The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stefanie Marek (* 1930)

• narozena v roce 1930 ve Frélichově

• doma se mluvilo chorvatsky a německy, chodila do německé školy do Drnholce

• češtinu se naučila po válce ve Vohančicích

• v roce 1949 rodina utekla do Rakouska, nyní žije ve Vídni

Štefi Marek, roz. Štěpánka Hubená, se narodila Jiřímu a Heleně Hubeným roku 1930 ve Frélichově. „Byly jsme pět dětí, tak u nás doma bylo pořád veselo. Jeden měl rozbité nohy, pak druhý… pořád se doma něco dělo.“ Rodina Hubených bydlela v hlavní ulici, jejich dům stál třetí od kostela. „To byl Stavarič, Jurdič, pak my, pak zase Jurdič a tak to šlo dále.“

V rodině Hubených se mluvilo chorvatsky. Zatímco Štěpánčin nejstarší bratr Josef navštěvoval českou školu ve Frélichově, v případě Štefi se její rodiče rozhodli, že ji dají do německé školy do Drnholce. „Ve škole jsem se naučila německy. To jsi pak byla ráda, že německy umíš, protože kolem nás to byli samí Němci. Jen ve Frélichově, Novém Přerově a v Dobrém Poli žili Chorvati. V Drnholci se mluvilo jen německy, v Novosedlech také. My jsme o sobě říkali, že jsme Hrvati, Němci nás označovali jako Krovoden. To byla taková nadávka, hloupí Krovod. Tak to bylo.“

První čtyři roky, kdy Štěpánka navštěvovala obecnou školu, dokonce v Drnholci bydlela u rodiny Jurdičovi. Domů se dostala jen na neděli. Když byla starší a navštěvovala měšťanskou školu, bydlela už zase u své rodiny ve Frélichově a do Drnholce dojížděla s ostatními frélichovskými dětmi na kole. „To jsem si potom našla ve Frélichově i kamarádky. Minku Šnajdrinku, Annu Stavarićku, naše skoro sousedky. Anna měla gramofon, tak jsme na dvoře tancovaly, to bylo pěkné.“

„Ve Frélichově žili veselí lidé, vyšli s každým. Ať to byl Čech nebo Němec nebo Chorvat, to bylo jedno. Všichni si rozuměli. Vždycky jsou někde rodiny, které tak neharmonizují, ale když jsem vyrůstala jako dítě ve Frélichově, tak jsme tomu nerozuměla. Protože tam spolu vyšli po dobrém všichni.“

Za války tatínek narukoval. Protože Hubení měli velké hospodářství, dostali přidělené válečné zajatce, kteří jim měli s prací pomoct. „Měli jsme Ukrajince. Myslím, že to byli dezertéři, co nechtěli jít do války, tak je dali k nám na práci. A takových bylo ve Frélichově hodně. Bydleli v jednom domku, ale náš Ukrajinec, Petruk, spával u nás ve stáji, měl tam postel. Když jsme jedli, tak jedl společně s námi. Uměl dobře německy, tak nám povídal, že se doma učil na pilota. A pořád povídal mámě, mája, kdybych byl voják, přiletěl bych letadlem, sletěl dolů a střílel. Ale to jen tak povídal. Byl to mladý člověk, dvacet čtyři let. Mladí tak povídají.“

Když se válka chýlila ke konci a k Frélichovu se blížila sovětská armáda, ukrajinští zajatci utíkali pryč. „Báli se vojáků. Tak ten náš řekl mámě, mája, když mi dáš čižmy tvého muže, tak ti tu nechám koně. Měli jsme dva koně, ale máma si řekla, koně potřebujeme na práci, tak mu dala čižmy. Vzápětí přišli Rusové a ti nám ty koně sebrali. No a potom ještě majetkáři, to už pak vůbec jsme neměli nic.“

„Když přišli Rusové, tak jsme mámu dlouho ani neviděli. Každý den se schovávala někde jinde, protože Rusové ženy znásilňovali. My jsme byli doma sami s dědou, maminka přišla vždycky až ráno. Jednomu ruskému vojákovi jsme museli přenechat jeden pokoj, kde on spal. Maminka pro něj musela i vařit. Pořád chtěl jíst jen hovězí polévku s nudlemi nebo maso. Byl to takový vysoký voják, ale dobrý člověk. Jenže jednou přišel i druhý Rus. Přišel dovnitř, střílel v pokoji a shodil na sebe takový modrý prášek, co maminka přidávala do praní, aby to lépe vypadalo. Ježiš, ten potom vypadal! Byl celý modrý. Maminku chtěl zastřelit. Ona mu utekla všechno řekla tomu Rusovi, kterému vařila. A ten ho vzal a přikázal mu, že půjde po celé vesnici po kolenou, za trest. Potom jsme ho už nikdy neviděli. Takoví byli ti Rusové taky. Nedá se říct, že všichni byli špatní, to nejde.“

Když skončila válka, musela se Štěpánka naučit rychle česky. „Ve Frélichově jsme se museli učit česky, českou abecedu. Míchali jsme to s chorvatštinou. Ale třeba Hermi, pekařově dceři, to moc nešlo. Učil nás mladý učitel, jestli nám bylo patnáct, tak on mohl mít tak dvacet let. A když nám to nešlo, když to Hermi neuměla, tak ji vzal za její hezké dlouhé vlasy a tak jí tloukl hlavou o tabuli. To nebylo hezké.“

Po skončení války začali do jihomoravského pohraničí putovat zástupy majetkářů. Vyhlédli si také domek Hubených. „Ten první byl jeden muž, který přišel sám. V té době byly žně, tak všechno pořezal, zůstal tak čtrnáct dní, tři týdny a zase zmizel. Další přišla jedna rodina, žena a dvě děti. Muže jsem nikdy neviděla, nevím, co s ním bylo. Tihle se zdrželi dva, tři měsíce. Museli jsme jim dát klíče od spíže a přenechat veškeré zásoby. My jsme potom neměli nic, a tak jsme celkem hladověli. Jednou vařila nákyp, ona s dětmi se najedly se a ještě jí kousek zůstal, tak nám ho dala. Ale do vody, ve které umývala talíř, na němž nám to dala, její děti čůraly. Tak jsme ten nákyp nejedli. Hlad jsme sice měli, ale tohle jsme přeci jíst nemohli. Tahle rodina se zdržela dva, tři měsíce. Potom vzala všechno, co uvezla, talíře a vše, co není těžké, a zmizela. Přišel další. Ty poslední nám pak vzali i stůl a židle, nábytek. Kam odešli nevím. Oni si pořád vybírali, kde ještě něco je, co by si mohli vzít.“

Rodina Hubených tak přihlížela, jak si její rodinný majetek postupně odváží čeští majetkáři. „Pátého dubna 1946, zrovna na narozeniny mého bratra, nás přišli vystěhovat. Sestry a bratři byly zrovna ve škole, bylo skoro poledne, a my jsme měli pět minut, abychom si na člověka sbalili padesát kilo. Ale jak vezmeš padesát kilo pro dítě? Oblečení nebo tak něco? Tak jsme si vzali peřiny, nějaké oblečení, dali jsme to do deky, jen tak zavázali a šli na národní výbor, kde jsme se měli shromáždit. Pak se to všechno hodilo na nákladní auto, naložili nás, Hubené, ale i několik dalších rodin, Bauerovi, Jurdičovi, Sičovi, a odvezli do Mikulova do lágru pro Němce.“

Co si myslela, když je stěhovali? „Pro mě to nebylo tak hrozné. Já jsem si pořád jen říkala, proč ta maminka tolik pláče? Ale teď, s odstupem tolika let, tomu už rozumím. Rodiče se tolik natrápili, aby si postavili vlastní domek. Když se máma vdávala, dědeček na ní dům přepsal. Jenže dům shořel a oni ho museli postavit celý znova. V roce 1931 ho dokončili, v roce 1946 nás vystěhovali. Takže v něm žili patnáct let, a co se s domem stane za patnáct let? To je pořád jak nové. Tak dnes už tomu rozumím, proč máma tehdy tak moc plakala.“

„Můj tatínek se všude angažoval. Za Československa jezdil u vojáků s koňmi, byl v Brně, v Praze. Potom byl u Turnverein, na Velikonoce a na kiritof šli muži po vesnici s koňmi a praporci, na nichž měli napsáno Frisch, Fromm, Froehlich, Frei. Můj tatínek byl víc za Němce, to musím říct. Možná proto mě dal do německé školy, všichni ostatní sourozenci chodili jen do českých škol.“ Otcova angažovanost za války byla patrně důvodem, proč se jeho rodina dostala v roce 1946 do internačního tábora pro Němce v Mikulově. 

Tábor se nacházel na území mikulovských kasáren. „Bylo to tam strašné. Rozdělili nás na ty, co byli „političtí“, a na „normální“. Politické umístili na barák číslo osm. Byli to skoro samí muži a ti potom tak mlátili… Museli se postavit do kruhu, jeden za druhým šli, museli zpívat a navzájem se bít. A když někdo nebouchal dostatečně silně, tak přišel voják a ten potom mlátil hodně tvrdě. Mezi politickými byl i pan Czehowský, toho zmlátili pořádně, byl to chudák. My jsme spali, myslím, na baráku číslo dvanáct. Byl to velikánský barák, kde bylo uvnitř asi čtyřicet nebo padesát lidí. Leželi jsme na slamnících, takové to byly ohromné pytle naplněné slámou, a na přikrytí jsme neměli vůbec nic.

Oblečení, které jsme si vzali s sebou, nám hned zase sebrali. To přišly české nebo polské ženy, nevím, co to přesně bylo za lidi, ale ty si z našich věcí vybraly, co potřebovaly, a nám nezůstalo vůbec nic. Jenom to, co jsme měli na sobě. Bylo to prezentováno, že je to pomoc od UNRA.

V táboře byla s námi i paní Kneeová. Dostala zauzlení střev, tak ji poslali do nemocnice, ale když řekli, že je Němka, celou hlavu jí vyholili, aby ji poznali. Potom tam zemřela, nemohli jí pomoct.“

Zajatci tábora měli pracovní povinnost. „Maminka pracovala v kuchyni a nám, dětem, dali palici, s níž jsme měli sbírat odpadky. Jednou bylo hrozné vedro. Zastavili vodu a my jsme neměli vodu ani na vaření, ani na pití Tak jsme ji museli nosit z koupaliště a z toho nám vařili polévku. Jenže uvnitř plavali malí pulci, tak když to vidíš, tak to nebudeš jíst. Voda byla zelená, smrděla… Někteří to jedli, tak byli hladoví. Za námi pak naštěstí přišla babička Hubená, tátova maminka, a ta nám dovezla fazolovou polévku. Měla takovou šestilitrovou konev na mléko, s vozíkem šla pěšky až z Frélichova, aby nám dovezla fazolovou polévku s nudlemi. To bylo tak dobré!“

O několik týdnů později rodinu Hubenou opět naložili na nákladní auto a odvezli na Tišnovsko k sedlákům na práci. „Sedláci si vybírali lidi na práci, ale rodina zůstávala pohromadě, to se netrhala. My jsme byli pět dětí, máma a dědeček, takže jsme zůstali poslední, nás nikdo nechtěl. Protože děti nemůžou tak moc pracovat. Až potom si nás vzal jeden sedlák a u něj ve Vohančicích jsme zůstali až do roku 1949, dva a půl roku.

Když se tatínek vrátil z války, byl nejprve zavřený v lágru v Kuřimi u Rusů. Pak přišel do Vohančic. Šalamun ho ale varoval, prý mu řekl, ať se hledí dostat do Rakouska, jinak že půjde do uhelných dolů na několik let. A tak odešel do Rakouska a my jsme zůstali ve Vohančicích. A nevěděli jsme nic, kde je, my děti rozhodně vůbec nic. S maminkou se jim ale podařilo vyměnit si několik dopisů. Psali si chorvatsky, tak, jak se mluví, ale ne v latince, ale v kurentu, aby to Češi neuměli přečíst. Nějaká slova byla německy, nějaká chorvatsky, tak to nikdo neuměl rozluštit. A tak se domluvili. Chtěli jsme odejít prvního ledna, na Silvestra, do Rakouska. No jenže se to prozradilo. My, děcka, jsme někde něco řekly, že půjdeme do Rakouska, někdo to slyšel, v okolí byli vojáci a tak jsme nemohli ani ven. Hlídali nás, abychom neutekli. A tak jsme museli zůstat ve Vohančicích. Pak se mámě a tátovi znovu podařilo nějak se domluvit, a osmadvacátého února, zrovna na narozeniny mladší sestry, jsme se měli pokusit přejít znovu.

Plán byl takový, že tatínek příjde do Frélichova a my z Vohančic taky. V osm večer jsme se všichni měli sejít u dědy. Nejdříve vyrazila maminka s nejmladšími sourozenci, s Minkou, Helenkou a Šanim. Ta šla vlakem z Vohančic do Frélichova. V deset hodin jel další vlak z Tišnova do Frélichova, tím jel Joza, nejstarší bratr. No a já jsem byla vždycky poslední. Měla jsem kuráž, troufla jsem si, tak jsem řekla, za hodinu jede další vlak, tím pojedu já. Jenže ten vlak nejel až do Frélichova, ale jenom do Břeclavi. Tam jsem musela přestoupit na jiný, jenže, ten jezdil jenom v pracovní dny a zrovna byla neděle. Tak jsem přemýšlela, jak v tom Frélichově taky vystoupím, ani tam neměl stavět. Ptala jsem se, a že musí jet pomalu přes most přes Dyji, tak když jsem viděla, že zpomaluje, tak jsem otevřela dveře a vyskočila ven. Byla jsem celá od krve, ale nebolelo to, vyskočila jsem a utíkala za dědečkem. Jenže jsem přišla pozdě. Tatínek a všichni ostatní už byli pryč. Nemohli čekat, přece neohrozí život šesti lidí kvůli jedné. Tak jsem u dědy v tom Frélichově zůstala sama. V noci, když jsme něco slyšeli, tak jsem se musela schovat, celkem hloupě jako dítě jsem si zalezla pod postel. Když byl klid, tak jsem zase vylezla ven. V pět hodin ráno jsem šla k mojí sestřenici Geppertové. Taky se jmenovala Štefi, tak jsem jí poprosila, jestli by mi mohla ukázat cestu do Rakouska. Nabídla se, že půjde se mnou. Poprosila jsem ji, ať mi půjčí přehoz na ramena, že bych se ještě jednou chtěla podívat na náš dům. Ještě jednou bych ho chtěla vidět. Tak se mnou šla přes vesnici, potom po nádražní cestě a ještě kousek k Dyji. Tam jsme se rozloučily. Ukázala mi, kde hlídají vojáci, a kudy mám jít. A říká, až odjdeš tam, musíš přeběhnout ten les a jsi v Rakousku. Viděla jsem les, viděla jsem vojáky. A tak jsem se bála. Přeplavala jsem Dyji, držela jsem se pod kmenem, viděla jsem vojáky, přešla jsem les a na poli uviděla, jak pracují lidé. Tak jsem si nebyla jistá, je to Rakousko, nebo ještě Česko? Najednou jsem slyšela, že mluví česky. Vyděsila jsem se, myslela jsem, že jsem špatně. Stejně jsem se ale zeptala, kde jsem? A oni řekli, že v Rakousku. To se mi tak ulevilo. Pak jsem se zeptala, jestli náhodou neznají moje rodiče? A oni že tatínka neviděli, že jinak vždycky, když přešel hranici, tak s nimi mluvil. Že se mám jít zeptat k Tonzerům. Jenže ani tam nic nevěděli, tak jsem se bála, jsem v Rakousku teď sama? Žijí moji rodiče nebo ne?

Pak se ke mně dostalo, že jsou v Neudorfu u Staatzu. Vydala jsem se tam. Byla jsem mokrá, jak jsem brodila přes Dyji, boty mokdé, celá mokrá, ale zima mi nebyla. Jen jsem se ptala lidí, kde je ten Neudorf bei Staatz. Domluvila jsem se a dostala se až k Neudorfu. A uviděla jsem ženy, jak šly pro vodu. Zeptala jsem se jich, jestli neviděly rodinu Hubenou? A ta jedna povídá, Ježiš, Štefi přišla! Tak mě vzaly s sebou a dovedly do kuchyně, kde seděla moje maminka, a plakala a plakala, myslela, že mě zastřelili. Když mě uviděla živou, to byla tak šťastná.“

Rodina Hubených zůstala žít v Rakousku. Štěpánka si našla práci ve Vídni, kde se vdala. Do Frélichova, nyní Jevišovky, se pravidelně vrací na kiritof.