„Pamatuji si, že jsem šel ten druhý den na dovolené ve Starých Splavech a byť mi bylo sedm let a neuměl jsem ještě tolik psát, tak mou první revoluční akcí bylo to, že jsem na chodníku napsal křídou: 'Okupanti, domů!' A maminka s tatínkem stáli za mnou, ještě sestra a další přátelé, a říkali, že tam ještě musím napsat, kteří to ti okupanti jsou. A to už jsem nevěděl a tehdy si vzpomínám, že jsem psal všechny spřátelené země kolem nás, co byly, a napsal jsem i Rumunsko a teď se najednou diskutovalo: 'Ne, Rumunsko ne, ti tu nejsou! Jenom Němci, ale ne Němci, NDR.' A teď jsme vlastně i my v té době, v těch prvních dnech analyzovali, kdo nás to vlastně přijel okupovat kromě té rudé Sovětské armády."
„To si nedovedete představit, to si také vzpomínám, to bylo hrozné. Protože jsme mysleli, že už se neuvidíme nikdy. Já si vzpomínám, ten den byli v Chropyni, její dcera měla tři roky a teď to nemůžete rodičům sdělit a nikomu. Přátelům. A my jsme se sestrou udržovali a doteď udržujeme trvalý a hodnotný vztah. A to, že se vlastně neuvidíme, teď, když si na to vzpomenu, je ta emoce tak silná, že fakt je vám tak naměkko. A dlouhá léta, až do toho roku 1989 jsme si mysleli, že to ani nepůjde. Že až vlastně trochu ta perestrojka tomu napomohla, že jsem ji mohl navštívit, a to ještě jsem pořád netušil, že bychom se mohli vidět. Ale ztratit někoho, koho máte rád, ale i telefonicky nebo písemně, vždyť my jsme měli napsané ty papírky u telefonu, kolik minut na co se zeptat, a byla to vždycky událost, když se volalo do Ameriky. Tatínek si vždycky dal štamprli předtím, aby to dal. Druhou si dával poté."
„Já si velice živě vzpomínám na besedy Jak to bylo v únoru. Přišli dva milicionáři, byli oblečeni v uniformě. Jeden měl dokonce samopal a druhý měl nějaké složky, tam byly obrázky Lenina a nějakého Gottwalda a ty nám postupně rozeslali po lavici a tady ten, co měl ten kvér, tak nám dokonce udělal rozborku toho samopalu a ukázal nám, že vlastně těmito zbraněmi ty Lidové milice zachránily kapitalismus. On ten člověk, většinou, kdo to přednášel, nebyl zas až tak fundovaný. Nechci nikoho snižovat, ale byli to opravdu dělníci z továren a velice takovou primitivní formou se nám vlastně snažili říci, že ty Lidové milice jsou tu od toho, když by imperialisté přišli do těch továren, tak že oni budou svými těly chránit to naše bohatství, protože vlastně dělnická třída všechno znárodnila, takže to bylo všechno naše, všechny závody, včetně budov a historických budov a zámků a továren a elektráren, takže od toho je tady ta Lidová milice. A my že jako studenti bychom jim měli být vděčni za to, že nám vlastně oni umožňují tu obsluhu a že v těch závodech jsou vlastně na stráži míru."
Rostislav Marek se narodil 17. června 1961 v Kroměříži do rodiny poznamenané komunistickým režimem – jeho dědeček Rudolf Polách, duší masarykovec, býval náčelníkem katolické tělovýchovné organizace Orel. Jeho dcera a Rostislavova maminka Eva nesměla kvůli svému otci studovat. Rostislav se v roce 1968 potkal s realitou invaze vojsk Varšavské smlouvy, kdy jako sedmiletý napsal na chodník křídou: „Okupanti, domů!“ Když bezprostředně po srpnové okupaci vystoupil jeho otec z komunistické strany, padl jeho stín i na syna, který měl problém s přijetím na kroměřížské gymnázium a později také na brněnskou JAMU, kterou se mu ovšem podařilo vystudovat a promovat zde v roce 1983. Během tohoto roku emigrovala na Západ jeho sestra Dagmar, což byla pro Rostislava nejen citová rána, ale také další skvrna na jeho kádrovém profilu. Když se chtěl místo do povinné vojenské služby hlásit coby herec, recitátor a zpěvák do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, podmínkou režimu bylo, že s Dagmar přeruší veškeré písemné a telefonické styky. Rostislav Marek to odmítl a nastoupil do Bechyně jako radista. Během sametové revoluce 1989 byl činný v Občanském fóru a také ve stávkovém výboru. Po celou svoji hereckou kariéru zůstal věrný dnešnímu Městskému divadlu Zlín. Vedle toho účinkoval v několika českých filmech a seriálech. V roce 2019 vydali společně s publicistou Jakubem Malovaným knihu Samet v divadle, která mapuje dobové události v tehdejším Gottwaldově. S manželkou Janou vychovali dceru Evu.
