The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Maraczi (* 1955)

• narozen 13. června 1955 v Kladně

• otec se živil jako kouzelník a působil v cirkusu Berousek

• pamětník od dětství inklinoval k malování a výtvarnictví

• několikrát zadržen bezpečnostními orgány pro výtržnictví

• od roku 1980 žil v Praze, kde navázal kontakt s prostředím disentu

• s pomocí šablon realizoval na Kampě malby Johna Lennona a účastnil se každoročních shromáždění

• pro nezávislá mírová sdružení tiskl prohlášení, podílel se na řadě samizdatových časopisů

• připravoval vydání punkových časopisů 10 Years Flexidisc a Attack

• po roce 1989 členem prověrkové komise

• živil se jako redaktor polistopadových médií a věnoval se výtvarnictví

• v roce 2022 žil v Praze

Problémy s komunistickým režimem jako by Josef Maraczi podědil po svém otci. Od dětství kreslil, zajímalo ho výtvarnictví a před šikanováním bezpečnostních orgánů, které vyvrcholilo falešným sexuálním obviněním, se uchýlil do Prahy. Jeho divoká a svobodomyslná povaha se neslučovala s dvouletou povinnou vojenskou službou, vyhnul se jí však s pomocí otcova známého doktora a pomohlo mu rovněž dřívější vážné poranění nohy.

„Naštěstí jsem dostal modrou knížku. Kdyby se to nepovedlo a musel bych na vojnu, nejspíš bych někoho zastřelil, někdo by to odskákal,“ líčí Josef Maraczi a připomíná taktiky svých vrstevníků, aby se vyhnuli vojenské službě. „Odvody na vojnu byly šílený. Kluci na ni nechtěli a chtěli marodit, takže jsem jim lámal prsty víkem od popelnice. Na noc si je naložili do octa, druhý den jsme se opili a večer se šlo na lámačku k popelnicím. Jeden mi řekl, že je to zlomené málo, tak jsem přitvrdil. Nevím, jestli jsem náhodou na víko dokonce nedupnul. Vím ale, že ty tři prsty měl pak s nějakým trvalým poškozením. Na vojnu ale nešel.“

Po smrti britského zpěváka Johna Lennona, zastřeleného vyšinutým atentátníkem v roce 1980, se Josef Maraczi rozhodl přenést jeho podobu na šedivé zdi Kampy. Vždy večer před výročím zpěvákova úmrtí se vydával na Malou Stranu, aby symbol míru, který John Lennon ztvárňoval, znovu oživil a připomněl. V přilehlém okolí měl rozestavěné hlídky, převážně poskládané ze studentů, kteří svým zevnějškem a chováním nevzbuzovali podezření.

„Nejraději jsem měl vysokoškoláky, protože nechlastali, neměli na to, a báli se, že kdyby je tam se mnou čapli, tak je třeba vyhodí ze školy. Takže byli svědomitý. Kolikrát jsem je ani neznal. Kamarád je prověřil, že jsou čistý,“ popisuje pamětník důmyslná bezpečnostní opatření při malování na zeď Johna Lennona. „Šablony jsem pak schovával do dětského kočárku, protože mladý kluk s holkou, když kolem procházeli policajti v uniformách, nebudili podezření. Tak jsme se s dívkou jako objímali, i když jsme spolu nic neměli, a ještě jsem u toho houpal malýho Johna.“

Kouzla a dvojitá dna? Nemám rád faleš

Josef Maraczi alias Pepíno se narodil 13. června 1955 v Kladně, jak to tehdy úřady zapsaly. Ve skutečnosti ale přišel na svět v Novém Strašecí. Jméno sice svádí k představě o italských kořenech, ale pamětníkův otec pocházel z Budapešti a matka z Kežmarku. K jejich seznámení došlo pravděpodobně na Slovensku, když tudy otec kočoval s maringotkou. Živil se jako komediant a svého času jezdíval s cirkusem Berousek.

Malý Josef s ním později odjížděl na páteční představení, která se konala napříč republikou. „Když jsem zjistil, že je to celé založeno na klamu, že předměty mají dvojitá dna, a poznal jsem další podvody, přestalo mě to bavit. Nemám rád faleš, mám rád férovku,“ přiznává v úvodu Josef Maraczi.

Staří hlídali a já směroval okupanty do Moskvy

V západočeském městě Stříbro, v tehdejší ulici Leninova, vyrůstal v domě s číslem popisným 161, kde pospolu žili kriminálníci i věčně pobíhající krysy. Někdy v šesté nebo sedmé třídě odvezla pamětníka sanitka do výchovného ústavu v Trpístech. Rodiče ho sem odložili na několik týdnů, zřejmě proto, že odjeli na cirkusové turné. Navíc nešlo o výjimku, rodiče ho ještě několikrát odložili, jen namísto dětského domova v Trpístech musel několik týdnů pobýt v ozdravovně v Kamenici nad Lipou.

Přes složitou rodinnou situaci Josef Maraczi prokličkoval školní docházkou a vyučil se v oboru malíř – natěrač. Často utíkal z domova, zejména po hádkách rodičů, kteří se po roce 1968 nechali rozvést. Spolu s mladším bratrem Jiřím a otcem poté odešli ze Stříbra. Krátce předtím tu v srpnu 1968 zažil nájezd sovětských okupantů. Tehdy třináctiletý Josef se míhal ulicemi Stříbra, aby na zdi čmáral hesla v azbuce. „Tehdy jsem už inklinoval k písmu. S menší štětkou a vápnem jsem maloval po zdech a staří chlapi hlídali. Na žulovou zeď a jinde jsem maloval nápisy ‚Iditě domoj‘ nebo ‚Moskva 2000 km,‘“ vzpomíná Josef Maraczi. 

K výtvarnictví inklinoval už od raného dětství. Formovaly se v něm také protikomunistické postoje, dané otcovými problémy s komunistickými nařízeními. Navíc pamětníka poutal zájem o historii, obdivoval zejména osobnost T. G. Masaryka. Chladným ho nenechaly ani politické monstrprocesy v padesátých letech.

V patnácti letech byl mánička s americkými nášivkami

Po odchodu ze Stříbra bydleli nejprve v sousedním Svojšíně a vzápětí v Černošíně, ve stavení sedláka a antikomunisty Malouna. Seznámil se tam s církevním hodnostářem Miroslavem Brtvou, kterého komunisti soudili pro nedovolenou činnost zakázaného skautingu.

V patnácti letech se proměnil i pamětníkův zevnějšek – přičuchl k partě rebelantů v džínách a nechal si narůst dlouhé vlasy. Blůzu ozdobil americkými nášivkami a navštěvoval hudební koncerty, za kterými dojížděli s partou po celém kraji. I tady nastaly první problémy a roztržky s komunistickou policií.

Pamětník se v očích bezpečnostních orgánů stával čím dál tím častěji známým výtržníkem, kterého příslušníci opakovaně zatýkali a pokutovali. Kvůli nepřetržité šikaně se rozhodl Západočeský kraj opustit, nechal se zaměstnat v Ústí nad Orlicí a nakonec se přestěhoval do Prahy.

Vyřezal jsem šablony s Lennonem

Praha se pro Josefa Maracziho stala hlavním působištěm a středobodem pro jeho činnost v prostředí disentu. Po příchodu měl od roku 1980 pracovat v budově Paláce kultury, kam ale kvůli špatnému kádrovému posudku nenastoupil. Na dalších deset let získal zaměstnání v automobilové výrobě Praga, tehdy pod názvem Závody Klementa Gottwalda.

Samostatná a uzamykatelná dílna v areálu bývalé Pragovky disponovala stříkacím boxem a prostor vybízel Josefa Maracziho k podnikání spikleneckých aktivit. Brzy vplul mezi folkové písničkáře a posléze došlo na provázání s lidmi z prostředí československého disentu. Později pro ně kreslil, připravoval a tiskl nejrůznější předměty. „Pak jsem tam dělal trička Jazzové sekce a šablony Johna Lennona na čtvrtky. Udělali mi dvakrát noční kontrolu pracoviště, jejich akce nesla název ‚Nákup‘. V práci jsem měl připravenou zabalenou tašku, a jakmile by mi volali z vrátnice, že mám návštěvu, sebral bych ji a zmizel,“ prozrazuje pamětník.

Po smrti britského hudebníka Johna Lennona se na pražské Kampě v prosinci 1980 objevil symbolický náhrobek, který měl tragicky zesnulého britského zpěváka připomínat. John Lennon ztělesňoval symbol svobody a míru, vlastnosti, které v Československu komunistický režim potlačoval. Stejně tak to vnímal i Josef Maraczi a začal s vytvářením šablon. Graffiti se zhotoveným portrétem zesnulého Johna Lennona navíc doplňoval zpěvákovými iniciály a texty. „Říkal jsem si, že na tom místě něco chybí, takže jsem v práci přes noc vyřezal šablony s portrétem Johna Lennona a nastříkal je přímo na zdi,“ popisuje pamětník.

Lidi se nadrogovali svobodou a šli do města

Už v roce 1981 nechali komunističtí funkcionáři přetřít zeď poprvé a nikoliv naposledy nazeleno, zřejmě v souvislosti  s přípravami XVI. sjezdu Komunistické strany Československa. Komunistický režim se snažil nejprve účastníky lennonovských shromáždění shazovat v článcích v tisku, kde je označoval za alkoholiky a duševně postižené. Ani to však nepomáhalo a návštěvnost shromáždění postupně narůstala, přitahovala tváře disentu a od poloviny osmdesátých let se stala důležitou protikomunistickou manifestací. „Setkání u zdi a pochody, to byla rozjezdovka. Bylo to podobné jako u Zdi nářků, lidi se ‚nadrogovali‘ svobodou a šli do města,“ dodává Josef Maraczi.

Proto vždy před blížícím se výročím připravoval Josef Maraczi, jak celou akci s vyobrazením Johna Lennona nepozorovaně provést. V zaměstnání si vzal už několik dní předem volno, aby celý den strávil obchůzkami, a sledoval dění v okolí Kampy. Vyhotovil si výkres, kam zanesl únikové cesty, nebo zjišťoval, kdo z jakého domu ho při nanášení portrétu uvidí.

Dodnes se pamětník pozastavuje nad tím, že ho bezpečnostní orgány nikdy nedopadly. „Je mi to záhadou. Snad to bylo tím, že jsem měl hlavní pracovní poměr, navíc na starosti učně, vedlejšák na odpoledne i víkendy a rodinu. Asi nevěřili, že bych to dělal já.“

Tiskli prohlášení Mírového klubu Johna Lennona

Vzpomínková shromáždění fanoušků u Lennonovy zdi se postupně politizovala. „Do toho přišel v roce 1988 Otakar Veverka se Stanislavem Pencem a řekli: ‚Založili jsme Mírový klub Johna Lennona!‘ Tak jsem jim to hodil na blánu a pak jsme to tiskli,“ vzpomíná na první prohlášení nezávislého sdružení pamětník.

V té době Josef Maraczi aktivně provozoval výtvarnou činnost a podílel se například na přípravě triček pro Hnutí za občanskou svobodu, pro které dělal  i řadu protestních transparentů. Také přispíval kresbami do zpravodaje hnutí. Spolupracoval na řadě dalších samizdatových časopisů, jako například Vokno nebo JazzStop, a spolu s Václavem Žufanem připravovali punkové časopisy 10 Years Flexidisc a Attack.

Nemohl chybět na žádném ze soudních přelíčení s disidenty, aby obviněným vyjádřil svou přítomností tichou podporu. Ať už se jednalo o soudy s Václavem Havlem, nebo o proces s Jazzovou sekcí.

Demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 se pamětník neúčastnil, jednoduše se vymezil proti demonstraci, kterou pořádala svazácká organizace. V dalších dnech už však neotálel a nechal natisknout letáky, které visely po areálu bývalé Pragovky, kde se vzápětí podílel na založení stávkového výboru. Že bolševismus je v Československu definitivně na lopatkách, si uvědomil až po odstoupení vedení komunistické strany.

Komunistickým fízlům jsme nabídli taneční na chodníku

V nejbližších měsících pak pamětník usedl mezi členy prověrkové komise v Praze 8, která měla prošetřit a posoudit konání příslušníků bezpečnostních složek komunistického režimu.

„Meritum věci bylo porušení lidských práv. Nemohli jsme někoho vyhodit jen tak. Den předtím jsme obdrželi služební složku dotyčného a následovalo jeho předvolání. Pokládali jsme mu otázky, a buď nám lhal, nebo si spíš nepamatoval. Nešlo je jen tak vyhodit. Když na to došlo, posílali jsme je do tanečních na chodník, což většinou odmítli,“ dodává Josef Maraczi. Poslat někoho na chodník znamenalo, že od policie úplně odešel nebo skončil v terénu v řadách pořádkové policie.

Po deseti letech strávených v Pragovce podal Josef Maraczi výpověď, začal se živit jako redaktor v polistopadových médiích Ty rudá krávo nebo Telegraf a věnoval se výtvarnictví.