Marie Mannová

„Skončila škola, já jsem udělala závěrečné zkoušky na samou výbornou, a předtím, někdy v březnu, se dávaly požadavky doplnit si ještě devátou třídu a vlastně pak pokračovat na jedenáctileté škole, která tady byla zavedena přímo v Městci. Tam jsem si v březnu tu přihlášku dala. Pak byly zkoušky a u nich mně bylo řečeno, že jsem do deváté třídy nebyla zařazená, že jsem nebyla vybraná. Čemuž se podivil současný ředitel školy, protože on měl od místního národního výboru potvrzené všechny uchazeče, tedy i mě, takže já jsem celou tu dobu žila v tom, že půjdu do devítky, budu pokračovat jedenáctiletkou a pak že půjdu asi studovat vysokou školu. Já jsem totiž chtěla... Pominula jsem, že mě nebaví matematika. Jednou jsem k Vánocům dostala knížku o Marsu, a tak jsem si říkala, že bych chtěla být astronomkou. To byla jedna moje tužba. Pak jsme navštívili cirkus, cirkus já jsem milovala, a tam cvičila taková holčička, kolik jí mohlo být? Patnáct? Cvičila na hrazdě a já jsem se v tom tak zhlédla, že jsem chtěla být artistkou. A že chci jezdit v maringotce, že chci být artistkou, a tak jsem to prosazovala, že když šel otec někdy na pivo do hospody, oni už ho vítali: ‚Pane Berousek!‘ Berouskovi, to bylo známé jméno. Pak mě to přešlo. Ale opravdu jsem chtěla studovat a i otec si to hrozně přál. Potom, když to takhle dopadlo, že jsem byla přijatá na tu školu a pak zase nepřijatá, tak otec napsal odvolání na okresní školskou komisi a ředitel školy se dal do boje, takže se podařilo, že mě na tu školu vzali. Ředitel kvůli tomu musel samozřejmě na koberec, a mě vyzvali, že mám odjet s těmi ostatními žáky. Odjeli jsme na chmelovou brigádu někam k Žatci a po týdnu se objevil můj rozzuřený otec s tím, abych si sbalila věci, že jedeme domů. Já jsem se divila, proč jedeme domů. ‚Nebylas do té školy přijata. Opět tě vyhodili.‘“

„To dětství na jednu stranu bylo poznamenané tím, že otec – já si toho jeho přístupu vážím – byl zásadový, ale k tomu ještě dojdeme. Ale on prostě měl svoje ideály, svoje představy, a přes to nejel vlak. A udržet si je v době padesátých let, to bylo nesmírně těžké. Abych šla do Pionýra, to prostě neexistovalo. Všichni tam šli, ale naši by to nepřežili, ne, to prostě nešlo. Takže tím jsem se i v té škole vymykala, bylo to ale taky tím, že jsem byla Brychová. Tím jménem. Nevím, proč to tak bylo, asi takovým tím otcovým kategorickým přístupem k režimu a vůbec. Taky později, když všichni soukromníci měli jít do družstev, odmítl a nešel. On by tam nikdy nešel, do toho družstva. Ono se to nejmenovalo družstvo, družstva byla na venkově. Tohle – to byl komunál. Takže nešel tam, měl svoje zásady, v kterých celý život žil a v kterých pokračoval. Ono se to potom projevilo, k tomu se dostaneme, že se mu pomstili na mě. Takže ta škola. Já pamatuju, že jsme měli různé... Všechno se to odvíjelo po vzoru Sovětského svazu. Doma jsem slyšela něco jiného, ve škole jsem slyšela něco jiného, takže takové to bylo dětství. A ještě zákazy: ‚Nesmíš tohle říct.‘ Naši měli taky spoustu známých, kteří byli stejného ražení a nějak se tomu třeba poddali. Někteří proto, aby vůbec přežili, někdo jenom ze zištných důvodů. To u nás neexistovalo. Tady se muselo odehrávat všecko tak, jak naši považovali za správné. Já si toho ale vážím, že se otec nenechal zviklat.“