The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nguyễn Manh Cường (* 1962)

• narozen 2. srpna 1962 v Hanoji v komunistickém Severním Vietnamu

• v říjnu roku 1980 odjel do Československa v rámci vzdělávacího a pracovního programu

• v roce 1983 se vyučil průmyslovým nástrojařem na učilišti v Dačicích

• v roce 1985 byl přijat na studium tlumočnictví a překladatelství, díky čemuž mohl v Československu zůstat

• od roku 1990 do roku 1993 vydával s přáteli samizdatový týdeník, určený k informování vietnamské komunity o událostech v Československu

• po revoluci pořádal s přáteli protestní akce za propuštění politických vězňů ve Vietnamu

• překládal také vietnamskou exilovou literaturu, kterou posílal do své vlasti

• v roce 1992 byl ve Vietnamu prohlášen za vlastizrádce a nebyl mu prodloužen vietnamský pas

• v roce 2007 založil s přáteli občanské sdružení Van Lang

Sedm kilogramů rýže

Nguyen Manh Cuong se narodil 2. srpna 1962 v Hanoji, hlavním městě komunistickou stranou ovládaného Severního Vietnamu. „Režim je špatný, kapitalismus je špatný,“ učily se děti o Jižním Vietnamu ve škole. Mezi oběma zeměmi zuřil od konce 50. let konflikt, který později eskaloval v mezinárodní konfrontaci.

Válka byla všude. První evakuaci před nálety zažil Cuong, když mu byly tři roky, druhou v deseti letech. A vojáci byli všude také. Jeho otec byl voják. Jeho strýc byl voják. A tak i malý Cuong chtěl být vojákem. „Strejda z vojny přijížděl autem a tenkrát, když někdo přijel autem na návštěvu, tak to byla ohromná událost – sousedé na to koukali. Tak jsem si říkal, že chci být také vojákem, abych měl uniformu jako on a auto jako on.“ Z klukovského snu ale pomalu sešlo.

Cuong vystudoval vodohospodářství na střední škole průmyslové v Hanoji a tam se mu naskytla příležitost, kterou mu každý vietnamský mladík mohl závidět. Byl vybrán mezi studenty, kteří směli v rámci vzdělávacího programu vycestovat z chudé socialistické země do jiné, bohatší socialistické země. Kam pojede, to si zvolit nemohl. Podal přihlášku a doufal, že ho vyberou. Měl štěstí – jeho starší bratr v té době právě vykonával povinnou vojenskou službu (ve válce v Kambodži), a tak měl Cuong naději, že ho namísto armády čeká právě zahraniční výjezd.

„Ve Vietnamu byla chudoba. Když měl člověk možnost cestovat do zahraničí, tak to byl pro každého uskutečněný sen,“ říká Cuong a vzpomíná, jak ještě v 80. letech dostával jídlo na přídělové lístky. Jako čtyřčlenná rodina měli měsíčně nárok na dva kilogramy masa a příděl rýže – otec 20 kg, matka 18 kg a Cuong 7 kg.

Důvod zůstat

Po tříměsíčním jazykovém soustředění ve Vietnamu odletěl Cuong v říjnu roku 1980 do Československa. Mělo to být na šest let. Tři roky studia, tři roky práce a poté se měl vrátit zpět do Vietnamu předat vlasti to, co se naučil.

První měsíce strávil v jazykovém středisku nedaleko Pardubic. Do školy nastoupil v Dačicích u Jindřichova Hradce, kde se začal učit na průmyslového nástrojaře. „Čechy a Vietnam. To byl materiálně velký rozdíl. Když jste měl peníze, alespoň trochu, tak jste si mohl jednou týdně koupit celý mražený kuře,“ směje se Cuong a vzpomíná, co si všechno za 800 korun stipendia mohl pořídit. Vietnam nebyl bohatý ani na kulturní zážitky – za největší hudební výdobytek považoval Cuong skupinu ABBA a Boney M. V Dačicích, které ležely nedaleko rakouských hranic, však uslyšel poprvé Beatles, Mikea Oldfielda, Pink Floyd a Queeny.

S českými studenty se v té době stýkal málo – do třídy chodil pouze s dalšími Vietnamci. „Občas jsme spolu hráli fotbal. Ale oni měli úplně jiný denní režim než my. My jsme bydleli na koleji o 200 metrů jinde. Problém mezi námi ale nebyl, a pokud byl, tak problém klukovský, ne rasistický. Občas jsme zašli i na pivo.“ Cuong měl také na učilišti jednu dívčí (českou) známost – nic vážného, ovšem kdyby to vážné bylo, nastal by problém. „Jako chodit spolu, to bylo ok, ale mít dítě, to nešlo. Jakmile se tehdy dozvěděla ambasáda, že máte holku, i kdyby to byla Vietnamka, dostal byste hned výpověď a vyhoštění. Tehdy byly jen tajné vztahy.“

Po vyučení v Dačicích začal pracovat v Praze a jeho pobyt se pomalu chýlil ke konci. „Vrátit jsem se nechtěl, věděli jsme, že ve Vietnamu by nebyla práce. Každý chtěl najít nějaký důvod, aby tady mohl zůstat,“ říká Cuong a zmiňuje jednoho Vietnamce, který z Československa emigroval do Kanady. On sám emigrovat nechtěl. Jedinou legální možností, o které věděl, bylo přihlásit se v Československu do školy na obor překladatelství a poté začít pracovat jako tlumočník pro nově přicházející Vietnamce. Zkusil to a přijali ho. Asi i díky tomu, že měl dobrou češtinu, pěkná vysvědčení a strýčka, který pracoval na ambasádě.

Začal tlumočit pro podnik Jawa v Týnci nad Sázavou, ve Strakonicích nebo v Benešově. Měl na starosti skupiny dvaceti, ale i dvou set vietnamských dělníků. Vysvětloval jim, co je v nové zemi čeká, a učil je základy češtiny. Oni měli na kurz pouze měsíc – pak už museli pracovat.

Do Vietnamu se Cuong od svého příjezdu do komunistického Československa podíval pouze jednou, a to v roce 1985. Jako každý učeň měl nárok na jednu bezplatnou dovolenou. A pak? Přišla revoluce.

Redakční víkendy

Od učitelky na jazykové škole věděl o Chartě 77. V práci slyšel o Václavu Havlovi. Takže když 15. listopadu 1989 spatřil na Václavském náměstí demonstranty a obrovský transparent „Nezabíjejte nám děti“, věděl, co se děje. „Od ambasády jsme měli varování, co nesmíme dělat, že se nesmíme zúčastňovat demonstrací. Ale vykašlali jsme se na to. Byl jsem na demonstraci v Pragovce i na Václaváku.“

Revoluční dny byly rychlé a překotné, a tak když se Cuong dozvěděl, že v Plzni několik vietnamských studentů začalo vydávat časopis, aby informovali vietnamskou menšinu o tom, co se v Československu děje, rozhodl se k nim přidat. Začali překládat články z Respektu, Lidových novin i Mladé fronty Dnes. „Vždy o víkendu jsme se sešli, zhotovili číslo, v pondělí to šlo do tiskárny a v úterý jsme to dávali do obálek a na poštu.“

Každý týden takto rozeslali dva až tři tisíce výtisků. Časopis se jmenoval jednoduše: „Diem tin bao chi“ (Souhrn zpráv z tisku). Šéfredaktora neměli. Každý vybral, co chtěl, co ho zaujalo. Šlo o to, aby byly informace co nejaktuálnější. Vedli si seznam čtenářů a jejich adresy. Za časopis nic nechtěli, ovšem od čtenářů často přicházely obálky s peněžními příspěvky. Z každého čísla posílali pravidelně 50 výtisků do Vietnamu, a to na náhodně vybrané adresy – doufali, že se tím vyhnou cenzuře. Zdali se ale skutečně časopisy dostaly ke čtenářům i v jejich vlasti, to nevěděli.

A tak to šlo tři roky. Cuong přes týden pročítal články v novinách a o víkendu se scházel s přáteli na redakční radě. Jedinou změnou bylo, že se odpojil od plzeňské skupiny a přidal se k podobné skupině v Praze na Strahově, jež vydávala časopis zvaný „Dien dan“ (Fórum).

Vlastizrada

Vydávání časopisu ovšem nebyla jediná činnost, kterou se Cuong a jeho přátelé snažili osobně angažovat v nově demokratickém Československu. Chtěli využít své nabyté svobody a pomoci lidem i přímo ve Vietnamu. Začali tedy před vietnamskou ambasádou organizovat petiční akce za propuštění politických vězňů (pomáhala jim v tom Amnesty International, Občanské fórum i novináři z Respektu). A začali také uveřejňovat texty vietnamských exulantů, a to nejenom v Česku – samizdaty posílali i přímo do Vietnamu (později přeložili do vietnamštiny rovněž Havlovu Moc bezmocných).

Cungova angažovanost ovšem měla své následky. „Koncem roku 1992 jsem šel na ambasádu zažádat o prodloužení pasu, oni to ale odmítli, a tak jsem musel zažádat o statut politického azylanta.“ Nedlouho nato mu přišel dopis od jeho rodiny. „Prý za nimi byli policajti a říkali, že dělám v Praze takové věci, které můžou být považovány jako vlastizrada. Psali mi, ať to nedělám.“ Vietnam mohl Cuong opět navštívit, až když získal české občanství v roce 2000. Předtím se bál, že by ho tam zatkli.

Mezi roky 1994 až 2007 nebyla situace ve Vietnamu tak špatná jako předtím, a tak se ve své činnosti on i jeho kamarádi na nějakou dobu odmlčeli. Ovšem v roce 2007 bylo zatčeno několik nezávislých novinářů a Cuong s přáteli se rozhodli opět angažovat. Založili spolek Van Lang, jehož jméno označuje název prastarého státu, předchůdce dnešního Vietnamu. Spolek zakládali čtyři a dnes je jich šestnáct. Cuong by uvítal, kdyby mezi ně zavítalo více lidí z mladší generace.

„Moje generace se ještě chce vracet do Vietnamu, ale generace mé dcery, to pochybuji… pro ni to je jedno, zdali žije v Hanoji, v Praze nebo v Londýně… vlastenectví už není tak silné jako u mě. Navíc moje generace je taková uzavřená. Říkám to i své dceři, ať se nebojí angažovat v české společnosti, zajímat se o politiku, o to, co se tady děje, a udělat si svůj názor.“