když ještě bydleli v Olomouci. Mnoho jeho spolužáků bylo členy skautské organizace – vlčat a světlušek. V roce 1939 byl jako host na jednom táboře vlčat a tehdy ho tato činnost velice zaujala. Avšak na tábor v roce 1940 se již nedostal. Nacisté skautskou organizaci rozehnali. Během války se mu podařilo získat skautskou literaturu, kterou se zájmem za války četl.

V květnu 1945 ihned vstupuje do skautského oddílu v Č. Budějovicích.

V době protektorátu byl Mánek velmi aktivním sportovcem. Především plaval a lyžoval. Popisuje v té době velmi populární hru „na kavku“, což byla taková honička ve vodě. S vodou se pak pojila i oddílová činnost po válce a Mánek vždy prosazoval, aby u každého tábořiště byla vodní plocha. S tímto souvisí i příhoda, jež se stala na táboře u Frymburka v jižních Čechách v roce 1947. Při táborové hře právě „na kavku“ objevili na dně Vltavy několik obrovských dřevěných beden, a když je pracně vyzvedli a otevřeli, zjistili, že jsou plné zbraní a munice. Člen oddílu František Zahrádka si jeden samopal zn. Beretta i s náboji na táboře ponechal. Po ohlášení nálezu Sbor národní bezpečnosti zbraně i munici odvezl a skauti byli za nález i jeho ohlášení veřejně pochváleni. S oním zatajeným samopalem se pak na táboře pokoušeli střílet. Pamětník to hodnotí tak, že to nebylo příliš rozumné.

S politikou a jejími někdy neblahými následky se Ivan Mánek seznámil po únoru 1948. Tehdy jej a skauty spolubratry - rovery upozorňoval na začínající bezpráví, porušování lidských a občanských práv a svobod bývalý vůdce oddílu Karel Pecka. Současně Mánka požádal, zda by spolu s ostatními rovery nepomohl o tomto bezpráví informovat určitým způsobem občanskou, českobudějovickou veřejnost. Mánek souhlasil a dal vznikající protikomunistické organizaci k dispozici skautskou oddílovou klubovnu a oddílový rozmnožovací stroj. V jeho počínání jej podporovala roverská družina, která toto jednání a tuto činnost považovala za plnění skautského slibu a zákona. Skupina si dala název „Za pravdu“ podle podobné organizace a názvu samizdatových novin vydávaných pražskou skupinou, založenou Karlem Peckou.

V dobách nastupujícího komunismu pak tiskli letáky a psali texty do ilegálního časopisu, vydávaného v Praze.

Skupina, která vydávala a tiskla letáky, se skládala především z roverů. Tiskli vždy asi 100 letáků. Ty pak roznášeli po Českých Budějovicích, kde je nechávali ležet na lavičkách nebo je dávali do schránek. Vše se tisklo na oddílovém cyklostylu. V letácích se snažili pravdivě informovat občany města o nepravostech a zločinech prováděných komunisty, a zároveň občany burcovat a vyzývat k protestu. Avšak jak Mánek říká: „Český národ nebyl tak odvážný, jak jsme si původně mysleli, nebo se s komunismem smířil.“ Jak již bylo řečeno, skauti upozorňovali zejména na problémy, které vyplývaly z nástupu totalitního komunistického systému.

Po prozrazení byla celá skupina zatčena. Pamětník popisuje, že následující výslechy na StB byly velmi brutální. Například ho bili ocelovou hranou pravítka přes plosku chodidla, což bylo velmi bolestivé. Facek bylo nepočítaně. V době zatčení studoval Ivan Mánek na gymnáziu a měl před sebou poslední rok studia.

Sedmého září 1949 byl Mánek zatčen a odvezen do budovy StB v Českých Budějovicích. V rámci skupiny byl zatčen jako jeden z posledních. Po výsleších byl převezen do předběžné vazby v českobudějovické věznici. Během výslechů nebyl informován o tom, že byli zatčeni i ostatní skauti.

V průběhu výslechu zjistil, že o jejich činnosti již StB ví všechno. Mánek při výslechu potvrdil, že skutečně tiskli letáky, ale že se v žádném případě nedopouštěli ničeho protistátního, protože se řídili skautským zákonem a demokratickým principem, načež hned dostal pár facek. Především mu vytýkali, že jako vůdce oddílu svolil k vydávání ilegálních tiskovin. Hájil se tím, že si myslel, že to není nic závadného a protistátního.

V říjnu 1949 byli z Českých Budějovic transportováni v železech do Prahy, kde čekali na monstrproces, který byl 8. a 9. prosince 1949. U procesu jich bylo celkem 22, část z nich byli skautští sympatizanti z Vodňan.

Během procesu byla celá skupina obžalována z paragrafu 1 zákona č. 231/48 Sb., což byla velezrada, a z paragrafu 5 zákona č. 231/548 Sb., který obsahoval špionáž. Mladší spolubratři byli odsouzeni k trestu odnětí svobody a trest si odpykali v Zámrsku. Ivan Mánek byl odsouzen v horní sazbě paragrafu 2 zákona č. 231/48 Sb. (sdružování proti státu) a byly mu vyměřeny čtyři roky těžkého žaláře. Důvodem horní sazby bylo to, že se během procesu urputně hájil tím, že nic protizákonného nedělali, a taktéž, že se odvolával stále na to, že dodržoval skautský zákon a skautský slib. Dostal nejtvrdší trest z těch, co byli souzeni jako mladiství nebo blízcí věku mladistvých. Jeho trest měl být čtvrtletně zostřen tvrdým ložem, samotkou a půstem. Byl rovněž zbaven občanských práv na pět let a byla mu udělena peněžitá pokuta 10 000 Kčs.

Po rozsudku byli tři týdny na Pankráci a pak celou skupinu rozvezli. Ivan Mánek se dostává se svým komplicem Gustou Křížem do Vinařic, kde fárá na dole Fierlinger – Mayrau. Na Pankráci, po rozsudku, byli pohromadě na společné cele. Bylo to poprvé a také naposled, co se skupina sešla a zavzpomínala si nejen na výslechy, ale i na prožitky ze skautských táborů.

Na společné cele, kde čekali na rozvoz do jednotlivých „lágrů“, byly otřesné hygienické podmínky. Jeden záchod pro dvacet vězňů (v rohu místnosti to byl kýbl, který sloužil jako záchod pro všech dvacet vězňů). Ve vyšetřovací vazbě na Pankráci nedostávali vězni vůbec žádnou pitnou vodu. Byly tam splachovací záchody, a pokud se chtěl někdo napít, musel si vodu do nádoby spláchnout.

Věznice ve Vinařicích byla věznice, resp. koncentrační lágr, který hlídali milicionáři. V tomto lágru se za sebemenší pokus o útěk nebo náznak pokusu tvrdě trestalo a odesílalo se okamžitě do jiné věznice či tábora. Mánek byl velitelem tábora obviněn, že spolu s Gustou Křížem plánují útěk. Bez jakéhokoliv vyšetřování byli odsouzeni a posláni velitelem lágru, vrchním strážmistrem Jelínkem, do trestného lágru Mořina.

Mánek popisuje hrozné podmínky k životu i práci na Mořině. Byl tam stále hlad, za nesplněnou normu byla korekce a zmenšené příděly potravin. Na celý den dostávali 30 dkg chleba, k snídani půl litru černé neslazené kávy z melty. K obědu např. čtyři dcl fazolí nebo ovesných vloček, jindy několik brambor ve slupce politých nevábnou omáčkou a tak pořád dokola. Na toto vězení má pamětník velmi špatné vzpomínky. Byla zakázána jakákoliv korespondence s příbuznými, rodiči, nebyly povoleny potravinové balíčky, bylo zde hrozné jídlo a bylo ho málo. Vězni pracovali v kamenolomu, kde těžili vápenec. Pracovalo se za každého počasí a často i v neděli. U vězňů vládla vzájemná solidarita a navzájem si vypomáhali v plnění norem.

Po půl roce pana Mánka odvezli přes Pankrác do Jáchymova. Pro něho to bylo vysvobození, neboť Mořině se říkalo mezi vězni pro tamní podmínky „český Mauthausen“. V Jáchymově se dostal na lágr Mariánská, kde fáral na dole Eva. Byly zde trochu lepší podmínky než na Mořině. Avšak všechny vězně trápily všudypřítomné štěnice, kterých se nedalo zbavit. Na dole Eva nejdříve pracoval asi tři měsíce jako důlní zedník při vyzdívání „komínů“, později jako lamač na „výstupu“ při těžbě uranové rudy - smolince. Uranovou rudu těžili bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. V prádle a oblečení, ve kterém těžili uranovou rudu, chodili, jedli a spali.

Během věznění v Jáchymově trpěl nedostatkem oblečení a hygieny. Často chodili spát v mokrých šatech, protože jiné oblečení neměli. Prádlo se měnilo jednou týdně. Vězeňský „mundúr“ se nosil do roztrhání. Dlouhé nástupy, zima a časté nemoci, taková byla každodenní situace na Mariánské na Jáchymovsku. V zimě dostávali jen jeden kbelík uhlí na den a světnici, kde bydlelo a spalo až dvacet vězňů. Nikdy se neohřáli. Dodnes má Mánek problémy s artrózou. Mánek rovněž popisuje osobu surového kápa (tzv. staršího tábora) Bárty, jenž byl přísný a surový a neustále ozbrojený obuškem, přestože byl rovněž vězeň. Bárta se také odlišoval barvou šatů. Starší tábora měl obvykle černé vězeňské šaty. Všichni vězni je měli hnědé se značkou na zádech, provedenou olejovou barvou, čímž byli odlišeni političtí vězni od ostatních vězňů. V Jáchymově se nesplnění normy trestalo poloviční porcí. Po více než dvou letech byla Mánkovi povolena jedna návštěva, tehdy ho navštívila matka, a to byla první a poslední jeho návštěva v době jeho věznění. Za dobu věznění zhubl 30kg.

Stal se svědkem toho, že svědkové Jehovovi v Jáchymově odmítli těžit uran. Svůj protest dokládali tím, že uran slouží k výrobě atomové bomby a jejich víra jim nedovoluje podporovat výrobu zbraní. Bachaři to považovali za provokaci a neuposlechnutí rozkazu, dokonce za vzpouru. Velitel lágru Procházka nechal dva vězně tohoto náboženského vyznání postavit do ostřelovaného pásma, kde mohl být vězeň bez výstrahy zastřelen. Stáli tam v mrazu a jen v plátěných šatech celé hodiny. Tito dva jehovisté tam měli stát podle nařízení velitele Procházky tak dlouho, dokud se nerozhodnou pracovat nebo nezmrznou. Stáli tam skutečně tak dlouho, dokud nepadli, a pak je někam odvezli a nikdo se o nich již nikdy nic nedozvěděl.

Po práci v dole museli často na povinné brigády. Byli nuceni např. kopat bazén pro bachaře v kasárnách na Mariánské, které stály nedaleko bývalého kláštera. Jedna z lepších brigád se skládala z úklidu v kuchyni a z krmení prasat zbytky z kuchyně. Tím se mohli dostat k jídlu a třeba i propašovat plátek knedlíku do tábora někomu potřebnému.

Z výplaty, kterou nikdy neviděli, jim strhávali za všechno: za jídlo, ubytování, ošacení, platy bachařů, i za ten jeden kýbl uhlí, který dostávali v zimě na světnici. Mánkovi strhávali rovněž pokutu 10 000 Kčs, kterou dostal u soudu.

Propustili ho v roce 1953 v době první částečné amnestie, čímž mu odpustili dva měsíce z trestu čtyř let. Konkrétně byl propuštěn v červnu 1953.

Na konci věznění mu bylo po měnové reformě z roku 1953, za čtyři roky práce v uranových dolech, vyplaceno 900 Kčs a domů musel jet ve vězeňském mundúru, protože na nové šaty neměl peníze, a ty, v nichž ho zatkli, ve vězeňském pytli někde ve skladu shnily.

Po propuštění se musel okamžitě hlásit na pracovním úřadě. Zde mu opět nabízeli práci v dolech na Jáchymovsku, ale on se rozhodl pro práci soustružníka - obráběče kovů ve strojírnách ve Velešíně, kde pracoval, dokud nedostal povolávací rozkaz na vojnu k PTP.

Po návratu z vězení chtěl dokončit střední školu ve večerním studiu, avšak jakmile začal studovat, dostal onen zmíněný povolávací rozkaz k PTP, do vojenských táborů nucených prací. Požádal o odklad, protože se domníval, že jako student by mohl mít na odklad právo. Na vojenské správě se mu vysmáli a řekli mu, že on, takový třídní nepřítel, nemá na odklad nárok a musí ještě dlouho rubat na šachtě nebo s lopatou, aby odčinil své provinění proti dělnické třídě.

Ivan Mánek v roce 1953 rukuje k 57. praporu PTP do dolů na Kladně, kde 27 měsíců pracoval jako horník na dole Nosek a Nejedlý. Nejdříve pracoval jako odbíhač, pak fáral na předku, a nakonec pracoval jako důlní tesař - dřevič v noční směně.

V prosinci roku 1955 mu po 27 měsících skončila vojna. Vojna beze zbraně, vojna se sbíječkou, lopatou a krumpáčem. V roce 1954 proběhla malá změna v názvu PTP, po které byly prapory PTP změněny na prapory TP. Jinak se nezměnilo nic. Fárali za stejných podmínek jako u PTP, bez pracovních smluv, bez nároku na vydělanou mzdu, bez řádného vojenského výcviku se zbraní. Ze mzdy jim byla stále strhávána částka za ubytování, stravu, žold a mzdu důstojníků a poddůstojníků. Odfáral přesně 27 měsíců, což znamená, že mu o tři měsíce prodloužili vojnu. Nejprve sloužil u 2. roty na Smečně a později u téže roty na Stochově.

Během služby u PTP nebyl hlad, avšak místo hornických přídavků dostávali nepoživatelný špek. Dle Ivana Mánka byla „buzerace“ podobná jako v kriminálu. Musel se zúčastňovat pořadových cvičení, politických školení atd. Na školeních jim říkali, jací jsou lumpové, a že dokud se nepolepší, tak se z dolů nedostanou. Nikdo u PTP nevěděl, kdy a jestli se vrátí domů, protože měli službu vedenou na neurčito.

Po skončení služby u PTP se mu podařilo dokončit střední školu složením maturitní zkoušky na škole ve Slaném.

Po návratu opět pracuje ve Velešíně v Jihočeských strojírnách. Později, po dokončení pomaturitního studia na průmyslové škole strojnické, pracuje v n. p. Pozemní stavby Č. Budějovice ve funkci strojního technika. Toto zaměstnání vykonával až do nešťastného roku 1959.

V roce 1959 Mánka vyhledali dva příslušníci Státní bezpečnosti a požadovali po něm, aby s nimi spolupracoval. V této době již byl ženatý a měl malé dítě. StB po něm chtěla, aby se stal jejím důvěrníkem. Měl se infiltrovat do skautských ilegálních skupin v Českých Budějovicích a zjišťovat, zda nedělají nebo nechystají něco protirežimního (podle StB něco protistátního). Takže v podstatě měl donášet na své skautské spolubratry. Spolupráci a donášení kategoricky odmítl, načež mu pohrozili ztrátou zaměstnání, protože prý zatajil zaměstnavateli, že byl ve vězení. Po krátké době, po tomto kategorickém odmítnutí spolupráce se StB, byl na hodinu ze zaměstnání propuštěn. Z práce ho vyhodili na základě paragrafu číslo 34 - ztráta důvěry. Vedení podniku mu zaslalo dopis, ve kterém stálo, že když jim zatajil své věznění, tak je vlastně podvedl a zklamal. Propuštěna z práce byla také jeho manželka.

Po nuceném odchodu ze zaměstnání pracoval jako topič v parní elektrárně, protože to bylo jediné zaměstnání, kde mohl být zaměstnán jako pomocný dělník. Poté nastoupil do n. p. Motor Č. Budějovice, kde nejdříve pracoval jako pomocný dělník v obrobně, později jako kontrolní dělník a po pěti letech jako kontrolní technik. V tomto podniku pracoval až do svého důchodu, tedy do roku 1989.

V roce 1968 opět začíná skautovat a vede oddíl v Českých Budějovicích. S oddílem tábořil v letech 1968–1970. Po posledním táboře v roce 1970 oddíl kvůli komunistickému zákazu a zrušení skautské organizace svou činnost skončil.

Po zrušení Junáka pracuje Mánek s mládeží ve skautském duchu jako trenér jachtingu a plavání v oddíle TJ KOH-I-NOOR na Bezdrevu v Českých Budějovicích, a to až do roku 1989. Zvyšuje si tělovýchovnou pedagogickou kvalifikaci, stal se rozhodčím jachtingu 1. třídy a trenérem jachtingu a plavání 2. třídy.

Celkem Ivan Mánek organizoval a vedl 26 letních táborů mládeže. Z toho šest skautských a 20 výcvikových v jachetním oddíle mládeže u TJ KOH-I-NOOR Č. Budějovice. Je to ohromující a velice záslužné.

V sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, po několika výsleších na StB a obvinění, že veřejně odsuzoval vpád okupačních vojsk v srpnu 1968 a rozšiřoval informaci o nelidském zacházení s vězni v jáchymovských koncentračních táborech a šířil učení sv. Tomáše Akvinského (tzv. podle komunistů nepřátelskou ideologii neotomismu, jako protiváhu marxistické filozofie) a vychovával mládež v duchu skautingu, a to jak v roce 1968, tak i později po zrušení skautské organizace a přestoupení do TJ, tedy za toto vše byl v roce 1972 z iniciativy této složky (StB) a na návrh jihočeského KV KSČ zařazen do jednotné centrální evidence „Představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí“, sestavené na základě směrnice ÚV KSČ ze dne 8. ledna 1971, č. j. P 8854 (tzv. černé seznamy). Po roce 1989 Mánek zjistil, že byl v době normalizace a i později, prakticky až do roku 1989, veden Státní bezpečností jako nepřátelská osoba č. 151 a č. 10419.

Po roce 1990 opět aktivně skautuje. Spoluzakládá okresní klub PTP a KPV v Českých Budějovicích. Stává se členem instruktorského sboru skautské lesní školy. Byl také vyslán do Švýcarska do Panoramakurzu, který byl určen pro instruktory a vůdce skautských lesních škol. Současně v té době vedl rádcovský kurz, kde vychoval řadu družinových rádců.

Protože v době komunistické totality nebylo Mánkovi umožněno, lépe řečeno komunisty dovoleno, absolvovat vysokou školu, snažil se dostudovat po roce 1989 (bohužel již jako šedesátiletý old skaut). V roce 1995 ukončil mimořádné tříleté studium na Zdravotně sociální fakultě JČU, Obor péče o člověka a jeho zdraví. V roce 2001 získal vysokoškolské vzdělání na Teologické fakultě JČU studiem v magisterském studijním programu Učitelství pro střední školy ve studijním oboru Učitel náboženství a etiky.

Ivanu Mánkovi patří obdiv za to, že i v důchodovém věku vystudoval vysokou školu. Od roku 1990 je členem zastupitelstva města České Budějovice, kde pracuje v sociální komisi, a řadu let se angažoval v komisi pro mládež a sport.

Ivan Mánek je nositelem skautského vyznamenání Řádu Čestné lilie v trojlístku, dále je držitelem Pamětního kříže III. odboje, junácké Medaile díků, odznaku Za službu vlasti a dalších skautských i civilních vyznamenání. Je členem Svojsíkova a Fanderlíkova oddílu.

 

Bibliografie Ivana Mánka:

Mánek, Ivan: Maličko o výchově roverů. 1. vydání, JLŠ 1970.

Mánek, Ivan: MIVĚSKAČ. 1. vyd., JLŠ 1969.

Mánek Ivan: Metodické listy pro trenéry mládeže, KIN 1972

Mánek, Ivan: Sbírka her hraných v klubovně i v přírodě. 1. vyd., JLŠ 1970.

Mánek Ivan: Historie jednoho českobudějovického oddílu, KRJ 1992

Mánek Ivan: Sedm dnů mezi švýcarskými skauty, KRJ 1992

Mánek Ivan: Skautská výchova – významná složka mimoškolní výchovy, KRJ 1992

Mánek Ivan: Tábornický zápisník skauta, JLŠ 1969

Mánek Ivan: Hry pro vlčata a světlušky, JLŠ 1969

Mánek Ivan: Skautský letní tábor, JLŠ 1969

Mánek Ivan: Syllabus vědomostí skautského činovníka, JLŠ 1990

Mánek Ivan: Hurá na vodu – systém výcviku vodních skautů-jachtařů v lodní tř. Optimist, KIN 1972

Mánek Ivan: Zamyšlení nad stářím, KRJ 1992

Mánek Ivan: Problém eschatologie, KRJ 1992

Mánek Ivan: O lidských právech, KRJ 1992

Mánek Ivan: Stručné dějiny PTP

Mánek Ivan : Smysluplnost života – vůle ke smyslu

 

Ivan Mánek publikoval řadů článků o pedagogické komunikaci, o rodině, o pastorační péči v mimořádných situacích a mnoho dalších.