The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Mareček (* 1932  †︎ 2016)

• narodil se 16. června 1932 v Mochově

• otec Alois Mareček, před válkou sociální demokrat, pracoval jako strojní zámečník v místním cukrovaru

• za heydrichiády 9. června otec zatčen a 19. června popraven pro údajné schvalování atentátu na Heydricha

• po válce vstoupil do KSČ

• práce ve Strojexportu

• v 60. letech strávil 5 let pracovně v Polsku

• při prověrkách 21. dubna 1970 mu byl zakázán výkon povolání

Miroslav Mareček (*1932)

„Zazvonili, přišli – gestapo – a že aby se tatínek sbalil, že pojede s nimi. Byli jsme všichni zaražení, všichni jsme koukali jako blázni. Rozhlíželi se ještě po bytě, dívali se do skříní, dívali se pod postele, dívali se všude, no. Co hledali? Nehledali nic, ale pro formu, si myslím.“

Miroslav Mareček se narodil se 16. června 1932 v Mochově. Otec Alois Mareček byl před válkou činným sociálním demokratem v odborech a pracoval jako strojní zámečník v místním cukrovaru.

Němčina se bude hodit

Na sklonku třicátých let Alois Mareček posílal svého syna Mirka na povinnou němčinu, kterou v té době zavedli na obecné škole. Mirek se však teprve rozkoukával. Ve třídě, kam nastoupil v roce 1938, jim visela fotografie T. G. Masaryka: „Pamatuju se na to, že nad tabulí byl obraz prezidenta Masaryka. Tam byla ze začátku povinná němčina. Tatínek říká: ,Choď na tu němčinu, aspoň se to trošku naučíš.‘ Protože my jsme tam asi v 35. roce měli Němku ze Sudet a sestra zase byla na výměnu v Sudetech na dva měsíce. Tak jako, neměli jsme tam přímo příbuzné, ale věděli jsme, o co jde. No, tak jo. Jednou k nám přišel místní řídící učitel. S tatínkem probírali to rodičovské sdružení a mimo jiné ten pan učitel Rykl říkal tatínkovi: ,Hele, syn ti nechodí na tu němčinu, víš o tom?‘ A tatínek říká: ,Ne, nevím.‘ Pan učitel odešel, tatínek si mě zavolal a říká mi: ,Heleď, ty chodíš na tu němčinu?‘ A já říkám: ,Chodím, tatínku.‘ A on říká: ,Nechodíš.‘ Měli jsme tenkrát k večeři uzené s hrachem. Tatínek vzal řemen, vohnul si mě přes koleno a dostal jsem řemenem. A musel jsem na tom hrachu klečet. A tatínek mi řek: ,Já tě nebiju proto, že na tu němčinu nechodíš, ale proto, že jsi mi lhal.‘“

Alois Mareček se narodil roku 1889. „Pracoval v odborech, byla to tenkrát sociální demokracie, byla to levicová strana pochopitelně, ale nebyli to komunisté. Věnoval se také obci veřejně, respektive pracoval, byl předseda místní školní rady a byl činný. Tak, v tom byl činný, když vypukla válka. Tatínek byl pochopitelně jako všichni lidé proti té okupaci a v tomhletom všem.“

Během prvních válečných let se Mirka pošmournost protektorátu příliš nedotýkala. „Začátkem té okupace jsme se měli stěhovat do Kropáčovy Vrutice, protože tam zakládali také cukrovar a chtěli tam tatínka, protože pracoval v cukrovaru dvacet let nebo kolik. No a z toho sešlo a my jsme zůstali v Mochově. V baráčku, který postavil děda, že jo.“

Udání za heydrichiády

Rodiče s malým Mirkem o politických záležitostech nehovořili, přesto si vzpomíná, jak se otec v roce 1940 vrátil ze schůze a vyprávěl o nějakém Málkovi, vlajkaři, který mu nadával a vyčítal mu, že je proti Němcům. K tomu se přidaly také starosti se starší sestrou Marií (*1920), které hrozilo, že bude muset na práci do Německa. Rodina však utržila jinou ránu.

„Devátého června čtyřicátého druhého roku v poledne tatínek chodil každý den na obědy domů. Tak to bylo, protože ten cukrovar byl blízko. Tatínek přišel, chystal se k obědu, a asi za deset minut přijelo před barák auto, zastavilo a vylezli z něj tři chlapi. V civilu a ty jejich typický kožený černý kabáty. Zazvonili, přišli – gestapo – a že aby se tatínek sbalil, že pojede s nimi… Byli jsme všichni zaražení, všichni jsme koukali jako blázni. Rozhlíželi se ještě po bytě, dívali se do skříní, dívali se pod postele, dívali se všude, no. Co hledali? Nehledali nic, ale pro formu, si myslím. Maminka říkala: ,On ještě neobědval.‘ Říkali: ,Paní, to jsme my nařídili,‘ jinými slovy, ,vy se do toho nepleťte a buďte rádi, že neodvedeme i vás.‘ Tak jsme zůstali štajf a oni řekli: ,Nic nepotřebuje, nic mu nedávejte, prostě všechno tam bude. Jídlo tam bude.‘ A tak se s námi tatínek … tak se s námi rozloučil. Byli to tři chlapi, dva mluvili perfektně česky, byli to Češi zřejmě anebo ze Sudet tenkrát taky. Jeden byl Němec jako poleno. A něco si tam mezi sebou povídali a ségra, protože v těch Němcích byla, tak znala německy, tak pak říkala, že si mezi sebou říkali: ,No, tak kdyžtak je vezmeme a ten malej půjde na převýchovu.‘ Mně bylo deset let, že jo.“

Dne 9. června 1942 byl Alois Mareček zatčen a 19. června následně popraven pro schvalování atentátu na Heydricha a vybízení k podporování pachatelů. Podle poválečných rekonstrukcí se tak stalo na udání kolaboranta Málka. Důvody jeho popravy se však již nikdo s určitostí nedozví, neboť kolínské gestapo stihlo veškerou dokumentaci případu skartovat. „Tatínek ještě se v tu poslední dobou choval tak uzavřeně, byl prostě nemluvnej. Maminka, když se ptala, tak von říkal: ,Nebudu ti, Fanynko, nic říkat, protože když nebudete nic vědět, tak to pro vás bude lepší.‘ Devatenáctého června byla v novinách zpráva, že tatínka popravili pro schvalování atentátu na Heydricha. To byl vybraný z těch deseti, každý desátý Čech měl jako přijít pryč. To byla pomsta za Heydricha, a že vybírali lidi, o kterých věděli, že je s nimi nebo že zvlášť nesouhlasí nebo jsou proti a tak dále. A tihle lidé, ten Málek a spol., ti přitom pomáhali, protože se od začátku okupace s nimi spřáhnul a už mu tam taky asi nařídili, co má dělat. No, tak to byla další bomba, protože jsme od toho 9. pořád čekali, že tatínka pustí… Každé zvonění, když někdo třeba, tak: ,Už jde.‘ Žili jsme u silnice a to byla hlavní silnice Praha–Poděbrady, jezdily tam auta a my teď, kdykoli jelo auto a zpomalilo třeba, tak jsme se báli a čekali jsme, že někdo zazvoní.“

Bez prostředků, ale s pomocí

Rodině byl okamžitě zabaven byt, směli v něm zůstat, museli však platit nájem. Se smrtí otce se rázem ocitli bez prostředků. Sestra nevydělávala a matka byla v domácnosti. V mládí totiž Františka Marečková prodělala ještě před válkou plicní tuberkulózu, a byla tudíž v invalidním důchodu. Pomoc však přišla od pracovníků z cukrovaru, kde předtím pan Mareček pracoval. Zařídili, že paní Marečková mohla pobírat penzi po zesnulém manželovi. „Pak se tam zorganizovala taková skupina, to znamená pan Švorc, doktor Hošátko, to byl obvodní lékař. Pan doktor Hošátko byl mým poručníkem, protože jsem musel mít poručníka, a ti nám začali trošku pomáhat. Báli jsme se, že vezmou ségru. Ale zase tihleti lidé zajeli do Českého Brodu, protože to byl okresní úřad, který existoval už od začátku Československa. Tak tam měli různé známé na těch úřadech, tak se jim podařilo, aby sestře dali trafiku v Mochově. No a teď jsme žili. Pochopitelně, čas je nejlepší lékař, takže pomaloučku jsme si zvykali, ale neustále jsme doufali, že tatínek žije.“ Po celou válku se rodina utěšovala tím, že mohlo dojít k mýlce a že byl otec možná internován v jednom z koncentračních táborů.

Konec války

Pan Mareček vzpomíná, jak zažil nálet při běžné pochůzce pro mléko: „Čtvrtého května jsem šel s baňkou pro mlíko do mlíkárny. Přiletěli kotláři. Víte, kdo to byl, co to bylo kotláři? To byly stíhačky, americký, anglický, který – říkalo se jim kotláři proto, že přiletěly a snažily se znemožnit nákladní dopravu. Takže střílely na ty lokomotivy a do těch kotlů, a proto byl ten název kotláři. A mně takhle asi pět metrů nad tím šly střely. Vomítka vopadávala. No, a druhý den přijeli ty Rusové.“ První pocity z příchodu Rudé armády byly velmi pozitivní. V armádě navíc panoval tvrdý řád, takže se prý obyvatelstvo nemuselo ničeho obávat. „Ta první fáze těch vojáků, to byli ti východní národy, ti vůbec o Evropě nevěděli a byli to takoví podobní jako Čingischán, prostě čím méně civilizovaný, tím lépe poslouchá a tím je krutější. No ale chovali se teda slušně, protože nad sebou měli Rusy jako velitele. Takže poslouchali na slovo a tam se třeba stalo, že obtěžovali nějakou paní, tak důstojník ho na místě zastřelil. No, říkám to proto, že všichni ti lidé u nás, ale i ve vokolí a i v celým, i v části státu, jim byli vděčný, protože nás prakticky osvobodili. My jsme byli dvojnásobně, protože jsme si řekli, no tak aspoň…aspoň něco, aspoň se nebudu moci bát.“

Konec války s sebou však přinesl také vyřizování účtů s Němci. Byli shromažďováni na velkém fotbalovém hřišti a museli denně odstraňovat zátarasy na silnicích. „Tam jsem zažil, že z vedlejší vesnice přišel chlapík s puškou, vybral si na tom hřišti dva kluky, kteří měli tetování SS. Vodvedl je do takový švestkový aleje a tam je zastřelil… My jsme se na to nedívali, ale viděli jsme, jak je teda vede. Pak řekl: ,Mně zastřelili švagra, tak já zastřelím je.‘ A udělali to esesáci, tak von se takhle mstil. Tenkrát nikdo nebyl proti pochopitelně, protože jednak to byla taková úleva a takový strach, který byl v těch lidech, že jsme ty Rusáky viděli jako polobohy.“

Poválečná euforie a smutek

Krom radosti z konce války se však rodiny zmocnilo napětí: co když pustí tatínka z nějakého koncentračního tábora? Hned od 5. května vysílal Československý rozhlas. Od konce války pak na jeho vlnách každý den četl redaktor Görl obsáhlé seznamy jmen osob propuštěných z koncentračních táborů. „Od toho května vysílali vždycky od jedenácté hodiny večer až třeba do půlnoci, nebo i po půlnoci, seznamy lidí, kteří byli osvobozeni z koncentračních táborů. Tenkrát to čet strašně dlouho, jestli to bylo měsíc, dva měsíce, tři měsíce a my jsme vždycky čekali. Jak začalo ,em‘, tak jsme byli… Denně jsme to poslouchali a denně jsme tedy žili v naději, že to bude příští den hlásit. No, nic se nestalo.“ Před realitou již nebylo úniku, a tak začal manžel sestry Marie pátrat po záznamech, které po sobě zanechalo kolínské gestapo. Evidence však byla zničena, a tak rodina ani nezjistila místo, kde byl Alois Mareček pohřben. Přesto se podařilo dokázat, že byl popraven na základě Málkova udání. Ten byl posléze převezen do Lysé nad Labem a tam po krátkém soudním procesu popraven.

Záhy po válce si chtěl třináctiletý Mirek rozšířit vzdělání. Chtěl nastoupit na gymnázium, nicméně nikde nebylo místo. Matka se sestrou však v novinách našly, že nabízí přípravku pro děti, které jsou nějak postižené běsněním nacistické zvůle. Přípravka probíhala u salesiánů v Pardubicích. Byl zde však nejmladší a poprvé sám z domu. Vzpomíná sice na skvělé letiště plné poškozených letadel, která s kluky mohli prolézat, nicméně nelíbilo se mu tam. Ukázalo se navíc, že na gymnáziu místo mít nebudou a že by mohl absolvovat pouze přípravku, po které by mohl jít studovat bohoslovectví. V srpnu jej přijela navštívit sestra se švagrem, a když odjeli, rozhodl se. „To byla sobota, konec srpna, a já jsem po snídani brečel na záchodech, že tam nechci být. Najednou mě takzvaně ruplo v bedně, já jsem se sebral, vůbec nic jsem neměl, utek jsem na nádraží a tam jsem sedl na vlak do Prahy a neměl jsem peníze. Když mě průvodčí kontroloval, řekl jsem mu, o co jde, a tak on řekl: ,Jeďte.‘ Odpoledne jsem přijel domů a řek jsem: ,Já už tam nepůjdu.‘“ Zkusil tedy nastoupit do tercie na gymnázium, příliš mu to však nešlo, neboť neměl návaznost z předešlé školní docházky. V kvartě bylo rozhodnuto, že půjde do učení. Dostal se tedy, po roční praxi v továrně, na průmyslovou školu. Po čtyřech letech se stal konstruktérem v Ústředních dílnách rudného průzkumu. Tam se mu to příliš nezamlouvalo, a tak nastoupil do Strojexportu, podniku zahraničního obchodu, v Paláci Fénix na Václavském náměstí.

Tatínkův odkaz znamená vstoupit do strany

Již od konce války naléhali komunističtí agitátoři na Mirka i jeho matku, aby vstoupili do strany. Odůvodňovali to tím, že je to odkaz jejich otce a manžela, odkaz vítězství na Němci. Velmi nemocná Františka souhlasila, ale vymínila si, že nebude chodit na schůze. V roce 1947, když bylo Miroslavovi patnáct let, přišli znovu a on vstoupil do strany. V roce 1950 šel na vojnu, kde strávil dva roky. Posléze na školu pro důstojníky v záloze. „Důstojníci museli být všichni ve straně, tam nebyli nestraníci.“

Postupné střízlivění

Miroslav pak pracoval ve Strojexportu a pět let žil pracovně v Polsku. V důsledku stranických prověrek byl však v roce 1970 vyhozen a jeho kádrový posudek mu znemožnil dále vykonávat své povolání. I přesto se mu nakonec podařilo dostat svou dceru Miroslavu na studia.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Marie Novotná.