The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Marek (* 1955)

• narozen 21. ledna 1955 ve Svitavách

• otec Ladislav Marek byl účetní, matka Alena byla kroužkovačka v podniku Technolen

• v letech 1968 až 1970 byl členem skautského oddílu

• účinkoval v dramatickém kroužku v LŠU

• vystudoval herectví na brněnské konzervatoři

• v letech 1974 až 1976 působil v divadle v Českém Těšíně

• v letech 1978 až 1981 byl členem souboru divadla v Šumperku

• od roku 1981 do současnosti je hercem Západočeského divadla v Chebu

• v listopadu 1989 se podílel na organizaci debat v chebském divadle

• v roce 1999 účinkoval ve filmu Návrat idiota

• v roce 2006 ztvárnil roli Shylocka v inscenaci Kupec benátský v Západočeském divadle v Chebu

Herec Pavel Marek v mládí prošel několika oblastními divadly, ale většinu své umělecké kariéry prožil na jevišti Západočeského divadla v Chebu. Zde se také účastnil bouřlivých debat ve dnech po 17. listopadu 1989. 

Narodil se 21. ledna 1955 ve Svitavách jako mladší ze dvou synů Ladislava a Aleny Markových. Jeho otec pracoval jako účetní ve svitavském podniku Technolen, byl členem KSČ, ale současně i velkým obdivovatelem Tomáše Garrigua Masaryka. Matka, která v téže továrně dělala kroužkovačku, se zajímala spíše o praktická životní témata a úvahy o politice jí byly cizí. 

Rodina žila v pronajatém skromném bytě bez vlastní koupelny v domku se zahradou. Pavel prožíval dětství při hrách s kamarády ze sousedství. Ve dvanácti letech přišel o tatínka, který zemřel na podzim 1967. 

Skaut i recitátor

Stejně jako všichni jeho spolužáci, i Pavel Marek byl členem Pionýra, daleko zásadnější však pro něj byl vstup do skautského oddílu. Skauti ve Svitavách mohli během druhé obnovy Junáka roku 1968 navázat na bohatou místní tradici. Pavel si se svým oddílem užíval hry v lese, cvičení zálesáckých dovedností i skautské tábory. „Skautské zákony jsou možná naivně prostoduché, ale v té době mě to velmi oslovovalo. A vztahy ze Skauta přetrvaly na celý život,“ říká Pavel Marek. 

Skautskou činnost však brzy znovu násilně ukončil nástup normalizace, návrat k tuhým totalitním poměrům po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Sešli jsme se v klubovně a měli jsme tam být všichni. Náš vedoucí nám oznámil, že Skaut skončil. A protože on už zažil zákaz skautingu po roce 1948, nevydržel to a rozplakal se,“ vypráví Pavel Marek. „Pro nás to byl otřes, protože jsme se všichni měli moc rádi a nechápali jsme, proč se nesmíme scházet.“ 

Jistou náhradou za skautský oddíl se pro něj stal dramatický kroužek v Lidové škole umění. Doporučila mu ho učitelka češtiny, která v něm odhalila nadaného recitátora. Pavel Marek opakovaně vyhrával recitační soutěže a učitelka z „dramaťáku“ mu navrhla, jestli se po deváté třídě nechce přihlásit na hereckou konzervatoř. 

Pavel Marek váhal: jeho hlavním zájmem v té době byla příroda a chtěl jít studovat střední zemědělskou školu v Moravské Třebové. Přesto se připravil na talentové zkoušky na brněnskou konzervatoř. U zkoušek postoupil do druhého kola, kam nakonec nedorazil, protože mu ujel autobus. Přesto ho na školu přijali, a roku 1971 tak začal studovat v Brně. 

Nedostal jsi dopis? Vyhýbáš se vojně!

Z konzervatoře si odnesl hezké vzpomínky na herecké pedagogy, k nimž patřil Stanislav Zindulka, Zlatomír Vacek nebo Miroslav Nejezchleb, i na poměrně svobodnou tvůrčí atmosféru. Přesto se studenti občas museli v roli „kulturní úderky“ účastnit politických schůzí, kde recitovali budovatelské básně. 

V posledním ročníku dostal Pavel Marek nabídku na angažmá v Českém Těšíně, kam ho přijali bez předběžného konkurzu. Na absolventské představení se však přišli podívat i členové souboru mnohem prestižnějšího brněnského divadla Na provázku, kteří mu dali lákavou nabídku: „Nechtěl bys ,na Špagát‘?“ Pavel Marek nicméně odmítl a dodržel svůj slib, po prázdninách nastoupil do těšínského divadla. 

Během působení v Českém Těšíně měl stále trvalé bydliště u matky ve Svitavách, kam jezdil jen občas, a tak došlo k tomu, že si nevyzvedl doporučený dopis s povolávacím rozkazem. Vzápětí si ho předvolali na vojenskou správu, kde se mu dostalo varování, že by to mohlo být nahlíženo jako vyhýbání se vojenské službě. Nástup na vojnu mu sice o rok odložili, ale vojenská správa informovala i ředitele divadla, který Pavlu Markovi během onoho roku nedovolil vystupovat na jevišti a přiděloval mu různé pomocné práce: stavění kulis, ozvučení představení nebo pomoc u osvětlovačů. „Všechny tyhle divadelní profese jsou nádherné a já jsem si ten rok moc užil,“ konstatuje Pavel Marek. 

Během onoho roku také zjistil, že vojenskou službu si může splnit v rámci armádního uměleckého souboru, a prostřednictvím konkurzu se tak dostal do Vojenského uměleckého souboru v Táboře. 

Na vojně Pavla Marka zastihla režimní kampaň proti prohlášení Charty 77. „Nahnali nás do takového sálu a museli jsme zvednutím ruky odsouhlasit, že jsme proti Chartě. Samozřejmě nám ale nesdělili, co Charta obnáší. Ruku jsem zvedl jen napůl, dělal jsem, že se škrábu ve vlasech.“

Enkláva svobody v „pevné hrázi socialismu“

Po ukončení vojenské služby roku 1978 ho umělecký šéf těšínského divadla František Čech přizval, aby spolu s ním přešel do angažmá v Šumperku. Zde strávil tři roky a potkal tady svoji budoucí manželku. Roku 1981 pak se skupinou dalších tvůrců znovu změnili působiště a zamířil do divadla v Chebu. Tehdy ještě netušil, že město i chebská scéna se stanou jeho domovem. 

„Cheb vypadal jako divadelní kulisy,“ popisuje Pavel Marek své první dojmy z města. Líbila se mu i divadelní budova v klasicistním stylu. 

Ředitel šumperského divadla mu na odchodnou napsal pozitivní posudek, v němž ho popsal jako „perspektivního“ mladého muže. Jeho chebský kolega, ředitel Jaroslav Vlk, si to bohužel vyložil tak, že Pavel Marek je ochoten vstoupit do KSČ, a hned na uvítanou mu předložil přihlášku. Když pamětník odmítl, ředitel Vlk byl zklamaný, ale mladému herci to nijak neuškodilo. 

Inscenace chebského divadla byly podle jeho slov ambicióznější než produkce oblastních scén v Šumperku a Českém Těšíně a díky své poloze stranou, v pohraničí, se divadlo těšilo i poněkud vyšší míře svobody ve své dramaturgii a personálním obsazení. Před příchodem Pavla Marka tu například nějaký čas mohla hrát disidentka a signatářka Charty 77 Vlasta Chramostová. V osmdesátých letech jako dramaturg nastoupil Martin Urban, který do té doby kvůli svým postojům pracoval jako sanitář záchranné služby. Jeho prostřednictvím se Pavel Marek dozvídal více o opozici a disentu a měl také přístup k samizdatovým textům. 

Po dvou letech se Pavel Marek s manželkou rozhodli, že v Chebu zůstanou již natrvalo, narodila se jim tu dcera a nabídky na přestup do jiných divadel odmítli. 

Bude to vabank

O násilném potlačení studentské demonstrace na Národní třídě v Praze se Pavel Marek dozvěděl den poté, 18. listopadu 1989, když do Chebu začali přijíždět mladí lidé, kteří byli jejími přímými účastníky. V průběhu několika dnů vznikla poptávka po prostoru, kde by se lidé mohli setkávat a diskutovat. Stal se jím divadelní klub D naproti hlavní budově. „Do Déčka se nahrnulo dost lidí, ale také kovaní komunisti, kteří měli za úkol to celé zlikvidovat,“ vypráví Pavel Marek. On sám se první debaty přímo neúčastnil, protože držel hlídku u dveří. Před klubem se postupně shluklo na sto padesát lidí, kteří se již dovnitř nevešli, a divadelní zvukaři jim umožnili bouřlivé diskusi naslouchat prostřednictvím amplionů. 

„Cheb byl vždycky považován za ,pevnou hráz socialismu‘ a všichni si mysleli, že nic takového se ve městě dít nebude. Ale ono se dělo, a daleko intenzivněji než v okolních městech,“ říká Pavel Marek. 

Od té doby se v divadle debatovalo každý den, ředitel posléze pro tato setkání zpřístupnil i hlavní divadelní sál. 

„S manželkou jsme si řekli, že o tom nebudeme moc přemýšlet. Bude to vabank. Prostě do toho půjdeme, a když to nevyjde, nebudeme si to vyčítat,“ osvětluje Pavel Marek své tehdejší postoje. „Že bych se bál? To jsem si zakázal. Řekl jsem si, že to je moje povinnost a dál o tom nebudu přemýšlet.“ 

Jeho úkolem bylo obcházet komunistické funkcionáře na městském i okresním národním výboru a okresním výboru KSČ a zvát je na debaty, kde jim místní lidé chtěli klást otázky. „Předseda OV KSČ nám hrozil, že nás rozpráší do všech koutů Československa a už si nikdy nezahrajeme,“ vzpomíná Pavel Marek. Později také na setkáních četl do mikrofonu zprávy o aktuálním dění. Vzpomíná zejména na euforický moment, kdy se lidé dozvěděli, že generální tajemník strany Miloš Jakeš složil svou funkci. „Lidi, které jsem potkával v ulicích, se pořád usmívali a chovali se přátelsky, navzájem se zdravili. Převládala dobrá nálada a pozitivní očekávání.“

Nové problémy devadesátých let

Opadnutí této atmosféry považuje Pavel Marek za nevyhnutelný vývoj, takže velké rozčarování nepociťoval. „Hlavní bylo dosáhnout svobodných voleb. A když si my občané v těch volbách někoho zvolíme blbě, je to zkrátka naše chyba. To už je záležitost vývoje společnosti.“ Držel se dobové zásady „nejsme jako oni“, netoužil po přísnějším potrestání bývalých funkcionářů a příliš ho netrápil ani známý fenomén převlékání kabátů, kdy se z oportunistických  stoupenců minulého režimu ze dne na den stali demokraté: „Znal jsem některé lidi, kteří najednou říkali něco úplně jiného než před půl rokem. Zřejmě v tom viděli možnost, jak být bohatší nebo vlivnější. Ale příliš jsem o tom nepřemýšlel.“

Poněkud větší zklamání mu na začátku devadesátých let přinesl poklesl zájmu veřejnosti o divadlo. Návštěvnost se citelně snížila. Novou energii chebskému souboru přinesl příchod mladého režijně-dramaturgického týmu. 

Pavel Marek na závěr rekapituluje své nejdůležitější role na jevišti i před kamerou. V inscenaci Shakespearova Kupce benátského z roku 2006 si zahrál Shylocka, objevil se ve filmech Návrat idiota a Zemský ráj to na pohled, účinkoval v televizních seriálech Letiště, Policie Modrava nebo Kriminálka Anděl. 

„Ve světě je to bolavé,“ hodnotí pamětník válku na Ukrajině a izraelsko-palestinský konflikt. „Ale s tím musí svět nějak naložit sám, já to neovlivním.“